Je velký rozdíl mezi prodavačkou, která je ochotná, a zamračenou unuděnou postavou, které se bojíte cokoliv zeptat (a máte pocit, že ji tím, že u ní chcete nakoupit, vlastně obtěžujete). Tenhle rozdíl poznáte okamžitě, protože unudění a na klienty a ty, jimž mají poradit či posloužit, předem naštvaní úředníci, průvodci, ale i lékaři, učitelé a řemeslníci a jiní a jiné jaksi (a nejen grimasou) „vysílají“ svou nevraživost a naštvanost na svět kolem sebe. Nechal jsem se přemluvit a vyjel zahrát na tibetské mísy a zvony. Byl jsem pozván ozdobit sérii autogramiád a křtů velké krásné knihy Pavla Béma a Rudolfa Švaříčka Třetí Everest aneb Poznání bolí… (o čemž napíši jindy) příslušně exotickými a lákavými zvuky. Byl tu ale diametrální rozdíl mezi tím, co jsem mohl a chtěl nabídnout, a co se asi ode mne očekávalo, a mezi představami, nekompetencí a neochotou organizátorky tohoto „zájezdu“.
Přijeli jsme na náměstí, hoši čajovníci postavili velký stan, ve kterém zněla hudba (kterou jsem jim sestavil a vypálil) a podával se horký sladký “tibetský“ (tedy spíše „himálajský“) čaj a hlavně letáčky, které zvaly na autogramiádu zmíněné knihy. Problém byl v tom, že elektrický proud do konvic na čaj a pro zesilovače a reproduktory vyráběly s dosti značným a nepříjemně vytrvalým hlukem dva generátory (jakoby nestačil propanbutanový vařič a přehrávače na baterie), a také byla značná zima (v Liberci neustále drobně sněžilo): hrát na tiše znějící mísy byl nesmysl (a taky pro koho, když lidi dovnitř stanu moc nechodili). A tak bylo jasné, že se uplatním až při samotné autogramiádě.
Na otázky, jak velké je příslušné knihkupectví, nebo v kolik hodin pak bude následovat ta která další trachtace (v Brně v divadle), jsem nikdy nedostal odpověď. Když jsem navíc ono malinkaté knihkupectví v Liberci uviděl poprvé, hned mi bylo jasné, že tam budu zbytečný. Do prostoru mezi pokladnou a stolkem, za kterým seděli autoři, se vešlo tak deset lidí a nikdo jiný. V 17:30 jsem třikrát cinknul a dost. Mezitím jsem ovšem od desíti hodin, kdy jsme přijeli (resp. od jedenácti, od kdy stál a „premával“ stan) bezprizorně chodil městem a hledal místo, kde si na hodinku či dvě spočinout.
Podobně bezprizorné to bylo druhý den v Brně. Naštěstí nesněžilo, ale mrazík byl, a já chodil ve stále stejném oblečení a hlavně ve stejných ponožkách. Měl jsem náhradní, ty ale byly v tašce, uložené v zamčeném autě, občas postávajícím opodál. Na otázky v kolik bude autogramiáda, kde je to divadlo, kde bych se mohl převléct, jaký bude program atd. jsem nikdy nedostal žádnou odpověď. S prosbou, jestli by mne nemohl řidič hodit do hotelu, jsem také nepochodil. Naštěstí bylo knihkupectví velké a v tamní literární kavárně se dalo sednout k čaji a novinám. V jedněch jsem pak našel článek, zvoucí na onu autogramiádu a do divadla, včetně konkrétního programu. Hurá, konečně jsem měl tušení, do čeho jdu: v Divadle Bolka Polívky jsem se měl stát součástí delšího (varietního) programu a „hra na tibetské mísy“, jak bylo uvedeno na plakátku, který jsem pak uviděl až v divadle samotném, měla následovat až po tanci z Jávy, módní přehlídce a ukázkách indonéské batiky, a před dokumentárním filmem o výstupu na Everest, samotným křtem a závěrečným vystoupením Spirituál kvintetu. Už v novinách jsem si předtím přečetl, že jako další lákadlo bude též ochutnávka „guláše z tibetského jaka“: tohle kdybych věděl, nikdy bych se k takovému estrádnímu programu nepropůjčil.
Nezbylo, než celé dlouhé hodiny bloumat po ulicích Brna, hledat, kde jsou v provozu veřejné záchodky, zjistit, které známé a zdravě vařící restaurace mají v sobotu zavřeno, potloukat se po čajovnách, ulicích, a kolem náměstí Svobody, v jehož blízkosti stál „náš“ stan. Když jsem chtěl, aby mi odvezli těžký kufr s mísami až do divadla, byl jsem poučen, že to nejde, prý tam auto nezajede (po představení tam stejně zajelo). A tak jsem táhl kufr sám. Zpocen tou námahou jsem ovšem potřeboval fén, který byl v tašce v autě. Prosil jsem tedy produkční, aby mi jak fén, tak smyčec, který jsem zapomněl, někdo přinesl. Kdepak, to prý nejde, prý toho má moc. Hm. A tak jsem mokrý potem v tom mrazu znovu šel zpět a zase tam. Já, umělec, který pak měl večer podat vrcholný výkon, jsem se tak cítil asi jako chirurg, kterému dali před operací odházet metrák uhlí.
Dívka z produkce, která tomu všemu „šéfovala“, se mne totiž ani jednou nezeptala, co pro mne může udělat. What can I do for you? Tahle fráze byla přitom jedna z prvních a bezmála jediných, které jsem se na jedenáctiletce naučil anglicky (skutečně číst a rozumět jsem se naučil překlady textů Zappy a Jesus Christ Superstar a poslechem kazet s natočenými přednáškami největších osobností new age hnutí). Moc se mi líbila představa, že se mne takhle někdo v cizině zeptá a bude to tak i myslet: co pro vás mohu udělat? V reálném života se mne ale takto nikdo nikdy nezeptal. A tak jsem se snažil já: například vždycky, když jsem se ochomýtal okolo indických hudebníků, koncertujících v Praze (abych se dověděl co nejvíc jak o jejich hudbě, tak o fíglech hry na jejich nástroje), jsem se jim často právě touhle frází téměř vnucoval. A udělal jsem, v zájmu jejich vrcholného výkonu (a zážitku mému, ale i ostatních diváků a posluchačů večer při koncertu), co jsem jim na očích viděl.
Události pokračovaly. V divadle jsem přetrpěl téměř dvouhodinovou přehlídku velmi pomalu se pohybujících modelek a modelů, a krátce zahrál před a po filmu. Naštěstí mne místní „dobrodruh“, majitel cestovní kanceláře Livingstone, a jeden z autorů knihy Rudolf Švaříček, pozval k mikrofonu a i za diváky se zeptal na několik věcí (takže přece jen jsem nestrávil dva dny tak marně). Během spirituálů jsem se sbalil a již rozhodnut tuto karavanu ráno opustit, čekal na odvoz před divadlem. Požádal jsem o honorář a vysvětlil, že pokud mi v Berouně nepojede, nebo ujede autobus do Hudlic, budu muset asi taxíkem, a na ten už nemám peníze. Prý to nejde, nemám s sebou formulář, který byste musel podepsat. Ale vždyť mi v úterý mi přivezete kufr s mísami až domů, takže vám to mohu podepsat tam, namítal jsem. Ne, nejde to.
A tak jsem po noci v hotelu, cestě tramvají na nádraží a příjemné cestě rychlíkem, který, ano, nevymýšlím si, přijel a dorazil do Prahy Holešovic přesně na čas, a po rychlojízdě expresním autobusem do Berouna, nakonec znovu bezprizorně stál na silnici do Hudlic s těžkou taškou, batohem a smyčcem. Ten jsem provlékl oky řemenu a vydal se holt pěšky. Samozřejmě, že jsem si zpíval mantry a nenechal zkazit krásný den a opět zplaven potem si to kráčel po silnici do kopečka. Občas jsem mávnul na projíždějící auta, ale to, které mne vysvobodilo, se objevilo až po hodině. Doma jsem poté, co jsem si dal sprchu a ošetřil puchýře na nohou, jako chuťovku na závěr této anabáze zjistil, že se žíně smyčce dostaly do kovových kroužků tašky a tak je „nástroj“, který jsem koupil před týdnem za 800 korun právě kvůli téhle příležitosti, zničen.
Nejsem zvyklý nefungovat. Žiju na 100%, takže když odpočívám, tak odpočívám se vším všudy, a když pracuju, také podávám stoprocentní výkony. V Liberci a v Brně (nepočítám-li cesty autem tam a zpět, což je také čas značně promrhaný) jsem ale nejenže „nepracoval“, ale ani neodpočíval (protože bezcílné bloumání městem celé dny ve stejných ponožkách a botách za odpočinek považovat rozhodně nelze). Za ty téměř tři vlastně pro mne ztracené dny (hrál jsem jen asi šest minut před a tři minuty po dokumentárním filmu) jsem doma mohl na internetu nalézt řadu informací pro příští fejetony, dokončit další dva tři a umístit dva tři blogy. Navíc doma dokončuji zařízení posledního pokoje (na Vánoce přijedou vnučky) a mohl jsem přidělat poličky. A kočky nedostaly dvakrát žrát. Hm.
Je velký rozdíl mezi prodejem uhlí nebo knih na váhu, a unuděným a k potřebám lidí, které má ten či ta na starosti, nevšímavým chováním na jedné, a prezentací knihy o neuvěřitelných výkonech česko-slovenských nadšenců a o horách, kde má intenzivní radostný život tak blízko ke smrti, jako snad nikde jinde na Zemi, na druhé straně. Rozdíl mezi tím, kdo s pomocí přátel vylezl na nějaký ten osobní Everest, a těmi ostatními, kteří tam nikdy nevylezli, protože se kromě jiného nedokázali zeptat ostatních What can I do for you, je velký téměř jako nejvyšší hora světa. Je velký rozdíl, když si maso z jaka dá jednou za rok Tibeťan, a když si ho dá rozežraný Brňák, který roupama už neví, co by chtěl (a taky je obtížné ho nalákat aby zvedl zadek a přišel do divadla). Mladí (zvukaři a hlavně produkční), kteří byli najati, ten rozdíl nepochopili a chovali se tak k jiným a jinému přezíravě, jak jsou zvyklí (užít si, opít se, zakouřit si).
Hm. Třeba jim všem chutnal alespoň ten guláš a mohli by mi říct, kdybych s nimi ještě další dva dny vydržel, a kdyby to poznali, jaký že byl rozdíl mezi gulášem z českého hovězího a gulášem z tibetského jaka.
A tak zatímco oni dva horolezci a autoři zároveň byli a jsou neuvěřitelně výkonní a cílevědomí (knihu si totiž napsali, nafotili, vydali a propagovali sami), asi tak jako tibetští jaci, ti kolem byli prostě česky hovězí.
P. S.: Kufr s mísami mi o pár dnů později přivezli, tisícovku vyplatili, ale potvrzení (samozřejmě?!) nechtěli.
Vlastimil Marek, čtvrtek 20. prosinec 2007
