Ve svých blogách popisujete, jak je to špatné s naším porodnictvím a co a jak by se mělo dělat, aby se na svět rodily spokojené netraumatizované děti, které by tento svět zajisté zachránily. Nikde ale nějak nevidím, co by měly pro zlepšení dělat ty traumaticky porozené… Sám na jednu stranu neustále propagujte neuroplasticitu mozku, ale na druhou stranu tvrdíte, že špatný porod nás ovlivní na celý život. To mně nějak neštymuje, zformuloval čtenář tyto a další své pochybnosti, a tak se pokusím naznačit, jak z louže ven.
Přece nechcete tvrdit, že jak se člověk špatně narodí, má smůlu. Nebo chcete? Ptá se čtenář. Ano, špatně porozený člověk je jen další obětí oběti a má smůlu, ale zároveň má spoustu možností, jak z bryndy ven. Mé blogy, přednášky i videa jsou také plné jednoduchých metod, jak třeba jen pomocí hlasivek, manter a alikvotního zpěvu vyčistit mysl a tělo od nánosů negativních manipulací. Nejlépe to jde předškolním dětem, porodní traumata se u nich dají celkem snadno spravit. Jen kdyby pokrytecká společnost, která stále i dnes rodí a vychovává další neodmlouvavé vojáky a loajální „ovčanky“, nepokračovala v drezúře a znásilňování dětské zvědavosti a hravosti vězeňským (rozuměj: školním) systémem. A co by měly dělat ty děti, které už byly traumaticky porozeny? Snažit se (z)popularizovat současné alternativní vědomosti, aby se jejich situace už nemusela v další generaci (z)opakovat.
Jinými slovy, když se kluk narodí nejen se sklony k obezitě či drogové závislosti, ale i s hyperaktivitou a dyslexií, taky z něho taky může vyrůst příjemný člověk, ale dá to podstatně víc práce než u kluka, který se narodí přirozeně, optimálně, a byl chválen, nikoliv neustále trestán. Přitom již Goethe věděl: Když zapnete první knoflíček u košile nakřivo, pak ať děláte co děláte, máte to celé nakřivo.
Na jednu stranu se „vysmíváte“ snahám mnoha žen, které hledají samy sebe, ale nenavrhujete jim žádné zástupné řešení. Tedy když pominu to, aby své muže chválily a obdivovaly a že se jim pak bude dobře žít, neboť je muži budou taktéž chválit a obdivovat…Myslím, že Vaše blogy nečtou ti dobře porození lidé, ale převážně ti traumatizovaní hlupáci jako já.
Každý mladý člověk v pubertě i po pubertě hledá sám sebe. Pokud ovšem mladá česká žena tvrdohlavě hledá jen sebe samu, bez ohledu na partnera nebo dokonce děti, pokud pečuje jen o svoje vlastní tělo, aby se vešla do zrovna panujícího vzoru krásy, nakonec najde, co hledala: sobeckou samotu. Píši a přednáším celé roky o tom, že žena je evolučně nastavena, aby pečovala… o ty druhé. Teprve pak je všestranně šťastná (i ve vztazích a sexu) a stává se sama (žensky) sebou. Ne náhodou domorodé kultury vědí, že (přirozeným, nezmedikalizovaným) porodem se dívka stává Ženou.
Před první světovou válkou se většina lidí rodila v klidu doma, ale mě tedy rozhodně nepřipadá, že by byli něčím lepší. Pomlouvali, vraždili a nenáviděli se stejně jako my dnes. Možná i víc… A ti Vaši dobře porození z rozvojových zemí se prohánějí s kalašnikovy na náklaďácích a pro zábavu střílí do svých spoluobčanů. Možná při tom mají klidnější mysl, ale to je asi tak všechno.
Zkusím to hodně zjednodušit: naši předkové a většina obyvatel rozvojových zemí se rodili v chudobě, jejich matky rozhodně nemívaly klidné těhotenství (musely se obávat nemocí, válek, těhotenství před svatbou, a také toho,jak se uživí), a dětství také často nebylo ideální. Ani kluci a dívky z arabského či afrického světa to dnes nemají snazší, zvláště když v televizi vidí, jak žijí jejich vrstevníci na bohatém Západě. Jde ale o to, že my, kteří jsme na tom lépe, bychom teď konečně mohli začít rodit děti nepoškozeně. Leč, a to kritizuji a na to upozorňuji, zbytečně přehnanou (často až arogantně diktátorskou) lékařskou intervencí jsme z bláta skočili do louže.
Špatně porozené děti vyrůstají v neustálém strachu a právě strach v prvních dnech a měsících života způsobuje, že se jejich mozky nevyvinou optimálně a v dospělosti jen opakují chyby svých rodičů. Nešetrný, moderně a zbytečně zmedikalizovaný porod může ovlivnit například to, jestli bude kluk zbabělec, oportunista nebo statečný vyznavač cti a fair play. Traumaticky porozený a nikdy nechválený kluk bude neustále niterně stažen obavou, co zase provedl, a bude podvědomě hledat jakékoliv uvolnění – od alkoholu přes cigarety po členství ve straně nebo mezi fandy jednoho jediného fotbalového klubu.
A je to ještě složitější: ukazuje se, že dávní moudří měli pravdu a my skutečně nejen každým svým činem, ale i každou svou myšlenkou ovlivňujeme jak svou přítomnost, tak i kvalitu budoucnosti své i našich dětí a vnuků. Tak jako housátka začnou následovat prvního živého tvora, kterého uvidí po vylíhnutí (klidně i člověka), říká se tomu imprinting, tak i z neustále okřikovaných a napomínaných dětí vyrostou neustále okřikující a napomínající, věčně nešťastní dospělí. Programy vtisknuté špatně porozeným dětem jim pak celý život zamlžují všechno, co vnímají, a ovlivňují způsoby, jak reagují a jak se cítí.
„Ale vámť pravím, kteříž slyšíte: Milujte nepřátele vaše, dobře čiňte těm, kteříž vás nenávidí, Dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, a modlete se za ty, kteříž vám bezpráví činí,“ citoval čtenář, kterému ledacos neštymuje. Ano, počáteční recept je znám celé věky, navíc, tahle pradávná rada je dnes neurovědecky potvrzena: pokud člověk nesnáší nebo dokonce nenávidí toho či onoho politika, šéfa či souseda, negativně trénuje vlastní mozek, ten se přizpůsobí a automaticky pak (za)reaguje na každý podnět podezíravě a negativně. Tělo se stáhne a v očekávání nějakého nebezpečí vyprodukuje adrenalin – jako bychom stále žili v džungli. A neustále niterně ohrožený člověk tak dál poškozuje sám sebe. Svět mu připadá absurdní, je nevrlý, snadno se rozčílí, postrádá toleranci a respekt ke druhým (lidem, věcem a názorům)…
Neznámo nebo pocit, že se můžeme mýlit, vyvolává strach. Strach vyvolá agresivní reakci, neboť čeho se bojíme, to je nutno zničit, ví čtenář, kterému ledacos neštymuje. Jeho a jemu podobné nikdo laskavý v dětství nenaučil bezpečně zkoumat svět a milovat všechno živé: Svět jim neštymuje, protože jej vidí a chápou popleteně a zkresleně: už v peřince je neustále ohrožoval. Tak jako my v totalitě, i většina dětí chudého světa se musí učit nazpaměť jen poučky a poslouchat instrukce: nejsou svobodné (nesmějí si hrát). Proto se od malička bojí něčeho neznámého, neschváleného, vybočujícího z řady.
Čímž znovu naznačuji, jak handicap traumatického porodu nebo drezurního dětství překonat: tedy že náprava a mnohogenerační léčba pubertálně a nedospěle se chovajícího lidstva je možná. Politický nebo ekonomický vývoj celých společností ovlivnit nemůžeme, co ale můžeme (krok za krokem) ovlivnit, je náš vztah a postoj. A začít bychom, logicky, měli od samého počátku, tedy od početí, těhotenství a porodu.
Ona mája, iluze, mlha a mámení způsobu, jakým člověk vnímá, je navíc ideologicky, dobově, kulturně a genderově batikovaná, a člověk pak ochotně a poslušně, protože nevědomě, jen hraje své loutkové role… jen mu někdy občas cosi neštymuje. To je ale jeho subjektivní problém: svět je takový, jaký je. Příroda sama sobě štymuje docela dobře a neustále. Máme-li se světem těžkosti, je to čistě náš problém a nevyřešíme jej tím, že budeme se všemi s se vším bojovat
Jediná Cesta je neměnit vzpourami a revolucemi svět, ale změnit svůj postoj k němu a k sobě samým. Jakmile mladík objeví vlastní mužnost, schopnost prohrávat, ale i rozhodovat se, a dívka svou ženskost, umění hladit, chválit a pečovat, jakmile jemu a jí začne vlastní tělo a život štymovat, protože najdou smysl a poslání, objeví i metody, kterými by mohli (z)měnit svůj vnitřní a nakonec i vnější svět… aby štymoval (ladil, shodoval se, souhlasil).
