Dokonalost foxteriéra

16.1.2015

Vždy když se mi nějaký blog podaří (třeba ten o tom, jak námi hormony třepou jako foxteriér krysou), a užívám si tichou vnitřní radost (z mega-blogového využití všech jeho možností a z přibližování se u nás zcela ne obvyklé dokonalosti), je pamálo čten a prakticky nikdy nekomentován. Kromě dvou reakcí dvou emancipovaných dam, které se (slušně!, a proto reaguji) zeptaly, co znamená komentář v bublině u druhého obrázku (holčičky ukazující chlapečkovi co má v kalhotkách), že jej nepochopily. Ne, nebudu vysvětlovat, co jsem tím myslel (doporučuji číst znovu a znovu, dokud se smysl a tedy i pozitivní pointa, a dokonce i návod na upotřebení současné ženy, nevynoří nad obvykle emočně velmi rozbouřenou hladinu mysli), ale naopak, pokusím se to, oč jde, posunout ještě o pár alternativních rovin jinam (jen ať si české dámy namáhají opečovávané a všemi mastmi mazané hlavičky), k dokonalosti.

oddíl jógy zmSynchronicita tomu chtěla, že jsem později použil v dodatku k výpiskům i dávnou fotku (a mou sedmadvacet let starou koláž), ve své mnohoznačnosti dokonale ilustrující iluze a omyly oněch genderově vzdělaných (a často kastrovacích) žen poslední dekády, které se často pilně, leč stále více omylně vz-dělávají nejen co se týká svých genderových práv (o povinnostech nikdy neslyšely), ale i sexuality. Hadí žena na fotografii dokonale symbolizuje jak potenciály ženského těla (a energie sexu i rozmnožovacího pudu), tak nepřiznanou sobeckou motivaci zvyšování efektivity vlastního užívání si sexu. Proto ji zveřejňuji znovu. Jinými slovy, dámy, pokud ne(po)užíváte svou sexualitu pro svého partnera (ideálně pak pro předání genů dalším generacím), ale jen pro vlastní potěšení, jde vždy o ego trip, a počátek závislosti: oč víc partnerů (v životě anebo v tantrickém výcviku) vystřídáte, o to méně budete (i v sexu a ve vztazích, natož pak po přechodu) šťastná.

V další rovině totiž tento vousatý fotovtip dokládá jak u nás nevídanou a netušenou tvůrčí (a tedy i lidskou) svobodu autorů (ve smyslu neomezenosti kulturními normami a tabu), tak k ní vychovává i vnímavé a zvídavé, a často překvapené, někdy i šokované čtenáře. A protože (opakuji pro ty, které neumí pozorně číst) je to fotka původně z tehdy zcela revolučního, ale velmi kvalitního časopisu Hara-Kiri z roku 1974 (časopis vycházel od roku 1970), rád jsem si (a svým pozornějším čtenářkám) připomněl svou již tak letitou motivaci překračovat a rozbíjet tabu (zde v oblasti prudérního sexu, ale i v podobně a naivně prudérní duchovnosti).

V  komentáři k současné záplavě článků na téma arogantní přešlap Tomáše Halíka, na který jsem zareagoval svým Je suis Charlie, se jeden český žurnalista zmínil, že zpoždění společnosti, co se týká svobody slova či všeobecné atmosféry bez pokryteckého čecháčkovství či farizejství, je podle něho dvacet let. Hm, tahle fotografie, to, co se děje s českými ženami a co posledních deset let komentuji nejen na blogu, naznačuje dvě věci: jednak že zpoždění, které mají i ženy české v oblasti ženství (což zahrnuje, dámy prominou, i všeobecné ženství, porod, mateřství, ale i sex, kterým to vše začíná) je nejméně čtyřicetileté, (dvacet let normalizace, a dvacet po sametu), a zadruhé, že fotografie užívající si „jógínky“ z roku 1974 předznamenala, a ironicky a vtipně, jako sebenaplňující se proroctví, dokonale předpověděla vývoj vyčůraného ženství v Česku za oněch čtyřicet let.

Co se týká sexu, ne že bych to osobně zkoumal, ale sloužívával jsem coby vrba nejen přátelům a náhodným hospodským intelektuálům, ale i velmi zdatným proutníkům. Pak jsem si vzal o jednadvacet let mladší ženu, a byl v prvních deseti letech soužití nadšen její otevřeností a dychtivostí i na tomto u nás tak ožehavém poli. Zklamaně jsem ale poté zjistil, že i v její generaci (znovu, pomocí jakési zpovědní ankety u jejích kamarádek) schází schopnost přiznat chybu… Naznačuji, že trpnost a poloha prkna, která provázela (kromě výjimek nevěstinců) jak generace našich dědečků a otců, tak poválečné ročníky dívek a žen, se projevila i v následné generaci mé poslední ex. Lituji, ale v globálu, jak mohu soudit podle komentářů většiny současných třicátníků, a přes (nebo právě pro) všechnu tu cunami vyretušovaných nahotin v časopisech a médiích, se to zase až tak (co se týká neinformovanosti, ztuhlosti a prknovitosti mladých žen, projevující se tímtéž i v případě porodů) moc nezměnilo. A především se nemění ani ochota a schopnost se (z)měnit.

Rád bych naznačil, že voltairovská tradice obdivu ke svobodě (slova), včetně schopnost ji i davově demonstrovat, kterou jsme obdivovali v zakázané literatuře (nejprve u starých Indů a Řeků a Římanů, pak u Casanovy, ale i u markýze de Sade a naposledy u Henry Millera), a v případu osobní studentské angažovanosti u mladé generace Francouzů v roce 1968, a kterou se neodvažujeme docenit natož pochopit v rámci toho, co se děje v Paříži v lednu roku 2015, a co pilně každý týden odvážně a trpělivě, v téměř celonárodní schopnosti si dělat srandu z věcí (u nás papežštěji než papežsky pojímaných a fanaticko farizejsky uctívaných), teoreticky (a prakticky nakresleno) budovali celou tu dobu karikaturisté časopisu Harakiri, potažmo jeho nástupce, týdeníku Charlie Hebdo… A že kdyby se mne nějaký žurnalista v přímém přenosu zeptal a chtěl můj sloganovitý komentář k polemice k Halíkovu faux pas, řekl bych: Raději Putna, než Halík…  

Odjinud, levohemisférově myslící ženy, vzdělané a vychované levohemisférově myslícími a (ne)vzdělanými učitelkami a médii, mají často potíž pochopit nějaký ten peprnější vtip. Protože pochopení vtipu je takové malé osvícení, okamžik AHA!, propojení mozkových hemisfér! Jenže jak chcete propojit něco, co je dominantně logické, tedy levohemisférové i na pravé straně mozku? Tedy, ona tam ta intuice samozřejmě pořád někde ukryta je, jen převrstvena a zabalena všemi těmi prudérními nánosy pokrytecké drezurní (školní) výchovy. A právě tyhle igelitové obaly spolehlivě natrhává dokonale ostrý vtip nejen francouzských karikaturistů a ostatních moudrých klaunů světa, kteří si i ze sebe umí udělat srandu…

Nazíráno odjinud, jde o to nedat se zblbnout a umanutě vyhledávat  a vyznávat dokonalost. Dokonalý  film, dokonalý román, dokonalý obraz, dokonalá nahrávka dokonalé písničky, dokonalá fotografie (jako v tomto případě) v dokonale humoristickém časopise (jakým zcela jistě ve svém vytrvalém směřování byl a je Charlie Hebdo) pak pomůže, aby i člověk sám, obdivovatel dokonalosti, byl stále dokonalejším člověkem. Tak jako hudba, i dokonalý kreslený vtip je totiž dokonalejší než slova, protože je ve své mnohoznačnosti přesnější než slova. Tak jako je dokonalý i každý foxteriér a každá krysa.

Svět fanatických džihádistů má své dnes již téměř nezjistitelné kořeny také a právě v mnoha tabu spoutané, a tedy nepřirozeně vykládané a jen tajně nebo po mučednické smrti vysněné sexualitě. Neschopnost (zbrkle a rychlokvašeně se rozšiřujícího evropského, ale i toho kovbojského amerického) Západu všeobecněji se emancipovat i na tomto poli se dříve nebo později, projeví i v hloubce krize vzájemného nepochopení (nejen mezi emancipovanými, stále vulgárnějšími  ženami a muži, ale i mezi křesťanskou a islámskou civilizací). Právě o obrovské moci žen (kterou je třeba v islámských společnostech většinou zahalovat, jak moc se jí tamní muži obávají), ale také o zbytečné slepé uličce sexu a tzv. emancipace u těch našich mužů a žen (podívejte se dlouze a znovu na fotografii) byl i blog o foxteriérovi, k němuž jsem teď cosi dalšího laskavě, nikoliv brblavě, dodal…