Ptáte se, co já na imigranty. Snažím se raději nesledovat každodenní mediální diskurz na téma hrozeb potenciální imigrace na jedné, a bobtnající nevraživost české furiantské společnosti nad ojedinělými rozumnými hlasy. Obvyklá kritika ad hominem, politická neschopnost a neochota vyjádřit se přímo a nerozhodný zmatek novinářů vypovídají ne o imigrantech (nikdo se na záběry davu matek s dětmi tábořící viditelně několik týdnů na prašném štěrku poblíž kolejí, či na zoufalými lidskými bytostmi přeplněné gumové čluny nedívá rád), ale spíše o nás samých, o společnosti, která celé dekády nefungovala, a opět nefunguje. Zase se za mnohé politiky a přístup českého státu stydím… Člověk musí opravdu hledat, aby zachytil pozitivní zprávy o těch či oněch českých mladících, kteří o své dovolené odjeli na místa, kde je uprchlíků nejvíc, a místo řečí prostě jen pomáhají: shánějí potraviny, deky, ošetření, utišují plačící děti. To tihle dobrovolníci (včetně několika milionářů, kteří na svých luxusních lodích hledají a zachraňují syrské a jiné uprchlíky z potápějících se člunů na moři) jsou hrdiny našich dnů. Tohle je gordický problém, a řešení nemá jiné než začít klubko rozmotávat, krok za krokem… Kdybych byl schopen ujít víc jak sto kroků (nepotřeboval řadu léků ráno a večer a velmi přísnou dietu), a bylo mi dvacet či padesát let, okamžitě bych odjel s nimi a za nimi, za imigranty, prakticky pomáhat. Protože je třeba myslet globálně, ale i jednat individuálně (abychom se také tím změnili individuálně).
Většina migrantů vůbec neví, že jsou v České republice, jejich cílem je Německo nebo Skandinávie. Jsou doslova zhroucení v okamžiku, kdy se dovědí, že nejsou v cílové zemi. Často vůbec nevědí, že vlak, ve kterém cestují, projíždí Českou republikou. Pak jsou další migranti, kteří absolvují část cesty s převaděčem, který je vysadí v Praze a řekne jim, že jsou v Berlíně. Milan Majer, šéf cizinecké policie, LN 21. 8. 15
Ukazuje se, že mnohem větší problém, než uprchlíci, jsme my sami. Problém uprchlíků se kdesi uvnitř národního těla dotknul citlivého nervu. Hrůza z uprchlíků je patrně projekcí hlubinných úzkostí, jež jsou založeny na strachu z vlny statisíců muslimských a afrických migrantů, kteří se zmocní naší krásné země. To je nakonec pochopitelné, protože ne každý denně sleduje CNN, aby si mohl korigovat zahnědle populistický tón bulvárního zpravodajství. Apokalyptická vize záplavy naší země uprchlíky je přece nesmysl, extrém, který je jednak nereálný a který navíc rozhodně nedopustíme. To, že pomůžeme potřebným, neznamená, že necháme zemi zaplavit migranty. Je třeba, aby vláda řekla, že pomůžeme a že naše pomoc má jasné meze. Jan Štern
„Myslím, že diskuse o migraci v Evropě jsou diskuse, které jsou spíše emocionální než racionální. Migrace je součástí řešení evropských problémů,“ dodal šéf uprchlické agentury OSN a poukázal na nízkou porodnost ve většině evropských zemí a fakt, že migranti často vykonávají práce, o které místní nestojí. „Místo aby se Evropané snažili spravovat příliv uprchlíků způsoby, které zohledňují potřeby evropských společností, došlo k situaci, kdy jsou tyto potřeby popírány. Ze situace potom profitují „pašeráci a přepravci“. Podle OSN dorazilo letos k evropským břehům téměř 260 000 migrantů z Afriky a Blízkého východu, typicky po riskantní cestě přes Středozemní moře organizované pašeráky lidí. Jde o největší migrační vlnu od konce II. světové války. Antonio Gutteres
Co se týče údajné české vystrašenosti a xenofobie, zopakujme, že v Česku žije asi 120 tisíc Vietnamců a 300 tisíc Ukrajinců a společnost s nimi vůbec nemá problémy a klidně by jich akceptovala mnohem víc… Opravdu se bojíme pouze černochů a Arabů?… Všichni potřebujeme detailní a profesionální výzkumy, a teprve potom mohou vláda, neziskovou i vzdělávací systém začít na lidi působit, což také potrvá… První předpoklad je ale mít politiky, kteří se nebudou bát lidi vést a nepovezou se pouze na vlně iracionality a strachu, případně ji nebudou sami živit. Jan Macháček, Imigrace je podle Merkelové horší než Řecko, LN 21. 8. 15
Musíme si uvědomit, že jsme xenofobní a neomlouvat to politicky korektními termíny a chodit po špičkách kolem bublající zlosti. Navíc jsme i pokrytci. Ano, učíme naše děti toleranci a otevřenosti a hlásíme se k evropským hodnotám. Výzkum však ukázal, že budoucí učitelé mají silně předpojaté názory o příchozích. Představte si tedy situaci člověka, který má přednášet dětem o respektu a soucitu, protože to ministerstvo školství a Evropská unie požadují, ale který zároveň s tímto zadáním nesouhlasí. Čili jeho bezprostřední a spontánní chování ve třídě vysílá jiné nebo dokonce opačné sdělení.
Samozřejmě že pro země, které jsou na tom ekonomicky špatně, není příliv nových levných pracovních sil žádné potěšení. Zajímavé to naopak je pro ty země, které hledají nové pracovní síly. Jenže nutný předpoklad pro to, aby se imigranti vůbec zapojili, je umět řeč, mít schopnosti a jakkoli politicky nekorektně to zní, tak i vůli pracovat. Nezpochybňuji ji paušálně, ale uvádím ji jako důležitý aspekt. Lidé, kteří sem přichází, jsou z jiného kulturního okruhu. Liší se ve vnímání elementárních věcí, jako je vztah mezi mužem a ženou, postoj k práci, jak zacházíme s penězi. Nelze jednoduše všechny lidi přijmout a počítat s tím, že splní požadavky poptávky na trhu práce. Petr Robejšek, LN 21. 8. 15
Při vším úctě k těm, kteří navrhují aby byl problém imigrace řešen v místě konfliktů, jsou naivní… Nemáme šanci. Je to jako výbuch sopky. Musíme se s tím vyrovnat. Musíme přijmout ty, kteří utíkají z pekla, lidsky a inteligentně, aby milovali zemi, která je zachránila. A jasně, ty, kteří si nezaslouží azyl, poslat zpátky. Martin Komárek, Šplhají po zádech utečenců, LN 24. 8. 15
Míra nesouhlasu se zaplavováním dalšími a ještě dalšími statisíci nepřizpůsobivých migrantů – abychom zůstali u tohoto příkladu – činí na Západě jako na Východě něco kolem osmdesáti, a jelikož se leckdo zdráhá udat do dotazníku, co si opravdu myslí, pravděpodobně i více procent. Neexistuje žádný populismus, existuje jen oprávněná obava občanské většiny ze ztráty vlastní identity ve své vlastní zemi. Neexistuje žádný rasismus, to by se s ním museli setkat i v Evropě žijící Japonci, Vietnamci a jiní takoví, avšak to se neděje. Neexistuje žádná xenofobie, to bych se s ní jakožto v Německu žijící Čech musel setkat i já sám. Neexistuje pravicový extremismus, to by se evropská společnost musela osmdesáti i více procenty skládat z pravicových extremistů, což jest nesmysl: jakýkoliv extremismus nepřesahuje hranici jednoho, nejvýš dvou procent. Ani žádná islamofobie neexistuje, jen vcelku pochopitelná nedůvěra k jistým móresům dítek Prorokových a nechuť dát si je zavléci do té naší notně bláznivé, nicméně dosud jakž takž svobodné a prosperující Evropy. Luděk Frýbort
Každý z nás může udělat něco konkrétního: pro začátek aspoň zvýším svůj pravidelný příspěvek Lékařům bez hranic a organizaci UNICEF. Martin Rychlík, Pokorná výzva vědcům, LN 24. 8. 15
Doufal bych býval, a byl bych na to nesmírně hrdý, že politikové z mé země se v dnešní otřesné krizi, kdy většina zemí Evropské unie porušuje vůči uprchlíkům platné zákony, podle nichž mají státy povinnost uprchlíky slušně přijmout a zhodnotit a zpracovat jejich žádosti o azyl, projeví aspoň tu nejzákladnější lidskost a aktivně se postaví do čela států, které budou vyžadovat rychlé, efektivní a humánní řešení vzniklé krize… Jak může jakýkoliv člověk, jak může jakýkoliv politik zůstávat při pohledu na tyto scény v nečinnosti? Jak může někdo těmto lidem nepomoci a zůstat člověkem? Byla jen jediná doba za celý můj život, kdy jsem se mohl ztotožnit s převládajícím étosem českého národa a kdy jsem byl hrdý na jednání českých politiků. Bylo to oněch pár měsíců na jaře roku 1968. Od té doby se tento pocit nevrátil už nikdy. Vždycky od té doby jsem se za to, jak Češi a jejich politikové jednají, hluboce styděl. Nejintenzivněji pociťuji tuto hanbu dnes. Jan Čulík
