Dočkal jsem se: samozřejmě ne od českého komentátora či esejisty, ale od anglického slavisty Davida S. Danahera, jehož knihu Číst Havla (Reading Václav Havel) recenzoval Josef Chuchma v LN (15. 10. 16). Mám na mysli existenciálně duchovní základ Havlovy tvorby. Znáte to, doma není nikdo prorokem, a ostýchavost českých komentátorů vůbec zmínit slovo duchovnost (i sám Havel používal spíše opis, to co nás přesahuje, anebo jiné neutrální slovo spiritualita) je příznačná pro jistou dávku obecného pokrytectví a někdy až zbabělosti nazývat pravdu pravdivě. Ostatně i ptydepe a absurdnost jeho her, jako seriózní pokus vyrovnat se s krizí světa studené války a železné opony, jsou příznačné. Pamětnicky ale na čtení a pochopení náročně naznačím některé další osobní i společenské souvislosti, tvořící útek, na kterém jsem tkal i vlastní charakter a život.
Až Danaher totiž (i v současné mediální záplavě vzpomínek na dramatika a disidenta) přímo vyzvedává Havlovu apelativnost, a navíc jako o klíčovém konceptu Havlova myšlení píše o rozdílu mezi vysvětlováním a chápáním. Tetelím se matemaštováním, protože to je i má celoživotní posedlost: ne kázat, ale naznačovat. Zvát k praxi. Vysvětluji, ano, ale kdybych byl dramatik, také bych skončil u absurdních dramat. Utekl jsem ze zmatení slov a řečí k zenu (a ke kóanům, které jdou až ZA slova) a k hudbě – ale ne k notám, nýbrž až k tibetským mísám a indickým bubínkům tabla (ani k jednomu nelze napsat noty). A protože každé fejetonové psaní je subjektivní, a blog je forma přímo vycházející ze subjektivních názorů na to či ono, níže je to, co jsem chtěl dodat, v jakémsi amalgamu vysokého i nízkého.
Na počátku 70. let min. stol. jsem s Milanem Kozelkou a Vlastou Třešňákem v divadélku ve Vyšehradské ulici připravil a s gustem přerecitoval citáty a parafráze z Becketta, anebo ve čtyřech kopiích na psacím stroji ťukal a po malostranských hospodách nechal kolovat časopisky (oplývající ostrými komixy jako z francouzského časopisu Harakiri, později Charlie Hebdo) a absurdními pojmy jako Topořík, Emetík, rozuměj: o zvracení) jasně vyjadřující můj názor na dobu, ve které jsme museli žít. Byli jsme o desetiletí mladší než generace šestatřicátníků, a tak jsme se přece jen i u nás dočkali sexuální revoluce, bigbítu, Beatles a nakonec tedy i Nobelovy ceny pro Dylana.
Danaher s výhodou odstupu cizí kultury, ale zároveň se znalostí českých literárních poměrů a jeho her, dokázal Havla číst jinak, a píše: Pražský tvůrce a politik pojmenovával duchovní stav, který neodvisel od bipolárního rozdělení světa na Východ a Západ, nýbrž je výrazem existenciální krize, kdy člověk se odcizuje přírodě, zemi i sám sobě. Jinými slovy, zatímco Havel měl divadlo, kavárnu Slavie, Ionesca a Becketta, a vězení mu pádně naznačilo, že se Godota nedočká, my měli Beatles, Zappu a Dylana, Karlův most, happeningy, restaurace u Glaubiců, U dvou slunců a U krále brabantského… a tanky v ulicích pak tak pádně uťaly naše plané naděje na socialismus s lidskou tváří, že bylo jasné, že si svou svobodu musíme vytrucovat sami. A dočkali jsme se poslouchání gramodesek z tajné (černé) burzy na chodnících i ve svahu Petřína, aktivního hraní (na samodoma zhotovených nástrojích), a samizdatu (běžně nedostatkový průklepový papír jsme si jako noční hlídači brali z šuplat sekretářek ředitelů Národní galerie). Jinými slovy, nemusel jsem se tak zdržovat existencionálními teoriemi, planým stěžováním si, že tu nejsou k dostání nástroje a zesilovače, nebo že neexistují knihy o duchovnosti: našel jsem si jógu, a po nocích jsem překládal a přepisoval duchovní spisky.
Z globálního hlediska, zatímco Kerouac (v generaci Havlově) v rámci hledání toho, co ho přesahuje, psal o satori, Ginsberg básnil o tibetském buddhismu, a Snyder o zenu (i když ten druhý později přece dospěl ke zpěvu manter, a třetí doputoval až do japonského kláštera, stejně jako Leonard Cohen k zazenu), mé generaci se podařilo (i díky Jazzové sekci SH) hrát alternativní hudbu v Lucerně, a mně se poté podařilo umanutě doputovat do zenového kláštera v Japonsku (viz kniha Český zen). Jinými slovy, od nic neřešící teorie, nebo k ničemu aktivnímu ne-zvoucích filmů či románů, jsem přešel do praktického modu: dovezl jsem stovky diapozitivů (pro dva roky tajných přednášek), ale i praktická řešení jak meditovat v zazenu, na čem, jak dlouho, a později jsem si našel svého jihokorejského zenového mistra v Polsku. Ač manuálně i jinak nešikovný, Havel našel svého duchovního mentora v osobě dalajlamy (a v téhle ne-náhodě měl prsty můj tehdejší student, který se učil tibetsky, když já japonsky).
Ještě jinak, ani tehdy zase až tak nezáleželo (natož dnes už nezáleží) na tom, že Havel zklidnit hladinu své mysli, tedy meditovat, nedokázal. Jeho meditací bylo neustálé cizelování dramatického textu. Svou existenciální krizi (a krátký okamžik selhání) pak vyřešil ve vězení – a postupnou transformací v disidenta (také protože se pohyboval v atmosféře toho, co jeho i nás všechny tehdy i dnes přesahovalo): čím víc ho zavírali, tím byl tvrdohlavější pisatel esejí a dopisů mocným. Práce na dialozích jeho absurdních her ho vycvičila coby pozdějšího mluvčího Charty 77 a režiséra, organizátora sametové revoluce. A atmosféra pospolitosti a výronu lidové tvořivosti při demonstracích na Václavském náměstí dokonale rezonovala s tím, co ve svých hrách mohl jen naznačit: jako všechny ostatní převratné události, i v listopadu 1989 byla pod vší tou euforií ona vysněná duchovnost – něco, co nás tehdy všechny přesahovalo…
Je to jako v kultuře (a jak Havel tak i my jsme se dočkali otočení kola dějin) a jako v historii vždy: ti mocní a dobově slavní budou v dalších generacích zapomenuti, a budou se oslavovat vlasaté máničky, co ani moc neuměly hrát… a děti budou z čítanek recitovat básničky magorů. To co je dnes přetřásáno v médiích, bude překryto dalšími vrstvami, a nikdo si na dnešní politiky a problémy nevzpomene. Nobelovy ceny budoucna čekají na další kluky, co si umějí hrát v garážích na počítačích, jezdit na prknech všech druhů nebo žonglovat. Už aby při Unescu existovala komise osvícených (magnetická rezonance spolehlivě ukáže, jestli jsou hemisféry a určité části mozku propojeny), která by každoročně udělovala Nobelovu cenu za osvícení.
Naznačuji opakovaně, že přestože je oficiálně duchovnost přehlížena, tvoří (tak jako ženská domácí a do HDP nezapočítávaná, protože nehonorovaná práce) většinu motivace a naděje lidstva. Sheldrakeovou morfickou rezonancí vše propojující zvláště v krizových dobách je… duchovnost. Touží po ní, i když nevědomky, každý puberťák a opilec (špiritus, spiritualita) a drogový experimentátor a opravdový umělec atd. Je za každou katedrálou, podařenou písničkou či aplikací, dalším dílem Simpsonů či Avatara, a bude podstatou záchrany lidstva.
Na rozdíl od Václava Havla, který po spiritualitě (pardon, po tom, co nás všechny přesahuje) jen teoreticky a literátsky toužil, a přesto jemu i nám velmi pomohla (když už nebylo co jinak číst, tak se to pokoušel napsat), roste počet nerdů, pardon, šprtů, kteří jejími formami intuitivně žonglují ve správném směru. A sice pomalu, ale přece jen narůstající počet dalších duchovně orientovaných lidí (včetně každého dobře porozeného příštího malého buddhy) je jakousi kápézetkovou pojistkou evoluce… aby to dobře dopadlo.
Opětovně tedy naznačuji, spíše apeluji, že přes obecné nepochopení závažnosti tématu, duchovnost řeší a vyřeší, právě až to dobře dopadne, vše podstatné (a já díky ní také aktivně vyřešil v roce 1986 věznění). Když mi koncem století vyšla kniha Tajné dějiny hudby, potkávali mne jógíni, kteří chválili knihu slovy No, dobrý, ale proč jsi psal i o hudbě?, a rockeři, kteří tutéž knihu chválili slovy No dobrý, ale proč jsi psal o duchovnosti? U stavby se poutník setkal se třemi dělníky, kteří opracovávali kameny. Co děláte, zeptal se. Ále, čistím kameny, odpověděl otráveně první. No, stavím zeď, vysvětlil s úsměvem druhý. Stavím katedrálu, pyšně oznámil třetí… Ano, to byl ten s vizí.
Václav Havel přilákal několikrát dalajlamu k návštěvě Prahy a účasti na několika ročnících konference Fórum 2000 (měl jsem tu čest ho zachránit před příliš dotěrnými fotoreportéry, kteří se za dalajlamou chtěli dostat až na pánský záchodek, zatímco já pak marně rozdával spřáteleným a známým žurnalistům i bývalým disidentům letáčky o duchovním původu dalajlamových názorů na řešení krizí světa). O prvním setkání Havla s dalajlamou jsem již psal. Dokonce se mi pak prostřednictvím sociologa Bohuslava Blažka podařilo na jeden ročník protlačit na seznam pozvaných zahraničních hostů jak Fritjofa Capru, tak několik žen (Rianne Eislerovou, Marilyn Fergusonovou), pak ale zvítězili nadobro političtí poradci a ekonomická a politická témata. Zmíněný přítel, pár let sekretář Havla, zorganizoval několik návštěv zenových klášterů v Japonsku a jiných duchovních památek v několika dalších naším už světově známým prezidentem navštívených zemí s dlouhou duchovní tradicí, jenže se o nich vůbec nepsalo.
Po úspěchu mezinárodní konference transpersonálních psychologů v roce 1992, kdy 800 zájemců ze světa a dvacítka světových osobností hnutí new age, například Ram Dass, Rupert Sheldrake, přijela do Prahy zlákána naším duchovním prezidentem, ale také aby nás varovali před rukou volného trhu a zkomercionalizovaným konzumem duchovnosti, i Češi začali, kromě zájezdů, svetříků a zahradních bazénů, nakupovat i přednášky a kurzy a zážitkové víkendy ve velkém: zůstalo však jen na tom zábavně teoretickém. Obecný zájem veřejnosti o duchovno a metody k němu vedoucí pak ustával a až na výjimky téměř nadobro ustal (také protože nic z toho nebylo instantní, a ti zvídavější si nedokázali klást jiné otázky), a tak stále souzním s někdejším Havlovým zklamáním z promarněné šance. Zatímco on ztratil naděje a poté i iluze o politice v letech rozpadu republiky, já coby poslanec za OF už v roce 1990.
Svět, ve kterém žijeme, napsal maďarský ekonom László Bogár, je světem absurdit: méně než sto superbohatých dolarových miliardářů vlastní stejný majetek, jako čtyři miliardy lidí žijících chudobě… Civilizace mimo Západ jsou dnes jako celek chaotickou směsí, jež může v kombinaci s afekty frustrované a upadající střední třídy Západu vést až k permanentní globální občanské válce. Málokdo si přitom uvědomujeme, že náš přepych je od středověku založen jednak na nucené přeměně sakrálního řádu zemědělství (vida, opět ona duchovnost za vším tehdejším) na desakralizovaný řád zakládající se na zisku, a zadruhé, na vydrancování ostatních civilizací. Nedivme se proto, že ti superbohatí se snaží, když už autority nejsou a vše je dovoleno, zmanipulovávat pohyb peněz i demokratické volby jako výtahy k moci, ale chápejme také stále větší existenciální frustraci těch chudých, kteří si to také uvědomili. I dnes platí, že pokračující desakralizace doby ničí civilizaci, a naopak, že svět lidí potřebuje jako sůl zposvátnění, včetně praktických forem duchovnosti.
Naznačuji tedy, že skutečné a jediné řešení je dlouhodobé (nejméně třígenerační), úzce související právě především s každodenní duchovností, tedy nakonec s revolucí v hlavě každého konkrétního člověka, ale také se způsoby, jakými u nás rodíme, vzděláváme a manipulujeme každou další mladou generaci: ostatně o tom již patnáct let píši na blogu. Je připraveno soukromé vydání mé již jednadvacáté knihy, ale stejně jako před lety náklad časopisu Baraka, i čtenost tohoto blogu neustále klesá (a rovněž Univerzita nové doby Milana Calábka tímto ročníkem skončí).
Jenže, přestože se ještě dlouho o ní nedočtou děti v čítankách, a my v médiích, bez duchovnosti to nikdy nešlo a ani v budoucnu nepůjde. Pravda a láska nikdy docela nezvítězí na lží a nespravedlností. To dnes zprofanované heslo by mělo znít Pravda a láska (občas) vítězí… Doufejme, že v jedné potenciální verzi téměř utopické, protože daleko duchovnější budoucnosti, to bude přece jen častěji.
Ostatně současný evropský a tím pádem i globální ráz krize lidství bez duchovnosti vyjádřila ve své knize Unterleuten bývalá východoněmecká spisovatelka Juli Zeh: Člověk se stává závislým na tom, že je posuzován a posuzuje druhé. Veškerá blízkost je rozehnána nutkavou kritičností. Přetížené 21. století zrodilo člověka zaměřeného na výkon, urputného, sebestředného (protože je to většinou kuřačka) a neschopného navázat bližší vztah. Tož tak. Havel toužil po tom být blízko duchovnosti, a tak si našel alespoň dalajlamu. Pokud my budeme chtít zachovat svět pro naše vnuky, budeme si muset najít duchovnost.
P. S.: zmínky o setkáních s dalajlamou pro čtenáře šprty
http://blog.baraka.cz/2012/04/vytrvala-umanutost-hany-rysove/
http://blog.baraka.cz/2009/01/kdyz-uz-i-dalajlama/
http://blog.baraka.cz/2009/01/dalajlama/
http://blog.baraka.cz/2015/08/dalajlamovstvi/ megablog
http://blog.baraka.cz/2011/10/duchovnost-jinak/
a něco pro hořké pousmání: To jsou paradoxy!
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_absurdarium.aspx
