Čím se živí duše? « Vlastimil Marek

Čím se živí duše?

9.10.2012

 Energií, přece. I když zatím prostřednictvím rostlin. Přímo ze slunečního světla to, až na velmi vzácné výjimky, neumíme. Tedy, pokud mluvíme o potravě, myslíme tu pro tělo. Jenže prostřednictvím těla živíme i svou duši. Ta ale vyžaduje i přímou energii. Jinými slovy, zatím toho o existence duše, a zvláště o tom, čím se živí, moc nevíme. Zatím tělo živíme stále hůř, přes to, že toho o to vhodné formě výživy víme stále víc. A protože duši tahle společnost nadále naivně přehlíží, neví jak pozitivně ovlivnit kvalitu toho, čím živí těla svých příslušníků. Pokusím se naznačit, jak jedno souvisí s druhým, a pozvat zájemce do poněkud, přinejmenším pokud jde o vnitřní kvalitu potravin a jídel, lepší společnosti.

 Už jsem to zde jednou naznačil: vegetariánská restaurace typu „harekrišna“ (dostanete jedno menu, které obsahuje vše potřebné na jednom tácu: polévku, zeleninové jídlo, přílohu, tedy většinou nějakou tu rýži, nějaký ten salát a sladkou halvu nakonec) Gopál už od července t. r. sídlí i na adrese Elišky Peškové 6 na Smíchově (kousíček od Arbesova náměstí). Obliba dobře a s láskou připraveného jídla je přinejmenším v Praze a několika dalších českých městech již prokázaná, a jak dokazuje pomalu ale jistě rostoucí počet těchto možností, s jídlem roste i chuť. Jen nevím, jestli všichni ví, proč tam tak chutná, a proč to našim tělům (i když výsledky se projeví až po nějaké době) a potažmo i duším tak prospívá.

 My, kteří jsme byli odkrmeni Sunarem a pak školními (a závodními) jídelnami a bufety a automaty a bistry a „rychlým občerstvením“, jsme sice rozeznali, že nám doma, od maminky, která vždy vařila s láskou, a ne vztekle a pohrdavě, jako to dělaly školní kuchařky, chutnalo přece jen poněkud víc, ale rozdíl jsme (za socialismu, kdy byly prázdné obchody a fronty na brambory či pomeranče, a my dospívali a měli pořád hlad) neřešili. Už jsem se zde kdysi na toto téma rozepsal (Jsme to co jíme). Dnes chci ale navíc naznačit, že to, co a jak jíme, a duchovnost (která je, pokud bychom o ní takto uvažovali a věděli, a pokud bychom k ní směřovali, přirozená vlastnost každého člověka: okolo jednadvacátého roku věku dorůstá mozek právě ke schopnostem najít své místo v čase a prostoru: (z)duchovnět) spolu úzce souvisí.

 Víme to všichni: stáváme se popelnicí Evropy. Kvalita jídla v Praze či Chebu v porovnání s tím (na)koupeným za našimi hranicemi je daleko horší: Češi totiž dávají přednost ceně. Co nejnižší. A výrobci plní přání zákazníka… a navíc dnešní mrkev nebo hlávka zelí, natož špekáček, rozhodně není to, co tyhle pochutiny bývaly před dvaceti nebo čtyřiceti lety. Obsah těžkých kovů v konzervách tuňáka jsem zde také rozebíral. Co tedy jíst? Nejnovější případ obsahu jedů v tom nejdražším (panenském) olivovém oleji je jistě ne posledním hitem v téhle hitparádě.

 Co  s tím? Jíst se musí, chci ale naznačit, že (v porovnání s obvyklými masitými jídly) laciné vegetariánské jídlo už dávno není otázka jen co nejrychleji nějak zaplácnout žaludek (jako kdysi za socialismu, nebo když jsme dospívali), ale že souvisí s informovaností, a také s duchovností… a to víc, než si zatím dokážeme představit.

Už jsem zde psal o tom, že duchovnost existuje a že již v nejbližším budoucnu budeme muset být všichni daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec. Na internetu je řada článků naznačujících, že z ekologického, zdravotního, vodního i energetického hlediska budeme muset všichni začít omezovat „výrobu“ a konzumaci masa. A další naznačují, že neustálé lokální války a teroristické hrozby mají svůj počátek nejen v medikalizovaných porodech, ale i v konzumaci stresory nadívaného masa. Již v 80. letech min. stol ve finských věznicích dokázali velmi snížit recidivitu vězňů jen tím, že omezili konzumaci masa. Atd.

 Dnes mi jde ale o již zmíněnou duchovnost. Cesta k ní (a poznání sebe sama, v ideálním případě dosažení osvícení) vede nejen prostřednictvím meditace (a nastolení vnitřního stavu klidu a míru), ale, jaké překvapení, také kvality toho, co jíme a jak a kdo to jídlo připravil. Revoluce 60. let, kdy mládež poprvé radikálně měnila a nakonec i změnila světovou velmoc a řadu dalších demokracií, a objevila Indii a její duchovní a hudební kulturu, započala tichou a plíživou, ale nezastavitelnou „revoluci“ i co se týká toho, co jíme. Protože jedině čisté tělo a čistá mysl umožní zjistit, k čemu nám dala evoluce možnost a schopnost dosáhnout osvícení.

 Přestože to jakýkoliv Zápaďan má na cestě k duchovnosti daleko těžší než třeba Ind, i my tady ve střední Evropě jsme dnes již tak bohatí, že si můžeme dovolit duchovnost a metody k ní vedoucí. Tedy mít možnost svobodně a informovaně zvolit takové jídlo, které nás na jedné straně nebude uspávat či dokonce pomalu zabíjet, a na straně druhé nás (a nám) postupně vyčistí tělo, abychom nezdržovali mysl na cestě k „realizaci“ svých potenciálů. Protože uvažovat o duchovní revoluci v hlavě každého z nás (tak potřebné ke spáse současného do všech krizí se řítícího světa) v okamžiku, kdy je tělo upachtěné a odebírá energii mozku nutností nějak zpracovat a (s)trávit ty blafy kterými se běžně živíme, je zhola nemožné. A i když se člověk snaží, často je spíše obětí (viz můj dávný blog o tuňáku v olivovém oleji zmíněný výše).

 Ví to každý kdo cvičí jógu, a po několika měsících vegetariánství si dá kus masa – je rázem unavený, nevýkonný, nemyslící a navíc podrážděné zvířátko (víc v ironicky myšleném blogu o „radosti“ z českého jídla). Ví to každý, kdo několikrát navštívil nějakou restauraci typu „harekrišna“: i vegetariánské jídlo může chutnat a být zároveň výživné, ale i lahodné. Ví to každý, kdo to se svou Cestou (k praktické duchovnosti i teď a tady, v kalijuze) myslí vážně a poctivě: není cesta k vegetariánství a duchovnosti (pozor na fanatismus), vegetariánství je, kromě trpělivé práce s myslí (a tedy nácviku zvládnutí emocí a zvýšení efektivity myšlení) Cesta.

 Shrnuto a podtrženo: zatímco meditovat Zápaďanovi moc nejde (nemáme kulturní tradici osvícených, toho jediného jsme ukřižoval, viz třeba film Nádherná zelená), zpívat a jíst (na cestě k duchovnosti) od přirozenosti umí… jen si musí dát pozor na kvalitu. Ženám tak stačí orgasmicky porodit (nejlépe buddhu), mužům dobře vegetariánsky jíst a zpívat mantru (třeba jen Lásko, Bože, lásko, nebo Mantru pro ego na cestě). Kdo si tedy chce uchovat zdravé tělo a zdravý fungující rozum, rozlišující podstatné od nepodstatného, aby si dokázal i života v současnosti užívat a užít, je vděčen za možnost jíst jídlo připravené těmi, kteří se jídlem „modlí“ (a živí v rámci možností co nejčistší energií). Čím se tedy živí duše? Co nejčistší energií, aby se s ní nehádalo tělo, pozitivními vztahy a zvláště pak zpěvem manter. A co jiné ho dělají příslušníci hnutí Hare Krišna? A je náhoda, že jsou dnes ve světě tisíce jejich jídelen, a miliony lidí si na s láskou připraveném jídle bez masa pochutnávají?

 

P. S.: Můžeme si o tom více popovídat osobně a přímo v příjemném prostředí Gopálu, kde pokrmy připravují samozřejmě z čerstvých surovin, vyhýbají se těm geneticky modifikovaným ale i umělým přísadám, éčkům a chemickým zvýrazňovačům chuti, a kde budu k zastižení tak třikrát týdně po druhé hodině. Tam také zjistíte víc i co se týká souvislostí výživy těla s duchovností: tedy čím se živí, nebo by měla živit, duše obtížněji se k duchovnosti ploužícího Zápaďana…