Jsme rozmazlení, zmatení a málo odolní « Vlastimil Marek

Jsme rozmazlení, zmatení a málo odolní

17.10.2016

Proč si někdo uvědomí, že je v pasti, přizná si to a začne s tím něco dělat, a druhý to nedokáže za celý život? Odpověď je ještě složitější, než si myslí i věhlasní teoretičtí ekonomové či psychologové, ale řešení, i když často bolestné a pracné a dlouhodobé, přesto existuje. Jen si odborníci a především ti nějakou pastí (nějakého životního problému, který často vyroste až do forem úzkostných poruch) postižení nedokážou položit tu správným směrem mířící otázku: teorie kognitivní disonance naznačuje (především u žen, jejichž mozek umí daleko lépe namluvit sám sobě, že to, co si myslí, je to jediné a neotřesitelně správné), že uvidět sám sebe (samu sebe) v pasti je bez nějakého šoku, nemoci, katastrofy, prakticky nemožné (zvláště zde platí, že všechno zlé je pro něco dobré). Pokusím se znovu (zeširoka, protože problém je široširý) naznačit, odkud také vítr příčin vane, a odpovím v souvislostech (mezi řádky a odstavci) a v závěru.

Mozek ve snaze ochránit svého uživatele před vyšším výdejem energie umně vše negativní zakamufluje, a neviděný problém tak jakoby neexistoval. Jeden z důsledků? Neumíme se vypořádat se s životem a jeho nástrahami. Za posledních deset let stoupla v Česku spotřeba antidepresiv třikrát. Přibývá hlavně lidí s úzkostnou poruchou. Podle některých odborníků jde o důsledek toho, že jsme zpohodlněli, jsme rozmazlení a psychicky slabí, říká lékařka. A upozorňuje na společností nevnímanou, ale podle ní základní příčinu:  Největší problém vidím v tom, jak se dnes vychovávají děti. To, co dnes většinou vidím, je přehnaně ochranitelská výchova, kdy se dětem zametá cestička, aby to neměly komplikované. Většina rodičů přebírá odpovědnost za děti v oblastech, kde ani nemusí. Děti se tak nenaučí starat se o sebe, samy si hrát, usínat, učit se a další potřebné věci, které jsme my jako děti zvládali. Dnešní mládež je velmi nepřizpůsobivá, pohodlná a chce mít všechno hned.

Bohužel je to výsledek naší výchovy a našich hodnot. Myslím, že civilizovaný svět s tím bude mít v budoucnu problém. Hm, naznačuji ve svých fejetonech už hezky dlouho, že na potíže bylo zaděláno již kdysi dávno, a že pes je zakopán již ve vztahu společnosti k mateřství, přesněji ve způsobu, jakým si muži porodníci za poslední století uzurpovali porody. Chybí-li rodičce zkušenost porodníky nepřerušovaného, tedy přirozeného porodu (a tedy produkce hormonů mateřské lásky), chybí-li dítěti neustálá pozornost (těhotné a později) matky, chybí-li mu do prvního roku neustálá blízkost a doteky matky a otce (kojence nelze rozmazlit), a pak pochvaly, povzbuzování a škola hrou (přičemž udělat chybu by mělo být normální a nikdy by se za ni nemělo dítě a pak puberťáka trestat), vychováváme si budoucí neurotiky, psychopaty, zakomplexované rozmazlené kňouralky, a ještě později šmejdy, chtivé politiky a bankéře atd. atp. jako na běžícím pásu.

 Navíc naše společnost již celé století protežuje ne klidnou tolerantní duši či morálku, ale hmotu, výkon, a dnes navíc rádoby autoritativní a kritické, rozuměj: negativní myšlení. Leč modely nejsou a hodnotami se ohání už málokdo. Ne náhodou se teď i v ekonomii objevil termín morální hazard, hlavní příčina i poslední a dosud trvající světové krize (nepřímo viz letošní Nobelova cena za ekonomii): špatně porozený a tresty vychovávaný hoch si bude chybějící niternou jistotu dodávat na úkor jiných. Ne náhodou jsou tři největší hříchy (tři kořeny zla, tři jedy, které musí adept buddhistického probuzení a nirvány zvládnout) již od dob Buddhy v centru téměř komixových návodů jakékoliv Cesty. Kohout symbolizuje žádostivost, chtivost, ale také lpění na ní. Prase symbolizuje nevědění, zaslepenost: dualistická mysl neustále polarizuje svět na „já“ a „to ostatní“. Had symbolizuje zášť, nenávist. Jinak řečeno, je to stále větší žízeň po rozkoši, která je příčinou lidského utrpení (jedna z šestí říší na kole samsáry je říše hladových duchů: ti mají tak malinká ústa, že se nikdy nenasytí: nikdy nemají dost). Ostatně celé roky doporučuji vyhledat si termín buddhistická ekonomika: alternativa i v téhle oblasti vždy existovala.

 Což ovšem už tak sedmdesát let u nás úzce souvisí i s absencí jakékoliv praktické duchovnosti, potažmo morální autority. Zatímco v 50. letech min. stol. ještě děti rodičům vykali, uměly pozdravit a slušně se chovat, zároveň započal vývoj směrem k pokrytecké aroganci: děti se naučily něco našprtat a pak zapomenout, místo aby se naučily se učit. Strana a vláda něco jiného nařizovala a něco jiného žila. Duchovnost, spiritualita, byla odsunuta jen do hodin náboženství a stále prázdnějších kostelů. Dějepis byl biflováním dat válečných operací, zeměpis v době železné opony biflováním počtu tun vytěžené železné rudy či vyrubaného uhlí. Neexistovalo osobní trápení, a nemoc se přece dala vyléčit, nejlépe kolektivně, v nemocnicích či ozdravovnách. Jinými slovy, ježíšmarjá jsme znali jen jako zakletí, zrovna tak jako sakra (posvátný), a o buddhismu nikdo z nás neslyšel. Kdo se zbláznil, byl schován za zdi blázince nebo jiného ústavu… Být davem se smělo, být jedincem bylo zakázané.

 Teprve po sametu se začala rozevírat opona alternativ, ale příliš překotný výskyt příliš mnoha špatně přeložených knih o duchovnosti jiných kultur, příliš mnoho přednášek povrchně rychlokvašených lektorů, stejně jako příliš mnoho učitelek angličtiny, které byly jen o několik lekcí před svými žáky, způsobilo, že případní zájemci znovu padali do pastí povrchních popisů. Po půl století cvičení jógy jako tělocviku trend pokračoval: duchovnost bylo a stále je sprosté slovo stejně jako před sametem jóga, meditace či vegetariánství. Místo aby se třeba porodnictví polidštilo tak jako v sousedním Německu, nebo ve srovnatelně velkém Holandsku, ve zdravotnictví se skryla totalita. Porno je dostupné na pár kliků i puberťákům (a ti když vyrostou, mají potíže s erekcí), ženy studují na muže, homosexuální páry chtějí adoptovat děti, které manažerky nemohou mít. Rozvod je snadný právě tak jako císařský řez coby nadstandard. Takže není divu, že jsme, jak ta zvířátka, bezmocně vláčeni hormony, emocemi a náhodami života.

 Jenže, postupnou degenerací jsme ztratili schopnost zvířat či ptáků instinktivně držet správný směr a nezabloudit. Zatímco v hejnu ptáků se žádní ptáci nesrazí, my lidé dokážeme srazit letadla, anebo dva tankery na širém moři. Po několika staletích karteziánského směřování k naprosté dominanci rozumu (vědy) jsme ztratili schopnost důvěřovat svým instinktům, a ženy ztratily schopnost důvěřovat svým dvě stě milionům let zdokonalovaným tělům. Instinkty nám zakrněly. Zatímco v hejnu ptáků existují jakési KPZtky (krabičky poslední záchrany), a chybující vůdce je nahrazen dalším, a totéž funguje v hejnech zvířat (i alfa samci, kteří náhodou zahynou, jsou nahrazeni beta samci, kteří začnou hrát role alf, jejich těla začnou zvýšeně produkovat testosteron, a zrodí se nový alfa), lidská smečka, čím je větší, tím méně (pro jedince škodlivěji) funguje, a vyšinutých diktátorů a bankéřů v pastích svých ambicí se nedokáže zbavit včas.

 Shrnuto: jsme špatně porození, nedomazlení, a také proto často nemocní, ve škole trestáni za to, co nemůžeme vědět, málo chválení za to co se nám povede (a tedy zmatení, neprůbojní a nejistí), a celou již pár století negativně orientovanou společností (plnou bojů a soupeření místo respektu, tolerance a spolupráce) nuceni se přizpůsobit. Protože je život stále složitější, není divu, že v tom všem máme zmatek (který skrýváme), a neumíme se s nástrahami vypořádat… a nemáme tak ani šanci zjistit, že jsme v pasti iluze (způsobu našeho vnímání). A tak zabředáváme stále hlouběji do fiktivních problémů, marně (protože na špatných místech) hledáme řešení, a užíváme tabletky, drogy (včetně nikotinu a alkoholu), virtuální zážitky, nebo si dodáváme pocit štěstí konzumem či únikem. A rozhodují o nás jen trošku špatně porození psychopati.

 Opakuji, v naprosté většině případů natrhne naši realitu (tedy její iluzi) jen nějaký šok. Ale právě před tím nás přecitlivělé maminky (a dnes i medicína, stát, policie, hygiena atd. od malička chrání… tak jako před obyčejnou hlínou či špínou) a náš imunitní systém se nevyvine a jsme proto dvakrát ročně nemocní chřipkou či angínou a farmaceutický průmysl (a systém) vydělává na zubních pastách, šampónech, hormonální antikoncepci a potom umělém oplodňování a plastických operacích a našich nemocích.

 Přitom už ale, kromě nic neřešících knih a příruček, existují (kromě návštěvy psychologa či užívání antidepresiv) stovky možností, od zdánlivě omletých mouder, až k aktivní účasti v nějakém psychoterapeutickém centru, kurzu, ale i v oddílu jógy, anebo pomocí pravidelného zapojení celého člověka (nejen těla, ale i mysli a duše) v rámci nějakého současně moderního (adrenalinového) sportu. Když už ne přímo horolezectví či divingu, tak například aikida, anebo klidně i žonglování: je třeba trénovat bdělé vědomí a pak uvidět past a vyskočit z bludného kruhu do sebe zacyklených negativních myšlenek. Ale hlavně něco, cokoliv, začít dělat. Ostatně, nástrojů vnitřní transformace je stále víc, a vyzkoušená řešení a civilně zpracovaný postup má i zpovídaná paní doktorka:

Já lidem radím, aby za prvé nevnímali problémy jako cosi, co by být nemělo a co je špatně, ale jako výzvu se něco nového naučit, na čem můžu povyrůst. Pak je snazší od problémů neutíkat a lidi najdou odvahu je začít řešit.

Další důležitá věc je, za druhé, nesnažit se všechno umět rozlousknout co nejrychleji a nejsnadněji. Někdy musím nasbírat zkušenosti, trpělivě krůček po krůčku, abych pak dané věci mohla být schopná vyřešit.

Za třetí, většina lidí vnímá problémy jako něco špatného: nerozumím si s dětmi, tak to znamená, že jsem špatná máma, něco mi nejde, znamená to, že jsem neschopná a nešikovná. Nespokojenost je ale normální věc, je to motor, který nás táhne dál, doporučuje životem a klienty poučená paní doktorka.

Naznačuji, že ze všech těch problémů a vzájemně souvisejících krizí ale vyplývá i jedna velká individuální výhoda: začít něco vylepšovat se tak dnes dá odkudkoliv, kdykoliv a čímkoliv! I když sami nejsme schopni zjistit, že jsme v pasti, stejně ale můžeme začít vylepšovat to, nač dohlédneme každý večer ve vaně: své tělo (nástroj, pomocí kterého můžeme realizovat své lidské zadání). Můžeme a měli bychom trénovat emoce, respekt a pomoc druhým (což se dá dělat už od dětství, třeba formou nějakého kolektivního sportu). Čím citlivější a vyladěnější, ale i odolnější pak budeme, tím dříve past, o kterou tu jde, a sebe v ní, spatříme! A zároveň jako když najdeme sílu a odvahu z ní vyskočit a přestat ztrácet čas a energii v dalších matrixech matrixů…