I tak by se dalo volně přeložit odvěké snažení člověka (ale i nejrůznějších etnik a duchovních kultur, dnes zvláště hinduistů) slavit nejrůznější svátky svých božstev nějakou formou obětování, většinou spojenou nejen s květinami a tancem, ale dokonce i s bolestí, až mučením: vzpomeňme průvody flagelantů nebo (u)křižovaných, sebebičujících se lidí v náboženské extázi, nebo mladíků tahajících všelijaké alegorické vozy se sochami místně vzývaných božstev za lana na hácích zabodnutých do těla. I ono biblické sedm let hubených a sedm tučných funguje na podobném principu, a možná už někdy nějaký sociolog, nebo alespoň astrolog, naznačil, proč tomu tak, třeba v rámci zachování sociální a kulturní rovnováhy (jinu a jangu). Ať už to mají na svědomí cykly oběhů planet a vesmírných energií (v rámci naší sluneční soustavy a části galaxie), nebo zákon karmy, prostě to funguje a nezbývá, než si to (nejen v pátek třináctého) nebrat osobně.
Užívám si dnes jak ideál, buddhovu střední cestu (vyhýbání se extrémům, ať už na té záporné, ale i kladné straně), tak dobu, kterou nikdo ze smrtelníků nemá šanci změnit (když se daří, zákonitě přijde smůla). Ostatně, o tom, jak někdy přežívám pátek třináctého v jakési hibernaci, protože se od rána nic nedaří, a jak jsem se naučil smíchem zdobit každou další smůlu, která se mi přilepila na paty, jsem už kdysi dávno psal (v rámci své teorie průserů).
Princip je to pravděpodobně kvantový, protože mimo čas a prostor: obětníci a všichni ti oranti a flagelanti (ale i zpovědníci a prodavači odpustků) dobře vědí, že vykoupit hříchy (a naklonit si štěstí) se dá nejen dopředu, ale i dozadu. Směr času bych chápal, moderně se tomu říká sebenaplňující se proroctví, a odjakživa bylo všem, kteří o něco usilovali, zřejmé, že bez práce nejsou koláče, tedy že je čeká krev, pot a slzy, anebo alespoň nutných deset tisíc hodin tréninku. A protože od dětství trpím i utrpením (světa) druhých, tělo se mi, jakmile se příliš upnu na to co dělám nebo plánuji, zvláště dnes v důchodu, připomene: něco za něco, a tak i svou bolestí přispívám potřebným (a metody fungující na vzestupech se dají terapeuticky praktikovat i během sestupů).
Kaliyuga současného směřování ke kolapsu (v rámci oné božské cyklicky se opakující hry které Indové říkají Líla) naučila mnohé duchovní mistry a učitele, ale i mozky a mysli zvláště mladých lidí v každé generaci a době (ve snaze vylepšit svět a společnost) hledat a často a podvědomě dokonce i nalézat nějakou formu přípravy na budoucí průsery. Současné nové (pro mou generaci dokonale nepředstavitelné) adrenalinové a zábavné sporty fungují právě tak, jako funguje kočkování lvíčat či tygřat: připravit se na budoucí poslání v jakkoliv turbulentních dobách. Intuitivnost, s jakou v současném čase třeskutého a téměř globálně panujícího materialismu (a neutuchající touhy miliardářů po dalších miliardách a estradiolek po dalších botách, kabelkách nebo manželích), je z té pozitivní strany manifestována mnohými vrcholovými sportovci.
Například free diving, sportovní potápění do hlubin jen na jeden nádech (bez dýchacího přístroje), je přímo ztělesněním zenového a buddhistického směřování k preferenci (a tréninku) zklidněné mysli: tihle muži a ženy s velkými ploutvemi na nohou vědí z vlastní zkušenosti, že když se při zadrženém dechu nechají vyrušit jednou jedinou, ani ne negativní myšlenkou, už se spotřeba kyslíku prudce zvýší a oni rekord nepřekonají (tetelím se při představě, že pak budou mít v dalších generacích děti buddhy). Ale začali to už v době hnutí lidských potenciálů (a new age) počátkem druhé poloviny 20. století například američtí golfisté nebo basebalisté, kteří dokázali až zázračně dostat míček na jeden úder do jamky za lesíkem (nebo jej nechytatelně odpálit mimo prostor hřiště). V rozhovorech pro časopisy a později v bibliografiích popisovali, že prostě v mysli v představě letí půl metru před míčkem až do jamky. A také naznačovali, jak moc záleží na pozitivním myšlení a dokonalosti soustředění (buddhisté tomu říkají bdělé vědomí).
Podobné to je ovšem i v tradičních dálněvýchodních malbách kola samsáry různých velikostí: i v tom nejvíce negativním světě (hladových duchů, nebo dokonce pekla) je někde nenápadně namalován nějaký ten vysvoboditel, tedy bódhisattva nebo buddha, jako symbol a ukazatel, že vždy je někde nějaká naděje, ale že to samozřejmě bude za něco velmi a až bolestně pracné. Anebo v tradiční čínské (taoistické) tušové malbě imaginární krajiny, kde je mezi pahorky a lesy a potůčky vždy k nalezení stařík mudrc před prostou chatrčí, symbol udržitelné lidskosti a moudrosti… ale dá práci ho objevit (a jako v životě, cesta bývá důležitější než sám cíl)
Naznačuji, že právě tak jako je řvoucí šéf tím nejlepším (duchovním) učitelem, právě tak, ke zvýšení laťky (sebe)vývoje, se dají (a to kupodivu daleko efektivněji) vnímat a využít i krizové stavy, jevy a doby. V rámci nadhledu nad osnovou a útkem reality doby má pak trénovaný člověk schopnost netopit se v emocích, a ve vyrovnaném klidu bdělého vědomí se vyhýbat pastem a škodlivým činnostem: vychutnávat si i pády, protože o to je cesta nahoru, k vrcholu, delší a zábavnější (jako příslib o to delšího sjezdu po horské dráze). Po letech jsem se tyhle sinusoidy zdarů a nezdarů naučil využívat: člověk už ze zkušenosti věděl, že často více než rozum a logika funguje zákon něco za něco, a když se zadařilo, už se svým způsobem tak trochu těšil na nějaký ten průser (pátek třináctého).
Dlouholetý trénink pozitivního myšlení, a zatím většinou marné, ale nutné přesvědčování všech, kterým srdce ještě nezkameněla, že rozhodující je (pozitivní) úmysl, rezonoval mými někdejšími blogy. Dnes píšu hlavně o tom, jak je důležité zapnout první knoflíček u košile správně (a už ani nedodávám informaci o výhodách přirozených porodů). Jenom v rozhovorech se studenty duchovna a seberealizace pak detailněji mluvím třeba o tom, že to všechno vede až k taoistické životní moudrosti ne-konání (wu-wei). Přirozeně s věkem člověk už není přehnaně aktivní sám o sobě, ale o to efektivněji vyzobává z života běhu rozinky (často synchronicitně přilákané), a se stejně znaleckým vychutnáním sem tam holt i nějaká ta pláňata. Život je radost v celku, ne selektivně.
Jsou období, a někdy docela dlouhá, kdy se daří být uprostřed, mezi extrémy, a jen tak surfovat (negativních pátků třináctého je naprosté minimum). Ale to jen abych (si) dokázal, že to jde. Jinak raději ne-konám a užívám si: negativní něca přijímám právě tak s nadhledem, protože vím, že se oba extrémy s železnou sinusoidovou pravidelností střídají. V téhle kosmické hře (vřele doporučuji si deskovou hru Líla koupit a opakovaně v partě za-hrát) si užívám jak to pozitivní (něco), tak ono negativní (něco) – roli člověka jako pokorného nenápadného řadového občana, uvnitř ale jako bláznivě se chechtajícího Žolíka s nejvyšší schopností střídat jakékoliv role a královsky se bavit.
P. S.: Až na pár výjimek jsme už dvě tisíciletí jen oběti obětí. A Cesta k seberealizaci je zvláště tady příliš klikatá (světlé výjimky ukřižovali, nebo upálili): bez pomoci druhých nerealizovatelně náročná. Chceme-li se dožít příchodu příštího buddhy (i toho v nás), měli bychom, musíme, pro to něco udělat. Měli bychom se rozhodnout, a naučit se, nejen slovně, nebo přáním, ale i prakticky ho podporovat.
