Pravda a láska « Vlastimil Marek

Pravda a láska

25.5.2016

… nikdy nezvítězí, ale musíme se snažit aspoň o remízu, prohlásil v rozhovoru (Reflex 20/16)) životem poučený a politikou ošlehaný slovenský herec Milan Kňažko. I v odpovědích respondentů ankety čtrnáctideníku Tvar jsem našel důkazy toho, že alespoň v oblasti školství a praktické duchovnosti, které si beru nejvíc na mušku, jsme mohli a měli nejviditelnější chyby odstranit už dávno. Je ale velmi naivní očekávat, že za pár let odstraníme zbrklé chyby a tisícileté zvyky. Přesto ale řešení existuje.

Nejdříve ocituji z blogu mladého učitele se zkušeností pedagogické praxe v USA: Před 242 lety zavedla císařovna Marie Terezie povinnou školní docházku. Důvody byly jasné. Vzhledem k nastupující průmyslové revoluci bylo potřeba vychovat pracovní sílu, která uměla číst, psát, počítat a která byla schopna naučit se základním dovednostem v rámci tehdejší ekonomiky, především v oblasti výroby. Třídy byly velké, vyučování založeno na memorování a biflování a tím pádem na utlumení individuality každého studenta. Tehdejší doba nevyžadovala individuality, kreativní a kritické myšlení, ale dělníky. Bohužel můžeme konstatovat, že se od té doby příliš nezměnilo, píše a hořkosmutně pokračuje:

Ve své práci se každý rok setkávám s desítkami nesmírně talentovaných českých studentů, kteří chtějí opustit náš vzdělávací systém a přesunout se do zahraničí, především do USA, Kanady a Švýcarska na střední školy a následně odcházejí na univerzity do USA, UK a Skandinávie. Oni i jejich rodiče popisují při každé schůzce tytéž problémy. Studenti jsou rozděleni do tříd podle věku, nikoliv podle vědomostí a nedostatků. Třídy jsou velké, učitelé špatně placení, nemotivovaní, systém studenty vůbec nemotivuje a vůbec nepodporuje kreativní myšlení. Český vzdělávací systém nejen, že podporuje, ale vyžaduje memorování a to v době, kdy si během dvou vteřin můžete de facto každou informaci vyhledat na internetu. Ve třídě je třicet studentů, kteří mají různé znalosti a nedostatky v konkrétních předmětech, jsou tak navzájem brzděni druhými a nikdo se nikam neposune. Studenti studují naprosto nesmyslný počet předmětů během jednoho týdne, upřednostňujeme tak kvantitu nad kvalitou. Pokud je student zvídavý a aktivní, tak je mnohdy posazen do zadní lavice, protože příliš vyrušuje.

Pojmenovat současnost je přitom tak očividně snadné: Představme si tu šílenou situaci, kdy dnes šestileté děti, mnohdy již schopné si samy zapnout tablet, stáhnout hry, spustit je a hrát, nebo v mnoha případech děti schopné ovládat mobilní telefon mnohem lépe než jejich rodiče, přijdou 1. září do třídy, kde před nimi bude černá tabule, křídy, sešity a papírové učebnice. Dnešní generace prvňáků je tou technologicky nejvyspělejší, která tu kdy byla. Pokud by byli systematicky podporováni, dokázali by v budoucnu úžasné věci. My je ale pošleme do systému, který je bude 13 let kazit a vrátí je do roku 1774.

Hovořím a píši o permanentní krizi českého školství celé dekády. Snad už vymírá generace pedagogů, která se, jako staří psi, novým kouskům prostě nenaučí: jejich mozek je proti (Mojžíš vodil své soukmenovce po poušti čtyřicet let, aby do země zaslíbené dovedl novou, starým myšlením nepoškozenou generaci). A snad už nastoupí ti, kteří si zodpovědně dají věci do souvislostí a začnou je řešit postupně, od narození, výchovy, učení (se). Stejně jako to umějí někteří z těch, kterým v anketě čtrnáctideníku Tvar položili otázku: Co považujete za nedůležitější přínos České transpersonální konference 2016? 

Psychologie 20. století zavrhla psychiku, protože není dostupná pozorování. Degenerovala ve vědu o podnětech a reakcích. Co je mezi nimi, ji nezajímalo. A. Maslow a S. Grof s kolegy znovuobjevili člověka jako osobu (jako personu). Od humanistické psychologie došli k poznání, že být osobou znamená překračovat (transcendovat) danosti. Vzali vážně niternost, subjektivitu, osobní ráz člověka a jeho, mohli bychom říct, božské jádro, jež se učíme uskutečňovat v nových podmínkách.  (Ivan Štampach, religionista)

Za nejdůležitější přínos České transpersonální konference 2016 považuji samotný fakt, že se uskutečnila. V tom vidím velkou zásluhu jejího hlavního organizátora Karla Fullera, kterému se vzájemné animozity mezi transpersonalisty podařilo překonat. Svého času jsem těžce nesl, že v zemi Stanislava Grofa, zakladatele transpersonální psychologie a jednoho z největších průkopníků výzkumu vědomí ve 20. století, neexistuje funkční transpersonální společnost a že zde na tomto poli neprobíhají žádné soustavné aktivity. Transpersonální společnost by mohla mít klíčový význam nejen pro šíření holistického pojetí psychologie a duševní terapie, včetně zásadních objevů Stanislava Grofa, ale také v prosazování změny paradigmatu a ve vytváření lepších podmínek pro odbornou vědeckou práci v této oblasti, jež by dokázala obstát v širší společenské diskuzi. To je velmi důležité, zvláště ve společnosti, kde působí takový obskurní spolek, jako je Sysifos. Stejně nezanedbatelný je přínos, který by tyto aktivity mohly mít pro vytváření tolerantnější a soucitnější společnosti. První Česká transpersonální konference k tomu, zdá se, udělala slibný krok.
(Jiří Zemánek, historik umění a kulturní aktivista)

Byl jsem u toho, když se Obecní dům naplnil osmi sty Američany a vůdčími osobnostmi hnutí lidských potenciálů v roce 1992. Zklamán z nevyužité příležitosti jsem tam samozřejmě musel být i letos. A co já považuji na nejdůležitější přínos konference? Že si organizátoři vše vyzkoušeli a budou připraveni na příští rok, na konání Mezinárodní konference, která by měla symbolicky navázat na Pražskou konferenci v roce 1992. Že alespoň někomu z účastníků snad došlo, že jsme od roku 1992 ztratili 25 let a že je třeba nečekat na dovolení orgánů a začít znovu, jinak, mimo oficiální struktury: klást si jiné než oficiální a odpovědi nenabízející otázky. Že se těch pár desítek hledačů, kteří se nenechali zmást teoriemi a řečmi, ale už dávno začali něco prakticky dělat (v duchu apelu v podtitulu konference používat nástroje vnitřní transformace), mohlo seznámit se strastmi a pastmi levohemisférové, racionální cesty, a před teoriemi v pastech jazyka zakletých teoretiků (psychologů) v rámci panelů, kteří jen nahradili jeden matrix jiným, utekli na workshopy. Nástrojů vnitřní transformace i u nás máme hned několik, a vyzkoušených, v Česku žije pár šikovných tvůrců světově unikátních nástrojů, o kterých ani svět neví, a že by se všem vyplatilo s nimi (lidmi i nástroji) celý rok pracovat a nabídnout zahraničním návštěvníkům v roce příštím nejen Karlův most a Stanislava Grofa, ale i ony transformativní zážitky: tedy že plné sály dychtivých mladých hledačů nové generace probudí organizátory z klidu odborností k akcím a sjednocení, napsal jsem do ankety Tvaru…

Z vlastní mnohaleté zkušenosti studenta i učitele jsem tím snad naznačil (nejen čtenářům literárního čtrnáctideníku či tohoto blogu, ale možná znovu i některým účastníkům konference), že jedinec sice nemůže ovlivnit, kam to všechno, tady i venku, směřuje. Ale může ovlivnit, jestli se dá pohltit paralyzujícím strachem (a nechá tak šmejdy, aby s ním a společností nekontrolovaně manipulovali), anebo bude umanutě, přesto trpělivě a beze spěchu, pravdou a láskou opečovávat vlastní a vůkolní zenovou zahradu – pokud se tedy rozhodne začít celoživotně budovat (vibrační i reálné) pole pravdy a lásky.

Jinými slovy, nejméně třígenerační postupná změna porodnictví (o které píši už tak dlouho), dvougenerační změna školství (o které se začínají vážně domlouvat někteří mladí), a alespoň jednogenerační proměna paradigmatu (přičemž, přes mrtvobroučí mimikry odborníků, změna již viditelně probíhá), může a měla, v zájmu nás všech, odvát iluze scientismu a uzemnit zábavné slogany. Láska (i jako harmonie frekvencí) a pravda (jako přirozená tendence organismů a života šetřit energii, tedy neplout proti proudu) i v tom zkracujícím se čase má šanci. Ale musíme se snažit…

K čemuž mu (nám) zcela jistě pomůže (jak všichni alespoň  teoreticky víme) i postupně osvojené umění vidět souvislosti, schopnost tolerance a respektu k jiným,  z novu a znovu nacvičované umění být připraven na to i ono, a hlavně, bude-li třeba, vyjít i na náměstí… a mezitím si při zdánlivě náhodném objevu jahody na smetišti slastně teď a tady povzdechnout: Ó, jaká lahoda!