Estrogen a slepá ulička vývoje, část třetí

26.5.2017

Lidstvo je vymírající druh toužící po vzkříšení, prohlásil android David ve filmu Riddleyho Scotta Vetřelec – Covenant. Filmový kritik Jan Gregor tak citátem připomněl (aktualne.cz z 24. 5. 17) podstatný a dle mého vše další určující režisérův záměr. Snad pomůže zmateným divákům zorientovat se ve zklamaných pocitech. V každém případě by měl pomoci čtenářům mých blogů (a příslušníkům pražské kavárny?) mezi záběry hororové vyvražďovačky alespoň vytušit jak umělecké motivy slavného režiséra, tak teď při čtení i mé blogerské a duchovní pokusy označit a varovat před slepými uličkami vývoje lidstva. A domýšlet naznačená varování – protože a přestože dál se většina diváků přes dokonalé filmové řemeslo nedostala a nedostane: hledat a tušit i možná řešení. Bez ohledu na vyznění režisérova dlouholetého, a jak vidno i z úspěchu těch dílů Vetřelce, které mezitím natočili jiní, marného úsilí účinně varovat lidstvo (rozuměj: pozvat k začátku skutečné změny člověka současného), se pokusím zopakovat, co trousím celé roky ve svých blozích (a co jsem vehementně a umanutě šířil slovy ale i hudbou na tibetské mísy a alikvotním zpěvem předtím): i člověk současný se může změnit. Ale musí začít od začátku (ob ovo, od vajíčka, tedy od početí, těhotenství a porodu). Pokračování »

Estrogen, testosteron a slepá ulička vývoje, část 2

24.5.2017

Byl jsem připraven: vybaven špuntem do slyšícího ucha, vodou na pití, houskou kdybych měl hlad, a mikinou s kapucí, kdyby klimatizace překonala mé obranné mechanismy: vydal jsem se v neděli dopoledne do kina na film Riddleyho Scotta VetřelecCovenant. A užil jsem si všeho, čeho jsem se obával, a na co jsem se těšil. Již když jsem se přibližoval do sálu, jsem byl ohlušen stadiónovým rachotem zvuku upoutávek, a dokonalostí kombinace oslnivých výbuchů a rychlého, až stroboskopického střihu – to vše při filmařském a producentském poslání každého diváka od puberty do důchodu vystrašit, vyděsit, vylekat, šokovat – zkrátka řemeslně dokonalou emocí strachu. Citlivější čtenáři mohou přeskočit následující odstavce, zabývající se zlem, chybami režiséra a současného lidstva, a na film do kina nejít, a teď si prostě rovnou, neušpiněni, přečíst závěrečný odstavec naznačující pracné a dlouhodobé, ale jediné možné řešení (krize člověka a lidstva). Pokračování »

Estrogen, testosteron a slepá ulička vývoje

21.5.2017

Už se těším, navzdory negativním recenzím, jak si pozitivně vychutnám film Ridleyho Scotta Vetřelec – Covenant, který dále spekuluje, jak asi mohl vzniknout původní vetřelec (nezničitelný biozabiják). První část dnes legendárního filmu jsem si užil v Tokiu v roce 1979, a přinejmenším od té doby umím i nechutné a kruté scény vnímat spíše esteticky: dokonalost filmových záběrů mne uchvátila už tehdy (jako pilný student a posléze učitel zenu umím svět vnímat harou, třetí čakrou, takže nenamočen v emocích a indoktrinovaných postojích). Přesto jsem další Scottův pokus vnímal opět jako varování, a o tomtéž asi bude i poslední počin osmdesátiletého režiséra. A protože krize všeho, zvláště lidských vztahů a chaoticky fungujících společností, je všude kolem, alternativně a snad inspirativně se rozepíši, jak mi zobák špacírujících myšlenek dovolí… na téma, jak moc jsme, přes rostoucí počet dat o skutečném stavu našich lidských věcí, ve vleku falešných signálů a iluzí, produkovaných našimi znečištěnými těly a mozky, naivně přehlíželi démony, které jsme snaživě vytvářeli a spouštěli.

Pokračování »

Jak se do virtuálního lesa volá, tak se z něho ozývá

17.5.2017

Platí ovšem i princip zachování energie a její kvality, píše ve svém inspirativním eseji O digitálních platformách a amerindiánském perspektivismu Lukáš Likavčan (A2 10/2017). A protože v rámci pokusu varovat před pastmi zdánlivě lesklých idejí dochází k závěrům téměř zenově duchovním (ano, vážení uživatelé, ale především ajťáci všech kvalit, ale také naivní vyznavači všech digitálních technologií, viz níže), nechal jsem se inspirovat a alternativně a připomínkově doplním načrtnutá řešení: Narodili jsme se a žijeme ve společnosti disciplíny kde nás různé institucionální, diskursivní, nebo technologické aparáty nutí chovat se tak či onak – tedy nás doslova disciplinují. Proti pojmu disciplíny se staví druhá forma moci, jež nabírá na intenzitě v situaci pozdního kapitalismu – totiž kontrola. Ta jedince nejen subjektivizuje ve smyslu kladení jistých omezení a bariér, ale také jeho subjektivitu přímo produkuje. Nejenže obaluje individuum vrstvou aparátů (jak je tmu v případě disciplíny), ale proniká do samé podstaty formy života – společnost kontroly neusměrňuje naše tužby a pohyby, ale přímo je generuje. Pokračování »

Pokrok v Absurdistánu

15.5.2017

Naštěstí se coby důchodce nemusím dívat do kalendáře častěji než jednou za měsíc, a na letopočet jednou za rok, když obracím list v kalendáři mandal. Jinak bych podléhal hluboké skepsi, protože kromě věšáku na prádlo sousedky a možnosti publikovat blogy nemám důkaz, že žiji ve třetím tisíciletí, v roce 2017. Nesmyslné vyhlášky a novely vyhlášek a prováděcích nařízení rámují a omezují život Pražana ještě víc, než za totality: vrchnost v podobě úředníka vládne, jako vládla odjakživa. Slouží lidu, voličům, všem: tedy teoreticky, ale v praxi ruka ruku myla a myje. Demagogie nastupuje, když v touze po společném jmenovateli princip rovnosti degeneruje v princip identity, napsal Saint Exupéry. Pojďte a poslyšte, co se mi stalo v rámci pokusu koupit si elektrokoloběžku (abych se mohl přesunovat např. z jedné linky metra na druhou, anebo dostat se pěšky na hlavním nádraží ten skoro kilometr od vchodu na příslušný konec nástupiště, od kterého odjíždí můj vlak). A jak pražští radí (ne)řeší pohyb pražanů a turistů v centru hlavního města. Pokračování »

Vrtkavému lidu

11.5.2017

… je určen delší článek profesora dějin práva Radima Seltenreicha (LN 6. 5. 17), který (v čase brexitů a svobodnými volbami rozdělených národů) shrnuje politický a sociální vývoj i v téhle roklince nejméně za posledních třicet let tak výstižně, aby se někteří až chytili za nosy, ale vrtkavý lid nic zase nepochopil. Jak už je nejen tomuto lidu snad známo po celá tisíciletí (profesor cituje Shakespearova Julia Césara, několikrát zmiňuje tutéž situaci v historii, a ochotu, s jakou se lid od doby antiky dá oklamat), nedokážeme se poučit z chyb a tak je opakujeme. Autor tím tak trochu nepřímo omlouvá patology moci a tribuny zmateného lidu: ten se totiž, zvláště v davu (politických stran, a dnes jako uživatelé médií), v podstatě nemění a populisté a demagogové, kteří ovládají umění vyřadit jeho zdravý racionální instinkt ve prospěch dryáčnického vyděračství, už zase (tak jako maršálové) přicházejí. Už jsem to smutně konstatoval před pár měsíci, dnes opakuji: stydím se za společnost, ve které musím žít. Pokračování »

Učinit Zemi znovu posvátnou  

8.5.2017

Pomalu, ale přece jen se na různých místech Země někteří lidé vzpamatovávají z opojení dobyvatelů a začínají si nejen uvědomovat, že stromy, řeky či ledovce by měly být asi posvátné, ale za posvátné je i vyhlašovat. Také některé články ústavy Ekvádoru, podobně jako některé zákony Bolívie, přiznávají omezenou subjektivitu vybranému území. I když jsou namířeny proti rostoucímu komerčnímu využívání přírodního bohatství cizími těžařskými firmami, jde o pozoruhodný posun práva od subjektivity fyzické či právnické osoby k subjektivitě území. Rovněž naše domácí formy ochrany některých krajinných oblastí – Krkonoš, Šumavy, Jeseníků, Podyjí – jsou stydlivým přiznáním subjektivity vybranému přírodnímu útvar, píše ve svém eseji brněnský ekolog Josef Šmajs, a navíc rozumně dodává: Zemi nelze před zkázou ze strany globální kultury chránit pouze po částech. V čase žabomyších bouří politických furiantů ocituji (abych převedl pozornost čtenářů k přece jen důležitějším věcem) a opět zopakuji i duchovně alternativní návrhy řešení… Pokračování »

Mediální násilí a úpadek civilizace

3.5.2017

 Jako vášnivý čtenář (kterému v Univerzitní knihovně v roce 1970 odmítali půjčit Dějiny surrealismu) jsem později často zmiňoval své obavy i na tomto poli: stále běžnější varianta rčení řekni mi co čteš a já ti řeknu, jaký jsi člověk, má dnes (v době stále kratších článků, písniček a youtube) už negativní verzi: ukaž mi jaké střílečky hraješ na počítači, a já ti řeknu, jak budeš za pár let agresivní. Zatímco psychologové neustále tvrdí, že vliv stříleček a thrillerů nemá na děti negativní, rozuměj, prokazatelný vliv (a porodníci předstírají, že nemocniční operativní porod je ten nejlepší), naznačím citací alternativních článků, které (by) jinak v rychlosti infotainmentu ihned zapadly, jak moc jsme mainstreamovou televizí a postfaktickými sociálními médii manipulováni k nečinnosti. Pokračování »

Ještě o žábách na pramenech

1.5.2017

Abych povzbudil ty, kteří se přece jen tu a tam ozvou a přinejmenším na okamžik zarazí bohorovný přístup ego žab a žabáků (na pramenech mnohého tvůrčího) k sobě a ke světu, ocituji ze dvou zpráv, které by jinak zanikly v hukotu médií: spravedlivě umanutý brňák (s typickým jménem Jiří Novák) osm let bojoval s a nakonec zvítězil nad městským úřadem, který je zodpovědný za hluk na brněnském náměstí Svobody při velikonočních i vánočních trzích, během velkoplošného promítání hokejových utkání ale i při projevu prezidenta Zemana a v rámci jiných veřejných akcí (které povoluje městská část, a že jich je nejméně 144 za rok): soud hluk zakázal (nad určitou decibelovou hranicí). Hurá, sláva mu! Pokračování »

Modrá velryba, teroristé a mediální běsi

26.4.2017

Kdysi jeden moudrý člověk nepoučitelnému davu prozradil, že všechno již bylo řečeno, ale protože nikdo neposlouchal, musí se to říci znovu. Právě proto se opět pokusím naznačit, jakou obrovskou chybu dělají média (a potažmo celá společnost, a nejen ta česká), když ve snaze informovat veřejnost (rozuměj: vydělat na drbech a emočně vypjatých senzacích) oslavují kdejakého teroristu tím, že mu věnují veškerou pozornost. Celodenní nepřetržité pořady nebo devadesátiminutových zpravodajství (např. na ČT 24) nejsou nic jiného než nastavovaná kaše plná žvanění odborníků, kteří samozřejmě nemohou vědět víc než média, ale nějak se spekulativně vyjádřit musí, jinak by je znovu nepozvali. Na příkladu jedné z posledních afér, zvané Modrá velryba, naznačím, o co jde, včetně jednoduchého řešení, ke kterému se ale nikdo zodpovědný zcela jistě (zatím) nepřihlásí. Pokračování »

Žabáci na pramenech

24.4.2017

Byly nebyly národy a v nich žabáci, kteří si neustále užívali poblíž bahnitého dna a navzdory snaze několika výjimek se neustále motali v podprůměru a kalili vodu: vyhovovalo jim to. Básníci, hudebníci, malíři a zpěváci tam ochotně tvořili tak, jak si přáli a dovolili úředníci, a měli tak být raději malíři pokojů nebo traktoristé. U nás byli takovými nezřetelný mi ale o to výkonnějšími žabáky třeba Jirka M., pokud šlo o indickou klasickou hudbu, Václav K. pokud šlo o makroekonomické a stranické poměry ve státě a prezidentství, Miloš Z. pokud jde o systematickou vulgarizaci národa, a pak také Jiří K., vydavatel časopisu a spolumajitel nakladatelství, pokud šlo o české porodnictví a stav new age, tedy spíše ezo byznysu u nás za posledních dvacet let… To, že zbrzdili přirozený vývoj nejméně o celou generaci, nevnímali a ani nemohou. Chci tímto pokusem o bajku naznačit, že to jde, vzepřít se žabákům, a nějaký ten ohled ze slušnosti je kontraproduktivní. Pokračování »

Závany (střemchy)

18.4.2017

Mívám s nimi potíže: přesněji, ostatní kolem mne mívají potíže s tím, že reaguji jak očekávají (protože tak reagují a reagovali by oni)… jenže já se občas mračím, neusmívám a vypadám brblavě nikoliv protože bych se (to) nezvládal, nebo dokonce trpěl, ale protože symbolicky pláču (trápím se, lituji, jsem smutný) nad tím, jak si zbytečně škodí: nevidí tu krásu kolem, nežijí zázraky existence všeho živého (včetně trávy stromů mušek a brouků) a přírodního. Potácejí se v iluzích vlastních programů vnímání, jsou oběti toho, co jim řekli, že se má a nemá, viní svět a ty druhé, a baží po zážitcích. Není jim pomoci, a tak se soustřeďuji jen na vlastní pozitivní vjemy a zážitky. Nemohou za to, špatně je porodili, demagogicky a manipulátorsky (ne)vychovali a (ne)vzdělali, a tak prostě nevědí, že nevědí, jak by se mohli mít… Naznačím vlastní řešení, třeba bude inspirovat… Pokračování »

Nejen mým emancipovaným ženám

13.4.2017

… ale také feministkám, profesorkám a studentkám genderu a dalším proklatě emancipovaným: dámy, když už neslyšíte laskavá varování (nás mužů), co kdybyste si aspoň přečetly, co tvrdí zkušená psycholožka, která měla to štěstí, že v roce 1970 z tohoto závistivého a zpátečnického údolí emigrovala, a žila a pracovala v Německu (a byla teď vyzpovídána českou novinářkou, která dlouho žije a pracuje v kapitalistické cizině)? Dnes téměř devadesátiletá Jiřina Prekopová se totiž také snaží varovat: Nároky žen na muže se zvyšují. Nejsou schopné dělat kompromisy. Hromadí se mi případy, kdy se rozpadají vztahy vzdělaných, velmi inteligentních a empatických lidí. Oni jsou empatičtí, ale bohužel jen sami k sobě. Každý prosazuje to svoje. A ženy, místo aby toho svého dosahovaly tajemnou silou pohlazení, hudrují, chovají se jako muži. Nikdy dřív nebylo tolik žen, které se chovají jako muži. Pokračování »

Nadšeně i smutně nejen o CEU

10.4.2017

CEU je anglická zkratka Středoevropské univerzity, na které jsem v roce 1992 absolvoval trimestr History of modern art. A byl jsem nadšen: mohl jsem v prostorech původně odborářských na Olšanském náměstí užívat školní počítače, měl jsem neomezený přístup do knihovny, neuvěřitelně zásobené všemi světovými kusthistorickými časopisy a knihami o umění (nejen tom klasickém, ale i tom tehdy současném!), na přednášky jezdili světoví filosofové, architekti, skuteční odborníci ve svých oborech a osobnosti, a s profesory jsme chodili na exkurze do jinak nepřístupných prostorů (třeba na tehdy zavřeném Karlštejně v rekonstrukci, na ochozy katedrály sv. Víta na pražském hradě, k varhanám v kostele sv. Jakuba, do vily Tugenhat v Brně), a my, studenti ze všech bývalých zemí socialistického tábora, jsme si užívali naprosto otevřené atmosféry, ve které jsme mohli studovat a psát o čemkoliv, a dokonce si přiťuknout se zakladatelem CEU, George Sorosem. Pokračování »

V pouštní zemi tolerance

6.4.2017

Pokud se chcete poučit o tom, jak se žije ve světě, nejlepší je prostě sebrat se, odjet a strávit nějaký čas mimo svůj domov. Ve finále jste odměněni hlavně možností srovnávat a pochopit lépe i poměry ve vlastní zemi. A přesně tak to proběhlo v rámci týdne, který jsem strávil na pracovní cestě ve Spojených arabských emirátech. Když jsem se dozvěděl, kam že to budu cestovat, ihned mi na mysli vytanula představa naprosto zbytečného a umělého konzumního světa, kam vyráží za zábavou různí zbohatlíci a který se bůhví proč stal ikonou turistického průmyslu. Vzápětí jsem si však uvědomil skvělou možnost poznat něco nového. Pokračování »

Všechno je jinak (fake)

4.4.2017

Další souvislosti spojené s objevem, že nás jako lidi ovládá spíše sociální mozek (a obava, abychom při tom či onom rozhodnutí nebyli vykázáni ze svého obvyklého sociálního prostředí) vede k dalším ne příliš lichotivým závěrům: rivalita dávných kmenů, nebo dnešních sportovních fanoušků toho či onoho klubu, ale i rasismus a rasová diskriminace, tak mají sice evolučně vysvětlitelné příčiny, ale dnes stále už arogantnější koncepty svobodného rozhodnutí (či možnosti výchovy k rasové snášenlivosti) se zdají být stále iluzornější a utopičtější. A důsledky (ke kterým je potřeba řádné porce odvahy přiznat si to) pro které současný svět nemá řešení. Dávná dnes již potvrzená staroindická koncepce máji, iluze (vidíme a vnímáme realitu zpožděně a zkresleně, na výsledném dojmu má hlavní podíl spíše metoda zpracování stále poškozeněji fungujícím mozkem než sama skutečnost) je tedy i v oblasti vzájemných vztahů velkých skupin či národů (a náboženských skupin) bohužel realističtější, než současné teorie humanistů všech dob a druhu. Pokračování »

Inzerát na pronájem pokoje

2.4.2017

kde bych měl pokoj od očekávatelných letních veder (1. dubna jsem měl v nevyvětratelném pokojíku 26 stupňů, a ještě ve čtyři ráno 25,2!) a stále intenzivnějšího rámusu, prachu a chaosu velkoměsta… Coby sedmdesátiletý důchodce se sice šourám (dělám, co můžu, a co nemůžu, prostě dělám pomalu), beru ráno čtyři a večer dva léky na zděděný vysoký tlak krve a cukrovku 2. typu, ale hlava mi stále slouží: navíc mám spoustu životních zkušeností a umím prakticky poradit (ony se ty situace osobní, rodinné, vztahové i politické, opakují). Pokračování »

Amalgamové matemašte třetího druhu

29.3.2017

… anebo také pochvalný dopis (mail) Tomáši Reindlovi. Zatímco já potřeboval v roce 1979 při vystoupení Amalgamu v Lucerně indického hosta (hráče na tabla), dva bývalé kolegy z předcházejících kapel (na akustickou kytaru, elektrickou kytaru), jednoho zrzavého vousatého umělce hippie hráče na píšťalku a jednoho dohola ostříhaného hráče na violoncello s kamarádem, a potil se v rámci marných pokusů seskupení hudebníků sjednotit námětem, mladíci mne bojkotovali a za zády se mi otevřeně posmívali… Tomáš Reindl, kterého jsem poprvé viděl na svém semináři (kde jsem nadšeně hovořil o nádheře divných hudebních zvuků např. didžeridu, alikvotního zpěvu a mručení) asi před dvaceti lety, si poslední dobou ve své one man kapele Omnion vystačí sám s klávesami, naprogramovanými automatickými bubeníky a dalšími udělátky, hurá! Pokračování »

Opakování je matkou marnosti

27.3.2017

Už jsem to několikrát zmínil: také právě proto, že člověk je tvor nepoučitelný, a také, že se po dvaceti, třiceti letech témata v módě, vaření, v ženských časopisech i sociologických a filosofických diskursech opakují (nikdo si je už pro tehdejší povrchní rychločtení nepamatuje), je už zase jakákoliv snaha o nápravu věcí lidských marnost nad marnost. Když tak sleduji začátečnické chyby svých studentů, kteří pro nějaké emoční vzepjetí cele zapomenou na to, co již zvládali, a na spirále vývoje své duchovní cesty se ocitli opět jakoby na samém počátku, a když sebezáchovně přelétávám titulky novin a raději vypínám bezobsažné diskuse v různých besedách odborníků (jen s poněkud obměněnými i když v podstatě stále se opakujícími náměty nikdy neřešícími skutečné, celospolečensky se opakující problémy), uvažuji o tomtéž, o čem uvažovali dávní moudří: vše je marnost (nad marnost), člověk moudrý vůbec není tak moudrý a svobodný, jak si namlouvá, ale skáče, jak mu sociální mozek vnucuje. Fejetonisticky, jako velikonoční pomlázku, spletu několik konvergentních témat, abych naznačil… Pokračování »

Nesouvislé souvislosti antropocénu

23.3.2017

Kupodivu, občas se v české televizi urodí (diskusní) pořad, který, díky zúčastněným mladým (duchem) má příjemně provokační potenciál: divák a posluchač musí zapnout, a dosti často mu dojdou předtím netušené souvislosti o stále komplexnější provázanosti všeho, především dějin a minulosti s naší neřešitelnou současnosti. Antropocén, tedy nová dějinná epocha, na které se stále víc podílí člověk a jeho (pubertální spíše než moudré) výstřelky, je po tolika staletích morálního sesuvu a promořenosti konkurenčním sobectvím (o negativním vlivu kouření, zvláště žen, jsem tu psal často) himálajsky zašmodrchaný a nerozpletitelný. Televizní diskuse Souvislosti Jana Pokorného (Budoucnost člověka jako biologického druhu) neměla aspiraci něco vyřešit, ale jednotliví aktéři pojmenovávali zdatně a často i inspirativně. Pokračování »

Neví, že neví (co má)

20.3.2017

Jedno z největších tajemství, anatomicky odhalené (příznačně ženou!) až na konci 20. století, a týkající se sexuálního vzrušení ženy (donedávna se skrývající pod odborným názvem klitorální orgasmus), se týká i největšího mužského i feministického omylu, který má obrovský vliv na vymírání (západního) lidstva: účelu sexu. Model klitorisu v životní velikosti, který sexuolog Zlatko Pastor v přímém přenosu na chvíli vnutil moderátorovi populární televizní talk show (viz obrázek níže), není jen atraktivním obohacením televizní show: svědčí totiž také jak o naší (lidské i pohlavní) pubertě, tak o dalším kardinálním omylu současného člověka. Sex (a klitoris) totiž není jen metodou, jak si užít, ale evolučním vynálezem, jak nejen muže, ale především ženu nalákat k reprodukci (předání genů, těhotenství a porod dítěte). Jinými slovy, dámy, překvapení, váš největší sexuální orgán (i co se týká fyzické velikosti) je mozek, ale hned poté i klitoris. Pokračování »

Ab ovo

16.3.2017

Už naši předkové věděli, jak je důležité dobře začít. Křížovkáři a latiníci dobře znají heslo ab ovo, od vajíčka. Dobře naplánovaná a budovaná města vydrží tisíciletí. Dobře počatý a bez negativních zkušeností porozený a vychovaný hoch (Buddha) může pohnout lidským pokrokem. Už Goethe říkal: Jakmile zapneš první knoflíček u košile nakřivo, pak ať děláš, co děláš, nakonec to máš všechno nakřivo. V tomto smyslu se zápecnictví pohádkových českých Honzů, lokálních úředníků už od dob Rakouska-Uherska, až na výjimky vystrašených kolektivizovaných rolníků a znormalizovaně myslících občanů z let po sovětské okupaci, jakož i rození dětí ve velkoporodnicích kasárenského typu muselo na charakteru češství nějak podepsat. Pokračování »

Desatero aktivní sebeobrany

12.3.2017

… aneb co můžeme (dlouhodobě a celospolečensky, ale i krátkodobě a individuálně) a měli bychom dělat ve stále chaotičtější současnosti, abychom sobě (a přeneseně i komunitě) uchovali niternou tvůrčí svobodu, která pak pomůže i té vnější, evropské … Abychom neztratili chuť do života, ani základní směřování v duchu hesla Jednej lokálně, mysli globálně, změň se individuálně… Abychom naplnili své poslání… Jsou to současně verbalizované tisíciletími vyzkoušené fígle jak na sebe, ego, svět a život – v tučné verzi pro úplné začátečníky a velmi pokročilé (věční začátečníci a intelektuálové budu potřebovat i komentář, skeptici a hnidopiši i další poznámky drobným písmem). Samozřejmě, na hrubý pytel hrubá záplata, na stále chaotičtější a složitý svět potřebujeme delší instrukce (dnes je i návod na upotřebení mobilu tlustá knížečka). Ale stačí pojmout úmysl, začít u sebe a vytrvat – v přítomnosti, teď a tady, krok za krokem. Pokračování »

Doporučená četba 3 (nářez)

9.3.2017

Tak znovu a natvrdo o dnešní situaci (upozornění: pečlivým a pomalým přečtením a promýšlením této negativistického varianty pohledu na realitu riskujete přinejmenším nevolnost, to když nemáte odvahu přiznat si hloubku a důsledky situace, anebo zdravé naštvání a pak možná i počátek docela jiného směřování): zatímco my dnes důchodci jsme museli (vy)řešit svobodně nezávislý život v politické či ideologické totalitě, dnešní mladé čeká a nemine individuální odboj na matrixovém poli lesklého konzumu zábavy a lákadel všeho, od sexu (a vymírání) až k snaživému hraní rolí užitečných idiotů s vysokoškolskými tituly. Už i jiní a slavnější komentátoři se proto ironicky, provokativně a přesto oprávněně (zatím jen) ptají, zda nežijeme v matrixu… zda nějaký mladík šprýmař nenahradil u počítačové hry usedlého rodiče a nezačal hrát nějakou simulaci života docela jinak… zatímco se vám tady již roky nabízí rovnou řešení. Pokud ovšem, milé ženy, dokážete vůbec přečíst mé složité věty… Pokračování »

Z principu znásilňované (porodnice)?

7.3.2017

Tohle není reklama na domácí porody. Tohle není ani obžaloba porodnic. Hrocení a kopání příkopů už bylo dost. Tohle je prosté vysvětlení. Vysvětlení, proč se některé ženy cítí přimáčknuté ke zdi, napsala slušně čerstvá maminka opět doma porozeného pátého dítěte, známá ekonomka Markéta Šichtařová v blogu, který otevřeně shrnuje i základní paradoxy českého porodnictví. Vím o nich nejméně dvacet let, a tak ocituji a přitvrdím: marně píši o důsledcích diktatury bílých plášťů celé ty roky. Snad už začíná být všem, kterých se to týká nebo bude týkat, jasné, že doufat, že porodníci přiznají mnohaleté bludy či dokonce chyby, je nesmysl (staří psi se novým kouskům nenaučí): jediné co může české porodnictví změnit, je aktivita českých rodiček – a na ně apeluji. Je stále zřejmější, že současná stále se zhoršující politická, sociální, ekologická i ekonomická situace (a zvláště její vyhlídky do budoucna) je výsledkem dlouhých dekád zápecnictví na jedné, systematického zneužívání postavení tzv. odborníků na druhé straně a rostoucího počtu porodů poškozených dětí. Pokračování »