O zmatené generaci « Vlastimil Marek

O zmatené generaci

24.6.2013

Blogy jsou, jako každá, i takhle subjektivizovaná forma žurnalistiky, jen kousíček popsané reality, vyjmutý z kontextu, a i kvůli formátu nutně zevšeobecňující: předpokládají čtenářské souznění a vstřícnost, znalost dobových kontextů a natrénované umění nebrat  si to, co je psáno (a čteno) osobně a doslova. Přesto mohou, a dokáží, inspirovat a pokud možno pozitivně vyprovokovat. V dobách před deseti a více lety to se špatně porodivšími maminkami nefungovalo (nakydaly na mne tehdy všechno rozhořčení za jejich císaře a neschopnost se proti porodnické totalitě jakkoliv, nejlépe žensky, vzepřít)… dnes mi píše jen sem tam někdo, ale k věci. Následné postřehy třiadvacetiletého mladíka, který miluje kvalitní počítačové hry, a byl inspirován mým blogem (o stáří jako duchovní pubertě), mi udělaly radost.

Pokud bych se svou generaci měl pokusit co nejméně slovy vystihnout, řekl bych něco jako: generace bez kořenů. Generace mých rodičů a prarodičů měla z čeho vycházet, když vytvářela dnešní systém, spojovala je jednotná myšlenka/pocit, že se v kapitalismu budou mít lépe. Nechci soudit, jestli tomu tak je nebo není, není to podstatné, co podstatné je, je že jejich srdce zůstala stejná, plná křivd, nenávisti, zoufalství. Což je to, co vidím dnes ve společnosti, klauni co uvnitř pláčou. Jsou lidmi, kteří moji generaci vychovávali, moje generace je zmatená, já jsem zmatený.

 Neseme tak v sobě podvědomě jejich křivdy a myslíme si, že to tak má být. Proto se snadno smiřujeme se „zlem“, protože si myslíme, že je to normální, naši rodiče to v sobě mají taky, učitelé taky, média, která ovládají jejich generaci, taky. Necháme s sebou manipulovat, protože je to přece normální, byť nahlas každý tvrdíme opak.

 Mohl bych popisovat, jak se to všechno projevuje a tak, ale to nejspíš vidíte sám. Raději napíšu něco pozitivního, co tolik vidět zatím není. Řada z nás miluje jak hudbu z 60. let tak současnou alternativu, snad i umíme hledat kvalitu a rádi jí hledáme. Troufnu si tvrdit, že jen v ČR existují desítky kvalitních kapel, které nehrají to, co člověk slyší v rádiu či televizi. A že mají stovky, ne-li tisíce posluchačů mého věku.

V mém okolí se dostávají „do módy“ věci jako vegetariánství a DIY přístup k životu. Nevýhodou je, že to všechno v sobě má bohužel hrozně militantní pachuť, ale i to se doufám změní. Navíc pomalu začínáme hledat duchovnost… 

 Hmm, lebedí si dušička. Na rozdíl od generace jeho rodičů a prarodičů, tenhle mladík (a snad i někteří jeho vrstevníci) už ví, že je v pasti (přiznává svou zmatenost a tedy nejistotu), ale je dost mladý a tedy i odvážný na to, aby s tím začal něco, cokoliv, dělat. A třeba mu pomůže i má vzpomínka na vlastní zmatenost (maturoval jsem v roce 1963), která mě pak donutila intenzívně hledat stále víc a častěji mimo oficiální struktury a informace (přestože a právě proto, že mne odmítali pustit do Univerzitní knihovny, a pak mi půjčit třeba knihy o surrealismu, objevil jsem jiné, alternativní možnosti, a začal pilně pracovat na hledání a o deset let později i realizaci Cesty). Tehdejší překážky a pasti byly cenzurní a ideologické, ty dnešní jsou množstevní a spotřebitelské, podstata je ale tatáž.

Ačkoliv mi poslal odkazy na několik prý dobrých počítačových her, nepřemluví mne a já je nezačnu hrát, ale minulý týden jsem poskytl jinému mladíkovi dlouhý rozhovor na téma budoucnosti a vývoje počítačových technologií a jejich vlivu na společnost (píše na toto téma diplomku), a tak snad přemýšlivé a na vlastních Cestách pilně pracující mladé muže a ženy výsledný tvar (začínám to i s pomocí nadšenců přepisovat) názory toho, kdo byl mladíkem v podobně zmateném věku před více jak čtyřiceti lety, potěší… a možná i inspirují. Ostatně, výše ocitované názory jsou toho snad důkazem… a na tomto blogu celé roky mezi řádky schovávám pozitivní návody k použití člověka…

 

Nedávno jsem byl nucen konstatovat, že viditelně neblahá lidská situace česká i světová (i z pohledu peruánského nositele Nobelovy ceny za literaturu Vargase Llosy) není zase až tak nic nového, a že si starší generace stěžuje na tu mladší odjakživa, a tak i ty mladší čtenáře jistě „potěší“, že  již v 15. století si v knížečce Oráč z Čech (od Jana ze Žatce) mohli angažovaní a nespokojení lidé přečíst již tehdy (obvyklá rada: čtěte a vychutnávejte velmi pomalu):

 Země a všechno, co v sobě chová, je postaveno na pomíjivosti. Dívej se, sleduj a poznej, jak lidé se Zemí nakládají, jak hory, údolí, háje, pláně, lesy, pralesy, mořské hlubiny a útroby zemské pro bohatství své prozkoumávají, jak šachty, štoly, hluboké jámy do země kopou, žíly zemské provrtávají, jak lesy kácejí, stěny, sruby, domy jak vlaštovky slepují, jak úroky zvyšují, zlata, stříbra, drahých kamenů, vzácných oděvů, honosných domů nezměrné množství mají, neřestí a rozkoší ve dne v noci užívají. Co to je všechno? Marnivost, úpadek mravů, domýšlivost, všechno pomíjivé jako den, onemocnění duše. Válkou a loupeží získávají vše, o co víc mají, o to více chtějí. To je marnivost nad marnivost, která tíží lidskou duši. Když je potom pozdě, to jsou všichni pilní. Více než pozemských statků važme si čistého svědomí.