Kometa na stropě « Vlastimil Marek

Kometa na stropě

8.9.2016

… a ponožtičky hned vedle, to byly v úterý 6. září dva z mnoha nádherných zážitků. Někdy se to tak sejde. Den blbec, zvláště když je navíc pátek třináctého, se odehraje tak jednou za půl roku, dny na vlně užívání si jsou běžné, ale celá série výjimečně pozitivních událostí a z toho vyplývajících neočekávaných dojmů a příjemných emocí, to je na snad na oslavu (kdybych něco někdy slavil). Tohle je další osobní blog, i odpověď těm několika čtenářům, kteří se občas ptají, jak se mám. Tož tak:

kometaRáno se budím kolem páté, udělám si polévku do šálku, vezmu pak ranní léky a ještě si lehnu. Někdy na hodinku usnu, jindy si tak lehce podřimuju (i v tomto stavu mívám kraťoučké sny). Ranní slunce (okno na východ, proto je tu ve dnech jasna tolik tepla a musím preventivně stahovat žaluzie) je zároveň zdrojem šikmých paprsků, jež se odráží od Swarovskiho křišťálu, zavěšeného v okně, a které se pak duhově září na stěnách mé cely, a někdy, jako v tomto případě, i na stropě. Tam kdysi bytný zařídil své tehdejší přítelkyni něco jako masážní salónek, a na stropě namaloval reflexní barvou několik mnohacípatých hvězd. Masérky, masáže, mládí, to všechno někam zmizelo, ale hvězdy na stropě občas v přítmí večera, nebo v šeru konce noci, také trošku září. No a najednou na stropě, jakoby to byl duhový ohon komety, zazářila kometa. Viz fotografie (i když jsem už nestihl ten pravý moment, než jsem našel aparát, vybalil z obalu, zapnul, použil zoom, využil poslední zbytek energie v baterii a zmáčkl spoušť).

Naladěn ještě příjemněji než obvykle jsem si pak užíval drobných rituálů obvyklých dnů (tichoučké odemknutí zámku a otevření a zavření dveří, abych spícího bytného neprobudil, má totiž po ránu velmi lehké spaní, výtahem dolů, návštěva pekařství přes ulici, nákup šopského salátu a čtyř rohlíků, a přímo v našem domě ještě noviny). Stáhl jsem pak naplno žaluzie, připravil snídani (abych si mohl vzít tři léky na vysoký tlak, které se musí brát před jídlem, mezi jídlem, a po jídle), pomalu přečetl noviny, pomalu koukl na maily, přečetl několik článků na internetu, a šel si sednout na zahradní plastové křesílko na balkon, než bude horko (pak se tam dá pobejt až odpoledne a večer, když fouká a je stín). Když se daří, právě přijíždí tramvaj či na mne čeká výtah, v oříškárně, kde si kupuji alaburky, nikdo není, a je pod mrakem. Jako důchodce mívám denně jen jednu větší akci, a tu si odbudu ráno nebo dopoledne, dokud jsou ulice a obchody prázdné.

Bytný teď jezdí občas mimo město za dcerou s její čtyřletou dcerou, a vozí si jejich prádlo na vyprání (umí i žehlit, i límečky košil, ale protože je mužsky líný, umí prádlo věšet tak pečlivě, že se po uschnutí žehlit prostě nemusí). Sedl jsem si za večer pověšené prádlo na balkonu do křesla, když v tom mi periferní vidění odhalilo dojímající pohled na dvoje malinkaté ponožtičky čtyřleté holčičky. Nádhera…

Záblesky vzpomínek jsem si z paměti vytáhl ponožtičkami inspirované a dědečkovsky rozněžnělé obrázky nožiček a ponožtiček jak dcer, před více jak pětatřiceti lety, tak vnuček, před více jak patnácti lety (starší vnučka je už středoškolačka, mladší jí bude příští rok). Dcery jsem tehdy fotil na černobílý kinofilm, fotky jednou za čas vyvolával v zatemněné a zamknuté koupelně, přičemž jsem zvětšovací přístroj z půjčovny měl umístěn na širokém prkně přes vanu. Zvětšoval jsem na formát A4, který se tehdy používal pro technické fotografie, protože fotopapír neuměl odstíny: jen černá nebo bílá. To ale dodávalo fotkám umělecký šmrnc, a já navíc dával celá alba fotografií dcer (nejen narozeniny, vánoce či jiné oslavy, princeznovské a jiné holčičí maškarády, ale i třeba velkou kočku ze sněhu místo sněhuláka na dvoře, anebo holky pod pingpongovým stolem, kde si stavěly domečky) u syna přítele vázat do barevných šátků. Své studenty a jejich partnerky neustále, pokud mají malé děti, opakovaně povzbuzuji, aby fotily a fotily, a pak s dětmi fotky občas společně probíraly: velmi to utužuje rodinné vztahy. Vnučky jsem už fotil digitálně, samozřejmě, a nedávno stovky momentek předal jejich tatínkovi na flešce. A ony teď už fotí na smartfouny (a k Vánocům jim nedávám plyšáky, ale notebooky nebo teď paměťové karty).

Ten den mi ještě přišel dlouhý mail s řadou dalších informací o dávném příteli, který právě umřel, jehož pisatel se mi připomněl: navštívil kdysi v 80. letech soukromý koncert hráče na indickou vínu u mne doma na Vinohradech. A tak jsem na mozkových vlnách alfa snil: Tehdy jsem se učil hrát na tabla a velmi zajímal o indickou klasickou hudbu, a tak jsem vyhledával kdejakého Inda, který tehdy hrál v Praze, chodil na tiskové konference, a  obvykle pak pomáhal s překladem (opravoval jsem nějakou tu profesionálku, která se ovšem nejen v termínech hudebních, ale ani v nástrojích z Indie vůbec neorientovala a nebyla schopna kloudně přetlumočit, o čem měla být řeč), a pak už jsem se tvářil, že k nim patřím, a byl akceptován jako oficiální tlumočník toho kterého indického souboru. Jak jinak jsem se mohl dostat k hudebníkům, abych se jich mohl vyptávat na to, co mne zajímalo? Oni byli obvykle jednak zmrzlí (hned na první cestě ulicemi zakoupili od prodavačů matrjošek ruské kožešinové tankistické čepice, tzv. ušanky), jednak velmi potěšeni, že tady někdo něco ví o jejich hudbě, a tak velmi srdečně a otevřeně mluvili o všem, na co jsem se ptal, a prozrazovali i to, na co jsem se neptal, protože jsem o tom nevěděl.

Od brzkého rána jsem přes den postupně, dokud jsem nezačal dělat překlepy, opravoval blogy, které mi studenti pomohli vybrat za poslední rok do nové, poslední a jako obvykle soukromě vydané knihy fejetonů (což znamenalo najít si na síti příslušný blog, zkopírovat jej, vložit do makety budoucí knihy, odstranit všechny hypertextové odkazy na jiné blogy, upravit styl písma, jeho velikost, tučnost, ale i řádkování, a to s každým z asi osmadvaceti fejetonů). Byla to piplačka, ale musel jsem přece využít dne, který začal kometou s dužákem na stropě a ponožtičkami hned vedle hlavy za zábradlím balkonu! Když jsem odpoledne maketu budoucí knihy a první korektury a úpravy kapitol dokončil, poslal jsem ji člověku, který ji pak dá vytisknout, a dvěma dalším studentům, kteří mi třeba napíší nějaké ty připomínky.

Mezitím jsem jiným mailem požádal dceru, aby mi po svém muži, jenž se občas vyskytuje v Praze, poslala peníze za tam postupně prodané knihy, které jí pro mě předala manželka majitele budovy a pozemku poblíž Berouna, kde jsem míval před osmi lety víkendové semináře: osm let se pomaličku hromadily, a na rozdíl od jiných, kteří si peníze tiše nechali, a já už dávno kontakt na ně postupnou výměnou počítačů ztratil, tato hodná žena vypátrala adresu mé dcery, jinak prodavačky v antikvariátu v Mělníku. Ony dva tisíce se mi právě teď, po mimořádných výdajích spojených s výdaji a únikovými cestami před nevyvětratelným pražským vedrem, přijdou vhod. Co sním teď? Jaké mám potřebné přání? Koupil jsem v drogerii navíc, snad to udám nějaké ženě, výživný bio-krém, protože stál stovku, což mne oprávnilo nechat se e-mailově zařadit do databáze a případně vyhrát skládací elektrokoloběžku. Mohl bych tak po letech po Praze zajet sem tam i na nějakou tu výstavu, hmmm…

U vietnamské prodavačky zeleniny byly k dostání švestky, mé druhé nejoblíbenější ovoce, a navíc velké a lehce kyselé, a tedy osvěžující: obvyklé ovoce (jablka, hroznové víno, meruňky natož broskve a další hrušky) je na mne moc sladké, a tak mi švestky občas přijdou, i ke chlebu se sýrem, velmi vhod. Šel jsem dát rozmnožit leták, který dostanou účastníci zvukového setkání příští úterý v Dajáně (složitě jsem jej s pomocí nového studenta dával dohromady, na novém počítači s Windows 10 jsem to neuměl, tak jsem si rozchodil starý notebook, udělal to po staru, sám sobě poslal v příloze mailu, a vida, podařilo se). Rozmnožovna (jak zněl název takového podniku v socialismu) je právě na půl cesty mezi naším domem a další zastávkou stanice tramvaje, takže jsem tam šel pěšky: holt pomalu, jinak by mne celý den bolely, přes mazání bylinným balzámem, nohy: zkrátka dělám, co mohu, a co nemohu, dělám pomalu. A když jsem odcházel, vcházela maminka s kočárkem a tak jsem pro ni, ale spíše sám pro sebe zažertoval: Vy si jdete namnožit miminko? Ona se usmála! Atd. atp. Další den jako dužákovou kometou malovaný…