Napsaly(i) « Vlastimil Marek

Napsaly(i)

28.3.2013

 Vzhledem k několika e-mailům a esemesekám (ať nejsem smutný z bitevních koček) musím reagovat: opravdu to neberu osobně, opravdu jsem O. K., jen prostě už nebudu psát o porodech: všechno, co bylo potřeba napsat, už napsáno a vydáno bylo, víc udělat nemohu, teď je to na ženách samotných, třeba začnou být (i jinak než bitevně) aktivní, a ty správné informace si najdou, a ty správné otázky položí. A abych svou zprávu o tom, jak jsem to schytal, nějak vyvážil, tedy zpozitivněl, přidávám několik dalších reakcí (škoda že zde nemám rubriku Dobré zprávy):

 Zjišťuju, že asi nemám sílu bojovat proti bojovnosti. A ještě si říkám jednu věc, kdyby ti muži byli rytíři, ženy by nemusely bojovat. Jenže kdyby ženy byly ženami, muži by byli rytíři. Takže jak z toho ven? Asi začít u sebe. Asi jde o to se chopit té své role. Já se to učím a není to pro mě lehké být ženou…(napsala čtenářka)

 Přečetl jsem si posledního bloga a musím reagovat . Nejraději bych to zakřičel z okna. … Řeknu to po svém … To jsou prostě krávy blbé (Jůlinko promiň) a nikdo jim to nevysvětlí… Často se zamýšlím  nad tím jak snadné je pošlapat dobrou věc a vybít si vztek na někom kdo si to nezaslouží a o kom víme že „nekouše „ Ony svůj boj nemají šanci vyhrát, vědí to a tak alespoň kousnou tebe. Vyser se na ně a jdi dál…  (napsal muž, který kromě jiných zvířat chová i nádhernou kravičku Jůlinku)

 Vy v podstatě říkáte, že je důležitá duševní příprava, s  tím souhlasím, to dělám. Ženy se na porod těší, radují se z  miminka, zpracujeme různé strachy, učí se uvolňovat a pak přijdou do prostředí, které je prostě absurdní. Ze začátku jsem byla také bojovná, tento postoj už jsem opustila, ale stejně  pořád nevím jak na to. Přijdou tam relaxovat, uvolňovat se a oni  pořád dokola opakují, že když budou takhle ležet, tak neporodí, že musí být bolesti, aby porodily, že mají jít skákat na míč a pořád dokola jim nutí vyšetření a ruší je. Jak se k tomu postavit? (napsala žena, která učí předporodní přípravu a nechce být bojovná).

 Dnes rano na bbc bola reportaz ako anglicke skoly zavadzaju hodiny meditacie! :o) Zatial cca 20 skol uz ma pravidelne lekcie v meditacii a “mindfulness” a dalsie skoly si to pridavaju do curriculum. Boli aj zabery z hodiny meditacie, ziaci  boli celkovo nadseni a hlavne vysledky porovnavacich testov medzi tymi co zacali praktikovat a tymi co nie – vysledky ukazuju jasne ako sa im vylepsila koncentracia a zlepsilo sebavedomie, a tiez ako sa ovela lahsie vyrovnavaju so stresom v dennych aktivitach a zvlast pri testovani… (napsala má překladatelka z Londýna).

 Milovany pan Vlasta, krasny clanok, taky Marekovsky :) milujem vas styl! Posielam velke objatie na dialku! Coskoro vam poslem vytlacok mojej novej knihy Zrodenie alebo Aj my sme (sa) rodili doma; vaša Saška (napsala mi maminka dvou doma porozených dětí a aktivistka východoslovenských doma rodících a své děti učících maminek)

 Váš blog čtu už dlouho, ráda a hlavně i v teď v těhotenství mi přináší tu druhou, mužskou půlku do povinné četby ;-) Souhlasím s Vámi a s názorem na bitevní kočky, kterým nelze upřít jejich zásluhy na osvětě a na tom, že ukazují na křivdy a chyby systému, ale jejich bojovný duch je doopravdy nevhodně nakažlivý. I já jsem propadla stresu z toho, kde rodit, jak rodit, jak nerodit, proti čemu se hlavně bránit, sepsala si porodní bitevní plán, až mi PA paní Štromerová konzultací trochu otevřela oči, že nemohu formulovat útočně, ale vlídně, jako přání, jako touhu po dialogu a spolupráci, ne ve smyslu „já jsem matka, kdo je víc“. A po přečtení Vašich posledních příspěvků na Barace mi v hlavě zní jen jedno slovo – důvěřovat. Důvěřovat tělu, že ví, co má dělat, miminku, že si zvolí ten správný čas, prostoru, že se správně zakřiví, důvěřovat i té zvolené porodnici, že tam budou ti správní a vhodní lidé a že vše proběhne k nejvyššímu dobru, a těšit se, že tam jsme všichni vlastně za stejným účelem, dopřát bytosti klidný a vlídný příchod na svět, ne adrenalinovou jízdu „kdo z koho“. A tak si „džapuju“ důvěru v sebe, že budu vědět, co a jak dělat, důvěru v lidi, na které narazím a důvěru v celý ten proces zrodu, protože na porod se podle mě nejde připravit, ten prostě přijde, završí změny nastartované těhotenstvím a porodí se jak miminko, tak i máma :-) A když bude potřeba bojovat, tak se bude bojovat, ale nechci překročit práh porodnice s kudlou v kapse otevřenou ;-) Děkuju Vám za Vaši námahu a za všechny informace, moc to pomáhá!

 Popravdě – opravdu cítím věci jinak, než jak píší dámy. Tedy ve formě, nikoli v obsahu. Mně se zdá, že systémové věci nelze měnit systémovými postupy, daleko víc věřím v osobní rozhodnutí, které může být příkladem a inspirací. Netvrdím, že to je jediný správný postup, ale já s ním rezonuju – mně se nechce přistupovat na nějaké agresivní sakra a kruci, moje zkušenost je taková, že to nefunguje. Já plně stojím za pozitivními cestami – možná to všechno po nich déle trvá, ale člověk se tolik nezašpiní.(napsala mi velmi aktivní paní učitelka, maminka již odrostlých dětí).

P. S.: Když už mluvíme o fotbalovém míči (anebo bitevních kočkách, a nutnosti tréninku, i co se týká pozitivních přístupů k čemukoliv, pozn. aut.). biskupka Šilerová také ví své: Moje milovaná Tereza z Ávily, mystička, před staletími řekla, že teprve až udeříme míčem o zem, vyskočí do výše. To nebyla chvála všemožné tíhy a utrpení lidského života. Spíš cena a tajemství jejich smyslu. Obtíže, námahy a překážky nás vykovávají k opravdovému lidství. Taky se mi to často nelíbí, ale vím, že takhle to funguje v životě i ve fotbale. Nejtěžší zápasy máme se sebou samými. Kdo trénuje, ví. A tak se nedivme, že z těch latinskoamerických synků jsou skvělí fotbalisté. A už vůbec se nedivme, že se před zápasem křižují.