Pět centimetrů « Vlastimil Marek

Pět centimetrů

15.10.2014

Poslední měsíce si užívám ještě víc, než roky předtím. Protože to umím. Téměř za každých okolností. Když nemůžu spát, ťukám do klávesnice: většinou mám témata připravená, a první verze jde jako po másle. Pak se k blogu několikrát vracím a cizeluji, vypiplávám, a když mne třeba uprostřed noci něco napadne, doplňuji. Blog je pak téměř dokonalý (poslední malé opravy vidím a opravuji až když je hned po půlnoci zveřejněn), a já mohu ráno jít pro noviny, zase ve stavu jakoby pět centimetrů nad zemí. Kdysi se totiž ptal jeden mnich, jaký je rozdíl mezi laikem a osvíceným (rozuměj: dnes spíše probuzeným člověkem, anebo tím, kdo třicet let myslí pozitivně), učitel mu odpověděl: žádný, až na to, že ten osvícený chodí a funguje tak pět centimetrů nad zemí.

Přes den mám vždy jen jednu věc k zařízení, nikam proto nespěchám, užívám si věcí a jevů a lidí kolem, a jakmile vyjdu z domu ven, ať je to po šesté ráno, nebo odpoledne, jdu pomalu, pět centimetrů nad zemí. Jednou týdně chodím k veganům do obchodního centra, a navíc sociologicky vychutnávám vzorek současného lidstva. Jednou dvakrát týdně se setkávám se studenty, a z jejich myslí a životů (a jaksi ze vzduchu) padají nazrálá témata, která probíráme z různých rovin. Po devadesáti minutách mají uši červené vzrušením, a i já se z lavičky v parku vracím domů zase pět centimetrů nad zemí.

Občas si pustím nějakou vychutnávku na youtube: nedávno jsem si třeba užil více jak tři čtvrtě hodinový koncert indické meditativní hudby (dhrupad) na nejduchovnější nástroj (jiho)indické klasické hudby, rudra (rozuměj: basovou) vínu. A protože jsem už před třiceti lety v Praze hostil jiného virtuóza na tento nástroj a měl možnost se ho vyptávat, teď po letech vlastního zklidnění jsem si ještě více vychutnával jak pomalý vývoj rágy, tak občasné dolaďování strun, a virtuózní (celoživotním každodenním cvičením natrénovanou) samozřejmou dokonalost hráče. Nevadilo mi, protože to nevadí indickým hráčům, občasné zakašlání nějaké nachlazené Holanďanky (byl to záznam koncertu z roku 2003 z Amsterodamu). Jak on, ani  já se nenechal ničím vyrušit z postupného ladění těla a mysli pomocí postupně vyladěného těla a mysli hráče, a jeho nástroje a hudby. A nevadilo mi ani, že v Indii by to trvalo tak tři hodiny, a většinou by se hrálo velmi, velmi pomalu (tady pro Evropany trval alap, úvodní meditativní část, jen půl hodiny), a jako ústupek zápaďanům (z hlediska indické klasické hudby zatím stále jen hudebním barbarům) přidal Ali Khan i půlhodinovou rytmickou část s jihoindickým bubnem pakavadžem (vychutnával jsem si dialog hráčů). Celou tu dobu jsem ovšem seděl pět centimetrů nad židlí.

Minulé týdny jsem zveřejnil řadu megablogů, s možností klikat na další blogy, v nichž jsou další možnosti hypertextového prokliknutí na jiné blogy. A vůbec mi nevadí, že je to časově náročné a klikají jen výjimečně pokročilí čtenáři (jednou jsem si to sám změřil, a potřeboval jsem na přečtení s patřičným proklikáním téměř dvě hodiny času). Vždy když se mi takový mega blog povede (a ten poslední na dystopicky ženské téma, o téměř zmizelém respektu mezi ženami a muži, se mi povedl až tak, že jsem jej, protože jsem v něm na prokliknutí použil 24 odkazů,  a navíc šest megablogů, každý s více jak dvanácti odkazy, pojmenoval metamegablog) tak celé dny chodím po své cele a světě kolem domu a Arbesova náměstí pět centimetrů nad zemí

Když už totiž víme, že mozek a mysl (a její turbo metoda, pozitivní myšlení) se dají trénovat (jako každý sval), a že při patřičně intenzivním a vytrvalém tréninku stačí na trvalou změnu neuronové sítě tři měsíce, a že rozdíl mezi obvyklým člověkem a tím osvíceným je jen pět centimetrů…

Záměrně až v poslední větě blogu o Sútře jinak jsem jako chuťovku nabídl možnost kliknout na blog o čtyřech pravdách (jako odměnu jen těm nejvytrvalejším a nejpokročilejším). A tak protože jsem z té existence pět centimetrů nad zemí velmi příjemně rozvibrován, vybírám to podstatné znovu, a nabízím i všem dnes pozorným šanci a privilegium číst, a potom zkusit být, z té utopické, ale přece jen nadějeplné a reálné vize, pět centimetrů nad zemí:

Existuje štěstí, zdraví a pohoda. Existují podmínky štěstí, zdraví a pohody. Existuje možnost dosažení štěstí zdraví a pohody. Existují metody dosažení štěstí, zdraví a pohody.

Jaká je současná pravda o štěstí, zdraví a pohodě? Zrození může být orgasmické a plné štěstí, nemoc ve svých počátcích může být jen špatná písnička (kterou bude možno „doladit“ pouhou pravou melodií), smrt bude nádherným společenským a rodinným rituálem na konci života ‚po probuzení) pět centimetrů nad zemí (a toho nejšťastnějšího období života každého člověka, tedy důchodu), bolest bude vítaná zkušenost na cestě k prohlubování umění být šťastný (a i tady u nás zdravě porozený a vychovaný člověk prostě nebude toužit po tom, co nepotřebuje, a tak nebude ani zklamán, když toho ihned nedosáhne).