Svoboda a satisfakce

10.12.2015

Filmový záznam koncertu The Rolling Stones z londýnského Hyde parku v roce 2013 (v rámci turné na oslavu 50. výročí existence nejlepší rockové kapely na světě) byl a je oslavou hnutí, které změnilo druhou polovinu 20. století. Parta sedmdesátníků (za)hrála jako o život. Šedesát pět tisíc lidí jásalo, zpívalo s sebou. Mick Jagger pyšně cupital po pódiu jako kdysi a jako ostatně na každém stoneovském koncertu. A já byl opět rád, že jsem to zažil. Prožil. A užil si znovu, teď a tady, koncem zmateně bezradného roku 2015, další satisfakci. Viděl jsem Stouny na Strahově v Praze v roce 1990, viděl jsem je teď v televizi, po pětadvaceti letech. Tehdy i teď zakončili nádherný zážitek stejnou písní (I can´t get no) Satisfaction. Tehdy i v Londýně 2013 dav zpíval a Mick a ostatní na pódiu dál a dál šponovali úroveň souznění, dokonalou manifestaci jednoty a svobody (satisfakce) všech rockem spřízněných.

Byl jsem u toho, zní mi v mysli jako refrén vždy, když brblám nad současností (i když zároveň nepochybuji, že dnešní mladí a jejich děti najdou svou verzi svobody a satisfakce), a hlavně když si stýskám při vědomí všech nenaplněných nadějí (přinejmenším dvakrát za život, v roce 1968 a v roce 1989 jsme skutečně i my žili na křižovatce dějin). Již na počátku 70. let jsem v samizdatu psal o tom, že ne proletáři všech zemí, ale rockeři (a milovníci rocku) všech zemí začínají být, a budou spojení. Roky potom jsem zažíval momenty osobní satisfakce, protože si velmi dobře pamatuji, jak Rudé Právo tisklo články (i od tehdejších seriózních profesionálních hudebníků) o tom, že Beatles a Rolling Stones jsou jen sezónní kapely, a navíc to co hrají, není prý skutečná hudba, protože hrají jen na tři akordy a jsou neučesaní, a že za rok o nich nikdo nebude vědět. A také si dobře vzpomínám i jako bubeník na koncerty, při kterých jsme i my tady za železnou oponou dokázali publikum i sebe dostat do extatické jednoty času a prostoru: už už se zdálo, že lepší už to být nemůže, a stejně se občas podařilo ještě něco přidat, a extázi oslavy svobody vyšponovat ještě dál a výš.

Neuvěřitelná fyzická výdrž nejen Micka Jaggera, ale i dalších členů slavné kapely, tkví v tom, že sice celý život dělají fyzicky extrémně náročnou práci -  ta je ovšem nanejvýš baví! Hrají (si)! A nikdo jim do toho nekecá, nikdo je nekritizuje: prosadili si svou svobodu! Proto také celé ty roky šířím případné řešení nejen krize českého školství: nechte děti si hrát. Proto neustále připomínám, že tetička jiného slavného rockového hudebníka, Johna Lennona, říkávala (a myslela to upřímně): Johne, nech tu kytaru, ta tě neuživí! Ostatně už Komenský, ale i jiná rocková skupina, Pink Floyd, věděli, jaká by byla nejlepší satisfakce všech dětí na světě: Nepotřebujeme vzdělání, nepotřebujeme myšlenkovou kontrolu, hej, učitelé, nechte nás děti si hrát! A hlavně, každý takový koncertní rockový (ale i jiný hudební) mega rituál dobíjí všem, nejen hráčům, ale i posluchačům, všechny baterky!

Už druhý rok mám v počítači text skupiny King Crimson, která také změnila (přinejmenším můj a rockově hudební) svět. Na jejich prvním albu byla i písnička Epitaf. Textař Peter Sinfield si v roce 1969 jasnozřivě (jak tak často umělci intuitivně dokáží) (za)prorokoval, a já teď sarkasticky, jako pamětník všech těch vymknutostí doby, okomentuji svůj velmi povrchní, rozhodně ne básnický a už vůbec ne zpívatelný překlad:

Zeď, na které psávali proroci, se rozpadá pod náporem nástrojů smrti. Slunce jasně září, zatímco lidé jsou ve snech trháni na kusy nočními můrami. Když tak sleduji souběžný úpadek vzdělanosti, nárůst extremismu, a hlavně v televizních zpravodajstvích v top kvalitě přenášených detailech i záznamy obětí terorismu, vzpomínám na tanky na pražských mostech. Nikdo už nepoloží věnec v tichu, které ječí. Tehdy jsem navíc pracoval (abych vyřešil svůj tehdejší strach ze smrti) u Pohřební služby…

Refrén: Zmatek bude mým epitafem, jak budu klopýtat rozbitou stezkou. Dokážeme-li to, sedneme si a budeme se smát. Ale já se bojím, že budu zítra plakat, jo, že budu zítra plakat. Roky píši a přednáším o celkovém zmatení a zbytečných nedorozuměních: mezi muži a ženami, porodníky a rodičkami, mezi politickými stranami, mezi vládami a národy, křesťanstvím a islámem atd. Roky varuji před pastmi jazyka a špatných překladů. I mým epitafem by tedy mohl a měl být zmatek (ač jsem se tak snažil o dokonalost). Celé roky také v naději, že se mi podaří lidi trochu zaujmout, když ne vyburcovat, tvrdím, že ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe.

Semena času byla vysázena mezi kovové brány času, a zalévána skutky těch, kteří vědí a ví se o nich. Ale vědění je smrtelný přítel, pokud se nedodržují pravidla. Osud lidstva, jak to vidím, je v rukou bláznů, končí druhá sloka písně. A stejně jako tehdy textař Peter Sinfield (a geniální kytarista a skladatel hudby Robert Fripp) se trápím třeba nad všeobecnou (ne)znalostí nejen naší historie, tedy nad nepoučitelností národa, který si tak bude muset vlastní dějiny znovu zopakovat. Trápím se nad úbytkem zdravého rozumu a stále větší totalitou odborného vědění (papír o vzdělání a biflování informací nahrazuje moudrost a schopnost žít v souvislostech). Trápím se nad rostoucím počtem poškozeně porozených, kteří ani nemohou za to, že nedodržují pravidla. A jak tak sleduji klesající IQ národa a lidstva (ano, díky usilovné kropotkinovské práci porodníků), vidím také, že osud lidstva je v rukou (sice jen jen špatně porozených, ale přece jen) psychopatů a jiných bláznů.

První album skupiny King Crimson se jmenovalo stejně jako největší singlový hit: 21st Century Schizoid Man (schizoidní člověk jednadvacátého století). Je jen náhoda, že se právě po roce 2000 skokově zvýšil počet autistů (a dalších potíží označovaných také jako schizoidní poruchy osobnosti) z nuly až na 1,5 % celkové dětské populace? V ČR se každoročně narodí asi sto tisíc dětí, u tisícovky z nich se projeví autismus. Medicína netuší, proč se tak stalo. Polovina nárůstu je prý „díky“ lepší diagnostice, zvýšenému věku rodičů či geografickému shlukování rodin s postiženými dětmi, polovina nárůstu zůstává nevysvětlena.

Nespokojenost tehdejší generace, kterou tak výstižně už padesát let vykřikuje do světa Mick Jagger v tehdy tak charakteristické písni o tom, že se mu (a milionům dalších mladých) nedostalo a nedostává satisfakce (rozumějte: že nemůže žít, jak by chtěl a mohl), se znovu opakuje. Šťastný paradox tkví v tom, že Jaggerovi a stovkám dalších tehdy nespokojených mladých v 60. letech min. stol. (kteří si jen tvrdošíjně hráli) se to podařilo! Zmatek, který dnes mají v hlavách miliony mladých i u nás, ale hlavně muslimů, deficit jejich satisfakce, který řeší někteří z nich nikoliv hrou v kapele (měli bychom jim tam dovážet nikoliv kalašnikovy a granáty, nýbrž elektrické kytary a zesilovače), ale sebevražednými atentáty, je hrůzu nahánějící. Nejhorší, co jsme tehdy mohli páchat, bylo ožrat se pivem do němoty, a pak se z kocoviny dostat. Dnešní mladí to bohužel řeší heroinem či pervitinem, anebo, jako v Paříži, sebevražedným epitafem: z toho se ovšem dostat nemohou.

Já už zítra plakat nebudu, celý život jsem naštěstí prožil bez války (a svůj klid a mír jsem nakonec, stejně jako Mick Jagger svou satisfakci, realizoval). Jen v duchu pláči nad těmi, kteří nevědí, že nevědí, ale o to víc budou plakat, až (a že) to špatně dopadne. Přitom bych jim všem tak rád (po)přál jejich satisfakci (svobody tvoření a bytí).