Jak jsem si užil veder « Vlastimil Marek

Jak jsem si užil veder

22.9.2016

Jako důchodce s hypertenzí a zděděnou cukrovkou druhého typu jsem v těch vedrech žil po ránu, když bylo čerstvo (cestou z obchodu jsem si na deset minut sedl na lavičku u parčíku a prolistoval noviny: užíval si stavu, kdy mne nic nelimitovalo a já opět fungoval!), tak v jedenáct už zapínal ventilátor, pevně zavíral ožaluziovaná okna, a snažil se v jakési teplotní hibernaci přežít. Nenechával jsem se vykolejit předpověďmi počasí, protože jsem věděl, že teplota vzduchu v Praze (a noční v mé nevyvětratelné cele) je vždy a vytrvale o dva či tři stupně vyšší. Mezitím jsem žasnul, co všechno je (na tuto dobu a toto podnebné pásmo z řádu vyšinutý) svět schopen a ochoten zaranžovat. Děly se takové věci, že jsem nakonec nemohl nepodlehnout – úžasu z radosti bytí.

Už tak třicet let jsem zvyklý, že funguju. Ovládat tělo, situace, vyjít z domu tak, že tramvaj akorát přijede, sjet po eskalátoru na nástupiště a dojít na konec nebo začátek vlaku tak, aby metro akorát přijelo, a já v cíli své jízdy byl co nejblíže východu, objednávat se na kontrolu k lékařce akorát v ten den a tu dobu, aby na mne vyšlo poslední pořadí v tom týdnu či měsíci (v poslední době se musím objednávat ne týden, jako před dvěma lety, a ne dva týdny, jako před rokem, ale celý měsíc dopředu), to mi připadalo běžné a zvládnuté. Kromě dědičných zdravotních omezení jsem celé desítky let neměl chřipku, angínu, nikdy jsem neměl nic zlomeného, a naučil jsem se žít teď a tady, s optimismem.

I přechod do důchodcovského věku (ne podle data narození, to jsem od puberty nesledoval) a tedy jakési zpomalení, o které se mi postarala nedokrvující se svaly na lýtkách (chodím prostě pomalu, a pak to jde, jakmile občas podlehnu lákavému doběhnutí na tramvaj, musím si pak po příchodu z pochůzek namazat lýtka bylinnou mastí hřejivou), jsem zvládl. Nikam nespěchám (žadatele o schůzku, kteří se zdvořile omlouvají, když mi telefonují, nebo když si domlouváme hodinu setkání, překvapuji větou, že coby důchodce už opravdu nikam nespěchám, dny a schůzky zařizuji podle těch druhých, protože mám všechen čas na světě).

Blogy píši (a složitější články, které si zkopíruji na později, čtu a komentuji) tak kolem druhé či třetí v noci, kdy se budím a mám mysl čerstvou a fungující. Dny dělím na dvouhodinky mezi devadesátiminutovkami, které trávím vleže, sněním (někdy skutečně spím a nechávám si zdát sny na pokračování, jindy jsem v alfě, ve stavu mozkových vln alfa, v bardu, jak říkám stavu, kdy mám hlavu vypnutou). V rámci povinného bdění pak meditativně připravuji třeba salát (trvá to, než nakrájím papriku, rajčátka, nechám rozpustit trochu soli v jogurtu), nebo si vystřihuji článečky, ze kterých možná později budu citovat)…

Stavy, kdy jsem vedrem tak zmožen, že nefunguji, bezpečně poznám právě podle různých (v realitě, na kterou jsem býval zvyklý) velmi nepravděpodobných událostí. Třeba: odhazuji papír nebo zmuchlaný papírový kapesníček do plastové tašky (do které mi v obchodě dávají nákup, a do kterých já pak shromažďuji to, čemu se odborně říká směsný odpad  – asi na metr, vždycky spolehlivě trefuji), ale ten se v letu nepochopitelně převrátí, odbočí ze směru, odrazí od okraje krabice, ve které igelitka trůní, vezme to buzarem (další odraz od nějaké stěny či překážky), a zapadne do malinké mezery, kterou čistím jen jednou týdně, když svou celu luxuji: nestojí mi to za to shýbání (když se mění atmosférický tlak, dostávám závrať).

Když krájím papriku, jeden kousek podél ukrojené zeleniny se obrátí tou houževnatou stranou k noži, při krájení se odrazí, ve vzduchu v letu udělá dvojitého Axelpausena, při dopadu na článek, který zpracovávám, zanechá na papíru mokrou stopu, a skončí těsně vedle mísy na salát. Podotýkám, že pokud se mi to stávalo ještě před několika lety, než začala tahle subtropická vedra (v Praze je vždy o dva stupně tepleji, a radní to začali letos řešit: dočetl jsem se, že hodlají někde u Hostivaře zbudovat další rybník, a uvažují o tom, že natřou malostranské střechy na zeleno… a náš dvůr v týdnu veder opět sekačkou oholili až na hlínu, přestože tráva moc nepovyrostla: sluníčko teď má co rozpalovat), odletující kousky padaly rovnou do salátových mís nebo do odpadkové tašky. Anebo, na semináři jsem jednou padající nůž příboru, o němž jsem nevěděl, ještě v letu levou rukou instinktivně zachytil: nic se nestalo.

Všechny drobné potraviny (a z nich drobky) mi asi padaly od vousů a lžic i dříve, ale rozhodně ne v takovém počtu a tak spektakulárně. Když si z dlaně poloházím do úst třeba alaburky (počítač mi tvrdošíjně vnucuje slovo blabuňky), tedy původně máčená a pak pražená a nesolená sojová zrnka, přes veškeré soustřední mi vždy dvě tři mršky malé odlétnou a zapadnou tak, že je prostě za nohami židle nebo šprušlí stolečku nevidím, ale spolehlivě rozšlápnu (abych měl co luxovat). Podobně zlobí (pozitivně napsáno, provokují k pousmání a úžasu) zrnka pohanky. Zatímco obvykle krájím chleba do úhledných krajíců, ve vedrech mi z toho vyjdou podivně nerovnoměrné krajíce (na jedné straně třícentimetrový plát k neukousnutí, na druhé průhledný nenamazatelný papír). Když si krájím nať cibulky do ranní polévky, nějaké to neposedné kolečko si občas neočekávaně a nepochopitelně dovedně odskočí zkoumat dlouze neluxovaná zákoutí pod dřezem či lednicí. Mám jen jednu košili s krátkým rukávem, ale do jednoho z nich se ve vedrech opakovaně prostě ne a ne trefit (bývá, bůhví proč, naruby).

Ve vedru jsem sundával misku se zobáním, a poprvé za pět let, co tu bydlím, jsem zavadil o lampu a alaburky vysypal. Když jsem si bral brýle na čtení, z místa, kde je mívám vždycky, poprvé se mi stalo, že jsem nožičkama zavadil o Alpu francovku, ta vymrštila dva umělohmotné špuntíky do uší, ty se odrazily od lahviček Ophtalmo-septonexu (v tom zářivě oslepujícím světle mne často pálí oči, a tak je musím proplachovat) a dopadly za stoleček, mezi velmi zaprášené prodlužovačky a zásuvky, kam se podívám, až to tu budu likvidovat. Poprvé mi taky při věšení prádla spadly dvě různé ponožky z balkonu druhého patra do dvora. Občas mi nejde vymáčknout malinkatá pilulka jednoho léku, a ta si pak, po akrobatickém letu mezi prostorem a časem, žije vlastním pro mne ztraceným životem. Při pokusu o pověšení vypraného prostěradla zjistím, že uvnitř naruby převráceného a překvapivě těžkého velkého kusu prádla jsou zamotané dvoje různé ponožky a jedno naruby převrácené triko. Tož tak.

Ondřej Neff na svém Neviditelném psu občas komentuje umění zapomenout, kam dal klíče, kam založil před odjezdem do ciziny pas, a popisuje, co mu vyvedli psi nebo život. Já jsem od dětství neztratil klíče, nezapomněl někde deštník, nebo zavřít okna před bouřkou, či zamknout byt či galerii (kterou jsem hlídal) – což se několika kolegům opravdu stalo. Právě tak jsem nikdy nezapomněl vzít dětem na výlet pití, a když jsme bydlívali v pátém patře domu bez výtahu, koupit nějakou tu nenapsanou, jen připomenutou (k dohotovení palačinek nebo bramboráků) potřebnou ingredienci.

Chci naznačit, že se vůbec netrápím tím, co se mi v mém věku (vidím trochu lépe jinými brýlemi na blízko a jinak na dálku, ale přendávat je na nose vždy, když nějaké to zrnko něčeho sypkého upadne, je pracnější a k mému zenovému přístupu k životu se nehodící) přihodí. Zato si ale vždy s okamžitou reakcí širokého pousmání uvědomím: kdybych to či ono napsal do nějakého scénáře, všichni dramaturgové a režiséři by mi to omlátili o hlavu, jak by to pro ně nebylo věrohodné. A tak nejen v duchu, ale občas i nahlas, jásám: hurá! Tohle či ono je tak nepravděpodobné, jako vesmír a život na jedné malé planetě… až zázračné! Život je zázrak, nejen pro mne, ale i pro prostěradla ve ždímačce, nebo i alaburky a kousky paprik letící vzduchem (když jsme kdysi mívali kocoura, skládal jsem dcerkám realitu popisující básničky, jako třeba Letí maso prostorem, Mates číhá pod stolem)…