Až moc hodný Vlastimil Rajnošek (26. 4. 1951 – 30. 8. 2016) « Vlastimil Marek

Až moc hodný Vlastimil Rajnošek (26. 4. 1951 – 30. 8. 2016)

2.9.2016

… se v první půli svého života rád vyskytoval poblíž míst, kde se dělo něco svobodomyslného, k duši směřujícího, nebo hudebního či vůbec kulturního, zatímco v druhé měl tendenci pomáhat právu a spravedlnosti. Znal jsem ho od samého počátku 70. let min. stol. Tehdy chodíval na Karlův most poslouchat písničky Jardy Neduhy, a začal randit s malou Jindřiškou, kamarádkou vysoké Evženie, tehdejší lásky nepřehlédnutelného písničkáře. Život prakticky odjakživa spíše málovlasého, ale o to víc vousatého a obrýleného studenta práv a posléze i právníka Rajnoška, by se už tehdy, a o to víc v průběhu dalších let, dal vyjádřit veršem ze slavné písně: I can´t get no satisfaction…  Byl tak hodný, čestný a spolehlivě pracovitý – až jaksi nenápadný, a proto snadno zneužívaný a často přehlížený (a ženami odkládaný). Pokusím se subjektivně naznačit, že společnost se neskládá jen z těch, o kterých je slyšet a kteří jsou vidět, ale že je obrovská škoda, že není vidět a slyšet ty až moc hodné a nenápadné…

Vlasta byl typ introvertního a slušného hocha, který se učil se hrát na španělskou kytaru (místo na elektrickou), ale nikdy na ni nedokázal zahrát v partě u táboráku. Nekouřil, nepil, neuměl vyprávět vtipy, a nechodil za holkama (prostě to s nimi neuměl), ale býval součástí různých part. Proto také byl (aniž by se dočkal vděku), vždy po ruce, když člověk něco potřeboval. Chodíval si do skladu potřeb pro výtvarníky, kde jsem v tu dobu pracoval, popovídat, případně poslechnout nějakou rockovou nahrávku z cívkového magnetofonu (na který jsme po večerech z elpíček přetáčeli všechny skvosty, ukořistěné na černé burze desek, což byly z mé strany Fank Zappa, King Crimson, ale i Miles Davis a Ravi Šankar, ze strany kolegy skladníka třeba Jethro Tull nebo Genesis). Když studoval právnickou fakultu, stavoval se zahrát si ping pong (na dvou podlouhlých k sobě přiražených stolech mezi haldami lepenky a stohů pytlů s bílou sádrou), nebo vyměnit nějaké ty samizdatové překlady a opisy duchovní i disidentské literatury (odebíral ode mne všechny mé strojopisné plátky, překlady, později i časopisky).

Měli jsme mnoho společného. I křestní jména jakoby předurčila naše vlastenecké zaměření (trápili jsme se za chyby a viny druhých). Jezdívali jsme spolu do Jílového, navštívit a poslouchat dr. Eduarda Tomáše, českého jógína, jehož chata byla kromě jiných obrázků vyzdobena i sérií deseti vyobrazení slavného zenového cyklu Hledání buvola. Četli jsme (a byli vděční za) cokoliv, ale postupně jsme se naučili vyhledávat a dávat dál kvalitu, například román dr. Tomáše o tibetském duchovním učiteli z 12. století Milarepovi. Oba jsme byli velmi naivní. Zatímco já se ale osudu vzepřel, umanutě šel za poznáním sebe sama, a svého buvola sebepoznání našel, Vlasta se bodhisattvovsky a naivně důvěřivě věnoval spíše jiným – a na sebe jakoby zapomněl.

Když se mu blížil konec studií, radil jsem mu, aby školu dokončil, ale nedělal diplomku, tedy aby se vyhnul titulu. Znal jsem ho totiž jako velmi skromného, až neprůbojného, a hlavně poctivého a podvodu (či právnického fíglu) neschopného člověka – tedy přesně takového, který v džungli světa a práv bude neustále opomíjen a otloukán. Později jsem ho už jako podnikového právníka navštěvoval třeba v Botanické zahradě (vždy jsem se zastavil v sousední ZOO pozdravit kamaráda, velmi starého havrana), nebo v Cukrovarech (odkud pochází velká bazarová komoda plná šuplíčků na šanony, jež dodnes slouží mé první ženě jako sklad cetek, triček a spodního prádla). Delší dobu jsem za ním chodíval i na odbor kultury magistrátu hl. m. Prahy, a občas vyfasoval nějaké volňásky na nějaký ten koncert. Nenápadný, zdvořilý, ale tvrdošíjně pracovitý způsob, jakým Vlasta, ač nikdy nebyl komunista, nakonec přece jen postupoval ve funkcích, protože kariéristům se pečlivě pracovat moc nechtělo, docela dobře charakterizuje následující příběh:

Můj přítel, právník Vlastimil Rajnošek, počátkem 90. let pracoval jako vedoucí odboru kultury pražského magistrátu a na vlastní riziko rozhodl, že se dokončí pánovaná rekonstrukce kostela sv. Šimona a Judy (střecha již byla opravena, ale uvnitř zela velká stavební jáma). Tehdy byl (jeho vlastními slovy) „ve výjimečné situaci, kdy mohl rozhodovat a rozhodl a trval na splnění toho rozhodnutí“ (což většina českých úředníků nikdy nedokázala). Kostel byl otevřen jako „koncertní sál“ v roce 1993. Mimochodem, za tohle „navýšení finančních prostředků i na opravu jiných kostelů“, tedy financování veřejných věcí, nikoliv podnikání, byl následným primátorem Koukalem ostře kritizován a odejit. Přesto ale může být, na rozdíl od bývalého primátora, na kterém ulpěla řada skandálů (a který byl „odejit“ na jedno velvyslanectví) pyšný: zasloužil se o záchranu prostoru, ve kterém se „odehrála“ již řada výjimečných a naši kulturní historii vytvářejících koncertů (kromě vážné hudby i třeba vystoupení zpěváka alikvotů Davida Hykese, dva ročníky Alikvotního festivalu a teď koncert manter s Devou Premal a Mitenem.). Stojí za to překonat pohodlnost a opakovaně se pokoušet uskutečňovat sny, napsal jsem v blogu v roce 2007.

Vlasta RajnošekO rok dříve mne vyhledal: míval jsem své poslechové pořady v klubu Rybanaruby, poblíž místa jeho trvalého bydliště. Chtěl být vyslechnut, a tak jsem si na lavičce na náměstí Jiřího z Poděbrad jeho lamentaci (na téma nefunkčních příbuzenských a rodinných vztahů) poslechl, ale poradit mu nedokázal – ani to, stejně jako jakýkoliv vděk od těch, kterým pomáhal a o které se (po)staral, nečekal: prostě to už vnitřně vzdal). Řešení celých roků trvajících disharmonických a jeho zneužívajících (a nemocemi draze placených) nedorozumění už totiž neexistovalo. Příliš hodnému a proto stále více využívanému Vlastovi (fotografie je z roku 2005) se satisfakce, odpovídajícího uznání anebo alespoň zdvořilého poděkování ani v soukromém, ani v pracovním životě nedostalo. Byl dokonce ředitelem sekretariátu ministra spravedlnosti Motejla, a nový přece jen demokratický právní řád už už měl být schválen, když ministr v roce 2010 zemřel (a s ním i možnost, že se i Vlastova pečlivá práce a směřování k jakémusi ideálu možnosti vymáhání práva zúročí).

Předtím ale stačil napravit další hrozící (ne)spravedlnost: upozornil na případ původně estébáckého vyšetřovatele majora Peřta, který mne vyslýchal ve vazbě ve věznici Ruzyně v roce 1986, a který hned po sametu drze žádal, aby byl jako zkušený právník (sic!) zařazen na seznam nových soudců. Protože Vlasta v mém případu také svědčil a znal ho i z mého vyprávění, všiml si jména, a vahou své tehdejší pozice se mu podařilo absolventa právního rychlokurzu a fízla ošlehaného praxí řvaním na své vyšetřované ze seznamu navrhovaných soudců vyřadit.

Snad si v posledních letech, kdy jeho adoptované i vlastní děti dorostly a mají své rodiny, a Vlasta sám dožíval ve vztahu plném respektu, dokázal, dokud to mezi nemocemi a bolestmi šlo, ještě vychutnat a užít i chvíle radosti s hudbou, četbou, cestováním. Určitě takové byly, ale poslední roky se vzdal jak své indické hudby, tak komunikace: už vlastně nežil. Zkuste ale u nás umřít, kdy chcete (v diktátorském systému medicínsko-farmaceutického komplexu, který na lidech trpících bolestí, například v LDNkách, neúnavně a do poslední vteřinky vydělává: přehnaně pozitivní tibetský buddhista by řekl, že je udržuje ve stavu bardo, mezi světem a zásvětím). Vlasta to prostě vzdal: nehodil se na tento svět, a roz-dal se. A tentokrát to konečně vz-dalo definitivně i jeho tělo. Budiž mu lehká zem. Stopa, kterou za sebou zanechal, ale bude přinejmenším v srdcích těch, kteří ho znali osobně, či kterým pomohl, ale i kterými se nechal zradit, zneužít či opustit, ale také i jaksi inkognito v myslích návštěvníků kostela sv. Šimona a Judy, dlouze doznívat.