Esej pro Středoevropskou univerzitu, 1992 « Vlastimil Marek

Esej pro Středoevropskou univerzitu, 1992

23.7.2012

Zamyšlení na uměním a jeho rolí v současné společnosti

Pojďte na okraj, řekl. Bojíme se, řekli oni. Pojďte na okraj, řekl.
Přistoupili k okraji, on je postrčil… a oni letěli.
G. Apollinaire

Úvod: minulost žije

Jediné, co si pamatoval, jak míjel židli, bylo,
že přímo cítil, jak to nejintimnější,
nejbližší, zůstalo na oné židli…
R. Musil

„Objekty, které nasáknou a pak vydávají komplikované vůně osobností, se kterými přišly do styku…“ (v případě výstavy židlí v galerii v Santa Monice v roce 1989 a krásně vypraveného katalogu autorů Amy Goestlerové a Alexise Smitha) nás přece obklopují neustále. A čím „nasákne“ a co později „vydává“ takové plátno, před kterým několik měsíců stojí malíř (se všemi svými intenzivními emocemi a aspiracemi ve více či méně koncentrované mysli)?

Anatole France napsal (v předmluvě ke knize) již v roce 1888: „Jistá znalost okultních disciplín je dnes nezbytná, abychom pochopili mnohá dnešní literární a umělecká díla. Magie okupuje velkou část imaginace básníků a romanopisců, kteří byli chyceni omamnou sítí neviditelna, ideou tajemného neznáma.“

Nedostatek psychologických přístupů ze strany (uměleckých) kritiků a vědců k tak intuitivním aktivitám, jako je (umělecká) tvůrčí činnost, je zvláště v dnešní době sociální, ekologické a ekonomické globální krize nabíledni. Fragmentace a redukce, brutalismus a „cocacolizace“ (střední a východní) Evropy, neobyčejná různorodost vlivů a nutnost stálých citací, parodií, revivalismů – to všechno v nás zanechává zmatek: To je ona historie, kterou nám slibovali? Kde je „nový člověk“ Marrinettiho a jeho kolegů, kde leží (nad)realita surrealistů, co si počít s existencí bez Sartrova existencialismu a co budou umělci bývalého socialistického tábora dělat se svou nově nabytou svobodou (hladovět a trpět)?

Nebo je to obrovská výzva pro ty, kteří spíše cítí než vědí, že být a žít na okraji může být krize, ale také příležitost něco podstatně změnit?
Rozpor mezi kritikovou touhou popsat a kritizovat výsledek nanejvýš intuitivních procesů a zároveň, z druhé strany, stejný problém samotného umělce, který se snaží o co nejpřesvědčivější vyjádření toho, co třeba nejasně tuší a cítí tím nejsoučasnějším a nejsrozumitelnějším, ale tolik nechápaným jazykem umění, aby se tak pokusil nabídnout jiným sdílení podobných pocitů (obav, skepsí) – to vše jen zrcadlí problémy současného světa. Umění je vskutku zrcadlo, a ne „kladivo“ britských levičáků sedmdesátých let.

Jenže tak jako v nukleární fyzice a nejnovějších kosmologických teoriích – rozluštit tajemství umění je stejný problém. Éra otázek „Proč“ končí, nastává éra „Jak“ (a možná někde v ateliérech umělců a bořičů starých idejí už opravdu začala).

Cézannův portrét ženy (se zdůrazněným uchem) prorocky naznačuje směr: svět zraku, preference vizuálního vnímání reality kolem nás (odhaduje se, že až devadesát procent vědomě vnímaných informací přijímáme zrakem) může být zdrojem problémů vedoucích až k dnešní hrozbě globální katastrofy. Oko totiž nemusí dávat pozor, může těkat (a taky to tak musí dělat kvůli zaostření), oko hledá. Naproti tomu ucho musí velmi pečlivě „naslouchat“, musí se koncentrovat – ucho nalézá. Staří mudrci měli pravdu: Ucho je cesta (upanišády).

Umění budoucnosti bude synestetické, vytvářené i vnímané (opět) všemi smysly. Pokusím se předložit několik (možná provokativních) myšlenek o naprostém nedostatku psychologického přístupu k umění v současnosti stejně jako obrovskou šanci, kterou nám v tomto směru poskytují nejnovější technologie (můžeme hlouběji a dokonaleji zkoumat, co to je umění a proč jeho podcenění může vést v mnoha současných společnostech ke katastrofickým důsledkům).

Jsem přesvědčen, že nejen objekty jako židle, ale každé umělecké dílo (zvláště obrazy, keramika, sochy) je „nasáklé“ a může „vyzařovat“ daleko víc, než se zatím odvažujeme si připustit. Minulost (se všemi subjektivními i objektivními důsledky) žije nejen v hmotě (uměleckého objektu). Člověk – a zvláště umělec – je nejdokonalejší anténou a vysílačkou, zároveň přijímající a neustále vysílající. V průběhu procesu (uměleckého, tvůrčího) hledání Harmonie (což je, jak se asi shodneme, odvěký cíl umění) se může umělec stát katalyzátorem radikálních morálních a duchovních změn ve společnosti – právě dnes na okraji globální katastrofy.

Špatný konec hole

Chudý muž potkal přítele, který získal nadpřirozené schopnosti. Po vzájemném přivítání ukázal přítel na kámen na silnici a ten se proměnil ve zlato. Podal ho chudákovi, ten ale dar odmítl. Muž tedy ukázal prstem na velkou kamennou sochu lva a proměnil ji ve zlato, ale chudák opět vrtěl odmítavě hlavou. Co bys tedy chtěl, ptal se přítel. Tvůj prst, zněla odpověď.

Mluví a píše se dnes o konci všeho včetně „modernity“. Ta ale nebyla zničena žádnou vnější silou nebo revolucí alternativních vizí – ale kolapsem všech vizí. Užívá se často slova „postmodernismus“, ale jako mnohokrát v moderní historii i tento termín vzešel z nerealistických aspirací a nerealizovatelných předpokladů. Objev, že (lidské) poznání není konečné, šokoval a bude šokoval tím víc, čím víc lidí si to dokáže uvědomit. Nejde ale o nic nového, v jistém smyslu se historie – zase – opakuje.

Něco je potřeba změnit, změnit od základů. A. Maslow se v dopise C. Wilsonovi svěřil, že „je mu zle z toho, jak studuje neustále lidi, kterým je zle“ a že se rozhodl studovat, co to je „zdraví“. Ano, je potřeba změnit přístup k problémům a světu.

Ukázalo se, že každá polovina našeho mozku pracuje jinak. Levá, rychlejší, je analytická, racionální, organizovaná, vědecká, intelektuální, strukturální, lineární, logická a verbální. Pravá mozková hemisféra je spíše prostorová, iracionální, intuitivní, hudební, pocitová, fantazijní a nevědomá.

Jinými slovy, nejméně pět století „racionalismu“ a tzv. vědeckého (rozuměj levohemisférového) myšlení nás dovedlo až do dnešní kritické situace. Nejméně od začátku tohoto století hovoříme o „relativitě“ všeho. Jenže to, oč tu běží, by mělo být spíše (obzvláště v oblasti umění, sociologie, psychologie) zjistit víc o tom, jak člověk vnímá a co podmiňuje úroveň jeho rozhodování. Je totiž odhadováno (lidská mysl je selektivní), že člověk vnímá jed devět procent toho, co jsou naše smysly schopny registrovat.

Uklidnění (zběsilého toku nezastavitelných myšlenek, vln na neustále větry emocí zmítané hladině naší mysli), relaxace či meditace ale přitom dokáží mysl, nacpanou megabyty informací vteřinu po vteřině, zpomalit. Dnes už víme ledacos jak o mozkových hemisférách, tak o jednoduchých způsobech, jak „zrychlit“ vnímání pravou hemisférou, jak se lépe naučit učit, jak snadno „vyžehlit“ vrásky denních starostí a všech negativních vlivů prostředí (od smogu, stresu, statické elektřiny, geopatogenních zón, jedy nadívané potravy a hliníkem a kadmiem ředěné vody). Dnes už víme ledacos o tom, jak znovu „nabít“ baterie, jak obnovit pocit harmonie a rovnováhy.

Slovy C. Wilsona: „Umění je pokus relaxovat v pravé mozkové hemisféře.“

Umělecký kritik, tvor z masa a kostí, produkující ideje, prožívá stejný rozpor, jakým se trápí i kvantová fyzika. Atomy (elektrony, protony, kvarky aj.) se občas chovají jako vlny, jindy jako částice. Proč? Podle mnohých fyziků je to ovlivněno tím, jestli je, nebo není objekt (atom) pozorován.Běžně jsou atomy rozestřeny Vesmírem (jako vlny), ale v okamžiku, kdy je fyzik počne pozorovat, zkolabují a začnou se chovat jako částice. Někteří teoretici dokonce tvrdí, že k podobnému procesu dochází v našich mozcích.

Otázka, kdy začal proces („racionalizace“), jehož důsledků jsme dnes svědky a v jistém smyslu obě’tmi, je problém kuřete a slepice, ale přesto existují některé zajímavé souvislosti. Ano, už „staří Řekové“…

Náboženství starých Řeků se nelišilo od většiny náboženství těch dob. Řekové měli svůj pestrý panteon bohů, které spojovali se silami přírody, které uctívali, kterých se báli a kterým obětovali. Měli své rituály, slavnosti, věštírny a své způsoby dosahování „změněných stavů vědomí“. Přesto ale okolo roku 600 př. Kr. (všimněte si další souvislosti – přesně v tom čase se jinde objevili jiní duchovní velikáni, Lao-C´, Konfucius, Buddha) se tato situace počala zvolna měnit. Místo toho, aby pohlíželi na svět okolo sebe jako na nekonečně různorodou hru vzájemných souvislostí nesčetných bohů a energií, někteří filosofové začali „myslet“ stále více mechanisticky. Je samozřejmě nemožné říct, kdy a jak ten který intelektuální či myšlenkový trend začal. Možná to v tomto případě bylo nedostatkem kněží (i tehdy „nebyli lidi“?), ale příběh filosofa jménem Thales je nanejvýš ilustrativní: Thales byl svými současníky považován za všestranného myslitele, génia (jako v naší době Einstein). Vyznal se v astronomii, matematice, přírodních vědách, ale proslavil se tím, že vypočítal a předpověděl zatmění slunce (v květnu roku 585 př. Kr. ). Zkusme si představit, jaký to mělo asi vliv na jeho současníky – poprvé někdo předpověděl něco tak nepředpověditelného, jako je zatmění slunce, a to ne na základě věštby nebo konzultace s některým z bohů (což jistě patřilo k těm dovednostem, kteé Thales také ovládal), ale na základě matematických výpočtů!

Je to přílišná spekulace předpokládat, že třeba právě tohle byl počátek pozdějšího rozmachu „vědy“, která, zvláště v 17. století (v pracích Galileiho, Descarta a Newtona), zcela ovládla intelektuální myšlení Evropy? Zvláště Descartes založil svou práci na radikálním rozdělení reality na dva na sobě nezávislé světy – svět hmoty a svět duše. Konceptuální rámec Galilea a Descarta dovedl Newton k dokonalosti výpočtem jednoduchých matematických vzorců, které se zdály přesně formulovat řád a harmonii Vesmíru.

Situace se opakovala na počátku 20. století v případu Einsteinovy teorie relativity, která je ještě dnes pro většinu z nás stejně nepochopitelná jako problém delfské věštírny. Ale tato teorie s sebou přinesla celou řadu „předpovědí“, přesných a neočekávaných výpočtů. Jeden problém, totiž předpoklad, že světlo se v silném gravitačním poli (např. Slunce) zakřiví (a že se to dá spočítat), umožnil Einsteinovi vypočítat a předpovědět lokální zatmění Slunce. Anglický vědec a astronom sir Arthur Eddington 16. května 1919 toto zatmění na západním pobřeží Afriky skutečně viděl a označil za největší moment svého života. Podobný účinek to mělo na celou skupinu tehdy mladých vědců a fyziků (Karl Popper na to vzpomněl v roce 1957 a astronomka Cecilia Payne Gapoškinová, která byla přítomna okamžiku, kdy sir Eddington na koleji Trinity v Cambridge ohlásil správnost Einsteinových výpočtů, později napsala: „Tři dny a noci jsem nedokázala usnout. Celý svět se mi zhroutil a převrátil…“).

Vraťme se ale zpátky k našemu problému. Zdá se, že jsme byli indoktrinováni myšlenkovými strukturami tzv. vědeckého uvažování tak hluboce, že dosud nejsme schopni z bludného kruhu vystoupit. I velmi vzdělaní a inteligentní vědci, učenci a kritice (možná právě kvůli svému „vzdělání“) se marně pokouší popsat svět intuice prostředky světa rozumu, dlouhé citace z klasických buddhistických či taoistických spisů je usvědčují přinejmenším z toho, že nic nepochopili.

Je to asi tak, jako když uprostřed meditace nezkušený zápasí s přeletujícími negativními myšlenkami (Dnes mi to nejde, Nedokážu to, Jsem k ničemu), a v momentu, kdy se jakžtakž naučí zklidnit, počne rozviřovat hladinu své mysli kladnými myšlenkami typu „Hurá, to mi to ale jde“. To, oč tu běží, je nekomentující, nehodnotící a subjektivně nezabarvený postoj (nezúčastněného) svědka a autenticita přítomnosti. To, oč tu běží, je proces, plynulost a spojitost všeho, takže mezi akcí a reakcí není (subjektivní) předěl – neexistuje minulost nebo budoucnost. Rozčilený matematik, kterého naštvala milenka nebo uklízečka výzkumného ústavu, nebo k výsledku nasměrovaná mysl vědce, který očekává, a tedy „dosáhne“ výsledky, jaké očekává – to jsou jedny z hlavních příčin dnešní globální krize humanity. Věda, právě tak jako naše (naprogramované) smysly, je lhářka. David Griesen ve své knize Science and Philosophy (Penguin 1989, s. 242) uvádí, že nedávná pečlivá měření prokázala, že výsledky prokazující základní zákony newtonovské i nukleární fyziky byly více či méně „zfalšovány“ či upraveny tak, aby potvrzovaly prokazované teorie.

Cílem všech mystických tradičních učení bylo zažít a uvědomit si neoddělitelnou Jednotu všeho včetně člověka. Jakmile je tento stav dosažen, přestává existovat problém „svobody“: jsem-li i já Vesmír, prak neexistují žádné vnější síly a okolnosti a všechny mé akce a činy jsou spontánně svobodné. Z tohoto pohledu (mystiků) je umělecká či filosofická touha po svobodné vůli nesmyslná a iluzorní stejně jako jiné pokusy popsat a „vypočítat“ zázrak přírody prostředky rozumu.

Upřímné postesknutí sečtělého kritika (T. McEvilly), že „naše nevycentrované já není v harmonii se společností, jejímž základem je stále centrální autorita“, a že „v oblasti umění a veškeré kultury jsme právě uprostřed napětí mezi tendencemi Modernistů a Post-Modernistů, protože snaha těch prvních o čistotu a jednotu obrazu je rozbita nánosem chaosu těch druhých“, by dokázal zodpovědět a „vyřešit“ každý, kdo umí meditovat. Je to stále stejný problém „revolucí“: dokud se nezmění člověk (a jeho způsob vnímání reality, jeho postoj k problémům a světu), žádná (vnější) revoluce svět nezmění.

Kdosi řekl, že kdyby se člověk podobal kladivu, dříve či později by všechno kolem něho vypadalo jako hřebíky. Dr. Lamsa před nedávnem přeložil z původní aramejštiny bibli (ze svitků nalezených v jeskyních u Mrtvého moře) a zjistil, že v oficiální verzi (King James) je okolo dvou tisíc překladových chyb. Například zatímco Mojžíšův Bůh většiny křesťanů je „žárlivý“, v původní verzi (s malou tečkou nad písmenem, která se v průběhu staletí jaksi vytratila) je „horlivý“.

Jsme podvědomě „naladěni a naprogramováni v levé mozkové hemisféře, a tak máme, co chceme a co si přejeme.

Jinak

„Svět zní. Je to vesmír duchovních bytostí…“
W. Kandinský

Rupert Sheldrake, dle mínění mnohých jeden z největších britských vědců současnosti, navrhuje předpokládat, že vše to, co nám vzniká v hlavě, směřuje kamsi mimo nás, do prostoru a že mozek je vlastně dokonalá anténa naladěná na „morfické rezonance“ morfogenetických polí (mimo čas a prostor), ve kterých je uchovávána a uchována „paměť“ lidstva, všech rostlinných a živočišných druhů. Květ sedmikrásky (nebo list javoru, krystal nebo vlaštovka) tedy získá svůj „tvar“ nejen díky příkazům DNA, ale protože všechny předchozí sedmikrásky vytvořily „morfogenetické pole“, jakési kolektivní spojení paměti mezi příslušníky určitého kmene. Pro následující generace bude učení se nějakému návyku snazší, zvláště umožní-li jim okolnosti nebo prostředí se na tuto část pole „naladit“. Morfogenetické pole není podle R. Sheldrakea jen jakýsi otisk v kameni, ale neustále se vyvíjí. Čím víc příslušníků rodu a čím častěji návyk opakuje, tím silnější je pole. I tak historicky nedávné dovednosti, jako je jízda na kole nebo na bruslích nebo ovládání počítače, budou pro naše potomky znalostmi téměř instinktivními.

Jak dole, tak nahoře. Základní principy magie, alchymie nebo taoismu jsou totožné: vesmír je živoucí organismus, složený z energií mezi stále se ovlivňujícími protiklady (vše koresponduje s analogií muž-žena, den-noc, bílá-černá, plus-minus atd.), mysl i hmota jsou jen dvě strany téže mince.
Idea ideálu, např. v koncepci Pýthagorových výpočtů oktávy, koresponduje s mnoha nejnovějšími poznatky vědy. „Octavus Sanctos Omnes Docet Esse Beatos“ (oktáva učí světce blaženosti), tvrdí nápis nad vchodem do kostela v Cluny, a má pravdu. Zvuk je vibrace (molekul hmoty nebo vzduchu či vody) – a co je světlo nebo barva jiného? Vzájemné souvislosti mezi vibracemi, které posuzujeme jako zvuk (nebo rytmus) a vnímáme ušima, a vibracemi, které vnímáme očima jako světlo a barvy, jsou opět v centru pozornosti umělců i vědců. Frekvence určitých tónů koresponduje s frekvencemi barev, nebo dokonce planet, dnů, měsíců atp. Takže nějaká konkrétní frekvence slyšitelného tónu je o čtyřicet oktáv nahoru viditelná jako barva nebo o osm oktáv dolů vnímána jako rytmus. Tón planety Země se zdá být „gis“ (v 18. století to bylo „a“, a ještě v minulém století i v Evropě výška komorního „a“ kolísala a různila se – hudebníci daleko citlivěji reagovali na změny, o kterých my nemáme ani ponětí, zatímco v Indii nebo Tibetu je základní hudební frekvence vždy v harmonii s rotací planety nebo postavením Slunce a Měsíce), ale o sedmdesát oktáv nahoru je to přesně ta frekvence, kterou vnímáme jako oranžovou barvu (a myslíte, že tahle barva rouch mnichů je náhodně zvolená?).

A barvy samotné? Už od doby, kdy první lidský umělec naplácal barevnou hlínu na stěnu jeskyně, lidé experimentovali s léčivými aspekty barev. Současné terapie jsou velmi podrobně vypracovány a terapeuti samotní se stále víc kloní k názoru, že psychologie člověka, jeho duševní část, není než chromatický koncert živoucích, zářících energií.

Nejen barvy: i tvary mohou léčit. Většina současných léčitelů, kteří pracují s lidskou aurou, vám na požádání vysvětlí, jak „září“ kříž, proč jsou tak důležité spirály a směr jejich „otáčení“ atd. Rituální předměty z Tibetu nejsou jen umělecké předměty – jsou to vysílače a absorbéry energií. Čínské střešní tašky a dálněvýchodní architektura nepoužívá rovné přímé tvary – nemají potíže se statickou elektřinou (tvrdí, že „rovná“, pro ďábla dobrá).
Karel Kožíšek, moravský léčitel, používá svého stylu automatické kresby – určuje tak diagnózu pacienta. Tvrdí, že se spoustě věcí naučil od Rubleva: studoval ikony a pokoušel se „měřit“ pozitivní energii „nasáklou“ do obrazu. Zjistil, že i fotografie nebo xeroxová kopie obrazu „léčí“. Mnozí lidé používají Kožíškovy obrazy a kresby i např. k energetizování vody (postaví sklenici vody na jeho kresbu a po patnácti minutách je voda kladně energetizována).
Během výstavy obrazů z Guggenheimova muzea (New York) v Národní galerii v Praze jsem zorganizoval přednášku na téma „pozitivní energie“. S přáteli proutkaři, léčiteli a sensibily jsme „měřili“ a porovnávali, nakolik se kterému umělci podařilo vpravit mezi barvy a linie na obrazech i onu emoci, o kterou v čase malování šlo. K našemu předvapení jsme na mnohých obrazech slavných malířů našli mnohá „slabá“ místa (Picasso, Pollock), ale zároveň velmi silné energetické působení (překvapil Modigliani, Kandinský a zvláště abstraktní František Kupka).

Když přednáška skončila a přátelé odešli, něco mne napadlo. Vrátil jsem se zpět, ale do jiného patra, a opravdu: i ten „nejsilnější“ obraz modernistů se nemohl srovnávat s průmětem „vyzařování“ z obrazů ve sbírce holandského umění 17. století (Binoitovy Květiny, Boschertovo Zátiší, Květy J. Bruegela, ale obzvláště obrazy s náboženskou tematikou).

Jen si představte, jaký pečlivě zázračný proces to musel být, když takový holandský mistr si sám třel své pigmenty, vázal štětce, napínal plátno na rámy, jak dlouho studoval a skicoval námět a jak cele soustředěn, protože maloval, čemu věřil a čím žil, měsíce stál deset hodin denně půl metru před plátnem budoucího obrazu. Všechno s láskou a maximální oddaností, pokorou a koncentrací… není divu, že jeho obraz ještě po pár stoletích „září“, protože je „nasáklý“ oddaností a vírou umělce.

A teď si představte současného malíře, který maluje koupenými štětci a barvami (kdo je vázal, z čeho, jak třel barvy, v jakém prostředí a v jakém stavu mysli?) na někým jiným napnuté a šepsované plátno, s kazeťákem „na plný pecky“ a hlavou plnou peněz, které hodlá za obraz utržit…
Přeháním, vím, ale přece jen: není právě tady důvod, proč mnohé starožitnosti jsou jejich majitelům tak blízké? Japonci obdivují a cení si šálků na čaj a keramiky tím víc, čím jsou starší, ohmatanější, používanější.

Přítel, amatérský malíř pastelových spirál a zářících kruhů na tmavém podkladě, omylem zjistil, že i jím jen o pár desítek minut později malované přesná kopie obrazu je zjistitelně „slabší“. Citliví lidé dokáží i pod bílým plátnem skryté obrazy snadno rozeznat od jejich kopií.
Myslím, že tu jde o stejný problém jako u homeopatie. Homeopatická medicína pracuje se zákonem podobného (stejné léčí stejným) a s ředěnými roztoky: určitou substanci naředí devadesátdevětkrát (destilovanou vodou nebo lihem), a tento roztok znovu naředí devadesátdevětkrát a tak dál. Dokonce i sami homeopaté přiznávají, že po tísicinásobném ředění nemůže být v konečném roztoku ani molekula původní substance, přesto ale, jak prokazují dvěstěleté výsledky homeopatie, právě tyto roztoky jsou nejúčinnější, nejdéle působící. Myslím, že to, co zbude, není „hmota“, ale myšlenka: informace o hmotě, esence původní substance. Rezonance, vzorek, informace o informaci.

Myslím, že právě takové informace o harmoniích jsou skryté v hudbě (mezi notami a rytmy) nebo v obrazech či keramice a sochách, mezi liniemi a v kombinaci barev či tvarů… a zůstávají tam i na kopiích kopií.

Během dalších experimentů jsme zjistili, že ne velké a výrazně barevné plochy na obrazech, ne linie a jejich rytmus či vzor, ale místa „na okraji“ jsou výrazně zářivá. Mysl proutkaře či léčitele (jeho kyvadélko či proutek) reaguje na nehomogenity (nebo na spodní proud vody či energie, radiaci a ionizaci nad povrchem půdy aj.) právě nad místy, kde se různé systémy setkávají, dotýkají: na okraji. Právě takový střet energií pak následně vyvolá i v mysli pozorovatele obrazu kýženou reakci (kterou si pak on interpretuje dále podle své úrovně výtvarného vzdělání, citu atd.).

Co se asi děje během malování v malířově mysli, jaký vliv mají na proces tvorby umělcovy zpětnovazebné reakce na barvy, tvary a námět? Není umělec příkladem a prototypem člověka budoucnosti, který intuitivně i záměrně žije a tvoří na okraji (racionálního a intuitivního, levé a pravé mozkové hemisféry), v rovnováze a harmonii uvnitř i vně?

Klepání na dveře

„Neočekávané vždy zvítězí.“
Jiří Kolář

Čtverce a ovály abstraktních malířů, zdá se, nejsou jen čtverce a ovály. Barvou, tvarem a kompozicí se tihle „modernisté“ prvních dekád 20. století pokoušeli sdělit své universální pravdy neverbálním jazykem. Někteří z nich, zajati fyzikální podstatou a rozměrovou omezeností plátna, svěřovali svému publiku hlubokou nedůvěru ke světu hmoty a peněz. Historie se zase jednou opakovala: koncem 19. století byla celá velká skupina umělců hluboce ovlivněna okultismem a mysticismem. Průmyslová revoluce, změny ekonomických systémů, Darwinova evoluční teorie, to všechno podminovávalo jejich víru v řád a harmonii, to vše zároveň podporovalo iracionální, abstraktní tendence.

Totéž se ale dá říci i o dnešní situaci konce 20. století. Stále početnější skupina umělců tíhne k duchovnosti, magii a syntetickému mysticismu. Informační revoluce, objevy Bohma (ve fyzice), Mandelbrota (v matematice), Pribrama (výzkumy mozku a hologramické teorie paměti) a Sheldrakea a mnohé jiné vlivy podminovaly jejich víru v konvenční ideologie. Hledají komplexnější, neracionální, globální přístupy a možnosti.

Obvykle se o umělcích uvažuje jako o lidech žijících na okraji společnosti, jako o rebelech nebo kriticích. To ale již dávno není pravda. Dnešní vizionářští následovníci Blakea, Kupky, Kandinského, Mondriana, Beuyse a jiných jsou stále víc léčitelé než kritici a ikonoklasté: Zemi vidí jako živoucí organismus, vyžadující péči a lásku. Každou její část vidí jako posvátnou, vzájemně propojenou se vším. Snaží se znovuobjevit a předat dál okamžiky prostého domácího štěstí a (sociální, kulturní i společenské) harmonie.

Právě z tohoto hlediska je pozice současného výtvarného kritika – jaksi v protikladu k pozici „šamana“ tvůrce – nádherně ilustrována pianem J. Beuyse zabaleném v plsti (s červeným křížem): kultura (ve smyslu něčeho intuitivního, neracionálního, pravohemisférového) musí být zvláště v dnešní době chráněna a bráněna – ale není právě tento (levohemisférový, starý a v případě postmodernismu hojnými citacemi a parodiemi oplývající) způsob ochrany, snažící se kontrolovat a zvládnout vše, stejnou pastí a destrukcí původního smyslu a účelu umění (a piana)?

Pro umělce, jako byli Kandinsky, Kupka, Mondrian a další nabízela v jejich době teosofie slovník, pomocí kterého se pokoušeli vyjádřit své tušení a obavy. Podle teosofů například každá myšlenka člověka po sobě zanechá jakousi myšlenkovou formu, jakýsi otisk, rozeznatelný (tvarem a barvou) dostatečně citlivému pozorovateli. Malíři studovali okultní literaturu a ikonografii, posvátnou geometrii a transformovali tuto symboliku svým způsobem do svých maleb. „Kdybych se tak jen vyznal v alchymii… to je ten jediný způsob, jak dělat věci, aniž člověk ví, jak to dělá…“ povzdechl si (1913) Marcel Duchamp, autor dalšího prorockého výroku: „Může vůbec člověk dělat něco, co by nebylo umění?“ Čarodějnický aspekt tvorby S. Dalího , vliv alchymie na Picassa nebo šamanismu na M. Ernsta a L. Carringtonovou je znám, ale nikdy nebyl brán seriózně.

I v dalších generacích abstraktní malíři vycházeli z mystiky, šamanství či spiritualismu – Barnett Newman reagoval na obvinění, že jeho abstrakce jsou pouhé ornamentální pokusy, výrokem: „Malíř současnosti není zaměstnán svými pocity nebo mystériem své osobnosti a existence, ale spíše snahou proniknout do světa mystiky a pomocí nejrůznějších symbolů uchopit základní pravdu života.“

V roce 1986 byla v Muzeu moderního umění v Los Angeles připravena nádherná výstava Duchovní umění – abstraktní malba 1890 – 1985, po níž zbyl ještě lepší, obsáhlý katalog. Z vystavených děl a citací výpovědí např. amerických umělců přímo čiší upřímná hledačská snaha čerpat z odkazu tradičních duchovních kultur a praktik např. původního indiánského obyvatelstva a nalézt tak universálnější a pozitivnější možnosti inspirace a umělecké tvorby. Jackson Pollock prohlásil: „Lidé žijící blíž k přírodě nacházejí přírodu spíše v sobě, ne jen jako pouhý umělecký motiv.“

Pollock svými sypanými a litými obrazy imitoval „písečné“ malby indiánských léčitelů, šamanů, aby tak pronikl ke zdroji kolektivního nevědomého zdroje zážitku lidství. Jako v případě Indiánů i Pollockovi šlo spíše o onen proces malby než o konečný produkt.

W. Kandinsky prorocky (1911) označil naše století za éru „tragického rozporu mezi hmotou a duchem a pád na dno materiálna: pro mnohé to tak bude doba strašného vakua bez možnosti uniknout a pro několik z nich to bude čas nalezení stezky Pravdy“.

Opět bludný kruh – Jindřich Chalupecký si (v rukopise publikovaném v roce 1985) povzdechl: „Soubytnost, současnost, soumístnost imanentního a transcendentního je nemožností, je nesmyslem, a tato nemožnost, tento nesmysl je pro umění jedinou možností tvorby a jediným jejím smyslem.“
Bohužel i on přes svůj obdiv k „šamanským“ osobnostem světa umění byl spíše člověk typu racionálního. Jako mnozí z nás i on určitě mnohokrát zažil na vlastní kůži onu proklamovanou Jednotu a Harmonii, ale – jako mnozí z nás – nevěřil své intuici, neposlechl radu tichého hlasu „pravé“ hemisféry. Bál se, tak jako mnozí z nás, přijít blíž na okraj.

Vypočítané obrazy

„Ve své práci jsem se vždy snažil spojovat pravdu s krásou, ale kdybych si mohl vybrat, vždy bych volil krásu.“
matematik Hermann Weyl, 1985

Počítač představuje v očích mnohých odpůrců něco ďábelského. Ve skutečnosti toto nové médium umožňuje vidět nové spojitosti a souvislosti i tam, kde nám byly doposud skryty. Zvláště počítačová grafika (geometrické znázornění výpočtů) obohacuje naše vnímání. Umožňuje nám spatřit imaginární světy, umělé krajiny a zviditelňuje krásu matematických vzorců a postupů.

Počítačové obrazy, založené na objevu fraktální geometrie (Benoit Mandelbrot poprvé publikoval práci na toto téma v roce 1967, ale teprve v roce 1980 díky rozvoji počítačové grafiky doznaly jeho objevy značného rozšíření a zájmu i nespecialistů), řeší vztahy mezi chaosem a řádem. Posloupnost komplexních čísel a zkoumání jejich vztahu, kdy vzdálenost mezi jednotlivými čísly může být stále menší, umožňuje jakési matematické zvětšení struktury souboru, zaostření na stále jemnější detaily (pomocí tzv. dvojitého zpřesnění se na běžném šestnáctibitovém počítači dosahuje zvětšení až třicetitisícinásobného, a teoreticky dosažitelné zvětšení v Mandelbrotově souboru by umožnilo vidět lidským okem proton v jádře atomu!). Takovéto obrazy jsou nejen nádherné ukázky vztahů a procesů mezi jednotlivými řády ( a důkazem, že lidské poznání nemůže dosáhnout konce), ale i objevem, jak struktury na okraji reagují navzájem. Zde se také odehrávají přechody mezi tím, čemu říkáme řád, do toho, co se nám zdá být chaosem, ale co je (zvětšeno) vlastně jen jiná úroveň jiného řádu.

Jistě, je to jen simulace a zjednodušení reality, ale právě takovéto objevy nám umožňují více pochopit, co se děje v nelineárních systémech (a vzpomeňte, nelinearita je opět uskladněna v pravé mozkové hemisféře).

Vidíme tu jaksi dovnitř, místo abychom se – jako dosud – pohybovali jen na povrchu. Zaostření na to, co se děje na okraji, pozornost věnovaná komplexním (ne jen reálným) číslům nám pomáhají odhalit, co se vlastně v této oblasti děje.

Každý (fyzikální) zákon má svůj omezený rámec platnosti, jak už víme. Oblast, ve které platí zákony linearity, už současné fyzice a matematice nestačí. Je čas zjistit, jak by nám pomohly zákony, které platí v oblasti nelineárních čísel. Pablo Picasso kdysi prohlásil, že „umění je lež, která nám umožňuje rozeznat pravdu“. Svět, ve kterém žijeme, není lineární a matematickými vzorci popsatelný, jak se nám snažila namluvit „věda“ – s důkazy o tom se setkáváme na každém kroku.

Virtuální realita je další neuvěřitelná možnost prozkoumat pomocí počítačové technologie dosud neznámá území na okraji matematiky či programování na jedné a psychologie či výzkumu, jak (podvědomě) vnímáme realitu, na druhé straně. Virtuální (možná, zdánlivá, domnělá) realita simuluje pomocí speciální helmy se sluchátky a brýlemi, včetně tzv. data rukavic, které snímají pohyby vašeho palce či prstů a podle toho ovládají např. směr pohybu v imaginární krajině před očima člověka, imaginární svět ve třech dimenzích tak dokonale, že největší problém je pokusné osoby vrátit opět do oné reálné reality. „Kyberspace“, kybernetický prostor, stvořený těmi nejlepšími počítači a nadšenými programátory, může přeměnit situace všedního života do kvality mytického dramatu. Je to jen „mapa“ (jak říká Korzibsky), ale jak tvrdí už pár desítek tisíc let hindští guruové, všechno je iluze (májá).

J. Lanier, pionýr VR, říká: „Zabaleny do VR-zařízení, mozek a nervový systém se dostanou všude. Přesvědčí vás, že to, co zažíváte, je skutečné.“ V tomto VR-prostoru člověk může létat, dokonce i skrz zdi, dotýkat se, cítit, být zrovna tak na povrchu Měsíce jako uvnitř sopky, potápět se celé hodiny na dně moří, vytáhnout si z neexistující knihovny neexistující knihu a listovat v ní, nebo se dokonce i pomilovat s M. Monroeovou.

Kde je rozdíl mezi představou jablka na dlani (Vyvolávající tvorbu slin a produkci endorfinů) a mezi tvorbou slin a produkcí endorfinů, když jablko skutečně leží ve vaší dlani? Kde je rozdíl mezi představou reality (zkonstruované programem ve vaší mysli na základě emočně zcenzurovaných dat a programů libosti) ve „skutečnosti“ a skutečně prožívanou virtuální, imaginární zkušeností vyvolanou uměle počítačem, v kyberprostoru? Čím se taková realita liší od „surreality“ surrealistů nebo „reality“ prožívané v sále biografu do té hloubky, že člověk slzí a směje se k nezastavení?
Virtuální realita je jen další možností, jak zkoumat sebe sama. Dalším prostředkem, jak sdílet a předávat vnitřní emoce a pocity těm druhým. Jistě, nic nového, pokud jde o literaturu, malířství či sochařství. Ale právě dnes a zde, na okraji globální katastrofy, může být příklad a zkušenost těch, kteří žijí na okraji rozumu a imaginace, rozhodujícím bodem obratu.

ZA ZRCADLEM (A CO TAM ALENKA NAŠLA)

„Je to nezbytné, tedy to je možné.“
G. A. Borghese

Jedním z nejdůležitějších objevů moderního výzkumu v oblasti vnímání bylo zjištění, že vnímáme daleko víc, než si uvědomujeme. V padesátých letech se v biografech promítaly (tak rychle, že to nikdo nepostřehl) zábleskově obrázky a hesla („Jezte popcorn!“, „Pijte Coca-Colu!“), které pomohly dramaticky zvýšit prodej těchto „lahůdek“. Subliminální, podprahové vnímání je dnes používáno např. na kazetách, které kromě hudby obsahují (do rytmu a hudby tak zpomaleně nebo zhuštěně) zakódovaná poselství, např. „Jsem štíhlá, jsem harmonická, jsem dokonalá, jsem štíhlá“ (nejúspěšnější subliminální kazeta v USA, program pro hubnutí Forever slim). Nedávno se začaly používat speciální kazety v samoobsluhách: zákazníci slyší jen tichou příjemnou hudbu nebo zurčení potůčku, a netuší, že jejich podvědomí přijímá myšlenku „Jsem čestný“. Za půl roku se snížil počet drobných krádeží o třicet sedm procent. Atleti a sportovci používají subliminální kazety pro relaxaci, lékaři je užívají na operačních sálech nebo na chodbách a v čekárnách nemocnic.

Ukázalo se ale, že kdyby byly příkazy na kazetách negativní, např. „Nejsem tlustá“ nebo „Nekradu“, nefungovalo by to. Poselství musí být pozitivní! Podvědomá mysl pracuje totiž, jako počítač, v binárním kódu (buď „ano“, nebo „ne“). Takže když můj přítel jedlík pochválí po posledním soustu oběd slovy „Mno, nebylo to špatný…“, je vedle jak ta jedle stejně tak jako my všichni, kteří jsme posledních několik dekád „bojovali“ za mír, nebo reklamy na Minoltu, která „nemá chybu“.

Jsme indoktrinováni jazykovými zvyklostmi a přemírou negativity kolem sebe: jen si spočítejte v novinách a televizních zprávách, kolik mrtvol, katastrof, zemětřesení, nehod¨a problémů se tam vyskytuje dnes a denně. Jen si vzpomeňte, jak řídce je kdokoliv z nás pochválen za něco, co se mu povede, a jak jsme zvyklí kritizovat vždy vše a každého! Dotaženo do důsledků to znamená, že např. mysl uměleckého kritika je při psaní článku či recenze a priori naladěna, naprogramována „negativně“, kriticky a po dokončení článku /či recenze) je jeho tělo opravdu plné adrenalinu: kritik je skutečně, „reálně“ naštvaný.

Jsme to, co a jak myslíme. Pozitivní myšlenky, věty a vzpomínky vytvářejí pozitivní tělesné a emoční reakce. Obraz krásné krajiny, zvuk zurčení potůčku vyvolává (i podvědomě, subliminálně) příjemné vzpomínky a také příjemné harmonizující tělesné reakce. Lidská pozornost je výběrová, a jak už bylo řečeno, jsme si vědomi jen devíti procent toho, co dokáží vnímat naše smysly.

Je příznačné, že ve světě postmoderního umění se tvůrci neustále potýkají s přemírou negativismu, který ovšem svým uměním dále zdůrazňují. Slavná Warholova serigrafie elektrického křesla určitě není nic tak pozitivního, že bychom si ji rádi vyvěsili nad postel. Ronald Jones šel ještě dále a v roce 1991 vystavil znovu ve Whitney muzeu v New Yorku onen stůl zpoza elektrického křesla, na kterém bylo uskutečněno (hned po exekucích) přes šest set pitev. Co bylo to něco „vsáklého“ a pak vyzařujícího z prostého dřevěného stolu?

Vzpomeňte na Sheldrakeovu teorii: miliónkrát opakovaná pozitivní reklama (Coca-Cola) zajisté připraví většinu z nás podvědomě na zážitek čerstvosti a uhašení žízně. Často opakovaný motiv uměleckého díla (Hamletovo Být, či nebýt, Beethovenovy rány na bránu osudu, Michellangelův dotek božské a Adamovy ruky atd.) teď jistě v dětech dětí oněch prvních terčů těchto poselství okamžitě drnkne na niternou strunu. My jsme bohužel (subliminálně i zcela nezakrytě) celý život programováni být negativní.

Jako zívací efekt v plné čekárně, subliminální schopnost některých herců či zpěváků a malířů předat, co má být předáno, tak věrně a přesvědčivě, že jsou označováni za génie a mistry, nemůže nebýt podvědomě spjata se schopností soustředit se na téma, být s ním a v něm v harmonii.
Věřím, že právě zde, na okraji toho, čemu se říká vědomí a podvědomí, leží řešení problémů člověka a lidstva. Člověk nemůže změnit svět, může ale změnit svůj postoj ke světu a tím i své nejbližší okolí. (Mimochodem, muž který sázel stromy, Helsier Boufier, dokázal sám změnit podnebí a tvář pouště, která byla ještě počátkem století na jihu Francie.)

Věřím, že jakákoliv tvůrčí (tedy pozitivní) umělecká aktivita je zároveň oním mnohaúrovňovým harmonizujícím procesem sjednocování hmoty a ducha, o který tu jde. A snad i umělecký kritik budoucnosti (s novým slovníkem) bude nucen a odhodlán vnímat, podporovat a odhalovat ty pozitivní aspekty, které jsou neddělitelnou součástí každého uměleckého díla.

PRAVÉ KRESLENÍ

Víme víc, než víme, co víme.
Michael Polangi

Roger Sperry, psycholog na Kalifornské universitě v USA, publikoval svou práci o výzkumu odlišností dvou mozkových hemisfér v roce 1968. Tehdy byla studie považována za velmi kontroverzní, ale Sperryho experimenty a další zjištění v průběhu let prokázaly, že člověk vnímá jinak levou a jinak pravou mozkovou hemisférou. Obecně vzato, levá hemisféra pracuje jaksi zúženě, jen jednou v určitém časovém úseku, v dlouhých řadách, zatímco pravá hemisféra vnímá a jedná v jakýchsi shlucích, skupinách, vše najednou. Mnozí vědci namítali, že vnímání ve shlucích není možné, ale další výzkum teorii potvrdil a Sperryho práce byla v roce 1981 oceněna Nobelovou cenou.

Bohužel, praktická aplikace jeho poznatků, tedy inovace ve způsobu vzdělání, jen na chvíli ozářila nebe několika učencům a poté zapadla do byrokratického mlýna. Mnohé návrhy obsahovaly pouze částečná vylepšení. Abraham Maslow řekl, že „strach z poznání je ve své podstatě strach z dělání. Vědění s sebou přináší i zodpovědnost.“

Potřebujeme – co nejrychleji – změnu paradigmat ve vzdělání: důraz na učení se učení (a nejen informacím), umění klást správné otázky, soustředit se na správné věci ve správném okamžiku, naučit se umět se otevřít novým koncepcím. Učení je transformační proces, při kterém jsou intelekt a „cítění“ vzájemně spřaženy. Posuzovací a hodnotící funkce kortexu jsou v míru s intuicí vývojově starších částí mozku. Skeptik by mohl namítnout, že to je jen náhoda či vyvolenost několika jedinců v historii lidstva (starořecký filosof, indický guru, zenový mistr či geniální Leonardo da Vinci), ale věda i transformační procesy celé řady našich současníků demonstrovaly, že se nejedná jen o převzácný talent umělců, jogínů a zázračných géniů, ale že mozek každého z nás je schopen neustálých strukturálních transformačních změn. Katalyzátorem změn je například konflikt a paradox.

Co k tomu potřebujeme? Pozornost. Zkvalitnit „vědomí“ toho, co právě děláme. Ale pomoci může i např. pouhé kreslení. Betty Edwardsová vydala v roce 1984 knihu Kreslení pravou částí mozku, ve které popsala, jak se objevy rozličných funkcí mozkových hemisfér dají využít např. při kreslení. Ti, kteří se v jejích kursech učili kreslit, uvádějí, že nyní vidí svět rozdílně, bohatěji, že předtím „prostě pojmenovávali věci“.

Při kreslení člověk „zpomalí“, rozpoznává vztahy, vidí věci takové, jaké jsou, jako by je viděl poprvé. Začátečníci např. kreslí portrét nějaké slavné osobnosti, ale předloha je obrácena hlavou dolů. „Myslím,“ píše B. Edwardsová, „že levá hemisféra nedokáže pojmenovat to, co je hlavou dolů – je to velmi obtížné. V mých kursech dělám tohle převrácené kreslení se začátečníky a tak se velmi rychle naučí dobře kreslit i ti, kteří předtím nenakreslili ani čárku.“

Člověk, který kreslí, vstupuje do království jiného mentálního stavu. Každý umělec a spisovatel o tom ví a snaží se v procesu tvorby co nejrychleji do tohoto stavu, při kterém se např. vytrácí pojem času, dostat. (Nejnovější studie prokázaly, že osoby se v tomto stavu mysli uklidní a zenergetizují.)
Existuje zajímavá studie dr. Jerry Levyho (bývalého spolupracovníka dr. Sperryho), který objevil některé rozdíly mezi „mužským“ a „ženským“ mozkem ve smyslu práce mozkových hemisfér. Muži mají tendenci dosahovat lepších výsledků tam, kde je potřeba využít pouze jednu hemisféru. Jedním z následků je pak menší flexibilita a přizpůsobivost mužů v konkrétních situacích, které vyžadují spolupráci (levohemisférové lineární analýzy s pravohemisférovovu vizuální a sluchovou percepcí). Neurochirurgické studie pak prokázaly, že mozek ženy má víc a silnějších vzájemných spojení mezi dvěma hemisférami.

Levá hemisféra je velmi „alergická“ na cokoliv, co ohrožuje její dominanci. Jsme oběti a otroci levohemisférového (vědeckého, byrokratického) uvažování a vnímání světa. Svět se ale mění přímo před očima. Dnešní děti jsou vizuálnější (výhoda tak odsuzovaných comicsů, fotožurnalistiky a videa), a v atmosféře relativně pomalých, lineárních, slovních projevů jsou netrpělivé, nudí se. Vzpomeňte si na jejich samozřejmé úspěchy při práci s Rubikovou kostkou – rychleji zvládají globální vnímání.

Přitom synchronizovat práci obou hemisfér je vlastně překvapivě snadné. Prvňáčci ze školy v americkém Lawrence byli testováni a ještě rok po skončení pokusu dosahovali např. 363% zlepšení v pravopise, 1 036% zlepšení ve čtení, 286% zlepšení schopnosti orientovat se v prostoru pomocí sluchu atd. Děti z třetích tříd zlepšily své čtení o 40%. Během tohoto programu (Synectics) nešlo o nic jiného než o hádanky. Děti se denně pár měsíců bavily tím, že odpovídaly na otázky jako: Co je těžší – kámen, nebo těžké srdce? „Co rose rychleji – bambus nebo sebevědomí?“

Je to jednoduché: metafora přemosťuje hemisférové rozdělení. Asociace, která v levé verbálně lineární hemisféře chybí (kámen nebo bambus, to lze měřit, nahmatat, co je to ale „těžké srdce“?), pomáhá obnovit vzájemné spojení obou hemisfér a zrychluje zpomalenou pravou hemisféru. Vzpomeňte si na pohádky (kolik jen logických nesmyslů obsahují), vtipy, bajky, přirovnání, metafory, a dojde ván¨m nesmírná důležitost například poezie (kde jde o vztah mezi řádky a verši) nebo umění vůbec.

Nové studie prokázaly, že i vnímání barev a barevných souvislostí je daleko více záležitost pravé mozkové hemisféry.

Jsme znovu u jádra věci: na okraji vizuálního a verbálního může každý z nás (tey nejen ti, kteří kreslí, malují či skládají profesionálně) nalézt tvůrčí potenciál.

Arthur Koestler napsal, že „jazyk, řeč, je největším nepřítelem člověka, který je sovu schopností mluvit tak hypnotizován, že podléhá heslům a sloganům jako infekčním nemocem“. Jistě, člověk řeč, jazyk potřebuje.

Možná právě odtud pramení naše tendence odmítat: odmítáme všechno, všechny. Odmítli (a zpřetrhali) jsme tradiční vazby rodinné, sociální, kulturní, a nevíme, co místo toho.

Magritte, Delvaux, Ernst a další surrealisté a modernisté zkoušeli na svých malbách a ve svých kolážích poodhalit kolektivní „vědomí“ (termín C.G. Junga), či spíše podvědomí zdánlivě náhodnými sestavami fragmentů. Stejně takové jsou i pokusy současných postmoderních umělců (a před nimi tvůrců z oblastí, kterým se říká pop-art, konceptuální umění, land-art aj.) o ilustraci či kritiku světa jedním z možných tvůrčích procesů na okraji paradigmat levé a pravé mozkové hemisféry. Umělec je vždy ten, kdo je víc „vpravo“.

Nemyslím, že Leonardovi da Vinci, Michelangelovi, Goyovi, Vermeerovi a dalších kdokoliv maloval líp. Z tohoto úhlu pohledu jsme preferencí „racionality“ daleko víc ztratili než získali. Ale i dnes, nebo možná právě proto dnes, řada současných umělců může souhlasit s výrokem Roba Schoutena (Holanďana, který žije v USA a je členem skupiny výtvarných umělců, kteří si říkají Inženýři dharmy): „Umělec je tu proto, aby se pokusil vyjádřit kolektivní mytické dědictví lidstva. Jeho interpretací může své společnosti představit ty ideje a obrazy, které lidem umožní být si vědomi, že všichni jsme integrální součástí větších celků, které nás obklopují.“

SVĚT JAKO MANDALA

„Moudrý muž vidí prostor a nerozlišuje menší jako příliš malé
ani větší jako příliš velké: ví, že hranice a měřítka neexistují.“
Lao-C´

Slovo mandala má svůj původ v sanskrtu a je složeno ze dvou částí, manda (pravá podstata, esence věcí) a la (dosáhnout, získat). Je to vizuální přestava ideálního řádu, ideální společnosti. Ve vesmíru mandaly je všechno rovnocenné, dokonalé, vzájemně související.

V Indii a Tibetu (ale také v jiných starých esoterických disciplínách našich předků, např. v praxi pískových „maleb“ šamanů Navažských indiánů) se kreslí soustředné kruhy a jiné geometrické obrazce, které slouží jako meditační a uctívaný prostředek k dosažení alternativních stavů vědomí. Rituály a ceremonie spojené s mandalovou prací pomáhaly a pomáhají adeptovi nalézt svůj „střed“, svou jistotu. Richard Long, který se proslavil svými land-artovými kompozicemi, řekl, že je to „snaha zobrazit ten okamžik, kdy zážitek jednoty člověka s přírodou a svým okolím vytváří něco osvobozujícího a očistného“.

Universalita mandaly tkví v soustřednosti, principu středu, v harmonii: „Vše, co je vlevo, má odpovídající rozměr také vpravo, vše, co je dole, odpovídá tomu, co je nahoře: ten, kdo to zakouší, kdo tím žije, je ten, který nalézá svůj střed ve vědomí věčného Teď!“ (J. Arguelles)

Žijeme v moři protikladů. Kontrast, oscilace mezi koncepcemi, principy (muž a žena, bílá a černá, nebe a země, den a noc, plus a minus, hmota a duch), to je naším údělem. Naneštěstí zakoušíme většinou jen ony protikladné extrémy, aniž bychom si byli neustále vědomi jejich vzájemné spojitosti a neoddělitelnosti. Vnímáme tak svět jako neustálý boj, protože nám chybí střed, centrum. Mandala je obrazec i proces centrování, hledání a nalézání středu. Právě protože je to obrazec (a tedy i následný proces) tak pravidelný a harmonický – neexistují zde špatné či dobré zkušenosti.

V podstatě jde o vizuální konstrukci korespondující se základní vizuální zkušeností: když se na chvíli soustředíte na obraz soustředných kruhů, po chvíli zjistíte, že se vám jednotlivé kruhy začnou slévat, nebo budete imaginárně vtahování dovnitř atd. Oko samo je vlastně mandala. (Starodávní „vizionáři“, mudrci, viděli, ač mnozí z nich tak jako Homér byli slepí a moudré knihy starých Indů se nazývaly védy, etymologicky od „vidět“, „vidění“, vědění – odtud i slovo „věda“.) Mechanismus působení mandaly může být založen i na tom, že paprsky směřující čočkou do našeho oka jsou registrovány sítnicí, ale právě v místě zakončení zrakového nervu, v místě, kde nic nevidíme, se obvykle promítá střed pozorované mandaly. Dalo by se říci, že zatímco většinu obrazců a pravidelností mandaly vnímáme obvyklým způsobem, tedy cestou: oko, sítnice, signál, zrakové centrum a asociace, uvědomění si vnímaného objektu, zrakový nerv registruje přímo (nezkresleně a necenzurovaně) to, co tvoří střed mandaly.

Klasická tibetská mandala představuje symbolický palác, pevnost či vládcovské město. Tak jak adept prochází jednotlivými stupni a branami, tak jak medituje na symboly s těmito úrovněmi spojenými (soucit, láska, víra, krása), tak jak ztrácí pojem času a prostoru, stává se postupně a je tím, na co medituje. Zjednodušeně řečeno, co vidí, tím je. Co má před očima (rozuměj spíše těma vnitřníma), to má v mysli. Stává se harmonií, ideální svět mandaly se stává jeho vnitřním světem. A opačně, z hlediska nás, lidí této doby, je-li člověk obklopen ze všech stran nepořádkem, chaosem, má i uvnitř, ve své mysli, nepořádek a chaos.

Zkuste se dlouze dívat na mandalu Kalačakru. Ne nějak soustředěně do centra, spíše jde o zachycení celku. Nechte se vtáhnout, rozpustit a obklopit vším, co vidíte i tušíte. Není ani třeba vědět, že např. všechno, co je kruhové, reprezentuje jevy, které člověk nemůže ovlivnit, jako hvězdy, koloběh přírody, vítr a déšť. Vše, co je rovné a hranaté, reprezentuje pokus člověka přispět svým dílem k harmonii a vzájemné propletenosti všeho se vším. Informace o dokonalé harmonii je tak obvyklým, i když v tomto případě nezvykle zpomaleným a klidným způsobem přenášena do mozku vědomě, ale zároveň nevědomě skrz „slepou skvrnu“ zrakového nervu jde přímo do mozku, obcházejíc obvyklou vjemovou cestu.

Právě zde, na okraji vědomého a nevědomého, toho, co člověk očekává, že vidí, a toho, co nevidí, že vidí, se děje něco úžasného a zvláštního. Něco z toho, co surrealisté nazvali „setkání jehly a deštníku na pitevním stole“, něco z oblasti Ernstovy představy „malby mimo malby“, něco ze „zvuku jedné ruky“ zenových mistrů, něco z „lepidla“ slavných tvůrců koláží, něco z posvátné geometrie teosofie, jakýsi „most přes rozbouřené vody reality“ nepřetržitého boje člověka o uchopení jen jedné strany mince (jen to, co je dobré, sladké, smějavé, jen to chceme a uctíváme).

V rámci psychologického testu nosila skupina dobrovolníků brýle s všelijak pokřivenými čočkami. Účastníci pokusu se nejprve potáceli a motali, protože viděli všechno zkrouceně, zkresleně, nedokázali odhadnout vzdálenosti atd., ale po několika dnech si „zvykli (mysl se přizpůsobila jiným parametrům) a vše bylo v pořádku. Jen do okamžiku, kdy brýle sundali: pak se opět začali motat a ztrácet rovnováhu. Mozek se musel opět „přecvičit“.
Věřím a cítím, že geometrické a abstraktní obrazy a kresby umělců, např. F. Kupky, P. Mondriana, K. Maleviče, nebo kosmické obrazce mystiků (jako byl Jakob Bohme, Robert Fludd), malby čaker a lidské aury (teosofisté a Leadbeater) stejně jako pískové vzory Navahů nebo mandaly Tibeťanů a Indů mají na lidské tělo a mysl velmi silný účinek. Právě na okraji království formy a hmoty, objektu a subjektu, mezi jedním a jiným fragmentem koláže, mezi anodou a katodou čehokoliv leží silné energetické pole jako zdroje lidské vitality a tvořivosti.

Základem rituálů a procesů spojených s mandalami je transformace destruktivních (negativních) aspektů energie vzniklé v poli protikladů. Člověk se dostane do centra, ke zdroji, k jistotě, že řád a harmonie existují a jsou přirozeným základním udržovatelem koloběhu všeho. „Chaos existuje stejně jako řád a vzájemně se doplňují. To jen posun v našem vědomí způsobuje, že je vidíme odrážet se jeden v druhém. A je to právě vize jednoty všeho, která léčí.“ (José Arguelles v knize Mandala).

KONEC? ZAČÁTEK: DEJTE ŠANCI UMĚNÍ!

Dva mniši se přeli, jestli mohou kouřit během meditace.
Nemohli se dohodnout a tak šli za svým mistrem.
Když první mnich vyšel z mistrova pokoje, kroutil hlavou: „Ne, kouřit se nesmí.“
Druhý si, když vyšel z mistrova pokoje, klidně zapálil cigaretu: „Mám to dovolené.“
„Jak je tohle možné,“ žasl první mnich.
„Mně to zakázal a tobě to povolil?“
„A co ses ptal,“ otázal se druhý mnich prvního.
„Jestli můžu kouřit při meditování. A co ses ptal ty?“
„Jestli můžu meditovat při kouření.“

Nemůžeme z pasti, dokud nevíme, že jsme v ní. Člověk porušuje seberegulační zákony přírody. Zdá se, že právě dnes, na okraji propasti, prožíváme nejhlubší krizi, a zároveň nadějnou fázi potenciální katarze, očisty, přechodu k vyššímu řádu, k vyšší kvalitě vědomí. Pokud se nám nepodaří zastavit přelidnění (s následným rozpadem sociálních vztahů a jistot, hladem, etnickými válkami a hrozbou konfliktu Sever versus Jih) se všemi i ekologickými důsledky, pokud se nezbavíme iluze nutnosti stálého ekonomického pokroku (např. buddhistická ekonomika nevyrábí pro výrobu, tam se pracuje pro tvůrčí radost z práce a z možnosti posloužit bližním), zničíme svou civilizaci.

Během semináře na Středoevropské universitě i tak inteligentní slavný současný filosof Jacques Derrida na otázku jednoho studenta (jak by se dala vyřešit současná krize humanity) musel odpovědět: „Nevím“. Problémy současnosti nevyřešíme starými, racionálními způsoby uvažování. Dorazili jsme na okraj možností. Musíme změnit jak své chování, tak své myšlení.

Éra soutěživosti je u konce. Tváří v tvář globální katastrofě se musíme všichni změnit. Existuje stále větší počet skupin těch, kteří se již rozhodli vzít odpovědnost za to, jací jsou a kde a jak žijí, do vlastních rukou. Nikdo to za nás, tam kde žijeme, neudělá. Vlády a instituce nezmůžou nic, nezapojíme-li se každý a všude, teď a tady. Už ne sportovní terminologií „buď já, nebo ty“, ale holisticky – oba dva z toho budeme mít prospěch, více „žensky“ a intuitivně pracují a žijí stále početnější skupiny občanů této planety. M. Mac Luhan napsal: „Neexistují pasažéři kosmické lodi Země. Všichni tvoříme posádku.“

Švýcarský vědec dr. Hans Jenny (stejně jako jeho kolega z 18. století Ernst Chladni) studoval vztah mezi zvukem, vibracemi a hmotou (ve formě písku, pilin a jiných sypkých materiálů na kovové desce, pod kterou hrál na housle různé tóny). Nádherné, vločkám či mořským hvězdicím či buňkám včelího úlu podobné obrazce se měnily v závislosti na změně výšky či barvy tónu. Co když tvar listů, květů, sněhových vloček a krystalů je jen viditelnou materializací nějaké rezonance přírody?

Co když rostliny, zvířata, co když i člověk sám je zhmotněním nějaké „hudby“ duše? (Vzpomeňte teorie R. Sheldrakea o morfogenetických polích, karmického zákona starých Indů, teorie myšlenkových forem teosofů.) Co když každičká naše myšlenka, každá individuální akce má námi zatím netušenou důležitost s obrovskými důsledky?

Stále víc uvažuji o ideálu taoistického mudrce, který žije uprostřed nerušené přírody v dokonalé harmonii. Nedělá nic, co by nebylo spontánní, vyplývající ze situace, a jedná-li, pak s plným stoprocentním soustředěním, vědom si všeho, co dělá, aniž by překročil nutnou míru a intenzitu akce, bez finanční motivace, beze stracu a s pokorou ke všemu živému.

A to je to, co my Evropané (a Zápaďáci) nechápeme. Růže (teď) není růže (o dvě vteřiny později) a už vůbec není růže (sedm vteřin později!). Život není sled bodů a detailů, život není to, co bylo, a už vůbec ne to, co bychom chtěli, aby bylo. Život je jen přítomnost.

Potřebujeme změnit struktury našeho myšlení, a potřebujeme je změnit pozitivně. Jsme na okraji a teď to chce jen, aby do nás někdo (mystik, umělec, básník) strčil. Hranice a omezení jsou iluzorní konstrukce našeho stylu myšlení. Teorie chaosu nádhernou matematikou prokázala, že víme-li jak a kde, dá se i uprostřed zdánlivě neřešitelné chaotické situace přeskočit do vývojově a kvalitativně vyššího řádu. Tyhle „chaotické atraktory“, nebo řečeno více psychologicky „ostrůvky pozitivních deviací“ jsou všude kolem nás. Ať už vypadají jako oddíl jógy na malém městě nebo skupina vegetariánů uprostřed jedlíků uzenin – každá akce, každá myšlenka se počítá. Věřím, že jakákoliv tvorba je pozitivní. Půllitr rozbitý o hlavu sousedovi u hospodského stolu je jedna věc, ale půllitr rozbitý do mikrofonu na koncertu alternativní rockové skupiny je něco docela jiného. Věřím, že právě kultura a umění jako „pravohemisférové“ aktivity jsou tím nejlevnějším a nejefektivnějším nástrojem a katalyzátorem nezbytné změny.

V „pasti“ rozlišujícího a neustále hodnotícího jazyka si neuvědomujeme, jak zbytečně nadužíváme negativních stanovisek a lehkomysl¨ných odsudků. Dokud nezměníme své vlastní myšlenkové nepozornosti, budeme se potýkat se stále týmiž problémy (historie je v tomto ohledu velmi cyklicky poučná). Kolik jen generací umělců toužilo po novém (neverbálním) jazyce, novém intuitivnějším člověku!

Jediný rozdíl mezi modernisty a postmodernisty je v nadužívání negativismu (destrukce, parodií a citátů) u těch druhých. Umění našich předků, právě proto, že oni věřili (a snažili se žít) v harmonii, do dnešních časů dýchá humanitou a vnitřní krásou. Současné umění je ve většině případů obrazem destrukce a kritiky, v nejlepším případě snahou pobavit. Jenže dál ta cesta nevede. I zde jsme na okraji: monochromní obrazy M. Rothka, Yvese Kleina, práce L. Fontany, Christa, Beuyse, Armana a dalších dál už jít nemohou. „Naše civilizace je nemocná a my to víme. Přinášet o tom další a další informace nic neřeší. Osobně dávám přednost umění, ve kterém přinejmenším cítím snahu autora o novou naději.“ (I. Klíma)

Umění naštěstí ve své podstatě nabízí ideální řeč pozitivního poselství o vnitřní harmonii člověka. Umění nás může znovu naučit klást správné otázky ve správný moment a umět se vyhnout pastím logiky, statistiky, racionality.

Tak jako pro člověka „růst“ znamená docílit zralosti, moudrosti, nikoliv vyrůst do výšky nad dva a půl metru, platí to i o všech ostatních živých systémech. I v umění, kultuře jde o vnitřní, kvalitativní růst, ne o překračování plánu. Právě teď a tady, na okraji našeho historického času a tohoto století, se musíme vrátit zpět ke své přirozené podstatě a harmonii – k umění (žít).

Otázka tedy nezní: „Musa, nebo Sofia“ – to je přesně typ špatně položené otázky. Intuice i Věda, žena i muž dohromady, to je, oč tu běží.
Z praktického hlediska, aby se ramena vah vyrovnala, je třeba se právě v této době víc soustředit na to pozitivní, na to intuitivnější, ženštější, holističtější. Je třeba se dostat pryč z (morfogenetických) polí negativismu, katastrof, kvantifikací a zamoření ego, jak jen to půjde nejrychleji.
Potřebujeme víc zkušenosti a citu než vědomostí a myšlení, víc pochval a povzbuzování než kritiky. Potřebujeme vědět jak. Potřebujeme se naučit se učit. Poslouchat. Potřebujeme víc ženy v mužích a méně muže v ženách. Víc srdce než rozumu.

Dejme šanci (pozitivnímu) Umění!
únor – březen 1992, Středoevropská universita, Praha
Vyšlo v revue PROSTOR 22, 1992