Kritizovat, hodnotit, srovnávat, komentovat, to jsou naprosto běžné a při našem způsobu vnímání reality nepostradatelné a jaksi nenahraditelné metody mysli – zvláště v rámci vizuálního (očního) programu našeho mozku. Když člověk otevře oči a podívá se na něco, nebo na někoho (či na výsledky něčí aktivity), automaticky kritizuje.
Aktivní a slušní lidé kolem mne si poslední dobou stýskají, že jim vadí zbytečně kritické reakce (samozřejmě neinformovaných účastníků) na tu či onu akci či situaci (viz i situace kolem radaru v Brdech). Vše z druhé ruky, neověřeno, ale emoce hned kypí, znáte to. Kritizovat, hodnotit, srovnávat, komentovat, to jsou naprosto běžné a při našem způsobu vnímání reality nepostradatelné a jaksi nenahraditelné metody mysli – zvláště v rámci vizuálního (očního) programu našeho mozku. Když člověk otevře oči a podívá se na něco, nebo na někoho (či na výsledky něčí aktivity), automaticky kritizuje. Evoluce musela nějak zařídit, abychom v africké lesostepi přežili: zvláště my muži, lovci, jsme museli umět v mžiku oka vyhodnotit především to, jestli to mihnutí stínu ve vysoké trávě byl zajíc (a my se rozeběhneme a ulovíme ho), nebo tygr (a my utečeme a vylezeme na nejbližší strom a zachráníme si tak život). Pokaždé jsme ale nějakou dobu běželi, čímž jsme z krve a těla vyplavili všechen adrenalin, energetický mobilizátor… a byli jsme v pohodě. Dnes se stokrát denně rozčílíme (lekneme, vyděsíme, zareagujeme), ale zůstáváme sedět (u televize, novin, v práci, tramvaji či autu) – adrenalin není vyplavován a emoční závoje se vrství a usazují… Zajímavé ale je, že takto automaticky kriticky nereagujeme, když oči zavřeme a vnímáme cvrkot kolem sebe ušima. Sluchem. Oko těká a hledá, věděli již staří Indové, ale ucho nalézá (musí dávat pozor, umí se koncentrovat). Indové totiž mají i jedno přísloví, které bych zvláště ve věku bulvarizace dnes prakticky veškerého tisku (a chatů a diskusních skupin a esemesek) zvláště doporučoval: „O jiných nemluv ani v dobrém!“
Pomohu si příkladem ze života. V 80. letech jsem jezdíval s přítelem hrát po různých folkových festivalech (a klubech), takže jsem se osobně znal se všemi našimi tehdy zakázanými či nepovolovanými zpěváky a autory, a tehdejšími i budoucími osobnostmi. Kromě hraní jsem ovšem dále samizdatově vyráběl a vydával své občasníky (vázané, aby vydržely neustálé kolování, ve čtyřech kopiích, protože víc fotek jsem nestíhal zvětšit), ve kterých jsem necenzurovaně komentoval dění kolem sebe. Tehdy jsem fotil a zpovídal např. Jarmilu Šulákovou, Dášu Voňkovou-Andrtovou nebo Oldu Janotu. S tvůrčími lidmi typu Oldy Janoty je ale, z novinářského hlediska, často potíž. Jsou v přístupu k tématu, sobě, světu či své tvorbě tak poctiví, tak hlubinně hledající, že celkem logicky např. na otázky typu „A jak jsi přišel na tento námět… kdy vznikla tahle písnička… proč právě tohle spojení..?“ odpovídají stále znovu a znovu: „No, já nevím…“
Rozumějte, chápu to, dokonce oceňuji, ale pokud jsem v roli „novináře“, přece jen bych se rád dověděl (právě tak jako čtenáři) něco víc. V době porubských folkových festivalů na počátku 80: let minulého století jsme pravidelně nocovávali, tak jako ostatně celá řada dalších zpěváků, ale i moderátorů, v Dolní Lhotě u Holušů, v jejichž domku se pravidelně do noci povídalo a hodnotilo a poslouchalo. Jednou jsem jedné takové společnosti vyprávěl, jak je obtížné z Oldy Janoty vypáčit nějakou skutečně relevantní informaci o jeho tvorbě. Všichni jsme se zasmáli (a všichni také věděli, že v mém vyprávění není naprosto nic pomlouvačného a negativního) a hovor šel dál. Asi po roce jsem se s Oldou potkal na ulici, chvíli jsme povídali, a on se pak zeptal: „Ty, poslyš, proč o mně vyprávíš, že jsem debil, kterej se neumí vymáčknout?“
Tehdy mi došlo, jak pravdivé, moudré a varující je ono zmínění indické rčení. Na místě všichni věděli, oč jde, ale jak tu „historku“ vyprávěli její účastníci dál a druhým (taky jste určitě jako děti hráli na tichou poštu), smysl a původní kontext se vytratil a posunul jinam.
S Oldou jsme si to tehdy na místě vysvětlili a já od té doby mám jak příhodu ze života, tak vlastní zkušenost s platností staroindické moudrosti. A kde to jen jde snažím se nemluvit o jiných, ani v dobrém. A když už o jiných musím mluvit či psát, snažím se vysvětlit kontext a okolnosti, aby pokud možno nemohlo dojít k posunu významů a ztrátě souvislostí. Navíc přece již od dob svých buddhistických studií vím, že to nejlepší, co člověk pro sebe a svou duchovní Cestu může udělat, je „starat se o sebe“. Není v tom pranic egoistického – to jen abych mohl pomoci jiným, musím nejprve a především pomoci sám sobě.
Souvisí to ovšem také s tím, že – jak dnes ví i „věda“ – podvědomí člověka nikdy nelže a pamatuje si (každou vteřinu života, každou událost, každou informaci). To je ono „čisté“ či „špatné“ svědomí. Když zalžu, třeba úspěšně, mohu snad (a většinou jen krátkodobě) přelstít ty druhé, ale nikdy nepřelstím své (s)vědomí. A někde dole, v databázi emocí, je pak na celý život uskladněn jakýsi energetický „protivír“, který bude negativně ovlivňovat mé myšlení ve všech podobných a i nepřímo souvisejících situacích. Moudří odedávna ví, že snazší (a energeticky snadnější) je nelhat, nekrást, nenadávat, nepomlouvat… atd.
Nezanechávat stopy. Například svými řečmi (či komentáři na internetových diskusích) o jiných. Ani v dobrém.
Vlastimil Marek, sobota 27. leden 2007
