O smrti a umírání po šesti letech znovu

16.9.2018

Tak dlouho totiž trvalo, než se (kromě několika tv filmů s obvyklým obcházením podstaty problému, totiž s taktikou mrtvých brouků) objevil názor jednoho dotčeného člověka, a druhého odvážného odborného v LN (středa 12. 9. 18), tedy devadesátiletého spisovatele Pavla Kohouta, který ve svém článku  navíc citoval další dva přece jen upřímnější autory (J. X. Doležala v Reflexu a především profesora Pafka v LN). Snad to, třeba, rozhýbe stojatý rybník (ne)zodpovědných etických profesorek a ustrašených bafuňářů různých zdravotnických odborných společností. Pokračování »

Dvakrát ukryté ženství

9.9.2018

Přestože to některé lidské kultury vědí hezkých pár tisíců let, my, technologiemi (a vědeckou arogancí) opentlení obyvatelé téhle planety to, někteří, víme až poslední dobou. Tedy že jsme klamáni mozkovými programy (to, že svět je iluze a realitu nám vytváří programy naší mysli, ale vědí už i někteří současní výzkumníci s otevřeným myšlením). Poslední dobou nám také uniká, že ženy, v menstruačním cyklu a v rámci naprogramování svých těl k rození dětí (od oblin až po několikerou transformaci mozků v pubertě, v těhotenství, v šestinedělí), ale v rozporu mezi přírodou naprogramovanými cykly (které se hormonálně spouští v pravý čas, aby se z dívky stala žena), a navíc i pod tlakem mužské společnosti na ženské vzdělání a výkon, přestávají být ženami, mužní a ztrácejí dary evoluce. Pokračování »

Voda

4.9.2018

Od malička mne pronásledovala otázka, co to je ta pohádková živá a mrtvá voda. Poslední dobou se na toto téma rojí nádherné rozhovory, a od lidí, kteří mají s vodou víc společného než my prostí konzumenti, zvláště v posledních tropických létech a v době stále většího sucha, přicházejí i náznaky odpovědí. Užijte si zpověď čerstvého tatínka, ale také vášnivého včelaře a odpovědného pečovatele o krajinu (sází stromky kde a kdy se to dá), a třeba se nechejte inspirovat. Přiznám se, že kdykoliv zaslechnu písničku Voda má (text od moravského básníka Skácela) v podání jiného Moraváka, Jury Pavlici, mám slzy na krajíčku. Naznačuji také ale ve svých blozích, že slz na krajíčku při vědomí, jak s vodou zachází nejen naše současné na zisk orientované zemědělství, ale i vzhledem k blahosklonné samozřejmosti, s jakou my Češi plýtváme pitnou vodou, bychom slzy lítosti měli varovně mít všichni. A zároveň připomínám práce japonského profesora Emota, (viz můj více jak deset let starý blog) naznačující, jak obrovskou nadějí bude snad nejen pro vodu, ale i pro vývoj celého lidstva (a změnu stavu vulgarity u nás odshora dolů) změna a zpozitivnění našeho myšlení. Pokračování »

Ne proč, ale jak

30.8.2018

Strávil jsem víkend v domečku, na ostrůvku pozitivních (porodních, výchovných, ženských a mužských, ajťáckých, zahradnických, automobilových a dalších) deviací… A užil jsem si všeho, i když jsem spíše jen dědečkovsky seděl a obdivoval. Energií a smíchem překypující dvouletý malý buddha kypící zdravím pobíhal, vymýšlel vylomeniny spojené s objevováním možností svého drobného, ale neúnavně šikovného tělíčka a patiček, které vydrží celodenní bosé dupání při nadšeném zkoumání světa. Tatínek s ním tráví hodiny ranních her a teprve potom jde do své malinké místnosti s počítačem a živí rodinu vydělává i na nájem domečku, který vypadá zvenčí jako obyčejná krabice, ale uvnitř obsahuje spoustu dveří a místností a kobercovinou potažené schody do nebe, pardon, do patra. Také v domečku panuje zcela volný řád dle kterého se velcí i malí schází, a obědvají, když mají hlad a pokud na ně zbude židle (kterých je dost, ale většinou jsou třeba v jednotlivých pokojících u mnoha psacích a pracovních stolů a stolečků)… a všechen ten radostně tvůrčí a vyvíjející se zmatek kočíruje zkušená maminka. Pokračování »

Slamák a jiné alternativy (pomalé, tedy postupné vnitřní transformace)

24.8.2018

Ty dva týdny, které jsem na útěku před tropy v asfalto-betonové neustále rozpálené džungli (a nevyvětratelnými třiceti stupni ve dne v noci v mé cele) strávil v bývalé hospodě a již třicet osm let jakéhosi jógového a i jinak osvíceného centru (a zvláště před sametem coby zdroji nových informací a zkušeností o možnostech alternativního života i v Česku) na samém začátku vesnice Žďárec u Skutče, mne dokonale zpomalily (a dvě koťata svým ranním kočkováním denně spolehlivě pobavila). Až tak, že jsem si stav, ve kterém jsem neudržel dvě, natož tři myšlenky najednou, a cestou kamkoliv jsem zapomínal, pro co jsem vlastně šel, jaksi oblíbil, a v rozpálené Praze nebyl schopen vyměnit cartridge v tiskárně nebo rozchodit počítač, protože jsem si dost dlouho nebyl schopen vzpomenout na hesla. Uff. Pokračování »

Intuice versus racionalita: omyly a pasti západního přístupu k hudbě

29.7.2018

Jsem si jist, že stále naléhavěji potřebujeme hudbu, která umí plně a tvořivě žít v souladu s přirozeností a schopností si hrát, tedy i improvizovat. Hudba by se neměla (drezúrně) nacvičovat a „číst“, hudba by se měla vychutnávat a hrát (ve smyslu dětské radostné hry). Zatímco do sametu jsem propagoval etnickou a jinou než tu naši hudbu (také jako lék proti xenofobii a rasismu). po něm jsem učil zpívat alikvoty, třeba bubnovat na džembe, mručet jako tibetští mniši, a hlavně poslouchat a objevovat půvaby a přirozenou živočišnost domorodé hudba z celého světa, po sametu jsem začal intenzivně propagovat přirozené porody a změnu českého hudebního školství. Náhodou jsem někde našel přednášku z kolokvia z roku 2007, a tak ji zájemcům (s několika větami dodatků) připomínám. Tehdy jsem byl překvapen, jak nevzdělaní a překvapení z naprosto jiných zvuků byli muzikologové, dnes jsem zklamán, jak málo těhotných žen vůbec tuší, že porodnice rozhodně není tou nejlepší variantou pro porod jejich dítěte. Tak znovu, vážení, opakovací lekce ze základů naší trpné zmanipulovanosti následuje:

 

Pokračování »

Ženy jako agentky chaosu?

22.7.2018

…je název recenze několika knih kanadského profesora psychologie Jordana Petersona (přidal jsem jen otazník), který, dle Terezy Matějčkové (LN 21. 7. 18) ve své nové knize prý ženy sice neuráží, trvá ale na tom, že feminizace ničí společnost. A tvrdí  i jiné zajímavé věci: Alternativní modely rodiny mají své meze: děti, které vychovává sama matka, mají ve srovnání s těmi z úplných rodin častější poruchy chování (a např. čtyřikrát více propadají do chudoby, dvakrát více páchají sebevraždy). Varování je tedy logicky jasné: Společnost, která se nebude hlásit ke křesťanským hodnotám (míněno k obvyklému vzorci rodiny, tedy muže, ženy a dětí), bude vytvářet patologické jevy, jako jsou masoví vrazi žen, matky samoživitelky, ženy obětující rodinný život kariéře či lidé patřící k sexuálním menšinám, vyvozuje Peterson. Mluví mi z duše (viz i mých 108 blogů v rubrice Muži a ženy a 235 blogů v rubrice Ženy a porody), a tak naznačím další souvislosti. Pokračování »

Je jak je

15.7.2018

Po několika zamračených a sem tam chladných a dokonce občas deštivých dnech hlásili sluníčko a od rána to tak i vypadalo. Po pátku třináctého se sobota čtrnáctého dařila. Hned ráno jsem zvládl zapnout pračku (chybička trvala jen chviličku, než jsem si uvědomil, že jsem zapomněl nasypat prací prášek), pak dorazila Martina a přinesla z města nejen rohlíky na zítra, ale i prášky na spaní (pravidelně se ve dvě ráno probudím a nezaberu). Prádlo jsem pověsil na rozkládací sušák na sluníčko, a zdravě důchodcovsky usnul. Kolem poledne jsem zaslechl nějaký hluk, a tak jsem se probral, pohledem z okna zkontroloval nebe modré a navíc s beránky, ale najednou slyším kapky. Vyběhl jsem ven a v začínajícím dešti popadl už namoklé prádlo a naházel jej do chodby. Sakráá, ulevil jsem si, jak to, že z modré oblohy s několika malými beránky prší? Jenže zatímco jedna strana byla modrá a sluneční, na druhé straně se rychle blížil bouřkový mrak z blízkých Jeseníků. Pokračování »

Jak to s námi dopadne?

8.7.2018

Když jsem se vrátil v roce 1979 z dvouměsíčního pobytu v Japonsku, tím pádem už navyklý na vteřinovou přesnost vlaků, modrými plachtami vždy zakryté stavby a renovace, dokonalé pouliční i další informace, všeobecnou veřejnou slušnost (nejen všudypřítomné poklony nejen při zdravení), na zdravé levné krabičky se svačinkami k dostání všude, ekologické wc s možností suché varianty, kdy pak prodáte pěstitelům všeho druhu plný pytel (který se sám, je-li plný, zapečetí a spustí chemický proces vzniku velmi kvalitního) hnojiva, netušil jsem, jak moc mne to kvalitou veřejného prostoru a fungováním státu navždy ovlivní. A co jsem se v mládí naučil… Pokračování »

Blahoslavena budiž tvořivost

3.7.2018

Před mnoha lety jsem trávil jara a léta na pískovištích a v parcích na Vinohradech. Jako noční hlídač jsem se mohl starat o dvě dcerky, a protože jsem tam byl jediný použitelný muž, staral jsem se i o genderovou osvětu: ukazoval jsem malým klučinům, jak čurají kluci ve stoje, protože oni to (synové rozvedených matek) uměli jen v dřepu a vsedě. A když jsem se pak o patnáct let později zkoušel starat o dva vnoučky, už jsem je nezvládl energeticky, ale také protože byli mne vykolejovala jejich tvořivost ve vymýšlení lumpárniček (pardon, objevování světa hrou). jakou jsem u holčiček nezažil. Ne že by nebyly šikovné, ale tvořily s panenkami, na papíře a s plastelínou. A ne tak, že by hbitě otáčely všemi knoflíky všech možných přístrojů, nebo přestavovaly nábytek (a nikdy nerozbíjely ostatním jejich bábovičky nebo dokonce pokusy o hrady). Pokračování »

Seriálová oslava vrcholné filmařiny a genderové tolerance

24.6.2018

Když panovala vedra k zalknutí i po celou noc, pustil jsem si ventilátor (abych si nenafoukal do ucha, koukám a spím v čepici), a postarší, ale o to lepší tv seriál (student mi poskytl možnost koukat na Netflix): užil jsem si vrchovatě kvalitního filmového řemesla jako za mlada (když jsem chodíval do Filmového klubu na Felliniho, Kurosawu, Antonioniho, Bergmana a spoustu dalších). Je-li realita přežívání v zemi, kde vítězí průměrnost, nedodělky a nihilismus, stále náročnější, řešení málo a pomalu chodícího důchodce je snadné: z mediálně přiboudlé a trenýrkové české reality (po mnoha letech jsem přestal denně kupovat noviny, tedy Lidovky) jsem kromě snů prostě zamířil k televizním seriálům na Netflixu (klidně jsem si dal i několik dílů Sense8 za sebou). Sdílím sny i uprostřed systému, který snít zakazoval a dodnes kolem umění snít dělá mrtvého brouka.
Pokračování »

Soutěže (krásy) v tekutém čase korektnosti

17.6.2018

Změna pravidel jedné soutěže jistě mnohé naznačuje, avšak proč jsme se ocitli na tomto světě a kam jdeme, žádným normativním krokem nezměníme. Stejně jako fakt, že navzdory penězům, rozumu, vědě či jiným bohům, jimž se klaníme, k útesu podobni lumíkům nevratně míříme, píše v celkem ironické reakci na rozhodnutí amerických feministek hodnotit dívky ne podle fyzického vzhledu, ale dle vzdělanosti, talentu a sociálního vlivu, tedy napříště nepořádat při soutěžích krásy v USA tzv. promenádu v plavkách (loňské foto níže Reuters), Daniela Kovářová (a člověk nemůže nevzpomenout na Formanův film Hoří má panenko, a ne-začít si spojovat termín brexit i s něčím mnohem všeobecnějším)… Pokračování »

Zázrak lidské mysli

4.6.2018

… ale té zdravé čisté (dobře buddhovsky porozené, nebo aspoň roky pravidelně vymeditovávané). Existuje video, ve kterém kvantoví fyzici pouští z metače přes rastr částice na nějaký terč (říká v rozhovoru bioinformatik Josef Pánek) a ony pak tvoří na plátně nějaké obrazce. Vzory se výrazně měnily. Pak je ale napadlo na změnu jen pomyslet. Obrazce vržené přes rastr na terč se začaly proměňovat. Nedokážou to vysvětlit (Tvar 11/18)… Zkrátka to vypadá, že lidské vědomí má vliv na své okolí, na přírodu, na hmotu, tvrdí člověk, který se zabývá výpočetní molekulární genetikou, a uvažuje, že materialistická věda sice tyhle věci nedokáže ověřit, a tak neví a netuší nic, ale že zároveň dnes rozdělování na materiální a duševní už nemá smysl. Je to energie, vědomí, to je jedno, jak to nazveme. A věda se jednou (k ověření a vysvětlení) svým instrumentálním a experimentálním přístupem dostane. Pokračování »

O cestě českých žen (do pekel?)

1.6.2018

Nemám radost z toho, že jsem měl ve svých varováních před jejich rychlokvašenou emancipací (právě tak jako ve stále negativnějším brblání na téma jejich zneužívání práv a vyhýbání se povinnostem, ve smyslu indického rčení, že Ganga práv teče přes Himáláj povinností) celou dobu posledních pětadvaceti let pravdu. A tak snad ženy české teď alespoň zaujme hlas jedné z nich: JUDr. Daniela Kovářová, advokátka, bývalá ministryně spravedlnosti a dnes navíc novinářka a spisovatelka, píše delší dobu komentáře v různých časopisech a novinách, a v článku O českých ženách a jejich cestách přes vrchol až do pekel (Reflex 22/18) napsala: Pokračování »

Pasti a propasti

21.5.2018

Snad už začínají mít některé čtenářky dost bulvarizace médií. Snad už jim začíná aspoň trošku docházet oprávněnost tvrzení, třeba že Prachy, jen prachy, nečekají, jen po nich sáhneš, a už tě mají… což ovšem také platí i na další sféry závislostí: Drogy, jenom drogy… anebo Podej sexu prst… Vše je přitom v podstatě jen důsledek tělesného a hormonálního nastavení a tréninku těla. Ono totiž přes (vysokoškolské) vzdělání a proklamace filosofů a politiků jsme stále jen opičky, které, když mají možnost stisknutím páčky si dopřát slast, umačkají se páčkou k smrti. K témuž, jen delší cestou, míří i tahle společnost.
Pokračování »

Svět jste vy

15.5.2018

Je to stále stejné, lidi jsou nepoučitelní, ale přitom stačí pár nadšenců (někdy i jeden jediný) a z nudné vesnice, kde slunce nezapadalo, se postupně stane aktivní komunita, a místo, kam se vrací rodáci. Zámek Lysice (se svým azylem příjemného chladu, protože kamenné zdi milosrdně osvěžovaly) byl víkendově stále víc rozvibrováván sympoziem celostní muzikoterapie. Přes závany ledabylé nepozornosti zaměstnanců a občasné neukázněnosti zúčastněného davu (fungují jen skupinky do osmi lidech, ty větší vždy mají jednotlivé důvody k zbytečným a rušícím otázkám nebo zdržováním ostatních) jsem si coby pozorovatel zvenčí vychutnával postupné probublávání kvality: zahajoval jsem svými připomínkami (které mí čtenáři znají), že např. zvuk hudby (nástroje, hlasu, písničky) je nízká třída, teprve ne-zvuk toho všeho je to, o co jde, a že ucho je Cesta (tedy že sebevzdělávání hrou i na zdánlivě jednoduché hudební nástroje je tou nejefektivnější metodou kultivace osobnosti), a každý zvuk je hudba. Upozornění autora: číst jen po kapkách a po přečtení sebou zatřepat! Pokračování »

Čím se vzpamatovávám

3.5.2018

…  z pocitů marnosti a vnitřní naježenosti: po marném několika nočním hledání nějakého optimistického sf filmu bez výbuchů a rvaček (na infekčním Netflixu) jsem se nakonec vzpamatoval z domácích zdrojů. K pocitům štěstí z existence mne do tlačilo postupné ozeleňování stromů na dvorku (začala střemcha, která pak spolu s vedlejším bezem rozkvetla a provoněla dvorek, pomaleji ale jistě se olistily pajasany, které nikdo nevytrhal jako nálety, a dnes jsou osmnáctimetrové, a potom začal vonět bez (šeřík)… Abych neusnul anebo nepolevil v pozornosti, občas se do závanu květinové vůně přimíchala a rozesmála mne vepřová pečeně sousedky zdola. Pokračování »

Krutosti nejen na netflixu

30.4.2018

Svět se už dost dlouho řítí (do Váchalovy ďáblovy řiti)… a lidé jsou stále vulgárnější (přátelské oslovení tý vole se rozmohlo i u dorostenek a slečen všeho druhu). Už se ani nedivíme, že kdejaký šmejd a politik (na všech úrovních) podvádí, šidí, lže a kuje manželské, konzumní, zlodějské a politické pikle, a že souběžně krutostmi (mučení, střílení a výbuchů na zemi i v kosmu přibylo na všech rovinách i kopcích) překypující pořady a seriály okupují i české televizní kanály. Měl jsem příležitost skouknout začátky (více než několik dílů jsem nevydýchal) několika obecně chválených amerických sf seriálů. I klasika zklamala, sága Star trek Discovery po několika dílech opustila kosmickou logiku: ti dobří se díky navigaci (a cestách v mžiku skrz galaxie) založené na neviditelné síti spór hub ocitli v nějaké alternativní realitě, kde se z nich stali zlí, a tak museli přemalovat karoserii kosmické lodi, přešít stejnokroje a uniformy, a ta nejnesmělejší členka posádky se musela snažit vypadat a jednat jako diktátorka. Scénáristé a producenti se asi jako puberťáci předháněli, kdo z nich má větší a červenější trumpovské a kimovské tlačítko… film mohl klidně být o hodinu rvaček a šavlovaček kratší. Uff. Pokračování »

Nadutá omezenost z Marsu: o blbosti po 48 letech

26.4.2018

Jochův článek Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? (LN 19. 4. 18), který mne vyprovokoval k reakci (viz), rozpoutal po víkendu, k mé úlevě, smršť dalších nesouhlasů (viz třeba poznámka scénáristy Petra Jarchovského Joch chycen ve vlastní ideologické pasti, LN 24. 4. 18). Nejde o nic nového: podobně jako Joch zblbli celé zástupy nadšených mladých mužů, studovaných svazáků a dnes i často citovaných (dobových) odborníků. My pamětníci jsme přece jak pionýři zažili podobné ideologické a lidské úlety z dob 50. a 60. let min. stol., a mnozí pamatujeme už z vlastní zkušenosti, jak nám v o patnáct dvacet let později v rámci normalizace cenzoři a jiní snaživí hlupáci z titulu svých funkcí zakazovali nejen dlouhé vlasy, ale i hrát vlastní hudbu. Pokračování »

Strielal na lišku, trafil Maryšku

20.4.2018

Článek ředitele občanského institutu Romana Jocha Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? (LN 19. 4. 18) mne pobouřeně pobavil (jinak by byl k pláči): známý pravičák s lehce provokativními názory asi vídal jiné filmy, než jsem vídal já. Lásky jedné plavovlásky prý obsahují krásu (ženského těla, jinak tam moc krásy není), ale postrádají pravdu a dobro. Hoří má panenko může pravdivě popisovat malost člověka, ale není tam ani krása, ani dobro. Přelet nad kukaččím hnízdem obsahuje dobro i krásu, ale není pravdivý, je nerealistický. Vlasy zobrazují lidské dobro, ale není v nich ani krása, ani pravda, Amadeus má v sobě mnoho krásy, ale žádné dobro a žádnou pravdu… tvrdí Joch. Pokračování »

Deprese světa (umělé inteligence)

16.4.2018

Mít depku je dnes běžné a mezi emancipovanými ženami (jak občas zaslechnu v kavárně nebo tramvaji, nebo na pískovišti, kde se nabíjím dětskou energií) dost časté. Jenže… jak jsem naznačoval v blogu věnovaném kuřákovi etikovi, výmluva kuřáků že to je jeho věc, že kazit si vlastní zdraví je jeho lidským právem, je sobecká… zdravotní negativní důsledky kouření (včetně tisíců zemřelých vlivem kouření pasivního), kromě nárůstu světového egoismu, vedou totiž až do třetí a další generace dětí a vnuků (připomínám, že kuřák etik školí programátory umělé inteligence, do které se negativní myšlení, slovník, sny a aspirace budoucí UI, vytvářená pravidla programovaná současnými kuřáky, tedy šiřiteli deprese), kteří vše, přímo či nepřímo, zdědí. Jinými slovy, ekologické znečištění a klimatické ohrožení celé planety a zvláště moří a fauny a člověka je přímo úměrné emočnímu zatížení depresí od dětství vybavených obyvatel většiny světa. Kuřáci škodí přímo, mezitím ale ostatní (odborníci) dráždí hada bosou nohou. Citacemi z jednoho vědeckého článku naznačím, k čemu mířím: Pokračování »

Vraždění přirozenosti a jedno řešení

12.4.2018

… aneb přerod poslušného žáčka pionýra ve svobodného rebela v rámci rockového sebenaplňujícího se proroctví… Věděl jsem od puberty v 60. letech minulého století, a potvrdilo se to od dob, kdy jsem začal sbírat desky, a v roce 64 slyšel na diskotéce ve Varech hrát amatérskou skupinu hity skupiny Beatles (které jsem znal z odpoledních hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa), že rocková hudba mění a změní svět, a to i ten můj. Psal jsem pak do svých sešítků, šířených po malostranských hospodách mezi dlouhovlasými pijáky piva, ale zároveň nadšenými amatérskými basáky a kytaristy, že to, co žijeme, je i za železnou oponou součástí světové vlny osvobozování člověka, a pomocí rádia a přísunu čerstvých nahrávek nejlepších skupin světa (k prodeji tam, kde se pořádala tzv. černá burza elpíček) jsme i my, jen s nepatrným zpožděním, byli při tom.

Pokračování »

Dokonale provokující bichle k listování

8.4.2018

Mnozí víme, že něco je špatně, ale většinou děláme, že nic netušíme a důležité věci osobní i celospolečenské neřešíme. Vím to také, ale nedá mi to: neustále, je-li z mého pohledu třeba, brblám, naznačuji, varuji. Jsem, taková povaha. Navíc matu tím, že to vždy myslím dobře… což mi lidé málokdy věří. A tak adresáti mých snah už téměř nic z toho raději ani nečtou: je to na ně moc (ostré, dlouhé, složité, a zvláště pro třikrát rozvedené kuřačky, nestravitelné). A až příliš často jsou mé blogy příliš konkrétní: míří na ten či onen nešvar jaksi z boku, z jiné perspektivy. A navíc píšu už těžce, po kouscích, musím si nápady poznamenávat rukou a pak je nejsem schopen rozluštit, takže spíše jen tak načrtávám a o to víc si vychutnávám psaní těch, kteří to umí. Jako teď… Pokračování »

Nadílka detailů jedné závislosti

2.4.2018

Kuřáci a kuřačky netuší, co všechno způsobují sobě, ale také svému okolí. Jaké jsou důsledky jejich ukájení bažení po další a další dávce. Jaké z jejich pohledu detaily pak negativně mění nejen jejich životy a osudy. Pokud je kuřák matkou, zdravotně i psychicky kazí život svým dětem a jejich dětem. Pokud je etik nebo filosof, může nakazit celé generace anebo budoucnost lidstva. Šířím roky metody nápravy a vnitřní transformace, ale je mě málo a už nemám sílu. Napsal jsem na toto téma kdysi celé blogy. Teď mám inspiraci a možnost pokusit se laskavě, a proto ostře, a brblavě, naznačit i další nebezpečnou rovinu detailů – paradoxů tzv. ne-zaujatého přístupu kuřáka odborníka ke své ne-řesti (přímo slyším i zasloužilé obhajovatele svého práva na kouření, jako jsou senátor Kubera nebo zasloužilý celoživotní poslanec Benda). Pokračování »

Naši furianti

29.3.2018

Aragonův termín Biafra ducha (citovaný Kunderou), tak jako dítě z Andersenovy pohádky o nových šatech, ostře vyjadřuje co všichni tušili a tuší, ale nikdo to nechce slyšet, natož vyslovit: česká sebezahleděnost už opět kypí… a průměrnost oportunistické povahy vždy líně rezignovaných Pepíků či Božen potvrzuje: člověk přežije zlé časy se spokojeným úsměvem, protože na to zlé zapomíná, a umí sám sobě omluvit a odpustit všechny malé i větší prohry charakteru. Odjinud: už Konfucius řekl, že když chce člověk zjistit, jaké poměry panují v tom kterém státě, má si poslechnout, jaké písně tam zpívají. Týdenní cyklus předvelikonočních pamětnických pořadů Pavla Klusáka na stanici Vltava (Podivný showbyznys) ve vší ideologicky už ani neskrývané, ale dnes už opět nechápané bizarnosti připomíná jak to, v jakých časech jsme to žili, tak také nesdělitelnost detailů a konsekvencí… a snad někdy i trapné přiznání, že si za nesnesitelně lehce zneužitelnou moc systému můžeme vlastně sami. Připomínkou několika souvislostí naznačím… Pokračování »