Zkoherentnění 1. část « Vlastimil Marek

Zkoherentnění 1. část

8.2.2016

Jak si mnozí pozorní čtenáři (zvláště blogů z rubriky Duchovnost pokročilí) všimli, rád pro označení procesu, vedoucího k duchovnímu poznání sebe sama používám sloveso (novotvar) zkoherentnění. Mailem mi přišel obrázek s Rubikovou kostkou (viz níže), a protože je to metafora, a navíc beze slov a zenová, uvedu další souvislosti a paralely s postupy a iluzemi, se kterými se běžný adept v zemi racionalit, kritického myšlení a absence duchovních učitelů na Cestě setkává. Protože jde ale o západní (a z hlediska skutečného poznání) celkem povrchní (rozuměj: začátečnický) vtip, vybral jsem ještě další dva, v rámci dalšího pokusu zvednout laťku, a tímto i na mé poměry dlouhým (protože téma je složité, a často naznačené i mezi řádky) megablogem (pro pokročilé čtenáře a hledače) znovu ledacos okomentuji, abych naznačil…

Kreslený vtip má pravdu a symbolicky ilustruje proces, během kterého se mozek, respektive mysl (přesněji, jednotlivé programy mysli, které nás řídí, přestože si myslíme, že my řídíme je) studenta duchovnosti postupně, pomocí duchovních metod a cvičení, čistí a snaží zefektivnit svou práci. Je to trochu jako když všímavý uživatel počítače po několika měsících surfování po internetu zjistí, že počítač počítá (třeba zobrazuje a stahuje obrázky a poštu) stále pomaleji. Kamarád ajťák mu rád vysvětlí, že každý obrázek, který vidí na monitoru, si počítač musí opravdu reálně stáhnout a uložit ve své paměti, a když pak uživatel surfuje jinde a pracuje s jinými obrázky, a činí tak celé měsíce, ta část paměti, kde se tyhle dočasně uložené soubory (temporary internet files) ukládají, začíná být přeplněná (jako mysl starými nevyřešenými emocemi). A zpomaluje všechny ostatní procesy. Proto se dříve musely tyhle dočasné soubory občas vymazat (proto si staří geniální řečtí matematikové dopřávali dvakrát ročně po týdnu eleusínské lázně, ve kterých kromě jiného pili odvar z námele, tedy halucinogen), a dnes to snad dělají ty nejnovější počítače automaticky (pokud ne, přestože kapacita pamětí v nejnovějších počítačích neustále roste, stejně jednou bude paměť přeplněna a uživatel si bude muset zaplatit služby zkušeného ajťáka).

Obdobně i naše paměť, blokovaná špatnou prací imunitního systému, který je brzděn nezvládnutými a nečištěnými emocemi (přestože sny, uklízeči emocí a noční třídíči práce mozku dělají, co mohou), pracuje stále méně efektivně. Neumíme se pak soustředit (vnějších lákadel a informací přichází příliš mnoho a mozek je už, zvláště při únavě, nebo ve stáří, nestíhá zpracovat), neustále se zabývá přežvykováním toho, co se stalo a zvláště u žen co by se mohlo v budoucnu stát, a přijdou nějaké ty tiky, neurózy, nebo bolesti hlavy či celková únava… a pak propukají, protože imunitní systém je už přetažen, i časté opakující se nachlazení, chřipky, angíny, potíže s klouby, ekzémy atd.

Zatímco světlo svíčky sice na chvíli dodá člověku v tmavém sklepě základní informaci o tom, kde je bedna, pro kterou šel, její světlo je nekoherentní. Nesouvislé, a nedosvítí moc daleko. Právě tak světlo baterky. Ale světlo laseru, který dokáže proud fotonů zúžit a zkoherentnět do velmi tenkého proudu, dosvítí až do oblak (anebo jako v případě obrovských výkonných vojenských a vědeckých laserů až třeba na Měsíc). V procesu duchovní práce jde o totéž: postupně soustřeďovat ne stovky různoběžných, ale jedinou co nejkoherentnější myšlenku správným směrem – a ta pak (jako myšlenky velkých mužů a žen historie lidstva) dosvítí hezky daleko. Běžný chaos myšlenek na symbolické hladině mysli běžného člověka nakonec spotřebovává daleko více energie (mozek je největší žrout energie v lidském těle, a třeba šachová partie velmistra spořádá tolik energie, jako kdyby jiný člověk odházel mnoho metráků uhlí do sklepa).

Buddhističtí učitelé už více jak dvě a půl tisíciletí učí, že smyslem a cílem pobytu v klášteru (či dnes třeba v meditačním centru) je naučit se nenechat přebíjet o sebe tisíce myšlenek v myšlenkách myšlenek, ale aby zkušený mnich dokázal hladinu své mysli zklidnit tak, aby její povrch byl (kromě jedné dvou myšlenek, na kterých záleží) hladký a rovný jako zrcadlo, ve kterém se pak odzrcadlí nejen otázka, ale rovnou i odpověď na ni. Proto všichni vynálezci a mnozí umělci vypráví o tom, že správná odpověď na dlouhodobě nevyřešenou otázku přijde během snu. Tedy v noci, kdy je tělo klidné, nepracuje s emocemi, a povrchová hladina mysli (neustále pracujícího mozku) je rovná. Proto se také doporučuje studentům před zkouškou se prostě dobře vyspat.

zkoherentneniKreslený vtip znázorňuje obvyklou situaci, kdy se student (mnich, tazatel) pracně šplhá k příbytku mistra, učitele, odjakživa a dodnes třeba v Tibetu přebývajícího zvláště v období intenzivního meditování v od civilizace co nejvíc izolovaných skalních jeskyních (mimochodem, proto jsou dnes tak populární a doporučované místnosti pro terapii tmou), aby požádal o odpověď na nějakou zvláště závažnou (existenciální) otázku. Příměr k Rubikově kostce je názorně pochopitelný: mysl běžného člověka, který kostku složit neumí, je možno znázornit jako chaotickou, zatímco kostka učitele je již složená, dokonalá, nespotřebovávající značnou dávku energie a rozbouřených emocí. A tak jako v duchovní práci, právě ti, kteří si nezapomněli hrát, a zvláště děti, umí složit kostku často rychleji a snadněji, než učitelé matematiky (s myslí přeplněnou pravidly, vzorečky a zavedenými postupy, které ale na složení kostky vzoreček nemají). Intuice (zjednodušeně: propojení levé, racionální mozkové hemisféry, s tou intuitivní, snovou, vztahovou pravou) často nalézá správné řešení jakoby okamžitě, lusknutím prstů, bez námahy.

Jinými slovy, učitel, který se již naučil kostku kdykoliv složit, ji na obrázku sice má složenou, ale jde o to, že už zná know how, tedy fígle, jak ji skládat – a může si s ní (a s životem a se všemi nejrůznějšími situacemi a zadáními, tak jak každodenně přicházejí) hrát. Proto Indové říkají, že svět a život je božská hra, Líla (každému doporučuji její i u nás dostupnou stolní verzi), proto hrajeme karetní hry, například žolíky, kde žolík sice představuje šaška, blázna, ale všichni vědí, že jeho karta má tu nejvyšší hodnotu, ale zároveň na sebe může v rámci hry převzít jakoukoliv jinou hodnotu či barvu. Proto Tibeťané tak rádi pracují s mandalami. Žolík, duchovní učitel, taoistický mudrc či indický guru nacvičili koherentní myšlení (mysl osvíceného pracuje mnohem efektivněji, mozkové hemisféry spolupracují, mozek není blokován a brzděn emocemi) a každou situaci pak s úsměvem zvládá. Umí myslet pozitivně, tedy, jak tvrdí jiné duchovní rčení, nečeká nic, ale je připraven na všechno. Jeho mysl je (také díky práce s harou) vždy rovná, a odpovědi na otázky (života či studentů) přicházejí jakoby samy od sebe, prostě se vynořují na rovnou hladinu mysli.

Pokračování příště