Jak jsme se znovu narodili doma « Vlastimil Marek

Jak jsme se znovu narodili doma

21.12.2015

Pozitivních příkladů a rad bývá dnes málo, zvláště v tak důležitém oboru lidském, jakým je porod. Chebskou dulu znám pár roků osobně (jednou jsem je dokonce požádal o týdenní azyl – ujel jsem tropickým vedrům ve velkoměstě). Píšeme si, a její zkušenosti Ženy a matky jsou již vysoko nad vším, co jsem kdy o zázraku zrodu nového života četl a napsal. A tak jako jakýsi návod na použití rodičky předkládám těm, které to zajímá (a mělo by to zajímat všechny v patřičném věku a rozpoložení), co Jana po třetím porodu napsala. Je to svým způsobem takový optimální návod, v životě samém to může být jinak, ale hlubinné ženství a vrozená moudrost matky z něj čiší, tak jako z Jany. Nedávno mi poslala fotku svého třetího dítěte, a napsala: „Zase je to dokonale krásné být s další maličkou drobounkou bezbrannou bytostí tak blízko a úplně spojení. Vydržím se na něj dívat a očichávat ho celé hodiny. Zažívám nádherné pocity, když procházíme prosluněnou krajinou dole u řeky, cítím jeho dech v celém těle, splýváme spolu, jsme stále jeden. Vlastně stále jedu na porodní vlně, nic nebylo přerušeno, porod byl jen jedním z mezníků na naší cestě, stejně jako teď první breptání a otáčení na břicho. Miluju ho a s ním všechny ostatní…“ Tak si počtěte…

 Ten krásný tanec života začal o půlnoci z neděle na pondělí. Tedy, začal vlastně už o týden dříve, ale tak polehoučku jako běželo celé těhotenství. Ani nyní nebylo ještě úplně jasné, že děťátko se opravdu vydalo na cestu k nám. Ležela jsem se starším synem v posteli, protože měl kašel, uklidňovala ho a přikládala mu dlaně na záda, jak se nám tolikrát osvědčilo, a mezitím ťuk, ťuk, ťuk, v pravidelných desetiminutových intervalech se v mé děloze ozýval ten nejmenší. Ráno jsem obě děti vypravila do školy a pak se snažila v posteli pracovat s vlnami, které přicházely celý den stále po deseti minutách a pomaličku připravovaly moje tělo i mysl na setkání. Nebyla jsem si stále jistá, jestli se porod už rozběhne, protože podobné náznaky už se objevovaly několik dní. A tak jsem se jen radovala a brala to jako trénink, každou silnější vlnu jsem rozpustila začátkem mantry Óm tare tutare, krásně se vždycky rozlila po celém břiše až do klidu. Odpoledne jsem ale pro jistotu děti poprosila, aby dnes přespaly u babičky. Tušila jsem, že s nimi by se vlny zastavily, nevydrží nemluvit a nevyprávět a já už byla tak krásně ponořená do sebe, že jsem z toho moře vystupovat nechtěla. Vítala jsem miminko a dýchala pro něj, zvědavě a znovu udiveně nad tím zázrakem. Můj muž si ke mně co chvíli přilehl a užívali jsme si ty úžasné pocity spolu. Hladili jsme se a líbali, cítila jsem k němu tolik lásky, byla jsem tak ráda, že jen on je tady teď se mnou, tak jako na začátku toho všeho.

Asi hodinu před půlnocí se věci začaly pomalu vyvíjet kupředu, musela jsem vstát a pracovat s každou vlnou zvlášť. Přesunuli jsme se do kuchyně, abychom měli vše blíž. Cítila jsem dokonale každý pohyb děťátka v sobě, jak se posouvá, tu a tam kopne nožičkami. Bylo to velmi příjemné, láskyplné, tak žensky naplňující. Muž si občas poslechl dřevěným stetoskopem jeho malé srdíčko. Poslouchal ho už několik týdnů a znal ten rytmus nazpaměť. Byla jsem naprosto v klidu, cítila jsem, že moje tělo stejně jako během celého těhotenství funguje i nyní bez chybičky, dokonale v souladu s přírodou, dokonale v souladu se všemi rodícími ženami světa, že naše děťátko se má dobře, že je silné a prožívá ten proces stejně klidně jako já. Pomáhalo mi se při každé větší vlně pověsit na ramena svého muže a mantrou spolu s uvolněním celé pánve zase posunout děťátko o kousek níž. Šeptal mi při tom přesně to, co jsem potřebovala slyšet, chválil a podporoval. Povařil bylinky, otevřel okno, přinesl další deku. Jeho ruce tu byly jen pro mě. Byl klidný a plný důvěry ve mně a děťátko, to bylo dokonalé. Přikládal mi své velké teplé ruce na záda a kostrč a to výrazně ulevovalo při silnějších vlnách. Bylo úžasné, jak mě i v době porodu můj muž přijímal v každém okamžiku tak, jak jsem byla, se vším, co k tomu patřilo, a jen mě uklidňoval. To si užívám od začátku našeho vztahu, jeho bezvýhradnou lásku.  

OLYMPUS DIGITAL CAMERAMým největším přáním bylo porodit děťátko v neporušeném vaku blan, a tak jsem věděla, že musím být velmi jemná a trpělivá, aby se neprotrhl. Uvědomila jsem si, že teď asi by se v normálním případě mělo vyrazit do porodnice, ale podle tohoto scénáře, jednoho z tolika možných, by prostě nešlo hrát. Bylo to jako koncert vůní, zvuků, pohybů a přerušit ho by byla tak obrovská chyba… Pak jsem cítila na pár vteřin přesně to, co nám říkala Marisa, že těsně před narozením miminka přijde ženě na mysl na chvilku pocit, že umírá, že dál a víc už to nejde. Chviličku jsem to cítila, obrovský tlak, který jakoby měl zevnitř roztrhnout mé tělo. Snažila jsem se nepodvolovat a tlačit co nejméně, aby vak zůstal celý. Zatím ze mě nevyšla ani kapka plodové vody a to mi dávalo velkou naději. Pak už jsem cítila, že jsem zcela otevřená a hlavička děťátka už je u východu a klekla jsem si. Při další vlně už jsem ucítila v ruce plodový vak s hlavičkou a na dvě zatlačení byl vak s děťátkem venku. Bylo to jako malé zvířátko zabalené v ochranné průhledné bláně. Sklonila jsem se, abych si synka vzala k sobě a vak se po něm svezl jako pavučinka s trochou vody, která se rozlila kolem. Chlapeček byl úplně čisťounký, jako vytažený z koupele, nádherně červený a barvu neztratil ani na chviličku. Krátce vykřikl, ale když jsem si ho přiložila na prsa a položila se s ním zpátky na postel, byl už úplně klidný. Krásné temně modré oči otevřené dokořán, chytil bradavku a začal sát. Byl tu s námi, nádherné, klidné dítě štěstěny. Venku za oknem kuchyně zpívali ptáci a na nás začaly dopadat první pořádné sluneční paprsky. A bylo ráno, den první.

Po několika hodinách můj muž odstřihl pupečník, pak vyšla i placenta, obrovská, nikdy jsem tak velkou placentu neviděla. Plná masa a krve s tlustým pupečníkem byla jako druhé dítě. Ležela jsem se synkem, tiskla ho k sobě, můj muž pouklízel a dal mi najíst. Ten klid kolem nás byl ohromující. Jakoby se nic nezměnilo, náš chlapeček je tu stále stejně jako posledních deset měsíců s námi, jen už víme, jak vypadá.

 … Cesta k takovému porodu začala vlastně už několik let před ním. Často jsme s mým mužem o miminku mluvili, představovali si ho, těšili se na něj a čekali na ten správný čas pro jeho fyzický příchod. Když jsem skončila se svou náročnou prací a i další věci se uklidnily, konečně jsme ho mohli začít opravdu zvát k nám. Několik měsíců jsme ještě více zpřísnili stravu, každý den jsme zpívali mantry a snažili se uchránit všeho negativního. S velikou láskou jsme se připravovali na příchod děťátka. Pečlivě jsme naplánovali den jeho početí a byli při něm tolik spolu a tak plní lásky, že víc už to ani nešlo. A pak jsme den za dnem s obrovským respektem sledovali, jak nám ukazuje svoji duši, jak je silné a moudré, jak mě dokonale směřovalo ke krásnému porodu. Chránilo mě od nezdravých potravin, práce na počítači, zbytečných setkání a vůbec všeho negativního. Bylo ke mně laskavé ve všech směrech, přinášelo mnoho krásných vědomých snů. A i já se snažila mu udělat život u mě krásný. Změnila jsem gynekoložku, abych mohla bez potíží podepisovat reverzy na všechna vyšetření, která by nás mohla zneklidnit a jejichž výsledky jsou slepé a hluché. Nebyla jsem ani jednou vyšetřena, podstoupila jeden ultrazvuk a mohla se prostě jen s klidem těšit.

romanekFPřijali jsme s mužem naše děťátko v první minutě a dávno předtím právě takové, jaké bude, bez jakýchkoli podmínek. Změnila jsem pediatra, protože bylo jasné, že ten stávající by svým strachem zkazil, co by se dalo, a s případným domácím porodem by měl velké potíže. Pletla jsem a vyšívala deku, do které jsme chtěli děťátko po porodu zabalit. A opravdu zatím neuběhl po porodu ani den, v němž by v ní synek nestrávil nějaký čas. Od manželovy maminky jsem dostala krásnou cinkavou bolu, kterou jsem nosila na krku a zvonila jí děťátku pro radost. Povídala jsem si s ním v duchu i nahlas a zpívala mu mantry. Můj muž si s ním také každý večer povídal a hrál. Děťátko na něj i na děti krásně reagovalo několik posledních měsíců. Hned se rozhýbalo a hrálo si na ťukanou. Naučili jsme se vázat šátek, abychom mohli mít děťátko vždy u sebe.

Snažila jsem se ochránit miminko i sebe před negativním myšlením našeho okolí. Jen málo lidí kolem nás se bohužel dokáže jen čistě radovat a nevymýšlet zbytečné vystrašené otázky. Proto jsme o mém těhotenství ani my ani děti nemluvily dříve, než mé bříško prostě nešlo skrýt, tedy tak měsíc před porodem. A i potom jen s těmi, u kterých jsme nacházeli pouze podporu.    

 

P. S.:  Žiju krásný život, v úžasném vztahu, mám úžasné děti a věnuji se jen úžasným věcem, které mě baví. Často pláču dojetím nad tím štěstím, kterého se mi každý den dostává, a srdce mám plné vděčnosti. Děkuji svým velkým učitelům Marise Alcalá Boces, Vlastovi Markovi, Elišce Grazové, Blaničce, Alici, svému muži a dětem. A také té malé hrstce žen – mých sester, které mě bez jediné pochybnosti prostě jen podporovaly v mé víře, že věci mohou být krásné. To totiž stačí.

 

 

P. P. S.: Dula Jana učila na 1. i 2. st. ZŠ, ve speciální třídě pro děti s poruchami učení a chování. Po druhé mateřské pracovala v mateřské školce venkovské malotřídky, aby mohla mít syna déle u sebe.  Pak učila český jazyk, občanskou nauku a psychologii na Střední integrované škole v Chebu (s tisícem žáků všech druhů vzdělání – učňovského i maturitního). Byla garantkou školního parlamentu, se studenty připravovala několik projektů zaměřených na zdravý životní styl. Studenty byla nominována do soutěže Zlatý Ámos a stala se Karlovarským Ámosem za rok 2013. Kromě zkušeností ze všech typů škol je absolventkou čtyřletého kurzu České asociace dul, pracuje přes deset let jako dula, poskytuje poradenství v těhotenství a kolem přípravy na porod a péče o dítě. Na téma vědomé partnerství, sexualita, rodičovství a porod vedla mnoho besed na školách.