O zamrzlé tekutosti (a Havlovi) « Vlastimil Marek

O zamrzlé tekutosti (a Havlovi)

12.10.2016

… aneb pokus o fiktivní doslov k mé poslední, k tisku již připravené knize Situace

Přestože jsem se před Sametem považoval za příslušníka zakázané generace (a za svůj tichý, leč aktivní hudební vzdor jsem byl i vězněn), zároveň jsem tenkrát odmítal tehdy běžné a pohodlné výmluvy na režim jako na původce všech potíží. Pravda, nebylo těch aktivních moc, ale všichni víme, k čemu to vedlo. I po Sametu jsem se pak intenzivně přikláněl k vytrvalé a trpělivé práci na sobě samém a snažil se tím inspirovat i ostatní. Jakási blbá nálada, která dnes určuje vnější podmínky vývoje společností, samozřejmě ovlivňuje i vnitřní ustavení současníků (a naopak). A stejně jako tehdy, i dnes už jde o to nenechat se ovlivnit vnějším situací, ale, nejlépe s pozitivním úmyslem, situace ovlivňovat: jít si za něčím smysluplným, unikátně svým. Nejlépe tvořivým, tedy kulturním.

Ne náhodou rád cituji výrok o tom, že skládání a provozování hudby může spustit nejen sociální, ale především duchovní revoluci (John Cage). Skutečná pozitivní změna bezprecedentně a globálně dnes už nepochopitelně zauzlovaných věcí lidských musí přijít a přijde postupně, pomalu, tedy jaksi tekutě, a odehrát se musí nejprve v myslích iniciátorů a poté i aktérů toho, co se označuje jako duchovní revoluce. S úzkostí pozorujeme, jak se na horizontu rýsují šiky našich nepřátel svobody a demokracie a jak jim společnost vychází vstříc. Můžeme se ukolébávat vírou v moudrost národa, ale lepší strategie je zbavit se všech iluzí a zároveň nedovolit strachu, aby nás ochromil, vyjádřil za mnohé současné obavy Martin Šimečka. Jistě ne náhodou použil v tzv. moderním světě bílých tváří a pokročilých technologií tak málo pochopené slovo iluze. Jinými slovy: co když nepoučitelnost dějinami a neřešitelnost krizí sociálními revolucemi netkví v neschopnosti revolucionářů či myslitelů, ale v tom, že si stále kladou ne-správné otázky? Co když je nejvyšší čas uznat, že dosavadními způsoby se už nepůjde, a třeba jen tak pro změnu zkusit něco docela jiného?

Řešení, jakoby téměř doslova převyprávěné instrukce nějakého mnicha, totiž navrhoval kromě jiných i Václav Havel v roce 1984: Bděle, rozmyšleně, pozorně, ale zároveň s respektem čelit na každém kroku a všude internacionálnímu samopohybu anonymní, neosobní a nelidské moci ideologií, systému, aparátů, byrokracie, umělých jazyků a politických hesel: ubránit se jejímu komplexnímu a nestranně zcizujícímu tlaku, ať už má podobu konzumu, reklamy, represe, techniky či fráze (této rodné sestry fanatismu a totalitního myšlení). Čerpat bez ohledu na všechen výsměch svá měřítka ze svého přirozeného světa a reklamovat mu jeho upíranou směrodatnost… Jsem rád, že jsem se tomu Havlovu požadavku, aspoň doufám, nezpronevěřil a celá desetiletí píšu a přednáším o bdělém vědomí a pozornosti, respektu k dětem a ženám, ale i žen ke svým tělům, evolučním zadáním a mužům, o nebezpečí sociálních sítí, co se týká ztráty schopnosti číst delší a složitější texty, a také o nutnosti vrátit se k přirozenosti (nejen porodů).

Havel byl člověkem rozvitých vět, mnohařádkových souvětí, zatímco současnost je více než kdy předtím érou výkřiků, emotikonů, nálepek, které každý může dle libosti házet do veřejného prostoru, v němž si stále větší prostor nárokují sociální sítě, v nichž pravda a lež, informace a dezinformace mají prakticky tutéž hodnotu, připomněl Josef Chuchma v článku u příležitosti nedožitých Havlových osmdesátin Tohle už není jeho svět. Ráčkující dramatik miloval každou svobodnou hudbu, bytostně toužil po autentické a „teď a tady“ vyjádřitelné duchovnosti – a protože sám nebyl schopen meditačně vypnout a vyčistit tak své analytické racionální myšlení, tak o ní aspoň snil a psal.

Kvituji i dramatikovu potřebu neustále akcentovat pravdu a lásku, i jeho silnou nedůvěru k parlamentní demokracii a neviditelné ruce trhu, a připomínám v této souvislosti mravní výchovu jogínů (první dva kroky indického učení, jama a nijama, které u nás bývaly a stále jsou lehkomyslně přehlíženy) a buddhistické sliby mnicha. A stýskám si, že se tato základní etika (včetně buddhistické ekonomie) dodnes nevyučuje na ekonomických, ale ani na lékařských či filosofických fakultách.

Kdybychom chtěli pojmenovat současnou, zdánlivě bezvýchodnou situaci světa a doby, mohli bychom kromě indického termínu pro celkový úpadek společnosti a doby kali yuga pracovně používat přece jen současnější sociologický (Baumanův) termín tekutost, a předřadit mu jiné aktuální adjektivum: zamrzlá. Jako by nejen evoluce, politika, trendy, inovace počítačů, ale i mnozí z nás v podivném strachu tuto situaci akceptovat, natož se ji pokusit řešit, zamrzli. Ač se drobnosti, detaily a smartfouny množí a čile rejdí našimi životy, jako by se velké globální dějiny přestaly hýbat. Slova už moc neznamenají, ztratila váhu velkých osobností nedávné minulosti (současná společnost o tyto osobnosti navíc postupně přichází, viz nejen Havel a Jobs), a vše až výprodejově zaplavuje populismus. Jako by v tomto matrixu možností a luxusu zamrzlo intuitivní, pudové, strachem a nezvládnutými emocemi sice oslabené a poškozené, ale přesto nadhledu schopné myšlení.

Vize a návrhy řešení tu vždy byly, ale většinová společnost je nikdy nevzala v potaz, natož za své – byly pracné, zdlouhavé a jejich autoři či propagátoři byli a jsou nesmělí (tekutí) – protože, logicky, vycházeli z  aktuálně potřebných, leč všeobecně neviděných otázek evolučního naprogramování člověka. Příklady dálněvýchodních duchovních učitelů v nejrychleji se rozvíjející západní části světa zapadly, také protože byly ztracené v překladu. Jednostranným důrazem na racionalitu (hmotu, sílu) se nezvládnutelně agresivní a sám sebe zvířecky zabíjející druh homo sapiens, nezadržitelně mířící k vyhubení sebe sama, zastavit, natož změnit nedá. Dominantně adorované, navíc výhradně na kritiku zaměřené myšlení vede do slepých uliček a věčně nedokončovaných dálnic.

Západ už čtvrté století páchá zásadní omyl chybným důrazem jen na hmotu, rozum a IQ, a je to na jeho vývoji (rozuměj: i krizi rodiny, která tehdy zahrnovala nejen rodiče, děti, ale i prarodiče, strýce a hlavně tety a jejich děti) vidět. Přitom tibetští mniši i lamové z tisíciletých zkušeností velmi dobře vědí, že teprve soucit dodá rozumu ten správný nadhled. A že lze zvládnout emoce a ego třeba tím, že budu pomáhat druhým. Stále víc lidí cítí, že dokud nebudeme své děti rodit přirozeně, nepoškozeně, a vychovávat je v podpoře přirozených evolučních daností (kojence nemůžeme rozmazlit, batolata neumí lhát, jsou vrozeně altruistická, přirozeně a neodolatelně veselá zdravá a zvědavá) formou hry, lepší to nebude.

Mimochodem, proto byl Václav Havel tak uhranut dalajlamovým charakterem a lidským rozhledem, a proto tak nesnášel pragmatismus makroekonomů a politiků. A proto jsem se příkladem jeho postupného, i když spíše jen teoretického příklonu k spiritualitě (v jeho termínu k tomu, co nás přesahuje, anebo existenciální revoluce, jak nazýval ono mýtické osvícení) pokoušel inspirovat i své studenty. Navíc právě Havlův život byl důkazem toho, že čím větší tlak moci, tím je možné být pevnější ve svých názorech a postojích. Pro nás dnes to znamená: kdy jindy je, zvláště pro většinu těch bezradných, největší motivace a příležitost začít pracovat na sobě samém, než v době zamrzající tekutosti?

Před osmi stoletími, v době Františka z Assisi, kolísal osud církve a Evropy mezi láskou ke všem i k přírodě na jedné individuální straně, a masovou lží a podvodem na straně druhé. Dnes žijeme v podobné době. Jen netušíme, kdy přijde někdo, kdo dokáže obnovit naši naději ve vítězství ideálu. A jak ho máme poznat a jak ochránit i sami sebe před korupcí, zneužitím demokracie a (ne)mocí vyprázdněných slov… Hm, to je snadné pro toho, kdo si zjistil a pak nacvičuje, jak zůstat i v tak špinící době jako je ta naše nejen tělesně, ale i emočně a duševně čistý.

V zenu je to snadné: když nevím co, stačí se soustředit na ono nevím a meditativně (v haře) vydržet. (Po)starat se o sebe (nepomůžu jiným, dokud nepomůžu sobě). I dnes je nejdůležitější to, co se odehrává uvnitř. Tam se rozhoduje i o vnějšku. Samozřejmě, bez práce (a námahy a často i utrpení) nejsou ani koláče, ani vyřešené situace. I Václav Havel to musel nacvičit, on v době zákazů a věznění, my teď máme dobu tekutou a navíc možná dramaticky zamrzající. No a co? Tu změnit nemůžeme. Můžeme ale změnit svůj postoj k současnosti: a nedat se. Tak jako se nedal dramatik. Nebude nás moc, ale přece…