Naše těla naše volba « Vlastimil Marek

Naše těla naše volba

24.10.2016

Opět jsem se dočkal: v návaznosti na blog na podobně egoisticky (rozuměj: emancipovaně) laděné heslo mnohých aktivistek přirozených porodů se objevily další reakce. V návaznosti na protesty proti fundamentalistickým snahám úřadující polské vlády zpřísnit už tak přísné (proti)potratové zákonodárství se ve veřejném prostoru znovu – a jistě ne naposledy – otevřela otázka práva na potrat jako součásti ženských (reprodukčních) práv, píše český filosof. Heslo polských žen „Moje tělo, moje volba“ a velké tamní demonstrace pomohly zastavit proces schvalování protipotratového zákona, a mně, pak v návaznosti na blog Mé tělo, mé dítě, moje rozhodování z května t. r., kdy šlo o boj za přirozené porody, umožnilo použít filosofovy úvahy a dál rozvinout téma, které bitevní kočky přehlížejí.

Z debat, které jsem útržkovitě sledoval, píše filosof, mi utkvěl moment, kdy redaktor Českého rozhlasu Radovanovič označil ve svém facebookovém statusu heslo „Moje tělo, moje volba“ za ne zrovna šťastně zvolené. Dostalo se mu (v posledních dekádě už bohužel typicky bitevně) rozhořčených reakcí, z nichž některé dokonce operovaly s argumentem, že muž tohle prostě nemůže pochopit. Přitom Radovanovič právo na potrat nijak nezpochybnil, jen upozornil, že použité heslo (respektive jeho první část) může být zavádějící, uvažuje Martin Škabraba. Snad vás, dámy, tohle mnou (editované) filosofovo zamyšlení, nerozčílí, naopak, poskytne příležitost: co kdybyste se, v zájmu nás všech, ale především svém, alespoň některé žensky chytly za nosy?

Zmíněná mikrokauza mne zaujala z důvodů, které jsou vedle nebezpečí hrozícího polským ženám poněkud abstraktní a intelektuálské. Heslo „Moje tělo, moje volba“ mi filozoficky skřípe, uvažuje filosof podobně jako já před půl rokem. Všichni považujeme za samozřejmé, že máme tělo. Má tělo i nenarozený lidský potomek? Tělo se totiž – na rozdíl od tělesa – vyznačuje tím, že je někým „zevnitř“, tedy subjektivně prožíváno. Vědomí, že existujeme a že jsme sami sebou, je ale podmíněno výměnou pohledů, doteků a dalších informací s jinými podobnými bytostmi.

Celé roky opakovaně tvrdím, že mateřství (a předtím těhotenství a porod) je zázrak a privilegium ženy – jen kdyby (mužsky vychována a vzdělána, v mužské a muži totalitně řízené společnosti zmanipulována k potlačování a studu za ženské projevy a cykly) to tak bylo většinově i vnímáno. Jenže jakási ženská nespokojenost (pod damoklovým mečem emancipace, ale i rizika, že tento egoistický postoj se nevyhnutelně a negativně projeví vnitřním napětím na jejich i společenském zdraví), tedy ego a mozek přeprogramovaný kouřením, pod nesnesitelně snadno tolerovaným tlakem (reklamy a společnosti) na soutěž, rychlost a výkon, za poslední půl století udělaly své: Právě utváření toho nejindividuálnějšího – osobnosti a jejího vnitřního života – je nejvíce a nejkřehčeji závislé na vzájemných vztazích s druhými… Naše „já“ je pouze jednou stranou mince, jejíž druhou stranou je „ty“, které dostáváme od druhých jako dar. Což platí pro těhotnou, rodičku i miminko. Rozuměj, opět stále častěji děti dostávají buď jeselskou převýchovu, nebo jiný současný extrém, totální svobodu bez jakýchkoli hranic, tedy s rizikem budoucích psychické poruchy, přinejmenším nejistoty) a občanství. 

V debatách o potratech (a porodech) občas zazní argument, že ten, kdo nemá osobní zkušenost s těhotenstvím, nemůže pochopit, že plod je „moje tělo“. Ale pokud je doslova částí matčina těla (tedy že nemá vlastní tělo), pak je takové tvrzení v rozporu s tím, jak je běžně očekávání potomka prožíváno – lidé si například prohlížejí „fotky“ z ultrazvuku, kde se doslova snaží odlišit figuru od pozadí, ženy nechávají své partnery dotýkat se břicha a cítit „kopance“ budoucího člena rodiny… vysvětluje nejen své stanovisko muž filosof, a pokračuje: Plod není tím, čím právě je, ale tím, čím bude. Jakákoliv úvaha o něm (a jakékoliv rozhodování o něm) se týká především toho, čím se plod stává a stane.

Narážel jsem celé roky na zeď mlčení, a stále častěji až bitevního odporu, kdykoliv jsem na seminářích a přednáškách těhotným ženám předával doporučení jak šťastných a zkušených matek, tak i věhlasných prenatálních psychologů a osvícených porodníků: aby totiž vzdaly jakýkoliv pokus o boj za své miminko, nebo boj s porodníky (protože bojovně naladěná (adrenalinová, rozuměj: stažené tělo i psychika) těhotná je samozřejmě propojena s vývojem mozku a tedy psychiky budoucího dítěte, a vše to negativně ovlivňuje). A že evoluce ne náhodou naprogramovala těhotné ženské tělo také utlumením kognitivních (rozumových) schopností – aby rozum nepřekážel (tento argument bitevní kočky přímo nesnášejí: zdravě porodí i žena v komatu). Je třeba si neustále připomínat: dítě rodí ne porodník, a dokonce, jaké překvapení, vlastně ani ne žena, ale její tělo a instinkt. Vývoj je přitom de facto zákonitý, jaksi „naprogramovaný“, a proměňuje tělo nastávající matky způsobem, který v základních biologických koordinátech nemůže zásadně ovlivnit, může s nimi „pouze“ počítat – a případně celý proces přerušit násilným zákrokem zvnějšku (jak se bohužel už celé století děje v medicínou stále až totalitně vedených porodnicích). Jinými slovy, dámy, vzdejte mužsky vnucené úvahy o tom, že to je váš rozum, a vaše svobodná vůle, která stvořila další život a chce jej porodit, dámy, a poddejte se: ponechte vše na svém dokonalém tělu. Nepřekážejte mu.

Přivlastňovací zájmeno ve výše citovaném hesle svádí k výkladu, že moje tělo patří právě jenom mně (a zde slepě a dokonce s nadšením padají zvláště emancipované a vzdělané ženy do matrixové a na zisk orientované pasti porodnic a císaře jako nadstandard). To může vyvolat rozhořčenou otázku – a komu by tedy mělo patřit? Nebo jinak: je tělo něco, co máme, nebo spíš něco, čím jsme (přičemž bytí je vždy spolubytím, bytím s druhými)? To by snad bylo výstižnějším vyjádřením pro zkušenost těhotenství, ale i pro popis toho, čím je plod: neptejme se, komu patří, ale čím je, respektive čím by – a za jakých podmínek – mohl být. Navrhuje filosof témata, které nelze přehlédnout se slovy „jsou to muži, nemůžou to pochopit“…

Je třeba pojímat lidství i osobnost jako něco, co je jednotlivci připisováno a co dále sám utváří. To, že plod má potenciál stát se v budoucnu plně rozvinutou osobností, v sobě nevyhnutelně nese také to, že jí ještě není. Obdobná relativizace ovšem musí platit i z druhé strany. Nikdo z nás nemá plně v rukou svoji identitu, svoji osobnost, své tělo, ba ani svou mysl. „Vlastnictví sebe sama“ je iluze, tvrdí až buddhisticky i za mne filosof , a nekompromisně dochází k logickému závěru: Práva si připisujeme navzájem v reakci na zkušenosti, které jako společnost (nebo lidstvo) proděláváme. Maximalizace osobní svobody slučitelné se stejnou mírou svobody pro ostatní je princip, který pomáhá vytvářet lepší společnost – a lidská práva jsou nástrojem budování takové společnosti. A teď (rychlokvašeně emancipované a všechna práva vyžadující, ale k povinnostem se nehlásící) dámy zpozorněte: Tyto nástroje jsou ale nepoužitelné, pokud práva chápeme jako jakési vlastnictví jednotlivců a ne jako něco, co je zakořeněné ve vzájemnosti a tedy ve schopnosti vcítit se do druhého a chápat jeho touhu po co nejlepším životě (i když ji miminko v děloze neumí verbalizovat).

Nakonec nezbývá než parafrázovat sám sebe: Ten vůbec nejlepší nástroj vnitřní transformace (rozuměj: přerodu dívky v Ženu) je přirozený (orgasmický) porod doma nebo v malém porodním centru… což ovšem žena nezjistí, dokud to nezkusí. A přirozeně porodit není možné, když se rozhodne se svým tělem, mužem, gynekologem, porodníky a systémem bojovat, nebo bez respektu k evoluci a zázraku stvoření života plánovat své dítě ve svém těle. Protože hesly o mém těle, mém porodu, mé volbě (v případě potratu) respekt ani k porodu, ani k tělu, ani k dítěti a zázraku nového života získat, ale ani projevit nelze.

 

P. S.: Mimochodem, nabídnu jinou, domnívám se, že správnou otázku: co kdyby se (nejen náš) stát, kterému se už dnes nedostává lidí (rozuměj: budoucích zaměstnanců a živitelů úředníků i důchodců), rozhodl prostřednictvím zkušených matek, jakýchsi dětských ombudswomanek, těch několik desítek tisíc každoročně (po)tracených potenciálně zdravých dětí zachránit (a zaplatil těm ženám těhotenství a porod), a nabídl je rostoucímu počtu bezdětných a po dítěti zoufale toužícím párům, zaplatil dětem vzdělání a postaral se o ně? Jsem si jist, vážení politici a pojišťovny, že by se to státu i nám všem bohatě vyplatilo.

 

Přídavek ve formě megablogu pro zvědavé:

http://blog.baraka.cz/2015/06/nekolik-tajemstvi/