Rozkoš čtení a myšlení

1.1.2009

Souhlasím s profesorem Neubauerem, že umění číst (tedy rozumět textu v souvislostech a umět sledovat tok myšlenek i v textu s delšími souvětími a delším než tři odstavce v ženském magazínu) bude stále více otázkou příslušnosti k elitě. V poslední době mám dosti málo příležitostí čtení si vychutnat, sem tam se ale přece jen něco najde. Už titulek rozhovoru Karla Hvížďaly s Jiřím Grušou Pořád si pleteme národ a nárok (Respekt 18/07) naznačoval kvalitu, a nelhal.

Některé Grušovy výroky, právě proto, že je to literát, ale minulý režim ho zbavil občanství, roky žil a žije v Rakousku, tedy v cizině, ale byl také diplomat, a má za sebou vězení, jsou amalgamem možností a umění hrát si se slovy. Čtenář musí navíc chtě nechtě „zapnout“ (a politici od určité úrovně by měli navštěvovat kurzy chápání takovýchto mnohaúrovňových vět): „Musíte mít schopnost vcítit se do druhého, odvahu nebrat sám sebe smrtelně vážně, plus vědomí, že rozdíl není to, co máte zničit, ale začlenit, a že jazyk domluvy je jazyk jazyka,“ vysvětluje čtyři momenty umění žít a vyznat se v současnosti. Nádhera, že?

Málokdy má člověk možnost číst přesné popisy určitých velmi vágně vyhlížejících a médii neustále rozmělňovaných pojmů. Na otázku, jestli se nějak odlišují postkomunističtí studenti (na Diplomatické akademii, které je Gruša ve Vídni ředitelem), odpověděl: „Elementárně. Vědí, že svoboda není přírodní jev, ale pracně dobývaná osobní přednost.“

Nebo překvapivě alternativní a zároveň poetický pohled na slovo, které dnes hýbe světem: „Globalizace je ve skutečnosti minimalizace. Zmenšování světa, jeho proměna ve velkou vesnici na břehu vesmíru“.

Léta ve „vyšších patrech politiky“ Grušu nejen že nezkazily, ale přispěly mu dalším výrazivem z odstupu a nadhledu: „Vysloveně negativní zážitky nemám, ale zlobily mne triky a tiky ministra Kavana. Měl jakousi přirozenou amoralitu, která uváděla v úžas. Jednal vždy podle zásady nic slizkého mi není cizí.“ A co ho zaráží na vyšších patrech české politiky? „Ty věčné pokusy přihrát něco vlastním pejskům. Neochota vstoupit do soutěže. Vždycky najdou nějaký argument, proč se něčemu vyhnout a proč něco odložit.“

Na téma volby: „Ten, kdo ráno volí voloviny, se nesmí divit, že je dostane k večeři.“

Na téma Evropy: „V rodinné zahrádce našich státečků musí existovat bazén vlažné vody, kde si můžete zaplavat a uvolnit svaly. Že do něj někteří noví nájemníci čurají, je dáno tím, že nemáme společnou hygienickou sirénu. Evropská ústava by měla takovou funkci.“

Na téma „tlusté čáry za minulostí“: „Historie nezná konečnou stvrzenku. Nejlepší interpunkční znaménko je ovšem dvojtečka. To je znamení dialogu… Dlouho jsme nevzdorovali hlouposti, snášeli křivdy a pěstovali neomalenost v povoleném závětří. Otevření archivů znamená vyvětrat strašidelný zámek. A pomůže to literatuře… Otevření archivů obnoví naši arché. Tak ve starém Řecku nazývali pravý začátek všeho.“

Na téma šíleného střelce: „Když mladý student ve věku mých posluchačů postřílí v univerzitním kampusu dvaatřicet svých kolegů, je to možná genetická porucha. Když ale médiím pošle svoje video a má jistotu, že bude globálně medializován, je to porucha našeho světa. Pleteme si svobodu exprese se svobodou deprese.“

Čím bychom měli začít, abychom vykročili z „pasti vlasti“, ptá se Karel Hvížďala. A Jiří Gruša, jehož texty jsem na konci 60. let minulého století hltal v Sešitech pro mladou literaturu, jehož román Dotazník, za který byl vězněn, jsem koncem 70. let přepisoval po nocích ve dvaceti průklepech, dnes prezident Penklubu, na rozdíl od (ne)zodpovědných ministrů a úředníků, to ví právě tak jako značná část rodičů dnešních školáků: „Kompatibilitou vzdělávacího systému, a to i na základních a středních školách. I v Indii už to vědí.“

Vlastimil Marek, pátek 4. květen 2007