Otázky duly porodníkům « Vlastimil Marek

Otázky duly porodníkům

7.12.2015

Dula Jana učila na 1. i 2. st. ZŠ, ve speciální třídě pro děti s poruchami učení a chování. Po druhé mateřské pracovala v mateřské školce venkovské malotřídky, aby mohla mít syna déle u sebe. Pak učila český jazyk, občanskou nauku a psychologii na Střední integrované škole v Chebu (s tisícem žáků všech druhů vzdělání – učňovského i maturitního). Studenty byla nominována do soutěže Zlatý Ámos a stala se Karlovarským Ámosem za rok 2013. Je také absolventkou čtyřletého kurzu České asociace dul, pracuje přes deset let jako dula, poskytuje poradenství v těhotenství a kolem přípravy na porod a péče o dítě. A letos v létě, po porodu svého třetího dítěte (tak trochu na mou výzvu) sepsala, co bylo třeba sepsat. Ženy české, sdílejte mezi sebou, a hlavně přeposílejte porodníkům: změňte české porodnictví. Neptejte se, co může porodnictví udělat pro vás (a vaše dítě), ptejte se samy sebe, co můžete vy udělat pro české porodnictví (a své dítě)… A ptejte se porodníků, tak jak to níže, angažovaně, udělala chebská dula:

 Hodně jsem se díky svému třetímu porodu o sobě dozvěděla, hodně jsem se dozvěděla o svých rodičích, rodině, o celé naší společnosti. Jsem odmalička rebel, kterému se vše zažité a tradiční trochu příčí, protože to zavání stagnací. Věci se musí vyvíjet a proměňovat, aby se celá společnost a svět měnil k lepšímu. Nemůžu si pomoct. Takže nejbolestivější na mém třetím porodu pro mě byla reakce okolí. Zlá, omezená, deprivovaná reakce lidí, kteří bez trošky znalostí věci kolem sebe šíří strach, jak se nám šťastným snaží svými otázkami vzít spokojený úsměv ze rtů. A ještě jsou schopní říci, že to dělají pro naše dobro. Odmalička jsem cítila, jak ráda bych je všechny objala, vynahradila jim tu lásku a chválu a přijetí, kterého se jim očividně nikdy nedostalo. V každém z nich vidím malé dítě, které bylo potlačeno, přidušeno, omezeno. Ale také cítím velkou zodpovědnost vůči svým vlastním dětem a velmi mě mrzí, že vyrůstají mezi takovými lidmi. Hledám cestu, jak z toho ven.

 Po deseti letech doprovodů žen u porodů, po desítkách prožitých porodů, kdy jsem byla svědky tolika emočních i fyzických zranění ze strany nevědomého, nevzdělaného, otupělého a deprivovaného personálu několika porodnic, vím, že to, v čem většina společnosti hledá a vidí jistotu a bezpečí, je ve skutečnosti jen přízrak, který se bojí všeho přirozeného a tak ho pro jistotu ničí již v zárodku. Místo naslouchání volí rozkazy, místo respektu volí degradaci rodičovských kompetencí.

 Nikdo z těch „rozumných“ a „zodpovědných“ mi ale nedokázal odpovědět, co mám dělat, když nechci během porodu sepisovat půl hodiny anamnézu a údaje, které jsem již vyplnila doma, protože mě to odvádí od práce s vlastním tělem a děťátkem a může to zpomalit i zastavit porod. Co mám dělat, když nechci být půl hodiny připoutaná na monitory bez možnosti pohybu, protože to má stejné důsledky, a může to vést ke zhoršení stavu mého i děťátka a tedy k následným komplikacím? Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas byly aplikovány umělé hormony, protože ty naruší vše přirozené a pak už to nejsem já a můj porod, ale medicínsky vedený zákrok, který může vést ke komplikacím, které by jinak nevznikly?

 Co mám dělat, když nechci, aby mě přes můj nesouhlas stále někdo vyšetřoval a pak s překvapením konstatoval „že to prasklo samo, protože to bylo napnuté“, protože chci své dítě porodit ve vaku blan, abych zabránila přenosu jakýchkoli pro něj neužitečných bakterií? Co mám dělat, když nechci, aby mi někdo skákal po břiše, když děťátku klesly ozvy, jen proto, že mě půl hodin předtím personál donutil si lehnout na záda, protrhl vak blan a nyní se moje tělo přirozeně bojí a brání? Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas provedli nástřih hráze místo toho, aby ji jen chránili? Co mám dělat, když nechci řízeně tlačit, protože vím, že to může způsobit mému děťátku potíže a mě zranit, a oni křičí, že jestli nechci své dítě zabít, mám tlačit, tlačit, tlačit? Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas byl předčasně přestřihnut pupečník, protože vím, že tím vezmu děťátku spoustu tolik důležité krve a železa, které mu byly přírodou a mým tělem dány, byly pro něj vytvořeny, a já nechci, aby bylo kvůli nevzdělanosti personálu porodnice chudokrevné?

 Co mám dělat, když nechci, aby mi byl podán oxytocin k vypuzení placenty místo čekání, přiložení děťátka k prsu a změny polohy pro její uvolnění? Co mám dělat, když nechci, aby mi někdo přes můj nesouhlas tahal za pupečník a tak mi způsobil zranění vedoucí k revizi dělohy, protože vím, že to tak často je? Co mám dělat, když nechci, aby se mého dítěte dotýkaly první cizí ruce, ale jen a jen mé, nebo mého muže, protože my jsme jeho rodiče, ne stát a personál nemocnice, a my máme být první, kdo se mu podívá do očí a do koho se zamiluje, protože to je důležité pro celý jeho i náš další život?

 Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas bylo děťátko odneseno, měřeno a vážena a dokonce umyto s přiblblým komentářem: „Ále maminko, však my vám ho nesníme, já ho jen omyju, aby pěkně vonělo“, protože chci cítit jeho vůni, ne vůni šamponu Johnson & Johnson, protože právě ta vůně nás sváže už navždy? Co mám dělat, když nechci, aby mému děťátku někdo tajně dával cokoli jiného kromě mého mléka? Co mám dělat, když nechci, aby mou placentu někdo vyhodil jako biologický odpad, protože je prokázáno, že má výrazné léčivé účinky pro všechny členy rodiny? Co mám dělat, když se nechci doprošovat, nechci vysvětlovat, chci jen prostě respekt bez přihlouplých poznámek?

 Také je ale možné, že rodičce někdo bez jejího vědomí či souhlasu udělá Hamiltonův hmat už v den termínu či těsně po něm, a žádná z výše uvedených otázek už nemusí být vyslovena. Vezmou vám váš porod. Protože tohle všechno jsem viděla a zažila během těch deseti let na porodních sálech. A mám právo to nechtít. Je mi líto, že ti lidé v porodnicích to všechno, co vím já, asi neví, nebo vědět nechtějí. Je mi velmi líto, že se nevzdělávají, nečtou zahraniční studie, knihy a nejezdí do zahraničí na stáže. Je mi líto, že se nechávají semlít systémem kvůli jistému platu nebo moci.

 Je mi líto, že porodní asistentky, které v nemocnicích pečují o ženy, některé buď samy nerodily, nebo rodily císařským řezem, který si raději předem domluvily. Je mi to všechno upřímně líto, ale všechny své děti jsem se snažila porodit důstojně, poučeně a maximálně zodpovědně. Všechny mé děti jsou dnes krásné zářící duchovní bytosti, které uvnitř umí rozeznat špatné od dobrého. Jsou to mí přátelé, učitelé lásky. Vždycky, když se kvůli něčemu přeme, něco se nám nelíbí, vybaví se mi jejich vůně po porodu a vše je rázem pryč, zůstává jen veliká touha je zase obejmout, přitulit se a splynout v jedno. A to je pro mě osobně nejpádnější důkaz, že jsem všechno udělala správně. Víc nepotřebuji, ženská intuice a selský rozum mi pro důstojný život i smrt stačí.

  A dále: proč mi stát nedovolí mít v klidu svou porodní asistentku, poznat se s ní, důvěřovat jí a nechat se od ní žensky opečovat? Každá z porodních asistentek, která by si i bez povolení dovolila přijet k nám do města k mému porodu, by to měla nejméně čtyři hodiny cesty. Já bych za ní musela jezdit v pokročilém těhotenství tak daleko na návštěvy. A co kdybychom si nevyhovovaly? Vždyť u tak superdůležitého okamžiku musí být všechno dokonale sladěné! Náš stát mi bere právo porodit v bezpečí.

 A pak místo čisté radosti a slov chvály nad zdravým krásným miminkem a šťastnými a pyšnými rodiči slyšíte po domácím porodu jen „A byli jste to už někde ohlásit? A viděl ho už doktor? A jak víš, že je zdravý? A viděl tě už doktor? A jak víš, že jsi zdravá? Jak jste si to mohli dovolit, takhle hazardovat? Ale báli jste se, že jo? Když přežil tohle, už přežije všechno.“

 To už jsme tolik duchovně zmrzačeni těmi generacemi traumaticky porozených a po porodu odnesených dětí, které se nechávaly vykřičet v sousedním pokoji v postýlce, protože jim to prý posilovalo plíce, generacemi matek odkládajících své děti do jeslí a školek kvůli každoroční dovolené u moře, generacemi mediků a porodních asistentek pracujících jen s patologiemi, generacemi učitelek hystericky okřikujících malé zvídavé a upovídané hlavičky s vlastním názorem?

 Jsme země, která se tradičně umisťuje na předních místech žebříčků v míře korupce, xenofobie, rasismu, spotřeby alkoholu, závislostech na všem možném, rakovině tlustého střeva a bůhvíčeho ještě. Máme přeplněné věznice. Děti chodí do školy nerady, nebaví je se učit a jejich rodiče nemají odvahu ke změně, dospělí chodí do práce neradi, nebaví je, ale nemají odvahu ke změně. Jsme zakřiknutí, nesebevědomí. Kam hlouběji se ještě potřebujeme dostat, abychom pochopili, že změna je nutná? A kde asi jinde začít než od počátku?

 

P. S. : Pozitivní, dokonale instruktážní, a doufám že inspirující popis třetího a domácího porodu duly Jany bude následovat jako předvánoční dárek 21. prosince…