Hudební cunami « Vlastimil Marek

Hudební cunami

12.8.2009

Když jsem v první polovině 70. let psával do svých samizdatových (na psacím stroji psaných a jen v pěti kopiích vydávaných) časopisů slogany typu Proletáři všech zemí už jsou spojeni – rockovou hudbou, smáli se mi. Taktéž si klepali na čelo, když jsem tehdy začal studovat indickou klasickou hudbu a hrát na tabla. Dnes je jasné (a prokázané), že je to právě hudba, a v posledních třech čtyřech dekádách především etnická (a předtím v evropské hudbě do té doby neslyšené tamní nástroje), co (kromě jiného) vydatně napomohlo k sociálnímu soužití různých ras ve velkých městech (Paříž, Londýn, Amsterdam, New York, Seattle, Toronto atd.). A co nakonec nesmírně obohatilo i západní hudbu.

Tvrdím, že právě world music pomáhá z lidí vychovávat tolerantní individuality, nikoliv rasisty. A že to jsou právě exotické hudební nástroje, které pomohly zápaďanům objevit, ocenit a obdivovat tamní virtuosy – a v důsledku toho i tamní kultury. Existuje několik tisíc rozdílných hudebních kultur – o kolika z nich se dozví české děti? Tvrdím již pětatřicet let, že hudba, a zvláště její jakési pomyslné a námi většinou v té době nezaznamenané vlny, jakési neviditelné, ale slyšitelné cunami, pomohly změnit svět. A že každá jiná hudební kultura nás samotné (a naši kulturu) obohacuje víc, než jsme si schopni a ochotni připustit.

Zkusme si vzpomenout: koncem 60. let min. stol. se Západ konečně dostal k objevu (a pomalému porozumění a nakonec i ocenění) sítáru, resp. konceptu klasické indické hudby.

V 70. letech to bylo jamajské reggae. V 80. letech australské didžeridu, v 90. letech indická bhangra (a indické rytmy), a v současné dekádě africký buben džembe. Stále nedoceněné jsou například i pionýrské pokusy hudebníků té či oné tradice, např. spolupráce Raviho Šankara s houslistou Yehudi Menuhinem, jazzového klarinetisty Tony Scotta s japonským hráčem na koto Šiniči Juizem. Širší veřejností je stále nedoceněn vliv zpěváka stylu qawwal a kyal Nusrata Ali Fateh Khana, který svým extatickým zpěvem propojil Hindy, súfisty a Sikhy (a byl pro Západ objeven Peterem Gabrielem), i vliv indické klasické indické hudby na Johna McLaughlina (vzpomeňme Shakti s indickými hudebníky a zvláště s hráčem na tabla Zakirem Hussainem) či spoluzakladatele minimalismu Philipa Glasse (nebo tvorba lidí jako Michael Vetter, Stephan Micus, a také Frank Perry).

londmusicshopPatsy

S Patsy Kotacugi v obchodu s hudbou světa

Samozřejmě zjednodušuji a zevšeobecňuji, rád bych ale důrazně připomněl tu stále nedoceňovanou a přitom tak nesmírně užitečnou roli, jakou sehrála etnická hudba (a například zmíněné nástroje) v postupné asimilaci imigrantů do té které západní společnosti.

Efekt to mělo i bumerangový: přijetí Raviho Šankara v USA a v západní Evropě později zvýšilo zájem o hru na klasické hudební nástroje v samotné Indii, rastafariáni a reggae kytaristé a bubeníci ohromně zvýšili respekt Jamaiky a tamní kultury i na samotné Jamaice, přijetí didžeridu pomohlo změnit postoj bílých k těm původním „austrálcům“ (aboridžinům) a dokonce i tamní zákony (a mimochodem, když to dobře dopadne, tak za takových dvacet let  postavíme didžeridu pomník, protože pomůže národu zbavit se rýmy ale i astmatu atd.), uhrančivé a transovní rytmy na indické dholaky pomohly etablovat novou již v Londýně narozenou generaci Indů (a zpětně v Indii docenit tradiční rytmy a rituály), a vlna zájmu (nejen) českých hochů o autentické africké rytmy je  přivedla až ke studiu afrických tradičních rytmů přímo v Mali, a zpětně malijským unuděným mladým přinesla nejen obživu, ale i respekt.

Podobně tak u nás vlna zájmu o tibetské mísy (a v důsledku toho i o tibetskou duchovnost) nebo alikvotní zpěv (Praha zažila už několik ročníků vícedenních festivalů té tak jiné, až exotické vokální a duchovní techniky) pomohla změnit postoj mladé generace k hudbě, kterou do té doby zažili jen jako drezůru. Znám hocha, který jen tak s flétnou vyrazil do Nepálu a na tamních ulicích hrál sám i s místními hudebníky (a seznámil se tam s Manosem, flétnistou, který již roky doprovází zpěváky manter Devu s Mitenem), vím o desítce dalších Čechů, kteří odjeli do Indie (na Bali, na Nový Zéland) poznat jinou kulturu, ale také naučit se tam hrát na nějaký tamní nástroj. Znám party ostravských (a moravských a pražských) hochů, kteří i díky každoročním studijním pobytům v Africe dokonale zvládli hru na africké bubny… a lidsky nesmírně povyrostli. Vím o jiných jinak nenápadných mladých, kteří jezdí na víkend do Beskyd, celou noc bubnují a hrají na didžeridu u ohňů, aby pak mohli meditovat na východ slunce.

Mimochodem, koncert Amalgamu v Lucerně v roce 1979 poprvé u nás spojil svět indické hudby (můj indický učitel hry na tabla se sice hodně styděl, ale pak se nechal unést atmosférou a předvedl excelentní výkon), latinskoamerických rytmů (já hrál na konga a různé další doma vyrobené perkusivní nástroje, můj přítel jurodivý malíř se zrzavým afro účesem, dlouhým plnovousem a malířským baretem na peruánskou flétnu), tehdy u nás velmi čerstvý svět punku (odvážně dohola ostříhaný přítel s violoncellem byl právě takovým zjevením), a představil i jednoduché melodie a často jen jeden jediný znějící nástroj (tehdy všichni hráli všechno a co nejvíc nahlas) či osamělý hlas… koncert byl po třiceti letech málem vydán na CD, ale ztratil se původní záznam na magnetofonovém pásku.

Naznačuji, že i u nás pak tahle „jiná“ (exotická, etnická) hudba zpětně probudila zájem o hudbu jako takovou. V jakési mohutné vlně vrací hudbě roli, která jí přináležela: léčit, povznášet, přinášet radost, a dokonce i extázi.

Provokativní revolucionář ve mně sní i o jakési hudebně-etnické vlně cunami, jenž by smetla všechny ty školometské a zkameněle konzervativní profesory, kteří ubíjejí přirozenou hravost a cpou mladé duše do několik set let starých forem pouhé interpretace, a která by otevřela dveře českých konzervatoří a akademií i indickým (čínským, balijským, tibetským a dalším) učitelům, a zájemcům o jiné než ty naše formy tzv.hudby.

Naznačuji, v duchu toho, co bylo napsáno výše, že by právě tohle mohlo podnítit a urychlit pozitivní vývoj i naší společnosti směrem k toleranci na všech úrovních. Tahle hudební vlna cunami by mohla výrazně a hlavně pozitivně změnit nás všechny. A stále může.