Ztraceno… « Vlastimil Marek

Ztraceno…

2.5.2016

… v překladu, hned dvakrát za sebou, a ještě navíc v povrchním čtení světa. Ve volném pokračování blogu Ztraceni jsem měl na mysli i rostoucí nedorozumění mezi muži a ženami, ženami navzájem, ženami a dobou s jejími nároky. I zdánlivě dobré úmysly mohou (za)vést povrchně hledající do pekel, byť zábavných a lesklých.

Myslím, že ty organizátorky mají k festivalu podobný vztah jako k dítěti… takže to je prostě moc těžké… napsala mi chebská dula po přečtení blogu Mé tělo, mé dítě, mé rozhodnutí. Chápu její ženskou a mateřskou solidaritu, ale při vší úctě k obdivuhodnému mateřskému umu mnoha organizátorek z HaMu nesouhlasím s ní ani s nimi. S pomocí citací z dalšího článku se pokusím jí i dalším dvěma čtenářkám, které prý tuší, co chci říct, ale co když jsem si to jen vymyslel, naznačit další souvislosti.

První rovina je zdánlivě snadná: proč jinak výborné matky a obětavé organizátorky nevidí a neslyší nic kromě svého názoru? Možná proto, že řada z nich nemá skutečnou vnitřní jistotu, a tak zaměřují svou energii nesprávným, a tedy nebezpečným směrem: předem neslyší jakékoliv námitky – jaksi automaticky je berou jako nepřátelské a ohrožující. Pro naši generaci před sametem bývala jediná naděje v nové generaci, a tak je pro mě čtvrt století po sametu smutné zjištění, že i ti noví nadějní často čerpají z negativních, nikoliv pozitivních zkušeností a vynálezů svých rodičů. A že podobně jako společnost koncem 90. let min. stol. z již přece jen v lecčems fungujícího západního světa přebírají jen to negativní.

Mnoha dlouhodobě aktivních maminek si nesmírně vážím… o to smutnější bylo pro mě sledovat některé z nich, jak postupně převzaly obranné myšlení ad absurdum:  solidárně bránily i své „spolubojovnice“ před tím, co považovaly za útok na ně a jejich poslání – místo toho, aby připomínky braly jako příspěvky snah o eliminaci počátků nesprávných směrů a závěrů. Jinými slovy, kdyby ze svých schůzí nevyhnaly odsudky a ostrými řečmi umírněné, nebo dokonce příležitostné oponenty, mohly se řady tápání a omylů díky vzájemně obohacující komunikaci vyhnout.  

Jsem si jist, že původní humanistické a přirozené, protože životem a praxí ošlehané poselství zkušené porodní báby Marisy Alcalá (které organizátorky převzaly jako téma celého festivalu) bylo nejprve americkými a pak českými „překladatelkami“, v atmosféře vypjatého feminismu a emancipace, zkrouceno a ztraceno v překladu, stejně jako v dětské hře tichá pošta. A to by jim mohl někdo, kdo by byl v příznivějším a tolerantnějším prostředí ženských schůzí občas vyslyšen, zcela jistě sdělil. Jenže protože organizátorky mluví jen mezi sebou a jiné než jimi schválené názory nediskutují, je zákonité, že vylijí s vaničkou snahy pomoci sobě i jiným ženám i pomyslné dítě rozvahy a původního úmyslu. Tak dlouho aktivní maminky bojovaly a bojují za přirozené porody nebo malá porodní centra, tak vášnivě bránily ostrakizované porodní asistentky, až bojují i se svými ještě nedávnými příznivci a všemi, kteří vysloví jiný názor.

V teoretičtější a všeobecnější rovině: Můžete argumentovat k věci, můžete se obklopit celou řadou nezpochybnitelných faktů, píše Bohumil Kartous, můžete poukazovat na zákon, dokazovat reálný stav věci, můžete odhalovat hoaxy a konspirace, můžete do hloubky analyzovat problém a předkládat data, případně vyprávět příběhy pochopitelné laikům. Můžete intelektuálně obracet z hlavy na nohy, odhalovat účelovou manipulaci a debilizaci ve veřejném prostoru, usvědčovat ze lži populisty a hlupáky, stejně vám to nebude nic platné. Sociální sítě, které vytvářejí potenciál propojení s kýmkoliv, kdo je zasíťován, vytvářejí velmi nebezpečnou drogu. Jmenuje se confirmation bias, je návykovější než heroin a nedá se léčit.

 Jak vidno, tento fenomén se týká celé (západní) společnosti. Potvrzování vlastních stereotypů, confirmation bias, je prokazatelná tendence vyhledávat pouze takové důkazy, názory, postoje a preference, které již vybudovaný stereotyp opakovaně utvrdí. Jde o přímý opak kritického myšlení. Kritické myšlení, jak je pravděpodobně obecně chápáno, nespočívá v tom, že dokážeme být kritičtí k ostatním, ale naopak v tom, že jsme schopni (a ochotni) udržovat své vlastní myšlení jako otevřený proces, v němž se záměrně nevyhýbáme vlivům, které by mohly naši identitu zviklat. 

 A skutečně – u mnoha žen i mužů jsem ke své lítosti byl nucen sledovat jejich postupný sešup z tolerance a ochoty přiznat vlastní omyl k nesmiřitelné zaťatosti a negativní interpretaci čehokoliv z oponentovy strany. Dnes tuším, že část důvodů leží i v jejich postupném propadnutí mobilním telefonům, posléze sociálním sítím, a v důsledku toho i ve skimmingu, v povrchnímu čtení (světa):

 Sociální sítě umožňují daleko snáze falzifikovat své vlastní přesvědčení, protože činí přístup k informacím mnohem svobodnější a jednodušší. Ve skutečnosti ale ukazují na to, že internet není demiurg svobody, nýbrž pouze nástroj našeho vlastního přesvědčení. Záleží pouze na tom, jak tento nástroj využíváme, nikoliv na tom, jak velkou šíři využití umožňuje. Sociální sítě umožňují jak podporovat kritické myšlení, tak utvrzování stereotypů. Záleží, co si vyberete. Většina lidí využívá sociální sítě nikoliv k posunutí vlastních horizontů, ale k uzavření sebe sama v zóně sociálního komfortu, což je cílová stanice na cestě utvrzování se ve vlastním stereotypu, říká Zygmund Bauman.

 Ideální maminka a dula, se kterou jsem svůj blog diskutoval již v rukopise, mi o festivalu Respekt k porodu napsala: Kromě několika přednášek, které mají podle mě skutečný smysl, je zbytek módní nadstavba, myšlenkové porce pro hledající maminky, které by mohly hledat jen v sobě, a tohle jim to jen ztěžuje. Rozběhlo se jim to všemi směry, to my ženy takhle děláme, je pro nás těžké držet se jedné věci… I tak tam zbylo malinko akcí a lidí, starých mistryň, od kterých je možno se učit. A jiný festival takového typu není, napsala mi omluvně, ale i s obavami, asi se na Vás ženy naštvou…

 Odpověděl jsem jí, že jsem pomáhal šířit dobrou zvěst svými přednáškami a workshopy na podobných festivalech v raných 90. letech, kdy to bylo potřeba, ale když jsem zjistil, že v prvních řadách jsou lidi, kteří tam byli již potřetí, přestal jsem na festivaly jezdit. Před lety jsem i na Respektu k porodu přednášel na asi třech ročnících, ale kromě několika mladých pozorně poslouchajících dvojic jsem tam našel jen typické podnikatelské baroko (přišlo několik žen, samozřejmě kromě organizátorek, pobavil jsem je, zatleskaly, žádné otázky neměly, odešly, a ticho po pěšině).

 Chápu i to, že dobrovolnice organizující festival musí kromě všeho propagování a sdílení možností i vydělat, takže mají účetní a píší faktury a sjednávají smlouvy s různými prodejci. V tom, co dělají, je skutečně spousta práce, ale původní smysl se tak trochu začal vytrácet. Právě proto, že vy ženy jste takové, psal jsem dule dále, potřebujete jako sůl soudného a moudrého kamaráda nebo kamarádku ale když delší dobu fungujete jen v prostředí, kde si všechny rozumíte, podvědomě se solidárně na sebe naladíte (confirmation bias!), jste pak, aniž to na sobě a kamarádkách pozorujete, bohužel nevyhnutelně nepřátelské vůči jakémukoliv jinému názoru. Povrchní dobou a dnes už i povrchně koncipovanými festivaly zpracované ženy pak jsou v nitru oprávněně naštvané nejen na mě, na všechny (muže) a na celý svět jen ne na svou náročnou povrchnost. A tak, s vědomím, že ještě není tak zle, aby nemohlo začít být lépe, píši dál – snad pro nějakou příští generaci.