Toxická kultura « Vlastimil Marek

Toxická kultura

14.11.2012

Dlouho jsem na ten termín čekal: přece nemohu být sám, říkal jsem si, kdo je z negativního nasměrování současné společnosti zděšen… Psával jsem dost o špinící a bezvýchodné roli médií, varoval jsem, ale bylo to házení hrachu na stěny každodenních senzací a glorifikace negace. Pro současná média je jen ta špatná zpráva „dobrá“, tedy otištění hodná. Co je to za sílu, která tak rychle zvedne adrenalin při pomyšlení na špatné zprávy a tak rychle vytvoří otupělost na zprávy dobré? zeptala se řečnicky ve svém fejetonu v LN antropoložka Dana Moree, aby vzápětí použila termínu dvou jiných vědců, Deala a Petersona, viz titulek… Omlouvám se za délku článku, nějak jsem musel hrany zklamání z marnosti nechat otupit…

Slovo toxické patří spíše do lékařského výzkumu tkáňových kultur, ale v poslední době se asi začalo používat i v oblasti studia poměrů na školách, a takovéto označení celkové kultury, ve které žijeme, a v zájmu vyváženosti podotýkám, že nejen my Češi, je poměry a atmosféru společnosti dosti vystihující. Jen přidám ještě více český překlad: kultura jedů. Mimochodem, informovanější čtenáři si jistě vzpomenou na v tomto roce vyšlou knihu o chemikáliích v potravinách: Doba jedová.

Toxická kultura se ve skupině pozná mimo jiné na tom, že příběhy které se vypráví, jsou zpravidla negativní, pomlouvá se, hledá viník, ukazuje se na ty, kteří něco nezvládli, a úspěchy se považují za něco samozřejmého, co není nutno slavit a vlastně ani zmiňovat. Toxická kultura je pro danou skupinu nebezpečná, nedává totiž naději, vzdaluje lidi od sebe… píše Dana Moree.

Pustil jsem si na dvd sci-fi Prométheus (připomínám, že první dílo režiséra Riddley Scotta, které definovalo celý žánr, se jmenovalo Alien, v češtině Vetřelec, a já jej viděl s japonskými titulky v roce 1979 v Tokiu): vydržel jsem jenom půlku, a když začaly být scény nejen hororové, ale až drastické, ba přímo otravně jedovaté (jakoby reprezentovaly zároveň příčinu i důsledek toxické kultury), raději jsem vše vypnul a šel se uklidnit sledováním českých (jen tak trochu jedovatých) televizních zpráv. (Pro ilustraci namátkou z dnešních českých zpráv: Českým dětem patří přední příčky v evropských statistikách: nejčastěji končí život sebevraždou a zneužívají návykové látky (LN). Volby, víc znechucení než překvapení. Prezident nebo monarcha? Dobrodružství nezakotvené demokracie. Věříte v právo? Jste naivní. Rekviem za naději. Energetika: poslední zhasne… titulky z Neviditelného psa)

Pokusím se znovu vypsat několik příčin stavu našeho světa i jeho (jedovaté) kultury (která připomíná spíše bludiště, než průvodce cest k lepším zítřkům). Od poškozujících porodů posledního století, přes cenzuru diktatury proletariátu druhé poloviny minulého století, pokryteckou východu a vzdělání pro potřeby vládnoucí třídy byrokratů, přes překotný běh českých vexláků a taxikářů za zbohatnutím, kterému se snažili vyrovnat i výrobci a prodejci potravin a nápojů… vždyť to znáte sami. Ostatně už v 80. letech jsem citoval Konfucia: Chceš-li zjistit, jaká politická a sociální atmosféra panuje v tom kterém království, poslechni si jakou hudbu tam hrají, jaké písně tam zpívají… posledních třicet let jsem se snažil alespoň na tomto poli varovat a ukázat cestu z pasti a bludišť ven.

Jinými slovy, někteří špatně porození, proti své přirozenosti vychovaní a (nevzdělaní) mladí buřiči našli, když už ne duchovnost, tak alespoň umělecké uvolnění v literárních, malířských nebo dnes video popisech jedů a zel kolem sebe (optimistický realista by poznamenal, aspoň že nechlastaj´ a neberou drogy). Jenže kritikou či dokonce popisem ďábla ze stvoření, které zlobí, anděla neuděláš… Dnes už prokazatelně víme, protože začínáme umět nahlédnout přímo do činnosti mozku člověka, který pozoruje buď obrázky násilí nebo idyly, co by měla vědět i každá učitelka první třídy základní školy (a co ví každá maminka po přirozeném porodu): skutečně naučit lze jen příkladem a pochvalou, nikoliv kritikou nebo dokonce trestem, a když mluvíme o zlu, nebo ho znázorňujeme, také jej trénujeme.

Lidský mozek je nesnesitelně snadno zblbnutelný (i trochou toho mlsu nebo sexu): mohl by sice podávat výkony hodné Einsteina nebo Hawkinga, ale protože se řídí zákonem davu, a nikdo ho nepochválí, vyrábí Hitlery, Staliny a Hussainy. Znovu: dnes už prokazatelně víme, jak snadno se náš mozek nechá zblbnout způsoby vnímání a filmy, které nám (přirozeně že v tomto uspěchaném věku a jedovatém prostředí patřičně poškozeně) promítá na monitor mysli, a tím zblbne i nás samotné. Organismus plný jedů už nedokáže zjistit, že je poškozený a otrávený (hladový sytému přirozeně nevěří), a aby se vzrušil a „uvolnil“, potřebuje stále větší dávky (jedů, které v malém množství mohly být a bývaly lékem).

Pamatuji, že zvláště české večerníčky byly pomalé a laskavé. Ty dnešní jsou stále akčnější, uřvané, hlasité a plné reklam. Pamatuji, že divák filmů Felliniho, Passoliniho nebo Bergmana viděl také kritiku systému, ale bral ji jako kritiku konstruktivní: s obrazem pracující umělci popisovali svět… aby se realita pozitivně změnila. Tehdy to ještě šlo, do kina se chodilo jednou za měsíc, a hororem vlka v babiččině posteli autor nevylekal ani Červenou Karkulku. Jenže evoluce nepočítala ani se symfonickým orchestrem, stadióny sprostých a agresivně naladěných fanoušků, ani s rozbitím atomu, a ani s televizí (a reklamou)… s čímž si naše mozky a těla nedokáží poradit: nad určitý počet lidí a vjemů už člověku současnému nefungují přirozené emoční a hormonální brzdy.

Blade Runner dokonale (prognosticky, aby se to nestalo) vykreslil atmosféru budoucí společnosti, která sice nějak funguje, celkově však jde o postkatastrofickou krizi humanity: stále tam ale někde byla cítit naděje na pozitivní změnu, kterou chtěl režisér předat. Po třiatřiceti letech (každodenních koupelí ve špíně bulváru a předem vykalkulovaných a tedy nikdy nesplněných slibů politiků a producentů) už ale Prometheus, který původně lidem daroval naději ohně (Titán, přikovaný na skále, trénoval utrpení orlem vyklovávaných jater daleko déle než režisér Scott), je tahle výtvarná podívaná, která měla pohnout nejen emocemi, ale i duší diváka, už prosta jakékoliv naděje (nechal jsem si film dovyprávět a musím dodat, že trocha té naděje tam přece jen je)… a z hlediska konce není důležité, jestli dnes jsme my sami příčinou zla v našem vesmíru, nebo obětí Zla ještě krutějšího než příroda a evoluce (zde připomenutého v zárodečné verzi do všech podrobností vykresleného a vymodelovaného Vetřelce).

Když se člověk podívá na týdenní programy našich televizních kanálů, najde nespočet hororů, vražd nejen pistolemi, ale i motorovými pilami, smrtí žraloky nebo sopkami či dopady meteoritů… jako kdyby nás už předkové nevarovali, že co děláme (a o čem si vyprávíme a na co se díváme) se jednou vyplní: že nemáme mluvit o smůle, protože si ji tím přivoláváme. Dnes prokazatelně víme, že mozek trénuje především to, co nejvíc dělá. V našem případě (jednotvárných odrhovaček nebo svět přehlušujícího heavy metalu, ale i mimozemských příšer a neporazitelných entit), tak jako štěně musí kousat a tak trénovat na svou budoucnost, trénujeme tak podvědomě co, co nás čeká: zánik naší civilizace. V nejbližší budoucnosti tedy třeba ve formě otravy z toxické, tedy jedov(at)é kultury.

Umělec (v evropském slova smyslu) byl vždycky člověk, který dříve než ostatní, protože byl citlivější, upozorňoval na negativní jevy (aby je pomohl transformovat). V tomto ohledu Riddley Scott splnil svou roli dokonale: Vetřelec v době po dobytí Měsíce oslavoval pokrok technologie, ale varoval před naivitou nadšenců, Blade Runner popisoval postkatastrofickou společnost jakž takž fungující, i když jen pro horních deset tisíc… a Prometheus už nemůže nevidět celkový úpadek humanity, k čemuž nám technologie pilně dopomáhají… a nějací mimozemšťané nás z našeho problému nevytrhnou.

Dokud svět nebyl globálně propojen, jistou nadějí byly dálněvýchodní myšlenkové systémy: vždy totiž poskytovaly pozitivní návod k řešení (v kole samsáry, symbolické ilustraci osudu věčně nepoučitelného člověka, je ale ve všech částech, i v říši věčně hladových duší, i v pekle, nakreslen sice malý, ale přece jen bodhisattva, ztělesnění naděje, možnosti z toho všeho srabu vystoupit a vypracovat se do vyšších a hlavně pozitivnějších sfér). Buddhistické umění bylo a je ve svých sochách (buddhů a bodhisattvů) a malbách (mandaly) dokonalejší než to západní (přinejmenším bylo vždy pozitivní): každý artefakt byl zároveň ideálem, ale i návodem k použití, včetně metod, jak k ideálu klidu a míru dojít. V posledním filmu Riddley Scotta je posádka kosmické lodi všech barev pleti a šikmosti obočí, ale ve své až naivní důvěře v technologie dokonale zkokakolizovaná, a tedy vůči svým emocím a vnějšímu nebezpečí, ale i nezvratitelnému osudu, naprosto bezbranná. Nejlidštější je android.

Pokus zodpovědět věčné otázky (kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme) je v tomto filmu pokusem o zobrazení rasy, která nás předešla jak ve formách existence, tak ve způsobu zániku… a je nakonec až k nesnesení výtvarně dokonale tragický a bezvýchodně hororový: jak jinak, když zrcadlí tak toxickou současnou dobu jedovou?

 

P. S.: Další doporučené čtení:

http://blog.baraka.cz/2009/01/media-po-kapkach-2/

http://blog.baraka.cz/2012/01/navody-na-pouziti-zla-a-obrat/

http://blog.baraka.cz/2011/07/strom-zivota/

http://blog.baraka.cz/2011/03/naruto-danajsky-dar-komixu/

http://blog.baraka.cz/2009/01/spatne-zpravy/

http://blog.baraka.cz/2009/01/tragikomicka-nepoucitelnost/

http://blog.baraka.cz/2009/01/podrezavame-si-vetev/

http://blog.baraka.cz/2012/05/zdrogovani-nasilim/

http://blog.baraka.cz/2010/11/prehlizene-medialni-zvracenosti/

http://blog.baraka.cz/2009/01/psychopatologie-na-internetu/

http://blog.baraka.cz/2011/06/arrrrrrgggghh/