Soumrak bohů a návrat víry

28.9.2016

Náboženská víra nemizí, leč její projevy jsou (a budou) jiné než před sto lety. Z hlediska psychoanalýzy je předmětem náboženství především vrozená úzkost lidí a jejich pocit samoty a opuštěnosti ve světě. Proti těmto pocitům nabízí náboženství štít naděje, píše Zdeněk Müller, český arabista žijící v Paříži, jehož titulek jsem si vypůjčil. Použiji jeho úvahy na téma široce obecné, ale dnes i muslimsky konkrétnější. Podobně použiji i výroků francouzského profesora sociální a politické filosofie Jean-Pierra Dupuyho (Vypůjčené roucho posvátna, rozhovor o náboženství, násilí a závisti, A2 19/16). Přesto a právě proto, že půjde o věty složité, a témata odborná, vždy šlo a vždy půjde, i když velmi dlouhodobě, o kvalitu i našeho konkrétního života (v závěru naznačím individuální řešení jak dole, tedy osobně, tak posléze i nahoře, tedy ve společnosti). Pokračování »

Běžecké (a new age) matemašte

26.9.2016

Konečně se objevil článek, dokazující, že i v dalším oboru lidské (zde zájmové, respektive sportovní) činnosti jsme dekády podléhali iluzím a lobby výrobců. Tak jako kouření cigaret, a doufám že (v raději blízké než daleké budoucnosti) i v porodnictví a alopatické medicíně, a tak jako proces obrody a návratu k selskému rozumu počíná v potravinářství, tak jako nás či naše děti a vnuky čeká totéž v oblasti školství: konečně je tady vyargumentované natržení stávající reality módního joggingu (běhání) a drahých běžeckých bot. Také protože jsem celé dětství a mládí proběhal bos nebo jen v tehdy populárních spartakiádách, říkalo se jim toníky (pro dívky jarmilky), a s meditací v běhu jsem měl nádherné zážitky a zkušenosti (když jsem studoval školu v Karlových Varech, běhával jsem celé hodiny po lesích, plných čerstvě spadaného listí), teď ocituji a okomentuji. Pokračování »

Jak jsem si užil veder

22.9.2016

Jako důchodce s hypertenzí a zděděnou cukrovkou druhého typu jsem v těch vedrech žil po ránu, když bylo čerstvo (cestou z obchodu jsem si na deset minut sedl na lavičku u parčíku a prolistoval noviny: užíval si stavu, kdy mne nic nelimitovalo a já opět fungoval!), tak v jedenáct už zapínal ventilátor, pevně zavíral ožaluziovaná okna, a snažil se v jakési teplotní hibernaci přežít. Nenechával jsem se vykolejit předpověďmi počasí, protože jsem věděl, že teplota vzduchu v Praze (a noční v mé nevyvětratelné cele) je vždy a vytrvale o dva či tři stupně vyšší. Mezitím jsem žasnul, co všechno je (na tuto dobu a toto podnebné pásmo z řádu vyšinutý) svět schopen a ochoten zaranžovat. Děly se takové věci, že jsem nakonec nemohl nepodlehnout – úžasu z radosti bytí. Pokračování »

Mateřské štěstí!!!

22.9.2016

Zásadní nepochopení jistě spravedlivě rozhořčených matek, které nestíhají, protože je mateřství nebaví (a nebaví je, protože jim při porodu zasahovali do jeho přirozeného průběhu), tkví v tom, že ony netuší, že jejich těla proto nebyla při porodu naplněna hormony štěstí, které ve spojení s adrenalinem dělají z matky udatnou a v životě neustále šťastnou pečovatelku (péče o děti a muže se stává meditací, která kromě jiných výhod posiluje imunitní systém a žena je zdravá jak řípa a levou zadní vše s opravdovým, z nitra a ryzích pocitů vyvěrajícím zaujetím nejen stíhá, ale přímo si vychutnává). Utahaná a nespokojená matka, která nestíhá, naopak logicky (jako ty hladové) nevěří těm (sytým) šťastným výjimkám, které porodily několik dětí doma, a hladce stíhají i řada jiných než domácích aktivit. Pokračování »

Mateřské štěstí není mýtus!

21.9.2016

Máloco mne vyvede z míry a klidu. Článku Lucie Zídkové nazvaném To dítě jsem neměla mít (LN 16. 9. 16) se to dokonale povedlo. Podrobně rozebírá případy žen, které nezažily mateřské štěstí (ale nejde po skutečných příčinách) - jsou unavené, vyčerpané, občas i hospitalizované v blázinci, aby si prý odpočaly. Je mi těch žen (a jejich dětí) líto. Ale daleko víc je mi líto, že někde na začátku článku nebylo velkými písmeny zdůrazněno, že jde o patologické případy, tedy že to nejsou běžné situace, a hlavně že k nim vůbec nemuselo dojít! U přirozeného porodu (fyziologického, jinak řečeno nepřerušovaného, bez lékařských zásahů) k níže popsaným stavům a jevům nedochází! Ženské tělo, evolučně vyvinuté k bezpečnému porodu v teplu, šeru a intimitě, prostě preventivně nedopustí, aby došlo k tomu, co vyvozuje novinářka: Pokračování »

Budoucnost vztahů a rodiny

19.9.2016

Student mívá občas správně hlubinné a vlastně nezodpověditelné otázky. Poděkoval jsem mu za námět, a zde je vágní leč varovná odpověď: množí se varovné hlasy, že vztahy a rodina, kterou známe, končí a skončí. Zopakuji několik argumentů a výroků, a znovu se pokusím alternativně naznačit jak hloubku zmatení současné situace, tak sci-fi varianty budoucnosti, a o to stále pracnější (a jak to tak vypadá, zatím všeobecně zcela nerealistické) cesty zlepšení. Změna je sice život, ale měli bychom si tohle stále ještě nějak fungující paradigma (individuálně!) užít, dokud to jde. Pokračování »

Výpisky po čase

15.9.2016

 Bohatství činí lidi amorálnějšími. Existuje řada důkazů, že movitější lidi v porovnání s těmi chudšími v průměru častěji lžou, podvádí. Zdá se, že peníze skutečně nemají na lidskou morálku příliš dobrý vliv A nemusíte je ani vlastnit. Hned několik experimentů prokázalo, že pouhá myšlenka či pohled na ně dělají člověka sobečtějším… Člověk, který po nějakou dobu hleděl na peníze, častěji lhal, aby se k nějakým dostal. Funguje to i u malých dětí. Peníze navíc člověka činí odtažitějším a uzavřenějším. Lidé, kteří myslí na peníze, pečlivěji skrývají své emoce. Tedy ti, kteří chtějí být empatičtí, pomáhat druhým a více se socializovat, by se myšlenek na peníze a fyzického kontaktu s nimi měli vyvarovat. Petr Kain (Myšlenky na peníze, LN 8. 9. 16). Pokračování »

Navzdory umanutě

14.9.2016

aneb snad něco jako amatérský pokus o inspirativní návod na upotřebení člověka: napsal mi jeden, byl kdysi na mnou organizovaném soukromém koncertu indického hráče na vínu, ale prý jsem mu připadal moc suverénní, a tak odešel dřív. Hm, není s takovým řeč, protože když se na to o co mi šlo a jde (a mou současnou reakci) musí takto zabedněně ptát, nikdy to nepochopí. Ozývají se i jiní trollové, i když již ne tak často jako před lety, kteří mne kritizují a (od)soudí jen na základě jednoho jimi špatně chápaného termínu (který byl navíc citovaný), a jiní, kteří se jednou dotkli nějakého nástroje (vnitřní transformace), mnou chváleného, a protože se země nepohnula, odložili nástroj i Marka jako něco dokonale nefunkčního. A tak jsem jaksi navzdory těmto komentátorům sepsal pamflet o své umanutosti a tom, že i oni jsou potřeba a zvyšují nám umanutým laťku… Pokračování »

Nikdy nebudeme šťastni

12.9.2016

…ale to nevadí, i tak se dá dobře žít, tvrdí ve svém úspěšném románu současný německy píšící spisovatel Daniel Kehlmann, a ve stejnojmenné recenzi filosofka Terezy Matějčkové (LN 10. 9. 16), která mezi řádky překvapivě souzní s hlavními cíli buddhismu (Ježíš to přehlédl, Buddha byl pozornější: nikdy není ničeho dost), tedy celoživotní práci na obrušování (či nepodporování) ega třeba pomocí fíglu pomoci ostatním živým bytostem (zbavit se utrpení). Jinými slovy, tímto plurálem jsme varování všichni my rozumem a intelektem se zaštiťující, včetně (při vší úctě k jejich erudici a mistrovství i v jiných oborech) Kehlmanna i Matějčkové – zatímco nejen já tvrdošíjně naznačuji, že od dob Buddhy existuje ta správná Cesta (i když ani on, ani od jeho dob do dneška žádný jiný skutečný duchovní učitel netvrdí, že to bude snadné a rychlé, jako naopak tvrdí nejen současné reklamní či předvolební kampaně, ale i mýty intelektuálů o tom, jak vypadá osvícení). Pokračování »

Kometa na stropě

8.9.2016

… a ponožtičky hned vedle, to byly v úterý 6. září dva z mnoha nádherných zážitků. Někdy se to tak sejde. Den blbec, zvláště když je navíc pátek třináctého, se odehraje tak jednou za půl roku, dny na vlně užívání si jsou běžné, ale celá série výjimečně pozitivních událostí a z toho vyplývajících neočekávaných dojmů a příjemných emocí, to je na snad na oslavu (kdybych něco někdy slavil). Tohle je další osobní blog, i odpověď těm několika čtenářům, kteří se občas ptají, jak se mám. Tož tak: Pokračování »

Tři dimenze ekologie: půda, duše a společnost

7.9.2016

Satiš Kumar (1936) indický mírový a ekologický aktivista a editor, vstoupil do řádu džainistických putujících mnichů, později se stal stoupencem učení Mahátmy Gándhího, jeho myšlenky nenásilí, pozemkové reformy Indie a mírového světa. V roce 1962 se vydal na dlouhou mírovou pouť z Indie do hlavních měst 4 světových jaderných mocností: Moskvy, Paříže, Londýna a Washingtonu. Od roku 1973 žije v Anglii, kde se stal editorem věhlasného časopisu Resurgence a také zakladatelem a ředitelem centra pro ekologická studia Schumacher Collegue, kde dodnes působí. A kde jsem v roce 1990 byl jedním z tří desítek studentů Ruperta Sheldrakea, což zařídil Satiš poté, co jsem ho dva dny provázel po Praze a při diskusi projevil znalost termínů i osobností jak hnutí new age, tak myšlenek Sheldrakea. Již jsem zmínil, že článek se objevil v srpnovém čísle časopisu Sedmá generace, a protože je závažný (přeložený Jirkou Zemánkem, který k alternativní, zde mnou nepatrně krácené publikaci na tomto blogu dal své překladatelské svolení), velmi rád bych se podělil: Pokračování »

Benefice v Dajáně

5.9.2016

Oznamuji tímto zájemcům, a především majitelům unikátních hudebních (přesněji muzikoterapeutických) nástrojů, které byly v dubnu představeny i na konferenci transpersonální psychologie, tedy deštného sloupu, sférické píšťaly, didžeridu, tibetských mís, sundrumu a dalších (o kterých jsem postupně psal i na blogu, stačí vyhledat), že v úterý 13. září 2016 si od 18. 00 v centru Dajána (Doudlebská 4, Praha 4, na Pankráci, kousek od stejnojmenné stanice metra linky C) také rád zahraju, zazpívám, zaťukám a zapískám, anebo, v lepším případě, zahrajeme si, zazpíváme, zaťukáme a zapískáme všichni, a navíc si třeba přinesete i z praxe hry na tyto nástroje vyplývající otázky, které společně prodiskutujeme. Pokračování »

Chránit vlastní kulturu a genofond

4.9.2016

Články Heleny Klímové jsem čítával v Literárních novinách až do roku 1969. Pak publikovat nemohla, a tak studovala různé psychoterapie a jako psychoterapeutka pak i pracovala. Po sametu navíc pokračovala ve studiu skupinové analýzy. Článek Neusmíření Evropané v čase znejišťování hranic (LN 3. 9. 16) mne po těch letech opět (matemašte!) nadchl: selko-moudrostí (příznačně se nikdy nerozvedla, má děti i vnoučata a pravnoučata), životními zkušenostmi podepřenými i celoživotním studiem (rozuměj: nezkostnatěním a nezabetonováním ve své odbornosti) a navíc aktuálností. A tak s radostí (a s mnoha závorkami, abyste četli pomalu a důkladně) ocituji, okomentuji: přeji zdravě a inspirativně náročné počteníčko: Pokračování »

Až moc hodný Vlastimil Rajnošek (26. 4. 1951 – 30. 8. 2016)

2.9.2016

… se v první půli svého života rád vyskytoval poblíž míst, kde se dělo něco svobodomyslného, k duši směřujícího, nebo hudebního či vůbec kulturního, zatímco v druhé měl tendenci pomáhat právu a spravedlnosti. Znal jsem ho od samého počátku 70. let min. stol. Tehdy chodíval na Karlův most poslouchat písničky Jardy Neduhy, a začal randit s malou Jindřiškou, kamarádkou vysoké Evženie, tehdejší lásky nepřehlédnutelného písničkáře. Život prakticky odjakživa spíše málovlasého, ale o to víc vousatého a obrýleného studenta práv a posléze i právníka Rajnoška, by se už tehdy, a o to víc v průběhu dalších let, dal vyjádřit veršem ze slavné písně: I can´t get no satisfaction…  Byl tak hodný, čestný a spolehlivě pracovitý – až jaksi nenápadný, a proto snadno zneužívaný a často přehlížený (a ženami odkládaný). Pokusím se subjektivně naznačit, že společnost se neskládá jen z těch, o kterých je slyšet a kteří jsou vidět, ale že je obrovská škoda, že není vidět a slyšet ty až moc hodné a nenápadné… Pokračování »

Stromy si pomáhají

31.8.2016

Objímání stromů se kdekdo směje jako přehnanému, okázalému gestu. Jak je to s přejímáním jakési vnitřní síly od lesních velikánů, na to jsou zatím jen subjektivní názory, píše se v nádherně inspirativním článku na síti, ze kterého s radostí, ba přímo s nadšením (a tichým zadostiučiněním po desítce někdejších marných diskusí s tzv. odborníky, ale i s rodinou a kamarády), ocituji níže. Stromy opravdu komunikují a dokážou jiným stromům pomoci, což je teď čerstvě vědecky prokázané. Snad je nám teď nejen les, ale i Gaia, přece jen trochu blíž, a lidské poznání půjde ještě dál. Ostatně dole jsou odkazy na mé dávné příspěvky k tomuto tématu, také protože při objímání stromů na letních seminářích obvykle i ti nezabedněnější účastníci manažerského či psychologického typu (obou pohlaví) spolehlivě ztráceli fazónu a s vytřeštěnýma očima později vyprávěli všem ostatním o svých zážitcích. A díky za film Avatar, který mladší generaci usnadnil otevřít oči, nejen v lese…

Pokračování »

Vzdělání žen a mediální realita

29.8.2016

Ha, i mne dohnala současná mediální realita. Karel Hvížďala si v komentáři v rozhlase plus v rámci odpovědi na otázku, jak se změnila média za to půl století, ve kterém byl žurnalisticky aktivní v Německu i u nás, posteskl, že až příliš, a že už nejsou, co bývala. Lidé prý už ani nechtějí být přesně a argumentačně vyváženě informováni, aby si vytvořili názor, ale vyhledávají na sociálních sítích ty články a informace, které jim potvrdí jejich vlastní už předem vytvořený názor. Souhlasím i s jeho posteskem, že u nás rozhodně nevzniknou nějaké seriózní noviny západoevropského typu, protože čtenáři už nemají zájem o delší komplikovanější články. Pokračování »

Bohyně?

24.8.2016

Proč ne… Ale neměla by to být (teď to přeženu, ale takové a jim podobné bohužel běžně vídám, a od svých studentů se o nich dovídám) své pseudo-ženství emancipovaně a genderově (výhod přírodou daného a tedy vlastní pílí nezaslouženého těla a oblin zneužívající, afektovaná a věčně) nespokojená, dnes stále častěji osamělá manažerka a uječená kuřačka v kalhotách, vulgárně se vyjadřující jak o svém manželovi, tak o porodech či kojení, spotřebovávající denně hektolitry vody, očistných a výživných mlék, mastí, vysušujících (a životní prostředí poškozujících) šampónů a pak tak potřebných kondicionérů, pleť zvlhčujících a vypínajících krémů, silikonu a každoročně několik víkendových a týdenních pobytů (nejlépe v luxusních centrech v zahraničí nebo dokonce na Šrí Lance, což znamená produkci téměř deset tun CO2 na osobu). Pokračování »

Neslyšíme, nevidíme

22.8.2016

ďábla? Naopak, rozmnožujeme ho, a nejen ve formě utrpení syrských a jiných dětí, strádajících ve zbytečných válkách hlady a nezájmem velmocí (a velkoobchodníků, kteří denně vyhazují tuny neprodaných potravin) – také protože pravděpodobnost, že dítě z utečeneckého tábora v budoucnu sáhne po teroristickém činu, neustále roste. Japonci (a nejen buddhisté) odjakživa znají skupinovou sošku tří opiček, z nichž jedna si drží ruce na uších, druhá na očích a třetí před ústy (preventivně mnichům doporučují, že by o ďáblovi, zlu – pokušení, zločinu, podvodu – neměli naslouchat, mluvit či ho pozorovat). Obdivoval jsem dřevořez na průčelí chrámu Nikkótošógu v Naře v roce 1979 osobně, a vždy když opičky vidím na obrázku, zastydím se za tu zbytečně temnou stranu státu, doby a světa. Protože často děláme pravý opak ověřeného a doporučovaného: ochotně nasloucháme demagogům, koukáme na porno, střílečky a thrillery, ve kterých vítězí ti nejsympatičtější padouši, a nejen bulvárem, ale všemi médii propagujeme ty největší zločiny a teroristy. Pokračování »

Mít děti či nemít

17.8.2016

Být ženou a mít možnost dávat život je velký dar. Stejně jako mít možnost prožívat sex, který jsme všichni dostali nejen proto, abychom si užili, ale abychom, jsme-li ženy, přivedly na svět dítě a vychovávaly pak nejen je, ale i sebe. Čímž naznačuji správnou odpověď na otázku v titulku. Vždyť ženské tělo přímo křičí: jsem stvořeno pro stvoření (dalšího života). Žena by si měla uvědomit a umět pyšně říci: jsem schopná přivést na svět dítě. Menstruuji, abych mohla počít a pak porodit, abych mohla milovat, hladit, pečovat o svého muže a děti, a chválit. Pokračování »

KPZ mediální obrany

14.8.2016

V dobách, kdy vycházely jen noviny komunistů, tedy Rudé Právo, jsme všichni věděli, jak moc jejich média lakují svět na tu jejich rudou. Dnes ovšem, po zvládnutí umění nalézat v tehdejších zprávách cokoliv pozitivního a pravdě přece jen podobnějšího (prostě tak, že když se psalo o kapitalismu, stačilo pomyslné znaménko mínus v duchu přehodit na plus, a sledovali jsme, dle slavné hlášky z tehdejší komedie, jen to, co nastavovalo zrcadlo…) nastala další mediálně nebezpečná doba: informací a zdánlivě důvěryhodných zpráv je tolik, a my tak líní a mediálně nevzdělané, že důvěřujeme a věříme nesmyslům. Podvedený samozřejmě nikdy nemůže tušit, kdy a jak ho podvedou, ale může být obezřetný a neskákat hned každé zprávě na špek. Jakási krabička poslední záchrany by měla být v mediálně mentální výbavě každého uživatele internetu nebo sociálních sítí (a čtenáře novin a časopisů), a zvláště (těhotných, tzv. emancipovaných, naivních a lékaři zbytečně strašených) žen. Budu pro většinu neinformovaných čtenářek a rodiček možná až příliš užaslý a nápravně upřímný – protože jde o život (a jeho kvalitu). Pokračování »

O porodech jen tajně?

10.8.2016

Nejsem milovník konspiračních teorií jinde než v dobrých povídkách na sci-fi téma. Přesto se ale (i na základě vlastních zkušeností, např. co se týká vydávání knih, nebo situace v českém porodnictví, školství a v oblasti duchovnosti) přes svůj vrozený entusiasmus a natrénované pozitivní myšlení nemohu ubránit téměř konspirativně vypadajícímu dojmu, že lépe už bylo, a asi nebude, také protože se nedočkám(e) kýžených změn ve společnosti. Floskule žabáci na pramenech (připomínám odvěkou zkušenost počínající Mojžíšem: zadání společností se ne(z)mění, to dřív musí obránci starých paradigmat, bránící nutným a pozitivním změnám, vymřít) všechno nevysvětluje, pravděpodobnější je spíše rčení o kaprech, kteří si přece nevypustí rybník. Naznačím, že a co se stále neděje, odbočím i na všeobecnější témata zdraví a mužské motivace… a v příštím blogu to, oč se tu jedná, dokončím. Pokračování »

Co všechno odhalí hlas

8.8.2016

Vida, tak už i na tohle vědci přišli, konstatuji spokojeně. Hlas odhalí i Parkinsona, naznačoval titulek na první straně Lidových novin ze soboty 30. července 2016, a pěl ódy na české vědce z Brna, kteří kromě jiných věcí vyvíjejí i hi-tech senzory, jenž z nahrávky řeči odhalí příznaky Parkinsonovy nemoci! Analýzou rytmu řeči či kolísání hlasu lze zjistit nemoc i v počátcích, kdy nejsou jiné příznaky. Usmívám se pod fousy. Měl bych se asi radovat mnohem víc, ale protože znám své Čechy, vím, že praktická realizace  a akceptace tohoto „objevu“ přijde na řadu až vymřou všichni ti současní odborníci, profesoři a učitelky, kteří a které učí hudbu a zpěv, ale neumí se sami zpěvem uvolnit nebo hrát liché rytmy, a bytostně nesnáší jiné osnovy než ty své… on by je totiž jejich zpěv, tedy hlas, prozradil. Pokračování »

Čtěte evangelistu Tomáše

3.8.2016

… nikoliv Marka, který si asi ledacos, i když to myslel dobře, vymyslel. Překladatel knihy Elaine Pagelsové Gnostic Gospels (Gnostická evangelia) zmiňuje i další notoricky citovaná a nikdy nezpochybnitelná biblická tvrzení, která ovšem mohou významově Ježíšova slova dosti posunovat. Katolíci si mohou být jisti, že gnostické texty budou v rozporu s takřka celou jejich tradicí. A berou-li evangelické církve vážně své jméno i učení o Kristu jako jediném knězi, měly by studovat Tomášovo evangelium více než věroučné formule z církevních, o stovky let pozdějších koncilů, dodává Zdeněk Zacpal v recenzi Každý nechť si najde svou cestu (LN 30. 7. 16). Pokračování »

Strach ze selhání

1.8.2016

Překvapeně čtu, že dnešní němečtí, ale i čeští dvacátnící, mají bezprecedentní pocity: německý makrosociolog Heinz Bude hovořil (Největší selhání, LN 30. 7. 16) o své knize Společnost strachu (rozuměj: z vlastního selhání), o výzkumech programu Erasmus (spíše jde o znovuobjevování vlastní identifikace místo lepšího poznání Evropy), o nevýhodách práce z domova (neexistují mantinely, místo aby zmizelo vykořisťováni, mladí vykořisťují sami sebe), o tom, že mladí neumí odpočívat (i ve volném čase dávají přednost spíše adrenalinovým sportům) a o stále větších hrozbách z budoucnosti. A protože podobně apokalypticky zazněl i starý zkušený politik světového formátu (viz níže), pokusím se i pomocí odkazů na starší blogy naléhavě naznačit (protože poselství i doba jsou naléhavé) dlouhodobé, pro starší generace tak bolestivé, že prakticky nereálné, ale pro mladé přece jen jediné možné řešení. Pokračování »

Páchat zlo je povinnost

27.7.2016

… tvrdí provokativně můj oblíbený psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru s úderným podtitulkem Dnešní společnost je nefunkční, degeneruje a plodí stále víc hraničních osobností (LN 27. 7. 16). Cituje i Villona (Nuzota z lidí lotry činí) a pokračuje: Nemá-li člověk už jako dítě emoční podněty, zlobí, když zlobí, koleduje si o pár facek, protože pár facek je pro ono dítě přijatelnější než podnětová prázdnota. Výsledkem je, že se naučí přijímat pohlavky. Vede život jako zápas. Uznání získá ne jako ten hodný, ale jako špatný a páchat zlo je potom v podstatě jeho svatou povinností. Rád v dobrém úmyslu ocituji selsko moudrého vitálního kmeta (tak jako minulý týden Atapanu), a přidám odkazy na mé starší blogy na tatáž témata… (návrhy pozitivních ač dlouhodobých a bolestivých řešení jsou, jak pravidelní čtenáři jistě ví, roztroušeny i po mém blogu, i když si o nich většinou jen čtou, a nepraktikují). Pokračování »