Co všechno odhalí hlas « Vlastimil Marek

Co všechno odhalí hlas

8.8.2016

Vida, tak už i na tohle vědci přišli, konstatuji spokojeně. Hlas odhalí i Parkinsona, naznačoval titulek na první straně Lidových novin ze soboty 30. července 2016, a pěl ódy na české vědce z Brna, kteří kromě jiných věcí vyvíjejí i hi-tech senzory, jenž z nahrávky řeči odhalí příznaky Parkinsonovy nemoci! Analýzou rytmu řeči či kolísání hlasu lze zjistit nemoc i v počátcích, kdy nejsou jiné příznaky. Usmívám se pod fousy. Měl bych se asi radovat mnohem víc, ale protože znám své Čechy, vím, že praktická realizace  a akceptace tohoto „objevu“ přijde na řadu až vymřou všichni ti současní odborníci, profesoři a učitelky, kteří a které učí hudbu a zpěv, ale neumí se sami zpěvem uvolnit nebo hrát liché rytmy, a bytostně nesnáší jiné osnovy než ty své… on by je totiž jejich zpěv, tedy hlas, prozradil.

Stačí ale jen pojmout jiný, pozitivní úmysl, začít si klást jiné otázky a vybudovat alternativní postup v malé celkově nezávislé komunitě. Začít může (mimochodem, nejlépe už od mateřské školky) každý nadšený jedinec. V roce 1979 jsem v Tokiu potkal jednoho Brňáka, který tam už tehdy pracoval na vývoji počítačového překladače (z češtiny do japonštiny), a chtěl po mně, abych mu namluvil pár vět česky, že bude nahrávku frekvenčně zkoumat… bavili jsme se i o tom, čím jsem se tehdy začal zabývat – lidským hlasem, o kterém jsem tvrdil, že léčil a zase může léčit, a že např. začínám rozeznávat v hlase přátel, jestli za pár dnů dostanou chřipku nebo ne: že v hlase jsou slyšet jejich předchozí a blízce budoucí nemoci.

Na své duchovní Cestě jsem (kromě indické klasické hudby a hry na tabla) poslouchal nahrávky mručících tibetských mnichů a doufal, že se to také třeba jednou naučím (říkávalo se, že i sami tibetští mniši se to učí desítky let). Podobně jsem obdivoval umění indických zpěváků dhrupadů, pomalých meditačních hlasových improvizací, protože jsem v nich slyšel (pro mne tehdy nedosažitelnou, ideální) dokonalou duchovní a tedy i zdravotní vyrovnanost, harmonii. Tehdy jsem poprvé pochopil, proč Indové říkají nám bledým tvářím (přes všechny Mozarty a Beethoveny) hudební barbaři a že hudba stále léčí, jen ne ta naše (je rozladěná a navíc příliš složitá, hlasitá, rytmicky primitivní a neustále se vnucující).

O deset let později jsem už uměl mručet (naskočilo mi to právě po dlouhodobějším poslechu nahrávek mnichů), dovezl jsem prvního zpěváka alikvotního zpěvu a naučil se tak zpívat, celé roky organizoval jak koncerty, tak semináře, na kterých jsem učil uvolnit emoce uvolněním hlasivek, dopisoval si s desítkou podobných  nadšenců v Evropě a v USA, dovezl a učil zpívat indické mantry a jejich evropské variace, začal dovážet (a hrát na) tibetské mísy, a o dalších pár let později jsem vydal knihu Tajné dějiny hudby (dodnes na indexu a záměrně vydavatelem nevydávanou, ale tajně dotiskovanou).

Na má tušení a slova docházelo a stále dochází: obdobný pocit matemašte (japonsky na to jsem čekal!) jsem měl, když jsem v pořadu o vědeckých objevech na Rozhlase Plus před týdnem poslouchal zprávu o výzkumu amerických vědců z Kalifornie, kteří pouštěli indiánům z deštného pralesa nahrávky konsonantního a disonantního souzvuku, aby zjistili, jestli je disonantní souzvuk nepříjemný i pro ně tak jako pro nás vzdělané bílé tváře. Samozřejmě zjistili, že pro domorodce je každý zvuk libý, a emoční rozdíly mezi nimi prostě neslyšeli. Hm, právě od 80. let min. stol. jsem zájemcům vyprávěl o tom, že tzv. temperované ladění pobachovské západní hudby je z hlediska přírodního nastavení našeho sluchu falešné, a proto, že každé novorozeně má talent na jakýkoliv jazyk na světě, je každý zvuk, kterému my dospělí říkáme falešný (stejně jako porodní bolesti) jen důsledkem kulturní indoktrinace.

Později jsem začal tvrdit (a profesoři z konzervatoří se hrozili a profesionální zpěvačky se téměř křižovaly), že ve vnitřním uchu vždy slyšíme hudbu sfér, ale sluchové centrum v mozku si vše překládá podle toho, jakou hudbu poslouchala a jaké písničky nám zpívala maminka: že jsme hudbou naší společnosti rozladěni, ale teoreticky bychom na tom přitom mohli být jako Tibeťané, kteří jako hudební a tedy libé rozeznávají i rachoty, jekoty, skřípoty a hřmoty. A že poslech etnické (a později tzv. world music, viz i koncert Amalgamu v Lucerně) pomáhá nestát se xenofoby a rasisty (což jsem jednou týdně prokazoval téměř patnáctiletým pouštěním jiné a etnické hudby na veřejnoprávní stanici Vltava).

Zpět k hudbě, zvuku a hlasu: seminaristé a seminaristky (mimochodem, k přirozeným porodům jsem se dostal tak, že jsem si, při přesvědčování již třetí generace žen, které tvrdily, že mají hudební hluch a proto neumí zpívat, začal klást otázku kde jejich problém vzniká. A došel jsem nejen k ambiciózním matkám a paním učitelkám, které zakřikly a ve škole přesadily holčičku do poslední lavice se slovy Mařenko ty raději nezpívej, ty nám to kazíš… až k traumatickým a moderním, tedy nemocničním a muži porodníky ovlivňovaným porodům) mi nevěřili, že už Pýthagoras byl především duchovní učitel a až potom matematik, že dokázal z hlasu žáka poznat, že na něho leze chřipka, poslechl si jeho hlas a poslal ho na den domů, aby si zpíval jím udaný tón. Protože nemoc je jen špatná (falešná, rozladěná) písnička (a naše západní společnost je často také proto tak agresivní a uječená, protože poslouchá, zpívá a vyznává falešnou, ač matematicky vypočítanou, a uječenou hudbu, plnou negací).

Naznačuji, že vědecké projekty VUT v Brně (systémy nahrazující wi-fi, čidla která poznají nebezpečí výbuchu, vyspělé antény a obvody) zcela jistě vycházejí také z prosté schopnosti lidsky se (také hlasem!) uvolnit, být dokonale zdraví, umět tím pádem naslouchat, tedy nevymýšlet proč to či ono nejde, ale proto také mít jiné než očekávatelné nápady, a navíc naučit se je realizovat. 

Naznačuji, že kdyby nejen muzikologové, konzervatoristé a profesoři na pedagogických fakultách, ale všichni lidé, hlavně učitelé a učitelky (a řečníci a politici už ze školy) věděli, jak odpočívat hlasem, jak snadno jím uvolnit emoce, kdyby jim někdo někdy aspoň povyprávěl o tom, jak umějí s hlasem, emocemi a nemocemi pracovat Indové a Tibeťané, a jak je snadné se zklidnit prostě tím, že si zazpívám (ne ovšem árii z Wagnera nebo Skončili jsme jasná zpráva, ale nějakou pozitivní lidovku, nebo jen ááá), svět by mohl a musel vypadat daleko pozitivněji a usměvavěji. A hlas by těm, kteří by byli poučeni, prozradil u jiných nejen počátek většiny běžných nemocí, i každou soukromou i volební lež. Ostatně, celá řada z nás to intuitivně pozná (někteří politici jsou při televizních rozhovorech dokonale odhalitelní), jen si to zakazujeme přiznat a používat.

 

Nášup pro pokročilejší a zvědavé:

 http://blog.baraka.cz/2014/09/jazz-yatra-1980/

http://blog.baraka.cz/2014/06/alikvoty-pro-hledace/

http://blog.baraka.cz/2009/11/neverite-verte/

http://blog.baraka.cz/2010/05/vibracne-neprimo/

http://blog.baraka.cz/2009/01/lecive-frekvence/

http://blog.baraka.cz/2009/01/hudba-nad-zlato/

http://blog.baraka.cz/2009/01/hovorit-s-andely/