Soutěže (krásy) v tekutém čase korektnosti

17.6.2018

Změna pravidel jedné soutěže jistě mnohé naznačuje, avšak proč jsme se ocitli na tomto světě a kam jdeme, žádným normativním krokem nezměníme. Stejně jako fakt, že navzdory penězům, rozumu, vědě či jiným bohům, jimž se klaníme, k útesu podobni lumíkům nevratně míříme, píše v celkem ironické reakci na rozhodnutí amerických feministek hodnotit dívky ne podle fyzického vzhledu, ale dle vzdělanosti, talentu a sociálního vlivu, tedy napříště nepořádat při soutěžích krásy v USA tzv. promenádu v plavkách (loňské foto níže Reuters), Daniela Kovářová (a člověk nemůže nevzpomenout na Formanův film Hoří má panenko, a ne-začít si spojovat termín brexit i s něčím mnohem všeobecnějším)… Pokračování »

Zázrak lidské mysli

4.6.2018

… ale té zdravé čisté (dobře buddhovsky porozené, nebo aspoň roky pravidelně vymeditovávané). Existuje video, ve kterém kvantoví fyzici pouští z metače přes rastr částice na nějaký terč (říká v rozhovoru bioinformatik Josef Pánek) a ony pak tvoří na plátně nějaké obrazce. Vzory se výrazně měnily. Pak je ale napadlo na změnu jen pomyslet. Obrazce vržené přes rastr na terč se začaly proměňovat. Nedokážou to vysvětlit (Tvar 11/18)… Zkrátka to vypadá, že lidské vědomí má vliv na své okolí, na přírodu, na hmotu, tvrdí člověk, který se zabývá výpočetní molekulární genetikou, a uvažuje, že materialistická věda sice tyhle věci nedokáže ověřit, a tak neví a netuší nic, ale že zároveň dnes rozdělování na materiální a duševní už nemá smysl. Je to energie, vědomí, to je jedno, jak to nazveme. A věda se jednou (k ověření a vysvětlení) svým instrumentálním a experimentálním přístupem dostane. Pokračování »

O cestě českých žen (do pekel?)

1.6.2018

Nemám radost z toho, že jsem měl ve svých varováních před jejich rychlokvašenou emancipací (právě tak jako ve stále negativnějším brblání na téma jejich zneužívání práv a vyhýbání se povinnostem, ve smyslu indického rčení, že Ganga práv teče přes Himáláj povinností) celou dobu posledních pětadvaceti let pravdu. A tak snad ženy české teď alespoň zaujme hlas jedné z nich: JUDr. Daniela Kovářová, advokátka, bývalá ministryně spravedlnosti a dnes navíc novinářka a spisovatelka, píše delší dobu komentáře v různých časopisech a novinách, a v článku O českých ženách a jejich cestách přes vrchol až do pekel (Reflex 22/18) napsala: Pokračování »

Pasti a propasti

21.5.2018

Snad už začínají mít některé čtenářky dost bulvarizace médií. Snad už jim začíná aspoň trošku docházet oprávněnost tvrzení, třeba že Prachy, jen prachy, nečekají, jen po nich sáhneš, a už tě mají… což ovšem také platí i na další sféry závislostí: Drogy, jenom drogy… anebo Podej sexu prst… Vše je přitom v podstatě jen důsledek tělesného a hormonálního nastavení a tréninku těla. Ono totiž přes (vysokoškolské) vzdělání a proklamace filosofů a politiků jsme stále jen opičky, které, když mají možnost stisknutím páčky si dopřát slast, umačkají se páčkou k smrti. K témuž, jen delší cestou, míří i tahle společnost.
Pokračování »

Svět jste vy

15.5.2018

Je to stále stejné, lidi jsou nepoučitelní, ale přitom stačí pár nadšenců (někdy i jeden jediný) a z nudné vesnice, kde slunce nezapadalo, se postupně stane aktivní komunita, a místo, kam se vrací rodáci. Zámek Lysice (se svým azylem příjemného chladu, protože kamenné zdi milosrdně osvěžovaly) byl víkendově stále víc rozvibrováván sympoziem celostní muzikoterapie. Přes závany ledabylé nepozornosti zaměstnanců a občasné neukázněnosti zúčastněného davu (fungují jen skupinky do osmi lidech, ty větší vždy mají jednotlivé důvody k zbytečným a rušícím otázkám nebo zdržováním ostatních) jsem si coby pozorovatel zvenčí vychutnával postupné probublávání kvality: zahajoval jsem svými připomínkami (které mí čtenáři znají), že např. zvuk hudby (nástroje, hlasu, písničky) je nízká třída, teprve ne-zvuk toho všeho je to, o co jde, a že ucho je Cesta (tedy že sebevzdělávání hrou i na zdánlivě jednoduché hudební nástroje je tou nejefektivnější metodou kultivace osobnosti), a každý zvuk je hudba. Upozornění autora: číst jen po kapkách a po přečtení sebou zatřepat! Pokračování »

Čím se vzpamatovávám

3.5.2018

…  z pocitů marnosti a vnitřní naježenosti: po marném několika nočním hledání nějakého optimistického sf filmu bez výbuchů a rvaček (na infekčním Netflixu) jsem se nakonec vzpamatoval z domácích zdrojů. K pocitům štěstí z existence mne do tlačilo postupné ozeleňování stromů na dvorku (začala střemcha, která pak spolu s vedlejším bezem rozkvetla a provoněla dvorek, pomaleji ale jistě se olistily pajasany, které nikdo nevytrhal jako nálety, a dnes jsou osmnáctimetrové, a potom začal vonět bez (šeřík)… Abych neusnul anebo nepolevil v pozornosti, občas se do závanu květinové vůně přimíchala a rozesmála mne vepřová pečeně sousedky zdola. Pokračování »

Krutosti nejen na netflixu

30.4.2018

Svět se už dost dlouho řítí (do Váchalovy ďáblovy řiti)… a lidé jsou stále vulgárnější (přátelské oslovení tý vole se rozmohlo i u dorostenek a slečen všeho druhu). Už se ani nedivíme, že kdejaký šmejd a politik (na všech úrovních) podvádí, šidí, lže a kuje manželské, konzumní, zlodějské a politické pikle, a že souběžně krutostmi (mučení, střílení a výbuchů na zemi i v kosmu přibylo na všech rovinách i kopcích) překypující pořady a seriály okupují i české televizní kanály. Měl jsem příležitost skouknout začátky (více než několik dílů jsem nevydýchal) několika obecně chválených amerických sf seriálů. I klasika zklamala, sága Star trek Discovery po několika dílech opustila kosmickou logiku: ti dobří se díky navigaci (a cestách v mžiku skrz galaxie) založené na neviditelné síti spór hub ocitli v nějaké alternativní realitě, kde se z nich stali zlí, a tak museli přemalovat karoserii kosmické lodi, přešít stejnokroje a uniformy, a ta nejnesmělejší členka posádky se musela snažit vypadat a jednat jako diktátorka. Scénáristé a producenti se asi jako puberťáci předháněli, kdo z nich má větší a červenější trumpovské a kimovské tlačítko… film mohl klidně být o hodinu rvaček a šavlovaček kratší. Uff. Pokračování »

Nadutá omezenost z Marsu: o blbosti po 48 letech

26.4.2018

Jochův článek Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? (LN 19. 4. 18), který mne vyprovokoval k reakci (viz), rozpoutal po víkendu, k mé úlevě, smršť dalších nesouhlasů (viz třeba poznámka scénáristy Petra Jarchovského Joch chycen ve vlastní ideologické pasti, LN 24. 4. 18). Nejde o nic nového: podobně jako Joch zblbli celé zástupy nadšených mladých mužů, studovaných svazáků a dnes i často citovaných (dobových) odborníků. My pamětníci jsme přece jak pionýři zažili podobné ideologické a lidské úlety z dob 50. a 60. let min. stol., a mnozí pamatujeme už z vlastní zkušenosti, jak nám v o patnáct dvacet let později v rámci normalizace cenzoři a jiní snaživí hlupáci z titulu svých funkcí zakazovali nejen dlouhé vlasy, ale i hrát vlastní hudbu. Pokračování »

Strielal na lišku, trafil Maryšku

20.4.2018

Článek ředitele občanského institutu Romana Jocha Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci? (LN 19. 4. 18) mne pobouřeně pobavil (jinak by byl k pláči): známý pravičák s lehce provokativními názory asi vídal jiné filmy, než jsem vídal já. Lásky jedné plavovlásky prý obsahují krásu (ženského těla, jinak tam moc krásy není), ale postrádají pravdu a dobro. Hoří má panenko může pravdivě popisovat malost člověka, ale není tam ani krása, ani dobro. Přelet nad kukaččím hnízdem obsahuje dobro i krásu, ale není pravdivý, je nerealistický. Vlasy zobrazují lidské dobro, ale není v nich ani krása, ani pravda, Amadeus má v sobě mnoho krásy, ale žádné dobro a žádnou pravdu… tvrdí Joch. Pokračování »

Deprese světa (umělé inteligence)

16.4.2018

Mít depku je dnes běžné a mezi emancipovanými ženami (jak občas zaslechnu v kavárně nebo tramvaji, nebo na pískovišti, kde se nabíjím dětskou energií) dost časté. Jenže… jak jsem naznačoval v blogu věnovaném kuřákovi etikovi, výmluva kuřáků že to je jeho věc, že kazit si vlastní zdraví je jeho lidským právem, je sobecká… zdravotní negativní důsledky kouření (včetně tisíců zemřelých vlivem kouření pasivního), kromě nárůstu světového egoismu, vedou totiž až do třetí a další generace dětí a vnuků (připomínám, že kuřák etik školí programátory umělé inteligence, do které se negativní myšlení, slovník, sny a aspirace budoucí UI, vytvářená pravidla programovaná současnými kuřáky, tedy šiřiteli deprese), kteří vše, přímo či nepřímo, zdědí. Jinými slovy, ekologické znečištění a klimatické ohrožení celé planety a zvláště moří a fauny a člověka je přímo úměrné emočnímu zatížení depresí od dětství vybavených obyvatel většiny světa. Kuřáci škodí přímo, mezitím ale ostatní (odborníci) dráždí hada bosou nohou. Citacemi z jednoho vědeckého článku naznačím, k čemu mířím: Pokračování »

Vraždění přirozenosti a jedno řešení

12.4.2018

… aneb přerod poslušného žáčka pionýra ve svobodného rebela v rámci rockového sebenaplňujícího se proroctví… Věděl jsem od puberty v 60. letech minulého století, a potvrdilo se to od dob, kdy jsem začal sbírat desky, a v roce 64 slyšel na diskotéce ve Varech hrát amatérskou skupinu hity skupiny Beatles (které jsem znal z odpoledních hudebních pořadů rádia Svobodná Evropa), že rocková hudba mění a změní svět, a to i ten můj. Psal jsem pak do svých sešítků, šířených po malostranských hospodách mezi dlouhovlasými pijáky piva, ale zároveň nadšenými amatérskými basáky a kytaristy, že to, co žijeme, je i za železnou oponou součástí světové vlny osvobozování člověka, a pomocí rádia a přísunu čerstvých nahrávek nejlepších skupin světa (k prodeji tam, kde se pořádala tzv. černá burza elpíček) jsme i my, jen s nepatrným zpožděním, byli při tom.

Pokračování »

Dokonale provokující bichle k listování

8.4.2018

Mnozí víme, že něco je špatně, ale většinou děláme, že nic netušíme a důležité věci osobní i celospolečenské neřešíme. Vím to také, ale nedá mi to: neustále, je-li z mého pohledu třeba, brblám, naznačuji, varuji. Jsem, taková povaha. Navíc matu tím, že to vždy myslím dobře… což mi lidé málokdy věří. A tak adresáti mých snah už téměř nic z toho raději ani nečtou: je to na ně moc (ostré, dlouhé, složité, a zvláště pro třikrát rozvedené kuřačky, nestravitelné). A až příliš často jsou mé blogy příliš konkrétní: míří na ten či onen nešvar jaksi z boku, z jiné perspektivy. A navíc píšu už těžce, po kouscích, musím si nápady poznamenávat rukou a pak je nejsem schopen rozluštit, takže spíše jen tak načrtávám a o to víc si vychutnávám psaní těch, kteří to umí. Jako teď… Pokračování »

Nadílka detailů jedné závislosti

2.4.2018

Kuřáci a kuřačky netuší, co všechno způsobují sobě, ale také svému okolí. Jaké jsou důsledky jejich ukájení bažení po další a další dávce. Jaké z jejich pohledu detaily pak negativně mění nejen jejich životy a osudy. Pokud je kuřák matkou, zdravotně i psychicky kazí život svým dětem a jejich dětem. Pokud je etik nebo filosof, může nakazit celé generace anebo budoucnost lidstva. Šířím roky metody nápravy a vnitřní transformace, ale je mě málo a už nemám sílu. Napsal jsem na toto téma kdysi celé blogy. Teď mám inspiraci a možnost pokusit se laskavě, a proto ostře, a brblavě, naznačit i další nebezpečnou rovinu detailů – paradoxů tzv. ne-zaujatého přístupu kuřáka odborníka ke své ne-řesti (přímo slyším i zasloužilé obhajovatele svého práva na kouření, jako jsou senátor Kubera nebo zasloužilý celoživotní poslanec Benda). Pokračování »

Naši furianti

29.3.2018

Aragonův termín Biafra ducha (citovaný Kunderou), tak jako dítě z Andersenovy pohádky o nových šatech, ostře vyjadřuje co všichni tušili a tuší, ale nikdo to nechce slyšet, natož vyslovit: česká sebezahleděnost už opět kypí… a průměrnost oportunistické povahy vždy líně rezignovaných Pepíků či Božen potvrzuje: člověk přežije zlé časy se spokojeným úsměvem, protože na to zlé zapomíná, a umí sám sobě omluvit a odpustit všechny malé i větší prohry charakteru. Odjinud: už Konfucius řekl, že když chce člověk zjistit, jaké poměry panují v tom kterém státě, má si poslechnout, jaké písně tam zpívají. Týdenní cyklus předvelikonočních pamětnických pořadů Pavla Klusáka na stanici Vltava (Podivný showbyznys) ve vší ideologicky už ani neskrývané, ale dnes už opět nechápané bizarnosti připomíná jak to, v jakých časech jsme to žili, tak také nesdělitelnost detailů a konsekvencí… a snad někdy i trapné přiznání, že si za nesnesitelně lehce zneužitelnou moc systému můžeme vlastně sami. Připomínkou několika souvislostí naznačím… Pokračování »

Silent joy even after forty years

27.3.2018

… until now, the imaginary dangers of indifference and reluctance (and formerly courage) have yielded to freedom, and they have emerged, though rare, but still, exectioned individuals who have not missed the message of enthusiastic amateur rock (and Amalgam). There was a memorial CD with a recording of the 1978 concert (together with Švehlík), and as I gave out a few copies, the reactions arrived: It had to be a concert! Really super, you were really pioneers, it makes you feel the joy, just play and play it out of the reins, sing as a beak grow, calmly knock or walk. I love this. And music super. At that time, what tools and techniques did you have against today’s quality. The tabla added it, but especially for that time I understand that people were screaming. And I understand why you’ve been reeling the commies. This was a total explosion of freedom, a student wrote to me (which is not a coincidence that he is playing hard on the didgeridoo, the Tibetan bowls, the bamboo flute, and especially for regular playing, lured the whole party in Trutnov… because of that, unlike hundreds of other passive listeners, he discovered the true message of Amalgam: preserving the inner human freedom). Pokračování »

Tichá radost i po čtyřiceti letech

23.3.2018

… až teď se totiž roztrhly pomyslné hráze nezájmu a neochoty (a dříve odvahy) poddat se svobodě, a vyrojili se, sice ojedinělí, ale přece jen, zájemci a nadšenci, kterým navíc neušlo poselství nadšeného amatérského rocku (a Amalgamu). Vyšlo totiž pamětnické CD se záznamem koncertu z roku 1978 (společně se Švehlíkem), a jak jsem tak rozdal pár kopií, dorazily i správné reakce: To musel bejt koncert! Fakt super, byli jste opravdu průkopníci, je z toho cítit ta radost, prostě jen si tak hrát a pustit to z otěží, zazpívat jak zobákem narost, klidně mečet nebo krákat. Tohle miluju. A hudba super. Na tu dobu, na to jaký jste měli nástroje a techniku oproti dnešní kvalitě. Tabla tomu teda přidaly, ale hlavně na tu dobu to chápu, že lidi řvali. A chápu, proč jste tak ty komouše srali. Tohle byl totální výbuch svobody, napsal mi student (který ne náhodou dnes pilně hraje na didžeridu, tibetské mísy, koncovku, a témuž a hlavně k pravidelnému společnému hraní zlákal celou partu v Trutnově… právě proto mu, na rozdíl od stovek jiných pasivních posluchačů, neušlo pravé poselství Amalgamu: uchování niterné lidské svobody). Pokračování »

Lekce ze skutečné hudby

12.3.2018

Pražský koncert po třiceti letech obnovené legendární skupiny Shakti nadchl 18. března 2006 jak mně, tak vyprodanou Smetanovu síň Obecního domu. Opět, konečně, snad, ukázal všem, kteří si stále myslí, že co Čech to muzikant, že to už dávno není pravda (a za našich životů možná ani nikdy nebyla), a že na druhé straně i dnes je stále ještě možno vidět a slyšet a zažít hudbu sfér… napsal jsem na brněnský blog přítele téměř vzápětí, ale recenze byly občas kritické, a žádný posun v hudbě české nenastal. Poučen přednáškami na třech konzervatořích, a notně zklamán zjištěním, že pedagogické fakulty (tehdy, a k mé hrůze mnohde dodnes) produkují učitelky hudební výchovy, které v životě neslyšely lichý rytmus, jsem rezignoval. Přátelům jsem doporučoval kvalitní hudbu stále, napsal jsem několik knih o jiné hudbě a o tajemstvích indické či tibetské hudby, ale vydavatelé je (a mne) bojkotovali. Tak znovu, po další dekádě, nabízím ukázku (klikněte) a snad i náznak, že jste, vy malověrní, kteří se stále necháváte opít rohlíkem oficiálních manipulací (a nejen v hudbě), celý život o mnohé přicházeli. Pokračování »

Rozhovor se Zakirem Hussainem

11.3.2018

Proč je indická klasická hudba, a indičtí hudebníci (sítáristé, tablisté) jsou nejlepší na světě, jsem se mezi řádky ptal žijícího klasika hry na indické bubínky tabla, Zakira Hussaina, v jednom pražském hotelu (před vystoupením francouzského souboru Gradiva) 25. ledna 1999 Pokračování »

Stav mysli (na druhou)

8.3.2018

Velmi dobře se pamatuji na okamžiky slasti, když jsem v dětství v jedné mírné zatáčce asfaltové cesty ze školy domů občas zaspurtoval a riskantně kolo naklonil co nejblíže obrubníku, abych vykroužil ideální a co nejrychlejší oblouk – a v mysli nastolil slastný pocit dokonalosti. O tom ale žádný český učitel, žádný český a ruský trenér ještě dalších čtyřicet let nemluvil (i když bulharští vzpěrači, enderácké plavkyně a atletky, ruští a i naši vrcholoví sportovci trénink mysli tajně používali). Pokračování »

O prazdroji mé hudební a hlavně bubenické inspirace

4.3.2018

V roce 1935 přijel do Prahy slavný indický taneční a instrumentální ansámbl Udaj Šankarův. Dojem z jeho vystoupení byl pro mne tak silný, že nejen jsem několik dnů byl jako omámen: hledal jsem podvědomě v této hudbě poučení a svůj hudební vývoj. Též v bohatství bicích nástrojů a v jejich hudebním, zvukovém a technickém využití. Najednou se mi zdálo naše použití bicích nástrojů barbarské. Že umíme jen připravovat ohromující gradace a s činely pak jejich vrchol. Stále jsem si uvědomoval, že bicí nástroje nejsou jen pro hluk, hřmoty a efekty. Že jim lze svěřit hudbu, že to jsou hudební nástroje, napsal o svém zážitku z indické klasické hudby v komentáři ke své skladbě 8 invencí pro bicí nástroje v roce 1938 skladatel Miloslav Kabeláč, jehož styky s orientální a hudbou značně poznamenaly jeho tvorbu (později mu další kontakty zprostředkovala i jeho dcera, později japanistka Káťa, u které jsem se o čtyřicet let později učil japonsky). A tak zavzpomínám a zabrblám. Ministr pro hudebně duchovní zážitky varuje: tohle není recenze knihy, a jejím přečtením se nenaučíte hrát na tabla. Pokračování »

Zdegenerovaný stát?

28.2.2018

 Již téměř čtyřicet let přednáším a píšu (poslední dobou spíše mezi řádky) o tom, jak moc je tato společnost promořená všemi minulými chybami (typu poručíme větru dešti) a hlavně neřešenými a zamlčovanými problémy ve všech oborech a odvětvích. Do pádu totality jsem jezdil po vlastech českých a moravských s přednáškami a ilegálními semináři, na kterých jsem mluvil o přicházejícím novém věku, a o předpokladech skutečné změny (tedy o špatně zapnutých knoflíčků a laxnosti s tím cokoliv dělat, i o tradiční české neschopnosti se domluvit a situaci kolektivně začít měnit). Psával jsem a přednášel, jako o možném počátku řešení, o škodlivém a násilném systému porodů (a škodlivých jeslích a školkách a autoritářských osnovách ve školách, kde si děti nehrají) jako o další ze základních příčin naší následné a neřešitelné zabedněnosti, a nadšeně popularizoval metody, jak to všechno postupně změnit. A dodnes propaguji i pozitivní příklady, že a jak to (bohužel v mnoha jiných státech a zemích) jde. Ester Ledecká a Norové na hrách zimní olympiády nám opět naznačili, jak na to. A tak si zavzpomínám (abych naznačil kontinuitu svých zájmů o zimní a jiné sporty a názorů na umanutě alternativní soukromé aktivity, jejichž čas snad konečně nastává, uspěchaní mohou přeskočit) a snad nadchnu a inspiruji citáty… Pokračování »

Biatlon a potřeba hary

24.2.2018

Přenosy z her zimní olympiády poskytly zvláště českým divákům (ušmudlané domácí politikou) orgie dokonalosti: povrchové a základní vytržení z pobrexitové a povolební fake mediální reality. Krasobruslařské super výkony (záplavy čtverných skoků, některé se zvednutýma rukama, jakoby jen tak, snadno), strhující výkony, překvapiví vítězové (Ledecká či němečtí hokejisté). Čtenáře (-ky), kterým vrcholové sportovní události nic neříkají, chci uklidnit: nejde mi o sportovce, ale spíš o národní svéráz našeho vrcholového (rozuměj: českého) sportu (a života všeobecně a vůbec). A rád bych inspiroval malověrné a pochybovače: jde o víc, už jen vyzobáváním perliček na dnech (ušmudlaných dnů i roků) se člověk může udržovat, neztrácet výšku, nepadat do beznadějných pastí negativního a pasivního myšlení. Pokračování »

Zpráva o stavu užívání si života a sakra

20.2.2018

Několik mailů s dotazy na můj (zdravotní) stav a několik příjemných zážitků z poslechu rozhlasu mne donutilo otevřít počítač: jeho windousí automatické instalace mne vždy spolehlivě znechutí: než vymažu, co nepotřebuji a než si zase najdu, co potřebuji, musím několikrát hlasitě zařvat: sakrááá! A podělit se (sharing)… Pokračování »

Sdělená radost mnohonásobná radost

15.2.2018

… říkávala babička. Trpělivost a umanutost nejen růže, ale i přece jen vyšší informovanost (a tedy i pochopení a vychutnání) například o indické klasické hudbě, a teď i o jejím rytmickém systému, přináší. Hurá. Našinec dnes raději aby neposlouchal žádné zprávy (jejichž valná většina je negativní a klid v duši destruující), sledoval jen přírodopisné a zeměpisné dokumenty, poslouchal jen podvečerní pořady na stanici Vltava, a do rušných ulic raději nevycházel. Jinými slovy, chce to aktivně (jako rozinky) vyzobávat pozitivní kvalitu. Ale zároveň neuzavírat se: právě mi přišel mail s odkazem na nádhernou, současnou, ale zároveň duchovní podstatu (zde jako poctu Františku Drtikolovi) vystihující digitálně připravenou a natočenou hudbou nevzdávajícího se nadšence. Už jsem o něm psal, jmenuje se Tomáš Reindl. A tak se rád (po)dělím o radost a naději: Pokračování »

Zcela zbytečné temno nad Českem

13.2.2018

Mohli jsme mít přijatelnou vládu, vedení sněmovny bez extrému, Drahoše na Hradě a slovo czexit by nikdo neznal. Ale my jsme řekli ne. Demokratické strany nezvládly v zájmu republiky disciplinovat Babiše a oddávají se tomu, čemu TGM říkával „abstraktní radikalism“.. píše Dalibor Klimeš v blogu, který stojí za to pozorně číst: Kdyby současní politici dělali dobře své řemeslo, velmi pravděpodobně bychom zde už dávno měli vládu s důvěrou sněmovny. Pokračování »