Navzdory umanutě « Vlastimil Marek

Navzdory umanutě

14.9.2016

aneb snad něco jako amatérský pokus o inspirativní návod na upotřebení člověka: napsal mi jeden, byl kdysi na mnou organizovaném soukromém koncertu indického hráče na vínu, ale prý jsem mu připadal moc suverénní, a tak odešel dřív. Hm, není s takovým řeč, protože když se na to o co mi šlo a jde (a mou současnou reakci) musí takto zabedněně ptát, nikdy to nepochopí. Ozývají se i jiní trollové, i když již ne tak často jako před lety, kteří mne kritizují a (od)soudí jen na základě jednoho jimi špatně chápaného termínu (který byl navíc citovaný), a jiní, kteří se jednou dotkli nějakého nástroje (vnitřní transformace), mnou chváleného, a protože se země nepohnula, odložili nástroj i Marka jako něco dokonale nefunkčního. A tak jsem jaksi navzdory těmto komentátorům sepsal pamflet o své umanutosti a tom, že i oni jsou potřeba a zvyšují nám umanutým laťku…

Navzdory tomu, že jsem v osmnácti letech prožil zkušenost blízké smrti (deset dnů jsem s hlukem poškozeným ústrojím rovnováhy padal a padal a blinkal a lékaři si ani tehdy ani dodnes s tzv. Meniérovým syndromem nevěděli a nevědí rady) a pak ohluchl na levé ucho, jsem si užil – objevil jsem pískání v uších, mono poslech, ale zároveň i ticho, zen, meditaci v haře, a nakonec v pětatřiceti i sám sebe. Umanutě jsem proto dělal ty sporty, ve kterých jsem se musel rychle točit (na opačnou stranu, než jsem padával při záchvatu), a tak pomocí umanuté jógy a vůle dnes umím např. šumění či pískání v uších zastavit jen tím, že je v představě přenesu do hary (cítím dopředu, že začíná i nějaká jiná zdravotní komplikace, a preventivně vezmu aspirin nebo si zazpívám mantru či zamedituji). Podobně umanutě jsem se naučil vědomě snít (později se objevil termín lucidní snění). Ostatně, sny se mi nakonec splnily…

Navzdory tehdejšímu režimu jsem začal živit sebe a rodinu jako skladník výtvarných potřeb a posléze i noční hlídač v Národní galerii, kde a kdy jsem po nocích umanutě, bez jakkoliv naděje na publikování či dokonce honorář, překládal zenovou literaturu z angličtiny, učil se japonsky, meditoval v zazenu. Dva roky jsem umanutě připravoval cestu do zenového kláštera – jezdil do zenových center v Polsku, kde jsem později potkal svého zenového mistra, se kterým jsem si několik let dopisoval a u kterého jsem pak ve svých pětatřiceti letech rozluštil pár kóanů a zjistil, co je mysl zápaďana zač (viz i příběh o Sherry). V Japonsku jsem pak pobyl dva měsíce (dostal jsem výjimečně dlouhé vízum, protože jsem předtím zvítězil v konverzační soutěži v japonštině) chodil a fotil na diapozitivy: cestoval jsem a učil se a fotil v klášteru i na cestách a ve městech, abych to vše pak mohl svým nevěřícím krajanům promítat a přednášet o tom.

Navzdory diktátu komunistů a konzervatoristů jsem začal veřejně hrát (vyrábět nečekané a zvláštní zvuky) na doma udělané nástroje vlastní zvukomalebnou a jinak rytmickou (Indií poučenou) hudbu, a realizoval svůj sen o skutečné konzervatořemi neslisované, původní přirozené hudbě, která funguje, a proto i léčí: nakonec jsem jednoduchou přirozeností nadchnul a roztleskal nacpanou Lucernu amalgamem nejrůznějších druhů hudby a hudebníků. Neslyšel jsem na jedno ucho a stereo, no a co? Začal jsem hrát a meditovat na původně válečné čínské nástroje, gongy (v Amati Kraslice, když měl čas, jeden důchodce vyrobil jednou za čtvrt roku několik nevyladitelných gongů, nad kterými se sluchaři ušklebovali), na běžné v bazaru zakoupené bubny, a pak na bubínky tabla, které mne uvedly do světa nejdokonalejších rytmických algoritmů na světě.

Navzdory veškeré snaze tehdejších prokurátorů a důstojníků StB, kteří mně dali zavřít, abych nemohl v rámci celosvětové mírové akce zahrát na gongy na Letné (a snahy bachařů abych v rámci dvouměsíční vazby ve věznici Ruzyně nemohl cvičit jógu či zpívat: kdykoliv mne špehýrkou ve dveřích uviděli, jak si křížím nohy, vtrhli do cely s obušky a zachraňovali mne před domnělou sebevraždou či pokusem si ublížit) a navzdory prostorovému omezení jsem ve věku 40 let složil životní duchovní zkoušku ve vězeňské cele. Z vězení jsem vyšel v té nejlepší tělesné a duchovní kondici a kamarádi byli šokováni mými historkami, jak lze tak ponurý svět (vězení, ale i tehdejšího totalitního státu) prosvítit a rozesmát.

Navzdory tehdejším možnostem jsem hrál českou verzi indické klasické hudby na bubínky tabla (s Emilem Pospíšilem, který uměl drnkat na sítár) a strávil několik let doprovázením dalších písničkářů. Umanutě jsem např. rozřezal tři triangly na tyčinky nestejné délky (kterou jsem pomocí trojčlenky vypočítal podle číselných řad uvedených v jedné brožurce sovětského autora o čínské hudbě z 50 let. min. stol.)

marekNavzdory tomu, že si všichni známí ťukali na čelo, začal jsem po sametovém převratu trpělivě jezdit po vlastech českých (na letní pobyty jógínů, výživářů a objevovatelů šamanismu, reiki, proutkařství), o víkendech jsem přednášel o meditaci, duchovnosti a hlavně o jiné hudbě, kterou jsem začal pouštět i v soukromých a posléze i veřejnoprávních rádiích. Dovážel jsem s přítelem z Německa tibetské mísy a organizoval na ně koncerty v evangelických, českobratrských a husitských kostelech (hrál jsem jen ve dvou katolických, a to jen díky tomu, že tam sloužili polský, resp. španělský farář). Poznámka: kdyby se vám mísa na dvacet let starém obrázku nezačala hýbat, klikněte na http://www.baraka.cz/Marek/index.htm a tam se dočkáte…

Objevil jsem pro Čechy alikvotní zpěv a steel drum, zorganizoval první týdenní kurz hry na didžeridu, objevil nahrávky Henry Marshalla (a dovezl a mnohokrát s ním zpíval jeho melodické verze klasických indických manter), později i Devu Premal s Mitenem, a umanutě jsem psal o new age hudbě kde a kam se dalo. Souběžně jsem na Středoevropské univerzitě  studoval (v angličtině) dva semestry dějiny umění, a sepsal svou seminární práci. Podobně jsem se umanutě pokusil ovlivnit i české kunsthistoriky, včetně paní Mládkové, která vlastní největší sbírku obrazů Františka Kupky, ale až na dvě výjimky se mi to (no a co?) nepodařilo.

Navzdory humpolácky pivnímu přístupu (různých bojkotů a podrazů) některých vydavatelů jsem pokračoval v šíření překladů i článků o flotačních vanách, o Rupertu Sheldrakeovi a jeho teorii morfických rezonancí (vydával jsem své samizdatové sborníčky, přepisoval je v patnácti kopiích na psacím stroji a nechával kolovat po vlastech českých), a nakonec po letech přemlouvání sebe sama jsem publikoval i knihy o jiné hudbě (Tajné dějiny hudby, Hudba jinak, vlastním nákladem Co je za hudbou). Souběžně s tím i články a pak knihy o přirozených porodech (Nová doba porodní, Každá maminka je Mozart, vlastním nákladem Porodit buddhu). A když je vydavatelští žabáci na prameni (kteří mi bez mého vědomí změnili např. obálku) přes zájem čtenářů vydávat přestali, a odmítli a stále odmítají dotiskovat, začal jsem připravovat časopis pro nový věk, který se jmenoval MANA (vyšlo pět čísel), a když mi jej vydavatel ukradl (nechal si název, aniž by se mne zeptal, copyrightovat), pokračoval jsem u jiného vydavatele a vydal dvanáct čísel časopisu BARAKA. Souběžně s tím jsem o jiné hudbě, jiném pojetí zpěvu a meditace a hnutí new age přednášel i na Univerzitě nové doby, a učil zpívat mantry. Všechny mé knihy, ale i časopisy, jsou k pročtení či stažení na blogu…

Navzdory počátečnímu odporu a ostentativnímu nezájmu muzikologů a učitelů na konzervatořích jsem přednášel jak ve velkých sportovních halách, tak v malých sálcích malých měst, umanutě vyprávěl, že hudba stále léčí, ale na ta naše, že nejdokonalejším hudebním nástrojem je lidský hlas, že hudební hluch neexistuje, ale také učil na seminářích hře na didžeridu, základům bubnování na africké džembe, alikvotnímu zpěvu. Zpropagoval jsem celou řadu nových hudebních nástrojů (jako sférickou píšťalu či deštný sloup). Šířil jsem informace o škodlivosti a falešnosti temperovaného ladění západní hudby (pozvaly mne jen dvě konzervatoře, a to jako vždy dvakrát: poprvé a naposledy), a naopak nadšeně a prakticky o výhodnosti meditativního objímání stromů, velmi pomalé zenové chůze kinhinu a velmi uvolněného tibetského běhu.

Zároveň jsem okamžitě pochopil výhody psaní (fejetonů a překladů) na počítačích, a později jejich publikování formou blogů (psal jsem je, když se tak ještě ani nejmenovaly). Jakmile byla možnost, začal jsem umanutě psát blogy i na respekt.cz, jenže mi tam vadily vulgární a mimo téma publikované žlučovité komentáře. Vypínal jsem tedy diskusi pod svým  blogem, čímž jsem si vysloužil kritiku šéfredaktora (ač jsem patřil mezi nejpilnější blogery a jako jediný jsem v roce 2006 dostal od Respektu odměnu 1000 korun za nejlepší předvánoční blog), který nakonec kvůli mně nechal sepsat nový kodex blogera, a zakázal mi zakázat diskusi… Po několika mých blozích na téma trollů a kazisvětů, a po několika letech váhání (jestli jim zvýšená čtenost stojí za tenhle škraloup) nakonec i respekt.cz diskuse přestal zveřejňovat.

Navzdory apatii většiny českých žen jsem celé roky i před sametem přednášel o jejich výjimečnosti, zorganizoval první seminář výuky břišních tanců, a v rámci týdenních a víkendových letních pobytů začal i je učit dalším praktickým nástrojům vnitřní transformace (pomáhal jsem při holotropních terapiích – pouštěl hudbu, učil zpívat mantry, učil uvolnit hlasivky mručivým zpěvem tibetských mnichů atd.). Překládal jsem a šířil informace jak o odlišnosti vnímání mezi ženami a muži, tak o existenci a výhodách orgasmických porodů, a občas finančně pomáhal prvním rodičkám rodit doma. Povzbuzoval jsem a uklidňoval těhotné těsně před porodem po telefonu, propagoval ty porodnice, ve kterých se tehdy nějakou dobu rodilo alternativně (rozumějte: šetrně, ohleduplně), a umanutě dodnes píši (vždy jinými slovy o tomtéž), že prakticky každá žena umí (přestože se jí to porodníci a lékařsko-farmaceutický komplex snaží vymluvit) bezpečně porodit (zvládne to i žena v kómatu), a jaké jsou výhody ženského těla a těhotenství. Navzdory tomu, že po několika přednáškách pro střední zdravotnické školy – učitelky po chvíli odcházely, a studentky zaraženě mlčely – se jednou jedna odvážila namítnout: No, kdyby všechno to, co jste nám, tu vyprávěl o přirozených porodech, byla pravda, tak už se o tom přece dávno učíme, ne? – jsemnad těmi staršími sice zlomil hůl, pro ty mladší jsem ale sepsal jakési desatero možností (a umanutě jim opakuji, jak je být těhotná a mít děti obohacující). Protože stačí, když maminka jiný stav prozpívá, a dítě pak celý život všestranně prospívá.

Navzdory tomu, jak to teď kolem nás a v nás znovu vypadá (občas sršatě brblám, abych vyprovokoval k akci), a že jsem půl života fungoval jaksi umanutě navzdory podmínkám a ideologii a omezujícím možnostem, a nátlaku rodiny a žen, tu druhou půlku života jsem si, navzdory umanutosti a okolnostem, s úsměvem a až neuvěřitelně laskavě tolerantně vychutnával. K čemuž mi tehdy i teď, navzdory tomu že jsem na jedno ucho hluchý a teď ve stáří už neslyším dobře výšky, vydatně pomáhal zvuk a ta pravá hudba: realizoval jsem rčení dávných Indů, že Ucho je Cesta.

 

Napsáno pro účastníky zvukového setkání v klubu Dajána, 13. září 2016

 P. S.: Benefiční setkání uběhlo plynně a samospádem, bylo nás osmnáct, i raw dort byl a kytka v květináči, didžeridu hrála nádherně a poté co jsme zazpívali alikvotní zpěv a probrali ženské otázky a statečně i žensky užasle a tiše provětrali malé deštné sloupky, otázek bylo pomálu, ale nešť, dvojice pak povídaly mezi sebou, na začátku a na konci jsme zpívali Mantru pro ego na Cestě, byli tam lidi z Čerčan a každý dostal či koupil si co zasloužil. Atmosféra jako před dvaceti lety, jen já jsem neomládl leč vydržel. Bude kniha Situace. Vedra snad v týdnu přestanou.

 

 

http://blog.baraka.cz/2009/01/kafkuv-pank/

http://blog.baraka.cz/2009/01/mantry-iii-kategorie/

http://blog.baraka.cz/2009/01/meditace-jako-reseni/

http://blog.baraka.cz/2012/03/duchovnost-resi-vse/

http://blog.baraka.cz/2012/02/sherry-po-triceti-letech/

http://blog.baraka.cz/2009/01/genialni-malir-vizi-frantisek-kupka/

http://blog.baraka.cz/2009/01/za-obraz-jacksona-pollocka/

http://blog.baraka.cz/2009/01/kdo-bude-umelcem-budoucnosti/

http://blog.baraka.cz/2015/02/desatero-kdyz-pro-lucie-21-stoleti/

http://blog.baraka.cz/2014/09/ukryte-zenstvi/

 

http://blog.baraka.cz/2016/03/davne-blogy/

http://blog.baraka.cz/2015/06/nekolik-tajemstvi/

http://blog.baraka.cz/2015/05/vyhody-tehotenstvi/

 

http://blog.baraka.cz/2015/03/amalgam-co-predbehl-dobu-moc/

http://blog.baraka.cz/2014/12/sneni-po-pate-praktictejsi-dodatek/

http://blog.baraka.cz/2012/07/esej-pro-stredoevropskou-univerzitu-1992/

 

http://blog.baraka.cz/2016/01/kuracka-karma/

http://blog.baraka.cz/2012/12/obstetrix/

http://blog.baraka.cz/2011/02/hudebni-sluch-a-temperovane-ladeni/

http://blog.baraka.cz/2009/01/slavici-a-vrabci/

http://blog.baraka.cz/2009/01/hudebni-hluch-neexistuje-5/

http://blog.baraka.cz/2010/09/patnact-let-s-mantrami-henry-marshalla/

http://blog.baraka.cz/2009/10/futujara/

 

http://blog.baraka.cz/2009/01/duchovno-v-70-letech/

http://blog.baraka.cz/2009/01/seminar/

 

http://blog.baraka.cz/2009/01/louceni-s-respektem/

http://blog.baraka.cz/2009/01/kde-konci-svoboda-a-zacina-zumpa/