Dojímá « Vlastimil Marek

Dojímá

5.1.2016

Asi je to věkem: jak se tak snažím vyhýbat se nepříjemným situacím (a když, jsem v takových případech splachovací) a umím vyhledávat a užívat si výhradně ty inspirativní a povznášející, vybírám si (a asi ne náhodně, ale synchronicitně) jen ty špičkové. Během závěru roku 2015 jsem si často užíval až tak, že jsem často slzel: dojímalo mne to opravdu až k slzám. Jistě to je i věkem – vídal jsem to na starých lidech ve svém okolí: mívali slzičky v očích, když pozorovali dovádějící vnoučata, samozřejmě když se slavily Vánoce nebo Velikonoce, ale i když se dědečkovi podařilo ve skleníku vypěstovat krásné ředkvičky a pak koukal, jak rychle zmizely z talířků a chlebů s máslem. Abych inspiroval ty zbytečně uhoněné uspěchané a nesoustředěné, zmíním se o několika příležitostech, kdy jsem byl dojat. Hluboce. Kvalitou toho, co jsem viděl a slyšel.

S chutí jsem si v té záplavě vánočních pohádek nechal ujít ty nové a nejnovější (stačilo mi sledovat tu kterou pět minutek, když se na to dívaly vnučky středoškolačky, a s klidem znalce jsem se věnoval konverzaci), ale zopakoval jsem si Wericha a Buriana v pohádce Byl jednou jeden král. Možná to bylo tím, že jsem tuhle a podobné dnes již klasické pohádky viděl již tehdy, zčerstva, jako kluk, a potom jako otec s dcerami, a potom jako dědeček s vnučkami, a také tím, že celoživotně namlsán kvalitou nedokážu sledovat současné herecky odfláknuté pohádky jen vykrádající motivy těch klasických – ale tuhle jsem si vychutnával tak, až jsem musel utírat slzičky dojetí hned dvojího typu: ve smutných situacích ze smutku, ve veselých z veselí a radosti.

Průběžně jsem vyzobával kousky jednotlivých díků sci-fi seriálů nových (Doteky osudu, Lidé zítřka ale i Stargate Atlantida) i starých (Startrek Nová generace), některé vybrané díly Simpsonových, ale ochutnával jsem i z celovečerních filmů (nadhled a dokonalé triky v Mužích v černém), nebo třeba klasickou filmařinu krásy obrazů v Mládí, ale i neuvěřitelnou imaginativnost v Počátku, ale i velmi inspirativní dokumenty Dobrodruh Karel Zeman, nebo od Otakáro Schmidta Univerzity: tajemství evropského zázraku. Nadšeně jsem dál sledoval americký cyklus Vesmír a vždycky se rád podívám na cestopisné dokumenty z Asie. Jak jsem tak surfoval na svých několika oblíbených internetových adresách, s chutí jsem si přečetl třeba rozhovor s filosofem Miroslavem Petříčkem, nebo blog Neurologie islámských teroristů  a protože jsem ji a její bubeníky osobně tehdy znal, i rozhovor s Janou Kratochvílovou.

Rád jsem si zopakoval několikerá představení Cirque du soleil (Dralion, Vzdálené světy, Amaluňa): občas té dokonalosti lidských těl a imaginace a tvořivosti a emocí a kvality organické propojenosti toho všeho bylo na mě dojatého až moc, a musel jsem televizor již po polovině záznamu vypnout: stačilo mne to nakopnout k dalším několika hodinám šťastného plutí pět centimetrů nad zemí. V mezičase jsem spal (umím usnout a snít si i dvakrát třikrát přes den). A protože nesmím maso, rajčata, brambory, lilek, a nic sladkého, tedy ani červené omáčky (je v nich i u veganů kečup), ani nealko pivo, ztřískal jsem se dobrým suchých chlebem (nebo suchou makovkou) s máslem. Samozřejmě jsem u dcery s vnoučaty ochutnal rybu s dietním (bez cukru a sladkokyselých okurek) bramborovým salátem. Na Silvestra jsem měl u vegetariánů zakoupenou čočkovou polévku. A letos byly i petardy milosrdně tiché, z ulice to na dvůr, a kam mi vede dvojité okno, moc nedoléhalo. Navíc mám vždy připravené těsnění do ucha.

Naznačuji a opakuji, že a jak je důležité vyskytovat se v pozitivních situacích, případně výhradně jen mezi pozitivními událostmi a přáteli. A že se to dá provozovat v jakýchkoli časech (naučil jsem se to dokonale ve vězeňské cele). Musím zde zopakovat dávný vtip z dob, kdy se poprvé začaly prodávat nové automobily značky Škoda. Pražák vyjel z Mototechny projet se a hlavně svůj nový lesklý auťáček po okreskách, ale téměř na konci první vesnice to v motoru zaškytalo a auto se zastavilo. Zděšený majitel nového vozu běžel k nejbližší chalupě, u které něco kutal venkovan v typických montérkách a rádiovce na hlavě. Celý zoufalý vysvětloval Pražák situaci a opakoval: Rozumíte tomu? Mohl byste se mi na to podívat? Venkovan si utřel ruce do kusu hadru, přistoupil k automobilu, zvedl kapotu, něco si prohlížel a osahával, pak vytáhl z kapsy šroubovák, něco utáhl a řekl: Zkuste to nastartovat. K překvapení Pražáka motor naskočil a spokojeně si předl. Nadšený a šťastný majitel autíčka děkoval venkovanovi a neustále opakoval, co je dlužen. Venkovan: Ale nic, to je dobrý. Pražák:Ale já mám peníze, rád vám to zaplatím. Venkovan po chvíli tedy řekl: Tak mi dejte stovku. Cože, vykulil se Pražák (sto korun byly tehdy velké peníze, když lístek do kina stál dvě koruny, rohlík třicet haléřů, řízek přes celý talíř s bramborem stále jedenáct korun a lidé vydělávali jen něco přes tisíc korun měsíčně). To už byl ale furiant i venkovan a zeptal se: Chcete účet? Rozdurděný Pražák: No to bych rád, to by mne zajímalo… Venkovan vytáhl z kapsy inkoustovou tužku, z další pomačkaný papírový pytlík od rohlíků, naslinil tužku, a napsal: Utáhl šroubek, jedna koruna. Věděl který, devadesát devět…

Naznačuji, že tak jako onen venkovan měl natrénováno, co kde utáhnout, i současný hledač sebe sama (na Cestě) každou další zvládnutou pozitivní reakcí na nějakou třeskutou situaci trénuje své pozitivní myšlení a jednání, tedy Život – a pak se mu všeobecně daří, protože si umí volit a udržet kvalitu.  Tož tak mne život dojímá.… Totéž (kvalitu všeho i případná dojetí) přeji i vám všem: PF 2016