Rozmanitě o Jednotě « Vlastimil Marek

Rozmanitě o Jednotě

3.6.2010

Vydat sborník o buddhismu v Čechách bylo načase a potřeba. Editor Jan Honzík ke své práci přistoupil poctivě a prakticky (strávil dva roky jako mnich na Srí Lance), tak teoreticky (o buddhismu přednáší na vysoké škole) vybaven, vydavatel se na tomto poli pohybuje téměř od počátků snah českých hledačů poznání sebe sama, tedy od konce 70. let min. stol. Kniha je hezky graficky upravena a případným zájemcům poskytne dost relevantních informací jak o buddhismu samotném, o jeho počátcích a protagonistech, tak možnost zjistit z rozhovorů s několika osobnostmi, které dnes u nás buddhismus vyučují a vedou, jak se přizpůsobil či nedokázal přizpůsobit současnosti.

 Právě s úmyslem pojmout téma téměř encyklopedicky je ale spojena otázka, komu je sborník vlastně určen. Myslím, že nejlépe se bude vyjímat v knihovničkách v různých duchovních centrech a těch, kteří s buddhismem v Čechách byli nebo jsou nějak propojeni. Skutečným hledačům poskytne sice praktické informace o tom, kde se scházejí a meditují ti či oni členové té či oné sekty, a teoretikům možnost přečíst si názory jednotlivých učitelů a jejich odpovědi na pro nás důležité otázky, ale nemyslím si, že by někoho přimělo k rozhodnutí to je to, co mne zajímá, a zajímá mne to tak intenzivně, že začnu od zítřka meditovat.

 Abychom si rozuměli: kniha je to potřebná a konečně vyšla. Zcela jistě si najde jak své čtenáře, tak recenzenty. Jenže zvláště v případě tak důležitých věcí, jako je buddhismus (nejen) u nás, je třeba mít nároky vyšší než obvyklé (to je průměrné a době odpovídající). Protože a právě proto, že se na tomto poli pohybuji více jak 35 let, a při vší úctě ke všem, kteří na ní pracovali, dovolte několik „kritických“ poznámek (ne abych kritizoval, ale spíše pomohl poopravit některé iluze a naznačit, co mi v knize chybí) a životem mezi českými buddhisty poučených názorů.

Rozhovory se současnými učiteli buddhismu jsou nejdůležitější částí sborníku. Zcela jistě si v nich pozorný čtenář najde to, co mu rezonuje. Možnost konfrontovat odpovědi zkušených meditátorů a učitelů na řadu totožných otázek je unikátní a názory zpovídaných (až jaksi mimochodem), pro mne až překvapivě, nabízejí pohled až do ledví (jak by řekl nějaký zenový mistr). Dovolím si zde tedy uvést osobnější dojmy: Zatímco, při vší úctě k nim, odpovědi evropských učitelů oplývají spíše teoretizujícími nebo až vyhýbavými odpověďmi, které toho zájemcům o zenu či buddhismu moc nenapoví (rozhovor s Mistrem Kaisenem, zenovou mistryní Bon Shim, bikhuní Visuddhi a mnichy Gavésakem a Sambhódim), číst názory Tibeťanky Khandro Rinpoče, Malajce Bhante Sudživy, Srí lančana Pemasiri Thery či Tibeťana Čhögjala Namkai Norbua je rozkoš a setkání s ryzím pochopením. „dhammy“ (dharmy, smyslu buddhismu).

 Odpovědi Khandro Rinpoče jasně ilustrují i potíže a chyby současných českých buddhistů (a již od 70. let min. stol. marné snahy sjednotit se nejen teoreticky, ale především prakticky): Jaký že by měl být  dobrý učitel dharmy? Především opravdově soucitný a upřímně laskavý. Rovněž velmi vzdělaný. Zdá se, že v současné době vzdělanost trochu upadá. Jaké jsou překážky studentů na Západě? Jsou velmi zaměstnaní a váží si dharmy, ale neuvědomují si, jak moc je důležitá. Nechápou zcela, jak je důležité věnovat se dharmy naplno a že je dharma tím nejdůležitějším. Možná kladou větší důraz na intelektualizaci dharmy než na skutečné pochopení. Jaké tři základní principy doporučuji praktikujícím? Oddanost, píli (potřebujete ukázněné úsilí) a netoužit po duchovnu, ale vidět duchovní podstatu ve všem. Někteří lidé jsou rovněž připoutáni k formální meditaci a oddělují ji od běžného života.

 Zdůraznil jsem zvláště ta slova, která by si Češi měli nechat dát vytesat. Řevnivost a krátkozrakost, s jakou se někdejší ale i dnešní praktikující ztotožňují s tou svou metodou, aby rovnou a šmahem odsoudili cokoliv jiného, úpornost a následná nevyhnutelnost rozpadu skupin pro neochotu a neschopnost odhodit formu (v jaké řeči se bude recitovat, jestli sošky na oltáři ano nebo ne, koho přijmeme a koho ne), nedostatek píle a vytrvalosti a hyperkritičnost ke všemu, co jsem zrovna nevymyslel já, provází český buddhismu od jeho počátků.

 To souvisí i se zjištěním Pemasirima Theryho, který na otázku, čím se liší čeští meditující od těch z Asie, řekl: Ano, liší se především co se týká názorů. Opravit nesprávné názory je těžké. S lidmi ze Západu  mluvím i o etice, ale hlavní je odstranění nesprávných názorů. Pokud přijde někdo, kdo ještě nemeditoval, je to pro mne lehčí. Lidé odcházejí meditovat, aby se vypořádali s utrpením, ale někdy si způsobují ještě více utrpení. Pokud nemeditují správně, vytvářejí nové utrpení…Snažím se lidi dovést ke správnému názoru. A když se mi to povede, tak už mi nevadí, když ode mne odejdou. Pak vím, že už nesejdou ze správné cesty… Dříve, v 50. a 60. letech byly hlavní překážkou lidí ze Západu špatné názory spojené se smyslovostí, které bylo snazší odstranit. Dnes je to těžší. A lidí vzdělaní v přírodních vědách, fyzikové, chemici a pod., se učí snáze než lidé, kteří už přicházejí s hotovými názory na meditaci.

 I já jsem jel do Japonska s hlavou přeplněnou názory (nastudoval jsem vše, co v té době vyšlo a v několika jazycích, a věděl jsem tak o buddhismu a především o zenu vše… z knih, od jiných. Vlastní autentická zkušenost mi chyběla. Teprve dvě rány holí a následný pláč zklamání mi pomohl se „vyprázdnit“.

 Potkal jsem za ty roky co se duchovností, respektive zenem zabývám, stovky nejlepších mozků mé generace, které se kdysi z knih nebo překladů naučily sedět, dýchat, věřit… a zůstaly zabedněni na celý další život. Viděl jsem tisíce takových, kteří (a které) meditovali (a stále meditují) s ohnutými zády a koleny nahoře, a vzpomínám na stovky těch, kteří spoléhali na špatné překlady jim podobných a nedali si poradit a nedali (zvláště ne od nějakého Čecha, nebo dokonce bývalého přítele). Češi přece nejlépe vědí, jak má vypadat a jak se k nim má chovat skutečný učitel, a když nedosáhnou osvícení za týden, vzdají to, hledají chybu spíše v učiteli než v sobě, a vydají se do dalšího meditačního centra za dalším učitelem. Co by to bylo za učitele, kdyby učil tak, jak si představuje student (nebo jak se učilo v Japonsku nebo před třiceti lety)? Kolik znáte Čechů, kteří dosáhli osvícení?

 Na otázku, jestli různé formy buddhismu (théraváda, zen, mahájána, vadžrajána) směřují k témuž cíli, zkušený praktik Pemasiri Thery řekl: Vycházím-li z toho, co znám, tak ne. Mně připadá i dnešní théraváda jako mahájána, v tom smyslu, že se jedná spíše o náboženství. Lpění na pravidlech je velkou překážkou. Na podobnou otázku odpověděl z vlastní zkušenosti i zenový učitel Fumon Nakagawa: V Japonsku je obvyklé, že lidé prostě následují a přijímají, jak to je, aniž by se ptali po podstatě, po duchovním obsahu. Tady na Západě lidé více hledají podstatu praxe. Čhögjal Namkai Norbu to vidí podobně: Žáci na Západě mají obecně představu, že nauka je něco jako technika a že díky technice se dá dosáhnout všeho. To ale není pravda. Je třeba, aby pochopili, že nauka je něco, co je potřeba naučit se pro život, pro dosažení realizace.

 Opakuji a zdůrazňuji: první skupiny českých meditujících se rozpadly a ty současné se stále rozpadají po a v nekonečných diskusích (a vzájemném pomlouvání) o tom, jestli je lepší ten či onen učitel, ta či ona forma poklon či zpěvu súter, nebo jestli člověk musí být oficiální žák toho kterého mistra nebo ne. Učím víc jak dvacet pět let pomocí hudby, zpěvu a jednoduchých metod, jak uvolnit tělo a propojit mozkové hemisféry, ale jen nově příchozí. Nikdo z mých bývalých kolegů, se kterými jsem začínal, to nezkusil a nezkusí. Taky nikdo z nich nedosáhl osvícení a je, tak jako co se týká angličtiny, věčným začátečníkem. Roky nabízím těm, kteří pravidelně meditují (zazen), ale osvícení stále v nedohlednu (zůstali připoutáni formou), že rád přijdu a zodpovím všechny jejich správné otázky (rozumějte: navedu je správným směrem), kdepak: povrchní praxe a lpění na příjemně exotické, i když dnešku nic neříkající formě, a jen takové přijatelné lechtání, místo usilovnosti, stále vítězí. Vypadá to, že právě tohle je prokletím i české povahy, a že se to v nejbližší době nezmění. Khandro Rinpoče k tomu podotkla: Nevím, jestli je to záležitost současnosti, nebo to tak bývalo vždy. Četla jsem i velmi staré texty a už tenkrát si na to učitelé stěžovali.

 Na víceméně řečnickou otázku, co sborníku chybí, odpovídám: Že se editor (nebo autoři vzpomínkových a odborných statí) neporadil s pamětníky (jedno dvě setkání všech by rozhodně pomohlo). I odborně napsaným statím to či ono chybí, právě protože je nikdo (omlouvám se za byrokratický termín) „nepřipomínkoval“. Češi stále berou připomínku jako stěžování nebo kritiku, ne jako pokus to či ono vylepšit a zkvalitnit. A tak autorům a editorovi a vydavateli a dalším, kteří by se mohli cítit napadáni, připomínám, co jim připomínali a připomínají i jejich učitelé (tomto případě opět žena, Khandro Rinpoče): Podstatou buddhistické etiky je především nesobeckost. Opravdová nezištná laskavost. Pak trpělivost, a nakonec flexibilita, jemnost mysli, přizpůsobivost postojů.

 Co mi vadí a chybí? Část představující buddhistické skupiny je podle mne zbytečně dlouhá a podrobná (tak jako u dobročinných organizací by stačil seznam s údaji, a to docela drobným písmem) – takto to kontraproduktivně připomíná předvolební letáky či „public relations“. Chybí mi, a to velmi, zmínka o  Dr. Eduardu Tomášovi (jeho přednášky v roce 1968 a poté vždy otevřená chata v Jílovém pomohla etablovat základy dalšího buddhistického usilování stovkám Čechů) a jeho žácích (dr. Mlýnský na Ostravsku). Mimochodem,  fotografii na str. 40 jsem nefotil. V bibliografii postrádám několik pro rozvoj autentického buddhismu (resp. zenu) u nás docela zásadních tehdy jen samizdatových titulů (stačilo zajít do Libri Prohibiti a na ukázku nafotit několik takových překladů, nebo se prostě zeptat pamětníků). Chybí mi, ale především potenciálním čtenářům, alespoň odstavec věnovaný další tak záslužné a tehdy nenahraditelné ediční činnosti za totality, například edice Světové duchovní proudy vydavatelství jednoho muže CaD Press Bratislava. Chybí mi alespoň pár zmínek o velmi prospěšné a důležité zazenově meditační praxi aikidistů (např. o Josefu Mádlovi, alias Džikanovi Kódó, mnichovi sekty Sóto, viz film Viliama Poltikoviče na DVD) atd.

 Abychom si rozuměli: vím, že jsem asi (na tuto zemi a dobu) až příliš náročný a má snaha o dokonalost je pověstná a nesplnitelná. Berte tedy mé připomínky bez emocí a s právě takovou laskavostí, s jakou byly psány. Tak jako vždy, i dnes jde především o věc samotnou, tedy o autentické a správné předání a zprostředkování smyslu buddhismu, ne o vzájemné animosity. Jakoby totiž, při vší té snaze být akademický a všeobsažný, sborníku (právě tak jako celému českému buddhistickému hnutí, či spíše přešlapování) příznačně chybělo nadšení a schopnost „hořet, aby zapaloval“.  Jako by se v té rozmanitosti ztratilo to kýžené a podstatné (co tu v Čechách ostatně nikdy nebylo): Jednota. Jinde to totiž přece jen funguje lépe a my,  stále nepoučitelní a rozhádaní, jsme zastydle o těch 50 let totality pozadu: Buddha by dnes nekladl takový důraz na klášterní disciplínu a „celibát“, naopak, podporoval by současný (buddhažel jen západní) trend, kdy zaměstnaní a ženatí ráno a večer dělají (budhismus a) poklony a meditují v soběstačných centrech, a ne proslovy, ale svým životem a stylem šíří podstatu učení (dharmy): že totiž každý člověk je vrozeně, z podstaty, osvícený.

 Škoda, o buddhismu se v téhle krásné knize pojednává rozmanitě, ale o Jednotě tam, kromě několika krásných slov, není a ani nemohlo být téměř nic (a ani k ní nesměřuje). Jinými slovy, sborník je právě tak fragmentovaný a roztříštěný, jako je fragmentovaná a roztříštěná i česká buddhistická obec. Co takhle další díl (připravovaný a následně kolektivně diskutovaný a vybraný třeba na internetovém portálu rime.cz)? I v tomto ohledu je cesta důležitější než cíl, a třeba právě trpělivá a důkladná práce všech cílem a úmyslem nakonec sjednocených praktiků, učitelů i vzdělanců už v nejbližším budoucnu přispěje k postupnému nastolení Jednoty (nejen buddhismu) v České republice.

P. S.: Do sborníku se nějak nedostal tento můj článek http://blog.baraka.cz/2010/04/tricet-let-ceskeho-zenu/ a do blibliografie má kniha Meditace: cesta ke štěstí a zdraví (Návod na použití člověka). Ta ovšem v nejbližší době vyjde u Levných knih, hurá.