Závan bezbřehé originality « Vlastimil Marek

Závan bezbřehé originality

20.3.2013

O tom, že miluju dobré sci-fi (a kromě některých odborných knih už roky vůbec nemám důvod číst jakoukoliv beletrii) vědí dobře i mí studenti, kteří také některé mnou doporučené romány, někteří již několikrát, zhltli (doufám, že s červenýma ušima). Teď chodím číst na Dětský ostrov další knihu, která mne nadchla (viz titulek, převzatý od recenzenta): finský autor (ročník 1978), který vystudoval matematiku a teorii strun, a žije ve Skotsku, vymyslel a napsal jednu z nejlepších knih roku 2010 azískal nominaci pro nejlepší debut: jmenuje se Hannu Rajaniemi, a kniha sama nese leccos naznačující titul Kvantový zloděj.

 Hltal jsem už první generaci sovětské sci-fi v 60. letech min. stol., nadchl se pro kvalitu v 70. letech (přivezl jsem si řadu tehdejších bestsellerů a dnes kultovních knih z Holandska), pokračoval v tom v 80. letech (kdy jsem pod pultem Univerzitní knihovny, v oddělení anglických knih a časopisů, objevil jak Asimovovu  Nadaci, tak anglickou novou vlnu), a nepřestal ani po sametové revoluci, kdy jsem si z každé cesty do Amsterodamu přivezl, kromě new age časopisů, vždy nějakou tu sci-fi.

 Tvrdívám již od těch 70. let, že tahle literatura je jediná, která „drží prst na tepu doby“, a jedině v ní o něco skutečně jde. Dokud to pak po sametu fungovalo, kupoval  jsem si pravidelně nové tituly v prodejně knih na Staroměstském náměstí (vydržela relativně dlouho, ale teď je tam jen prodejna pohlednic, průvodců a suvenýrů). Dnes mají velká oddělení sci-fi knih v každém velkém knihkupectví. Celé roky jsem si také kupoval povídkový měsíčník Ikarie, a teď občas sáhnu po XB-I.

 Tak jak dorostly další generace mladých čtenářů a dnes stále vzdělanějších a nápaditějších mladých spisovatelů, je v každé generaci pár takových, kteří přirozeně, coby čtenáři, vyrostli na tom nejlepším z předchozí generace, a svou tvorbou (a díky vzdělání a pokroku technologií) to vše posunuli dále. Od dob Herbertovy Duny či Carda a Gibsona (kyberpunk), až teď ke Kvantovému zloději, každý další titul nejenže staví na objevech předešlých, ale zkoumá i nové, ještě docela nedávno nepředstavitelné možnosti. Vybavuje se mi jeden zenový bonmot: Co je nejpružnější věc na světě? Lidská mysl. Připočítám-li kvalitní literární zpracování, a čím dál častěji i kvalitní český překlad, jako v tomto případě, bývám (i tady a teď, sic!) nadšen.

 Naznačuji, že tento druh literatury optimálně mixuje originální námět, vzrušující děj a exteriér, počítačové hračičky a vynálezy (a udržuje čtenáře na vlně propojení levé a pravé mozkové hemisféry, umění ocenit dobré spisovatelské řemeslo a radost z života teď a tady, i když to venku na pokrok zrovna moc nevypadá)… až nakonec občas přijde závan bezbřehé originality (tentokrát, chvála budiž globalizaci, z Finska, o jehož úspěších na poli mobilní, a tedy počítačové technologii, ale i školství, netřeba pochybovat)…který pak v další generaci čtenářů zcela jistě rozpoutá celou řadu podobných pokusů využít objevů možností pokusit se počítači a jejich možnostmi nově a jinak definovat zcela jiný svět nějaké zatím neexistující budoucí společnosti… promyšlený tak detailně a uvěřitelně, zasazený do tak originálně sestaveného světa té či oné kombinace starých dobrých lidských typů, v prostředí tak unikátním, s dobrodružstvími tak logicky navazujícími a postavami vykreslenými tak uvěřitelně ač bizarně, že si tuhle knihu čtu po odstavcích, pak ji vždy zavřu, a mezi zvuky větru a šumění splavu na Vltavě, a sem tam výsknutím nějakého děcka na nějaké prolézačce nebo houpačce, si zajímavé termíny nebo věty (a nápady a možnosti) přehrávám… a nechávám se pozvat do dokonale promyšleného a velmi inspirativního světa, nabízecího neotřelé a originální nápady a zápletky (ovšem vždy pečlivě sestavené, do sebe zapadající, a napínavě se vyvíjející).

 I pouhé čtení takové knihy provětrá a protáhne faldy mozkových struktur nadšeného a poučeného a aktivního, tedy ne líného, čtenáře, dodá nové podněty, a odfoukne rozjitřenou fantazii do zcela nových světů, o kterých předtím neměl ani tušení. Čtenář má radost, že je tu teď a tady, ztotožněn s hrdiny a hrdinkami románu, že je součástí propracovaného a logicky navazujícího světa zatím neexistujících vynálezů, softwaru, počítačových možností jak ovlivnit mysl a celého člověka v době, kdy nejsou nejcennější peníze (hmota), ale vyměřený čas (než pak člověk musí „do mlčení“ a čekat na další možnost získání času)… A kde je vše možné transformovat, metamorfovat… a kde i v tomto virtuálním vesmíru (přičemž i to, čemu my dnes říkáme realita, je fiktivním románem, který píší naše hormony a programy) je touha po svobodě a originalitě (ale i vztahu) stále cennou a cennější (protože ne umělou, strojovou) devízou.

 První fáze přeměny se odehrávala ve třídě. Každé dítě muselo nosit přiléhavou čapku, která hrozně svědila a říkala firemním počítačům, na co právě myslí. Sue je provázela tvrdým výcvikem zahrnujícím nekonečné hodiny přeprogramovávání, během nichž se v jejich myslích postupně utvářely bloky kódu a sekvence symbolů, přičemž transkraniální magnetická stimulace jim uštědřovala orgasmické šoky slasti za každý úspěch a kratičká záblesk pekla za neúspěch nebo opožděnou reakci. Při vyučování nikdy nepadlo  a i slovo – jen sborové výkřiky agonie a extáze… Pak je jednoho po druhém odvedla k nebeskému lékaři a sdělila jim, že zakrátko obdrží broskev nesmrtelnosti. Navečer pak navázala superhusté datové spojení s podnikovým satelitem, kam odeslala petabajty vytěžené z mladých mozků, zbrusu nové gogoly schopné spřádat kód ve virtuálních softwarových farmách…

Rajaniemi kouskuje napětí a s vysvětlením některých základních termínů čeká, až si na ně čtenář zvykne a vytvoří vlastní tušení, co to asi může být. A tak jsem se až na straně 120 dočetl, co je to gevulot: V exopaměti se ukládají data, veškerá data, okolní prostředí, vzpomínky, smyslové vjemy, prostě všechno. Gevulot pak určuje, kdo má k jakým datům přístup v reálném čase.  Nejde však jen o jediný pár, sestávající z veřejného a soukromého klíče, ale o sílenou vnořenou hierarchii, rozvětvenou soustavu uzlů, kde se každá další odbočka zpřístupní jen přes kořenový uzel. Když se s někým setkáš, dohodneš se s ním, co všěechn o budete sdílet, co se o tobě smí dovědět a co z toho si smí zapamatovat… Marťané pro to dokonce mají samostatný orgán, gevulotový smysl… Navíc využívají tzv. přepomínky, což je sdílení vzpomínek s ostatními na základě poskytnutí příslušných gevulotových klíčů…

 Hmmm… Na Západě od nás mají v knihkupectvích knihy rozděleny do oddělení fiction a non-fiction (přibližně přeloženo vymyšlené a literatura faktu). V jedné televizní talk show vystupovala nedávno mladičká spisovatelka (píše už svou třetí knihu, pro děti), na které zaujalo i moderátora dlouhatánské červené tetování: po celé paži (samozřejmě měla slečna halenku s velmi krátkým rukávem, aby to bylo patřičně vidět) se táhla dlouhá tenká čára, na které byla uprostřed vytetována dvě slova: fikční světy. Abychom rozuměli její motivaci: umí si prý, a chce si i nadále, vymýšlet (postavy a historky), tedy pracovat s fikcí. Hm. Tohle vymýšlení je tak tři čtyři staletí staré (a v případě mýtů pár tisíc let zastaralé) a dávno velikány literatury překonané. A kam se hrabe tohle holčičí stále stejné vymýšlení postav a historek ve srovnání s většinou sci-fi, a už vůbec nesnese srovnání s Kvantovým zlodějem. Protože ten je dokonalá, velmi poučená, napínavá leč uvěřitelná (protože takhle to v budoucnosti klidně může být), chytrá a pečlivě promyšlená fikce ve fikci fikce. Fikce na entou. Jediné, co je na téhle knize reálné, jsou listy papíru a písmenka, ze kterých jsou slova a věty (ale jak!) sestaveny.

 Průměrnost času běžného konzumenta strakatých časopisů a rádoby bestsellerů (a chleba, másla a brambůrků k pivu a televizi) klesá s rostoucím množstvím promeškaných příležitostí k aspoň nějakému vývoji… česká variace výše citovaného zenového bonmotu by mohla znít: Co nejsnadněji ztvrdne a zkamení? Lidská mysl…O to víc potěší, že v dnešní nabídce čtiva lze objevit i takové skvosty (rozuměj: tak neodflinknuté a chytré a pečlivě promyšlené… viz výše), které čtenáře vzruší ale i poučí a „rozmyslí“ tak, jako poučovaly, inspirovaly a nadchly ve své době třeba kniha Julese Vernea celé dvě tři generace kluků. Jinými slovy, takováto a jiná vynikající sci-fi je dnes jediná literatura, která se vyvíjí a funguje.

 Narazil jsem na tyhle nůžky, rozevírající se napříč lidským spektrem, již v dobách, kdy jsem vydával časopisy Mana a Baraka: rozdíl mezi stále naivnějším a líně hloupějším čtenářem běžné produkce (to, že u nás každý rok vyjde tolik nových titulů, z nichž ovšem jen malé procento stojí za to číst, je spíše trestem, nikoliv předností a pokrokem), a obdivovatelem Kvantového zloděje, je stále větší… obdobně jako rozdíl mezi ročním příjmem několika procent nejbohatších lidí na planetě (nebo u nás) a naprostou většinou zbytku, nebo těmi, kteří si  na rozdíl od masy průměrných konzumentů plytké televizní zábavy dokáží i dnes nalézt a hlavně uchovat klukovskou schopnost žasnout… a svou vnitřní svobodu. Protože ta se živí a je poháněna závany bezbřehé originality… kterou je třeba aktivně vyhledávat a podporovat.