Mystika v umění « Vlastimil Marek

Mystika v umění

21.11.2013

To je titul důkladně a desítky let připravované knihy kunsthistorika Pavla Kaliny, překypující citacemi, rejstříky, bibliografií. Přestože (a právě proto, že) je to kniha výpravná a velmi (po)učená a drahá, a nepoučený čtenář se v ní lehce utopí, pokusím se z ní zprostředkovat jen některé (zvláště mystiky se týkající) myšlenky, které by mohly zájemci poskytnout rámec, do něhož si bude moci zasadit jednotlivé umělce, a které by neměly zapadnout ani ve světě historiků umění, vytvářené přece jen úzkým okruhem odborníků (uvidíme, jestli se k ní oni sami vyjádří, anebo jako vždy zaujmou pozice mrtvých brouků). Vyhnu se tedy středověkému umění, a budu komentovat jen některé pojmy a výroky: pokusím se naznačit, co by měl vědět a především, v ideálním případě, i zažít nejen čtenář, ale i každý příští kunsthistorik, který se rozhodne psát o mystice a duchovnosti v umění.

Začnu od konce, závěr knihy je totiž i z hlediska vyznavačů mystiky nadějný: Nezbývá než věřit, že ze současné krize Západu vznikne nový svět a nová církev, která si vytvoří své nové umění, svou novou vizualitu, píše autor. Věřit, že tato nová vizualista bude, tak jak tomu bylo v minulosti, znovu nesena mystickou náboženskou zkušeností. Nelze než souhlasit, i když bych váhal s užitím slova církev a se slovním spojením náboženskou zkušeností. Protože, jak je patrné i z poslední věty citátu – Nezbývá než věřit, že na místo změněných stavů vědomí opět nastoupí autentická mystická zkušenost, v dnešní době, kdy společnosti zcela chybí duchovní autority, kdy ti co mají moc chtějí stále víc, a kdy náboženství (potažmo církve) diskutují se státem, k nelibosti stále většího procenta populace, nikoliv o morálních a duchovních hodnotách, ale o majetku, je to podle mne právě stav rozšířeného vědomí, který jednotlivcům (a o to víc malířům, sochařům i autorům knih o dějinách duchovního umění) pomůže se (z)orientovat, a který byl, je a bude základem každé mystické zkušenosti.

Mystika je (tak jako byla kybernetika v 50., jóga ještě v 60. a meditace v 70. letech min. stol,, pozn. aut.) téměř vulgární a právě odborníky nepoužívané slovo, souhrnně označující nejrůznější duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a různé cesty, jak takovou zkušenost získat, říká dnes wikipedie.

Hmm, ač se autor knihy o mystice v umění o stavech „rozšířeného vědomí“, které se staly jedním z hlavních poznávacích rysů celého hnutí new age, zmiňuje přece jen poněkud s despektem (jako naprostá většina teoretických odborníků všech profesí), alespoň je zmiňuje. Tvrdím z vlastní zkušenosti, že i mystika, tak jak by měla být chápána, a jak byla pojímána svými praktikanty, je spíše proces, než ojedinělý a náhodný jev, a že je jí možno, a třeba, i nacvičovat: tělo (a mysl) se musí přizpůsobit požadavkům či touhám mysli. Vize svaté Terezy či Hildegardy z Bingen (ale také všech později svatořečených a na poušti smyslovou deprivací je trénujících nadšenců či obětí) se v principu neliší od vizí, které si každodenním cvičením nahého těla a mysli (něco jako jeho verze jógového pozdravu Slunci) v mírnější verzi připravoval a později prakticky na přání celé roky navozoval František Kupka (již dříve k tomu  připraven praxí dětského spiritistického média).

Slovem mystika se označuje v užším slova smyslu náboženská praxe, která se odpoutává od smyslového vnímání a všech rušivých představ a směřuje ke zkušenosti setkání, sjednocení nebo dokonce splynutí s Bohem nebo božským; v širším smyslu i jiné cesty k vnitřní duchovní zkušenosti, směřující k osobním zkušenostem hloubky a transcendence; tvrdí encyklopedie, a i když dodává něco z dobově povinné skepse (v moderní době nejrůznější způsoby vytržení nebo vybočení z účelové každodennosti, k prožitkům zklidnění, hloubky, celistvosti a podobně; často pejorativně (mysticismus) – zastírání nevědomosti nebo zatemňování skutečnosti předstíraným tajemstvím), má v zásadě novodobými neurovědeckými zjištěními potvrzenou  pravdu.

mystikaobalAbsence možnosti srovnání evropské a západní mystiky s tou dálněvýchodní či islámskou totiž historicky (a dodnes) znemožnila případné korekce a zamezení dlouhého období slepých uliček (viz třeba japonský termín makyo, iluze, konstrukt ega, označující vlastní myslí vytvořenou vizi prakticky na přání, viz např. četné v umění často zobrazované vize různých světců, ale také dosti četné případy stigmatizace)… Přitom každý student restaurátorství se i dnes musí naučit umět si rozetřít z pigmentů barvy či připravit damarovou pryskyřici: co kdyby se i studenti dějin umění naučili od proutkařů hledat nejen spodní vody a prameny a geopatogenní zóny, ale i rozeznat pravý obraz od kopie, a na obrazech samotných místa, kdy to autorovi příliš nešlo? 

Na počátku velkých náboženských hnutí stojí osobní zkušenosti, které lze označit jako mystické (dnes bychom řekli, že se jednalo o stavy rozšířeného vědomí a mnohdy typická makya), pokračuje encyklopedie. Působení velkých náboženských zakladatelů začíná obdobím příprav, kdy odcházejí do samoty a na poušť, kdy se postí a přijímají zjeveni (dnes bychom řekli, že trénovali vyvolání a uchování stavů rozšířeného vědomí v rámci tehdejší náboženské ikonografie, a hovořili bychom o setu a settingu, což jsou termíny a podmínky řízených halucinogenních vizí z 60. let 20. století), které potom hlásají a šíří. Jakmile se z nich však vyvine určité náboženské hnutí, které se nutně upevňuje také v institucích, jsou další osobní zkušenosti tohoto druhu v jistém napětí s učením a zákony těchto hnutí. Mohou být zdrojem obnovy a reformy, ale mohou být také odmítnuty a jejich hlasatelé pronásledováni (dnes bychom mohli psát, v duchu zenového rčení, že čtením o koláči se nenajíš, o normalizaci a institucionalizaci: zatímco u zakladatelů hnutí šlo o autentické zážitky  a zkušenosti, u pokračovatelů v dalších generacích šlo jen o levou mozkovou hemisférou vyčtený nebo interpretovaný popis mystické zkušenosti).

William James (autor legendární knihy The Varieties of Religious Experience: A Study in Human Nature z počátku 20. stol) charakterizuje mystiku několika rysy: Obsah mystické zkušenosti nelze vyjádřit slovy. Mystikové své zážitky sice popisují, shodují se však v tom, že žádný popis nevyčerpá jejich obsah. (Zenoví buddhisté tento rozpor umět jít za slova i slovy, také díky jejich objevu iluzornosti našeho vnímání a principu makya, vyřešili systémem kóanů, a mnozí další světci a náboženští vůdci si pomáhali podobenstvími a metaforami). Mystická zkušenost sice nepřináší žádné teoretické vědění, přesto má povahu osvícení a náhledu, mystikové zpravidla hovoří o celku světa. Právě ono mysticky vnímané sjednocení racionality a emocí (levé a pravé mozkové hemisféry) třeba jen  v okamžicích Aha! pochopení nějakého vtipu, nebo ve vysněném okamžiku osvícení (což je náhlé a vše sjednocující propojení hemisfér, a zároveň odstranění všech cenzurních bloků v radostnou a často slzami štěstí doprovozeném vjemu propojení individua s vesmírem všude kolem) je ono unio mystica, koncept všech duchovních tradicí, ale i uměleckých aspirací. Přičemž rozpor mezi přece jen omezenou racionální zkušeností (kdy o mystických zážitcích jen čteme, nebo když pravohemisférovou, sluchově podmíněnou hudbu klasických autorů studujeme a interpretujeme vizuálně, očima, tedy levou mozkovou hemisférou) a vyčtenou předlohou je příčinou pozdějších dezinterpretací původních mystických zážitků, a z toho logicky vyplývajících chyb a omylů i těch nejslavnějších teoretiků.

Ostatně řecké slovo mystikos původně označuje všechno, co souvisí s tajným kultem a zasvěcením (mystérion – tajný kult pouze pro zasvěcené), a odvozuje se od slovesa myó, zavírat oči a ústa. Naznačuje tedy jak uzavřenost mystického společenství, tak pasivitu mlčícího účastníka a vyloučení všech vnějších rušivých vlivů. Jinými slovy nejen uchovávání tajemství zasvěcených pro nevysvětlitelnost laikům (což tak dobře věděli a praktikovali svými šifrovanými instrukcemi i středověcí alchymisté a stavitelé katedrál), ale i nutnost vypnout vizuální, automaticky kritizující a posuzující levou mozkovou hemisféru, tedy racionalitu. Podobně jako hrát dnes Bacha autenticky prostě nelze (a Pavel Klikar ve svém Originálním pražském synkopickém orchestru snahu o maximální autenticitu vyřešil jen díky tomu, že měl k dispozici originální nahrávky jazzových souborů a sólistů z 20. a 30. let 20. století, a vyráběl a nechal vyrobit co nejpodobnější nástroje), tak také nelze hodnověrně interpretovat (překládat) gotické, středověké či barokní obrazy a sochy soudobými termíny: vždy se bude jednat o velmi nepřesný a dobově zavádějící překlad překladu.

V jakémsi ideálním (a dnes bohužel již nerealizovatelném) případě by si pozorný čtenář knihy Mystika v umění měl načíst příslušnou kapitolu, pak jít do galerie si sednout na hodinku před konkrétní obraz nebo sochu, a po několika pokusech by snad mohl zažít ono vytržení z běžné zkušenosti (tedy stav rozšířeného vědomí), a vyvolat si původní, v uměleckém díle zašifrované sdělení původního autora (tak jak to občas stále umí indičtí klasičtí hudebníci, když dokáží zahrát i po stovkách let původní rágu s tak dokonale interpretovanou rasou, emocí, až ji vyvolají v současném publiku) a pak se to vše pokusit případně převést opět do slov v nějaké knize. V archaických společnostech se účastníci slavností dostávali do „vytržení“ z běžné zkušenosti pomocí postů, tance, zpěvu, sexuality, případně i psychotropními látkami. Jak tohle zařídit v nějaké státní galerii netuším. Ovšem četnost pokusů hledačů zážitků (rozšířeného vědomí) několika posledních generací mladých hledačů duchovnosti dokazuje, že hlad po autentické, institucí a nějakým zástupcem nezprostředkovávané spiritualitě (i po tolika negativních zkušenostech válek a represí) je v každé další dospívající generaci přirozený, a poskytuje naději, že původní inspirace svatých i mnohých autorů a autorek vizí a mystických zkušeností, tedy předat zprávu o možnosti je zažít, nikdy nepomine.

V řecké mystice se rozlišují tři kroky na mystické cestě: očištění (katharsis), osvícení a sjednocení. Mystické zkušenosti tedy mohou sahat od setkání s neosobním absolutnem (taoismus, buddhismus, pantheismus), až po sjednocení svrchovaně osobní lásky (Bhagavadgíta, Píseň písní, křesťanská mystika, súfismus). Ve tomto smyslu začínáme dnes (po tolika diktaturách a ideologiích) pracně čistit nánosy všelijakých ideologií a dobových indoktrinací v podstatě opět marných formálních pokusech o správné čtení smyslu toho kterého uměleckého díla, či mystiky samotné…  a nezbývá než se pak pokusit v budoucnu dosáhnout osvícení (přičemž další kapitola, tedy Sjednocení lidstva je základní podmínkou jeho přežití). Třeba za pomoci správného (pře)čtení instrukcí na Cestě k osvícení, což je dnes mnohem snazší v oblasti buddhistického umění (mandal, manter, ale i soch buddhů, z nichž každá je zároveň přesným návodem jak meditovat, tak i instruktážní vizí člověkem dosažitelné mety) než v umění ovlivněném křesťanstvím (jak pro tamní absenci praktických metod nácviku a praxe mystiky, tak pro nemožnost dnes racionálně vysvětlit, natož pochopit, co ten který středověký umělec do svého obrazu či sochy, a jak, propašoval: např. až v 80. letech min. stol. se zjistilo, že tajuplné drobné předměty na obrazech Hieronyma Bosche jsou jen přesným zobrazením tehdejších cínových suvenýrů z poutí).

Knihou o mystice v umění mystické zážitky nebo dokonce osvícení nedosáhneme, ale snad pomůže k rozhodnutí, že by stálo za to pokusit se rozluštit a prakticky (a nejen uměleckým dílem) realizovat jak symboliku (ikonografii) křesťanského umění, ale především možnosti (potenciály, protože hnutí New Age začínalo právě jako Hnutí lidských potenciálů) vlastního těla a mysli.

 

Další doporučené čtení: 

http://blog.baraka.cz/2009/01/kdo-bude-umelcem-budoucnosti/

http://blog.baraka.cz/2013/07/cas-pro-kupku/