Bez komentáře a o pašácích « Vlastimil Marek

Bez komentáře a o pašácích

11.2.2013

Tak si říkám, že jsem o sobě nedal už zase dlouho vědět. Naposledy jak jsem trávil léto na statku, a taky o mých pokrocích… Uplynulo hodně vody a mám spousta novinek a postřehů. A pokroků. Asi nejzásadnější je, že mi nevyšel slibovaný podnájem na který jsem se tolik těšil a já musel začít shánět po novém. Narazil jsem na možnost pronajmout si prostory i s dílnou v bývalých kladenských slévárnách. A protože to byla nejvýhodnější možnost, tak jsem neváhal a domluvil smlouvu. A tak jsem na čas vyměnil Švýcarské Alpy za kladenské slévárny s krásným výhledem na zruinované komíny a dvanáctikolejové vlakové nákladové nádraží. Hmmm…

Během této doby jsem dočasně opustil povolání uměleckého kováře. Byla to práce, kde jsme byli 6 dní v týdnu na druhé straně republiky a přespávali po ubytovnách. Snažil jsem se jim ukázat, že lze fungovat bez drog, bez alkoholu, bez cigaret a bez každodenních návštěv hospod. Moje pracovní obědy, které se v rámci hospodské kultury točily vždy kolem smažáku, květáku, občas ovocných knedlíků, a moje večery strávené nad třemi lahvemi nealkoholického piva se staly prý legendární. Hmmm co naplat, já se hledám v duchovnosti, oni si jen spletli spiritus se špiritusem…. Jediné co jsem je naučil bylo, že místo 9 hrnků „turecké kávy“ denně během přestávek se dá pít černý čaj a, že se nemusí každý den chodit do hospody po práci a že se dají ušetřit nemalé peníze a ten čas strávený na ubytovně ve spánku je mnohem lepší investice do zítřejšího dne než noc prosezená v hospodě. Jen mi všichni záviděli a říkali co by za to dali kdyby na tom byli jako já… Hmmm, kéž bych jim mohl věnovat ty krásné kapky deště co mám za oknem, a dávám si pašáka..

Právě sedím u laptopu zabalen v dece a s úsměvem na tváři, si při dávání všech těch střípků mozaiky dohromady, znovu ujišťuji jak je štěstí relativní věc a jak hledat jej v hmotných věcech je úplná zbytečnost a ztráta života. Po mém studiu u tebe, tvých rad a mých pobytech v nejrůznějších eko vesničkách (např. Pianta Monda zde ve Švýcarsku), nebo na ekologickém statku mých kamarádů (jsem si rozšířil rozhled jak člověk může bez všech těch moderních trendů, pozlátek doby, vymožeností fungovat zdravě, ekologicky, duchovně, bez stresu a hlavně být užitečný pro ostatní. A čím víc je skromný, tím víc je naplněnější a váží si o to více těch pár věcí co má, dokáže ocenit jak mu slouží a především si váží ostatních v komunitě pro které dělá maximum aniž by o to nějak zvláště usiloval… Bez stálé elektriky, bez centrálního topení, s minimálním bydlením v jednom domečku, které sdílím s ostatními, jsem byl naplněnější a spokojenější, než když bydlím sám ve svém domě nebo bytě.

 Tato vize mne napadla už před lety, když jsem podobný život okusil poprvé. Proč budovat obrovské budovy pro sebe, proč skupovávat pozemky a říkat o nich, že jsou můj majetek? Proč si něco takového schovávat pro sebe, když tím mohu pomoci ostatním? Přesně taková byla moje vize když jsem odjížděl zpět do Čech. Chtěl jsem tam vyzkoušet přijímací zkoušky na vysokou školu, a moje zkušenostmi a meditacemi vybičovaná intuice mi říkala, že ještě budu cestovat, protože jsem věděl, že ještě nejsem hotový v názorech a v řemesle a že zkušenosti prostě potřebuji. Chci postavit malý hliněný soběstačný baráček s o to větší permakulturní zahradou a jedlým lesem, která bude inspirací pro další adepty a hledače. Popřípadě sloužit jako jejich dočasný úkryt, oáza klidu pro meditace, či moje dílně sloužit jejich nápadům… Lepší než proklínat tmu, je lepší zapálit alespoň jednu svíčku. Hmmm. Dávám si dalšího pašáka….

No jo, jak šel čas a moje zkušenosti s „vyšším“ spektrem zákazníků, obchodníky a styky s „uměleckou smetánkou“, došel jsem k tomu, jak moc je tato společnost založená na egu. Na ničem jiném. Jen naleštěné, pozlacené hovno. A tak nějak mi došlo, že jsem ušel již kus cesty a běžné názory, či prostředí, nejsou pro mě. Místo toho abych byl nasraný na celý svět, obviňoval ostatní z toho všeho co se mi nestalo, nepovedlo, jsem se rozhodl jít vlastní stezkou. Není to krok stranou. Je to jen o pár čísel vyšší laťka. Vlastně si uvědomuji, že přes všechny tyto překážky jsem své názory a pohledy na svět více usměrnil z více stran do méně proudů a tím se mohu soustředit a o to více času a energii tomu věnovat.

 Pro ty, kteří ještě nečtou mezi řádky: jako bych svářkové železo zkul do japonského meče, kterým se teď oháním místo bambusové hole a učím se jej používat v hledání ve správných úmyslech. Studovaný architekt nebo designér ze mě už asi nebude, ale je to jen dobře. Nechci se už nechat svazovat nějakou institucí nebo továrnou na mozky, která ohýbá myšlení.
Zvláště poté co absolventi vysokých škol mi závidí moje práce a co by za to dali, kdyby se k podobným projektům dostali také.  Poté co jsem objevil kouzlo permakulturních zahrad, hliněných staveb, hlubinné ekologie a duchovnosti, tak vím kudy chci jít, protože mi to jako jediné narozdíl od ostatních věd a lidského konání dává smysl. Zároveň tak dám průchod svým ambicím v architektuře a výrobě různých předmětů, které tak rád designuji aniž bych byl spoután kdejakým moderním stylem, skupinou nebo školou…  Jen jsem prostě z pseudo neúspěchu udělal o to větší výzvu. Tam kde by ostatní zalezli do putyky se sklopenou hlavou a nadávali na svět nad pivní pěnou a krabičkou cigaret, já jsem mou další ránu pobral jako energetizující injekci. Dalšího pašáka si zasloužím…

Možná bych si mohl dát pašáka i za to, že mám za sebou již asi sedmiměsíční skoro pravidelné denní  meditování a vše vnímám tak jak vnímám. Tak hlubinněji, v přesazích. Bavím se i například tím, že když mi v google readeru naběhne nový příspěvek na tvém blogu a odpovídáš čtenáři, tak vím na 90% co odpovíš… Cením si více úmyslů ostatních, než samotných činů, které najednou umím rozpoznat, užívám si své rozvážné rozhodování, užívám si své klidné konání, kde úkol ve výsledku udělám kvalitněji a dříve, než kdybych se obtěžoval s pospícháním a uháněním, užívám si jak dokonale jsem se po sobě naučil vše uklízet, vše hned umýt, že vlastně neztrácím čas uklízením, vše je tam kde má být a je připraveno, užívám si hadr na mytí oken, který mám přeložený tak aby mi všechna čtyři otočení vyšli na suchá místa na všechna okna v bytě, užívám si jak špinavé prádlo hned třídím do koše tak abych ho mohl po týdnu rovnou vyndat na praní v kopách roztříděné, užívám si jak najednou vidím do ostatních a vím s kým má cenu ztrácet čas a s kým ne. A nemám potřebu někomu vysvětlovat svoje postoje. Já vím prostě své, ty se k tomu musíš ještě dopracovat… Hmm….pašák…

 Užívám si práci na dílně až tak hluboce, že vím jak upínat svěrky v přípravku tak abych musel udělat co nejméně pohybů, hořák od svářečky umím dát tak abych ho zbytečně netahal, kladívko umím položit tak abych zbytečně nenatahoval ruku a nepřekáželo ostatnímu nářadí okolo a dnes jsem s nadšením objevil další (v tomto přípravku dělám několikrát týdně, takže mám srovnání) tah, že nemusím nadvakrát otáčet rukou.. Hmmm, kam až to zjednoduším?

 Užívám si i reakce mého mistra, kterého jsem před dvěma lety skoro až nenáviděl za to, jak se ke mě choval, ale teprve až teď jsem pochopil, jakou ochotu mi projevoval a jak hlubokou pravdu měl. A zároveň si dávám dalšího pašáka, když porovnám jak jsem se dříve málem psychicky sesypal po každé když na mě zařval s tím jak teď dokážu jeho řev v mysli imaginárně rozčísnout meditacemi nabroušeným ostřím a smát se u toho a obdivovat jeho hluboký hlas :-) A řekl jsem si, že začnu láskyplně prudit já jeho tím, že mu nedám šanci se kvůli něčemu rozčílit, což je úkol u člověka, který se dokáže rozhněvat i nad tím, když něco držím a mám u toho jinak ohnuté prsty než mi ukázal, že upnu svěrku na jiný závit nebo i to, že mám špatný uzel na kovářské zástěře, náročný. Bude to těžké, ale o to větší radost z toho budu mít.

 Zároveň si užívám si i to co jsem si dříve dovolit nemohl, nebo jsem byl takový lempl, a užívám si na 100% jak s tím pracuji – například na své digitální zrcadlovce vše fotím na manuál, vše nastavuji ručně, od ISA až po clonu, ručně ostřím, fotím výhradně do RAWu a užívám si postproces v počítači ve Photoshopu (legálně zakoupeném). Užívám si grafické návrhy pro mé zákazníky nejrůznějších pergol, plotů – vše nejdřív projde od tužky až po 3D model, který modeluju ve speciálním programu a následně ilustruji, což je také jedna z věcí která mne nesmírně baví a nesmírně obdivuji, když to někdo umí. Je jedno, že nejsem žádný fotografický či grafický profík, mám tu alespoň co zlepšovat a co se učit. Není cesta ke grafice a fotografování, foto a grafika je cesta….

 Hmmm…. Ani nevím jestli jsem ti někdy tak celistvě „holisticky“ poděkoval za to vše co jsem se od tebe naučil… Naučil jsi mě v životě z „problémů“ dělat radosti a výzvy, dokázal jsem rapidně zklidnit své myšlení (což se nevedlo nikdy ani všem těm expertkám v psychologické poradně na základní škole), své myšlenky pečlivě třídit, své úmysly cizelovat, umět myslet na ostatní. Objevil jsem duchovnost, která mi dala do života obě dvě nohy a rovná záda, optimismus, potřebu zkvalitnit život svůj a okolí, potřebu ho zkvalitňovat i nadále a hlavně bavit se tím co je teď a tady… A hledat možnosti. Prostě dokázal jsi mi nechat si vybrat správnou výhybku v životě. A jsem ti za to vděčný. A vděčný za partnerku a život. Děkuji. Myslím, že si zasloužíš pašáka!

                                                                                                           Jakub, Švýcarsko