Velká transformace « Vlastimil Marek

Velká transformace

20.8.2012

 Tak se jmenuje tlustá a učená kniha (téměř 500 stran, vydala Academia) s atraktivním podtitulem: Svět v době Buddhy, Sokrata, Konfucia a Jeremjáše. Velkou práci si s ní dala, a umně dohromady tisíce údajů a citací propojila Karen Armstrongová. Hledač duchovna, ač netuší, jestli jí může důvěřovat, v ní najde deset kapitol, a v každé sáhodlouhé pojednání proplétající svět před a v šestém století př. n. l., kdy nezávisle na sobě, ale ve stejné době, vznikla v několika částech tehdejšího světa velká duchovní učení, ze kterých dodnes čerpáme… a jejichž ideje jsme dodnes nenaplnili. Podělím se a budu (sem tam s komentářem) citovat…

 „Upanišády se soustředily na átman, vlastní já, které bylo identické s brahma. Pakliže mudrc dokázal objevit jádro své bytosti, automaticky vstoupil do základní reality a osvobodil se od hrůz smrtelnosti,“ píše autorka, a pro současné vědce historiky (aby si snad nezadala) dodává: „Nezasvěcenému to zní neuvěřitelně – je to řada abstraktních tvrzení, které nelze nikterak ověřit. Sledovat učení upanišad je skutečně velmi obtížné… Mudrcové nám racionální ukázku těchto představ neposkytují, texty nejsou uspořádány do žádného systému (že by postrádala poznámkový aparát a rejstřík? pozn. aut.) a jejich logika nám připadá bizarní,“ konstatuje autorka, která se pravděpodobně nikdy nepromeditovala až tam, kam dávní hrdinové jejích úvah. Její kniha, abych ji parafrázoval, při vší úctě k obrovskému objemu práce v tolika tak odlišných kulturních a historických souvislostech, je plna souvislostí a tvrzení, které nelze ověřit… ale zaplať pánbůh a Buddha za ni.

 Mí pravidelní a pečliví čtenáři (a dlouholetí cvičenci jógy nebo taiči a dalších dnes i u nás tak populárních duchovně-tělesných disciplín z tolika různých kultur) ale snad už dobře ví, to co konstatuje i Armstrongová, že totiž samo slovo upanišada znamená přisednutí („byly to ezoterické vědomosti, které předávali k mystice inklinující mudrcové několika duchovně nadaným žákům, sedávajícím u jejich nohou“). Už jsem psal o nedávném „vědeckém“objevu, že nejen běžné učivo, ale právě i naprostá většina „ezoterních“, rozuměj, duchovních vědomostí, je předávána podvědomě, tedy ne slovy „mudrce“ (rozuměj, duchovního učitele), ale vysíláním (zatím neprokázaném, protože neprokazatelném, ale, jak naznačuji, již dva tisíce šest set let empiricky používaném) jeho mozku do mozků žáků (přičemž jako u každého vysílání, i zde platí, že intenzita klesá se čtvercem vzdálenosti, blízkost zdroji je pro adepta moudrosti životně důležitá): připomínám opět zen-buddhistické rčení Čtením o koláči se nenajíš (a z knih či manuálů osvícení nevyčteš).

 Armstrongová, na rozdíl od svých většiny současných kolegů, ale už obdivně tuší, že „mudrcové propátrávali nové formy zbožnosti, byli průkopníci průniku do nezmapovaného světa psychiky a jen pár talentovaných je bude schopno následovat…“  V závěru knihy nemůže nekonstatovat: „I my (stejně jako „hrdinové“ její knihy, tedy Buddha. Konfucius, Sokrates, pozn. aut.) dnes žijeme v období velkých obav a bolestí. Doba osová (jak ono období nazvala) nám přinesla poznání, že člověk by se měl postavit čelem k utrpení, které je v lidském životě nevyhnutelným faktorem. Pouze když se protrpíme vlastní bolestí, můžeme se vcítit do ostatních. Mudrcové doby osové trvali na tom, že útěk od reality není řešením… a že bychom s utrpením měli zacházet jako s příležitostí, kterou nám poskytne náboženství… nenechat se dohnat k násilí, netoleranci, nenávisti, tedy používat je konstruktivně… Měli bychom používat sebekritiku, místo kritizování druhých (doufat v reformu druhých, dokud nezreformujeme sami sebe, je nesmysl)… a za druhé, měli bychom následovat příkladu mudrců a podniknout účinné, konkrétní kroky.“

 Hm. Autorka ale opět o tomto dávném a právě dnes znovu tak lákavém duchovním koláči jen píše – neposkytuje žádné konkrétní metody či rady (a že jich dnes už je). Její kniha tak není ani ryba (kolegové ji pochválí za píli, ale zkritizují za odvahu, se kterou se pokusila spekulativně propojit tak různorodé a navíc duchovní osobnosti tak různých kultur), ani rak (je to opět jen teoretický apel na šanci a dnes již i nutnost něco prakticky dělat). Na jedné straně je krásné si dlouze a detailně číst o tom, že mudrci již před tisíci lety objevili, že Tat twam asi (to jsi ty, ten bůh, s možností pochopit, jak je složen vesmír vně i uvnitř tebe), na druhé je smutné zjistit, že už tak dlouho jsme nepoučitelní (a líní a mrháme svými možnostmi a potenciály).

 Velká transformace v hlavě každého z nás je nám třeba, všem bez výjimky, jinak bude muset někdo za pár tisíc let (pokud to s námi dobře dopadne) napsat podobnou knihu o velkých nadějích a šancích, které se objevily právě v době utrpení, „které ničí spořádanou, racionalistickou teologii. Osvětim, Bosna a zničení Světového obchodního centra opět odhalily temné stránky lidského srdce. Dnes žijeme v tragickém světě, kde, jak Řekové věděli, nemohou existovat žádné jednoduché odpovědi: žánr tragédie si žádá, abychom se naučili vidět věci z pohledu jiných lidí. Pokud má náboženství (myslí tím víru, autentickou duchovnost, pozn . aut.) přinést do našeho pokaženého světa světlo, pak potřebujeme, jak naznačoval Mencius, pátrat po ztraceném srdci, po duchu soucítění, který leží v jádru všech našich tradic“, končí Armstrongová svou knihu (neodpustím si poznámku: jinak pečlivý překladatel opět použil u nás užívaný termín srdce, přičemž onen čínský znak znamená právě v těchto duševních souvislostech mysl: ani on, ale ani původní autor českého překladu, stejně jako autorka knihy, nesedávali u nohou Mencia či Buddhy, Sokrata, Lao C´, Konfucia a dalších).

 Připomínám, naznačuji a zatím marně volám jako na poušti: už Buddha a Lao C´ a mnozí další věděli, kudy vede cesta z utrpení k „osvícení“… ale i oni řešili věci až ex post, když už mléko bylo rozlito. V jejich době se děti, pokud vůbec přežily (kromě těch na císařských a šlechtických dvorech), rodily traumaticky a poškozené (nemoci, hlad, strach z válek), a agresivita a následné nekončící boje byly důsledkem. Dnes už konečně víme, že vše začíná početím a mohlo a mělo by to být jiné, ale, i když tu už nemáme hlad a nemoci, zbytečně odcizenými, medikalizovanými (a tedy dítě poškozujícím) porody (a mediálními horory) vyrábíme místo laskavých a soucitných dalajlamů a buddhů zase jen další násilníky a teroristy.

 Transformace, která je lidstvu opět třeba, je nejen veliká, je stále větší a přímo (zatím nepředstavitelně) obrovská. Přitom naději i možnost vyjádřili už oni výše zmiňovaní buddhisté: Existuje 84 000 problémů, ale stačí vyřešit jeden jediný, a vyřešíš všech zbylých 83 999. Jakkoliv se problémy současného světa zdají nebetyčné, stačí rozhodnout se a začít (lépe, pozitivně) od počátku: od početí, těhotenství, a porodu. Ale tahle velká transformace začíná, Karen Armstrongová jistě ráda promine, ne tlustou knihou (i když i ona může napomoci zjištění, že jsme v pasti, a k úmyslu dostat se z ní), ale přirozeným, nejlépe orgasmickým porodem.