Rutina « Vlastimil Marek

Rutina

21.11.2016

My bigbýti amatéři nadšenci jsme hned na počátku 70. let min. stol. ze zkušenosti věděli, že jakmile basák odejde třeba jen na měsíc hrát na kšeft do baru, aby si vydělal na zesilovač, už je pro nadšené improvizování ztracen. Právě tak absolventi konzervatoří vždycky, když měli něco (na kytaru nebo klávesy) vymyslet nebo zaimprovizovat, hráli stupnice. Ty totiž celé měsíce trénovali doma i pod vedením profesorů. Když se občas dívám na tenis, zvláště český, a zvláště ženský, raději přenos po pár setech vypínám, protože hráčka často rutině a naivně returnuje zpět křížem přímo protihráčce, a ta, je-li jen trochu dobrá, zahraje nečekaně (nerutinně) po lajně a vítězí. Naznačuji, že i v případě českých sportovců většinou (za)hraje nikoliv myšlenka, ale dril a rutina, protože tak to pod vedením rutinních trenérů a metodik v tréninku nacvičují.

Právě tak hráli donedávna mnozí čeští stolní tenisté. Každý zápas totiž začíná rozcvičením, což znamená, že si soupeři vyměňují rychlé míče oba buď forhendem, nebo backhandem: aby se lépe rozcvičili, hrají si přímo sobě navzájem. A cvičí tak to, co ve vypjatých momentech utkání, v krizových chvílích, v té rychlosti podvědomě zahrají opět přímo na pálku soupeře: protože to mají natrénováno, a je to rutina. Jednou jsem zašel na trénink dorostenců ve vesnici, kde jsme bydleli. Dostal jsem soupeře, začali jsme se rozcvičovat, a já nic netuše, zahrál několik míčků nečekaně, po lajně: soupeř byl tak překvapen, že si šel stěžovat trenérovi a moje kariéra venkovského hráče ping pongu skončila. Světoví hráči jsou světoví, právě protože si umí hrát, tedy nepropadají rutině, a kreativně rozhodují zápasy: překvapí soupeře tím, čemu se říká tvořivá pestrá hra. A to platí i u hudebníků: jen ti nejtalentovanější, přesněji napsáno, nejurputnější, vystudují konzervatoř a nenechají se přitom zlomit rutinou: nezapomenou si hrát, improvizovat. Hrají čistou hlavou, nesvázanou rutinou.

Až na výjimky je totiž rutinní celý český kolektivní sport (viz příklad ze světa), protože i celá společnost: není divu, po tolika letech nutnosti poslouchat stranu a vládu v totalitě. Setrvačnost (rutina) trenérské práce, stejně jako té partajně politické, dělá z Čechů poslušné hlasovače a volitele, tedy ovce. Právě tak i většina českých těhotných chodí do velkoporodnic rodit jako ovčanky. Ve školách až donedávna stále vládla masovost (viz sokolské slety i spartakiády) a rutina i ve výuce. Naštěstí nejmladší generace produkuje rostoucí počet těch zlobivých, z rutiny vyskakujících.

Nejhorší je rutina systémová, rutina úředníků, politiků či porodníků. To, co porodníky naučili na fakultách, oni pak rutinně provádějí často celé životy, navzdory jakýmkoliv plánům na změnu. Jedny skripta pak provází generace porodníků, a problém je v tom, že se mladí medici se učí a naučí řešit tisíce jen krizových a patologických případů, a pak už celý život rutinně dělají, co je naučili. Nemění se a odmítají se změnit. Podobně semele stranický život všechny mladé nadšence a nutnost přizpůsobit se zavedeným rutinám postupně vysaje z další generace původní elán a veškeré iluze o možnosti změny. Strany jednají a schůzují rutinně, tak dlouho, až se kyvadlo dějin přehoupne a zvítězí nějaký ten brexit, nebo Trump či jiný populista.

Veselý příběh z natáčení: když bylo v raných 90. letech min. stol. téměř módou jít na víkend holotropní terapie (Grofova metoda, jak pomocí rytmické hudby a hyperventilace, velmi intenzivního dýchání, téměř šamansky (bez drog či léků) natrhnout realitu, rozuměj: rutinu, dosavadních algoritmů chování, emocí, reakcí na životní krize): ukázalo se, paradoxně, že největší potíže s hyperventilací, dýcháním, měli čeští jógíni, kteří ne a ne opustit tzv. plný jógický dech, kterému je naučili v kurzech jógy, a který při reflexní terapii nefunguje. I sebepozitivnější rutina (mechanická, bezduchá činnost) se může stát a stává brzdou přirozeného rozvoje osobností i společnosti. Viz i čerstvý případ vyvedení vousatého člověka z nádraží jako důkaz, kam to vede… Z mnoha výpovědí lidí bez domova i terénních sociálních pracovníků vyplývá, že násilí páchané firmami zajišťující ochranu objektu hlavního nádraží nabývá dlouhodobého, rutinního charakteru a postrádá jakýkoliv obhajitelný důvod.

Jak jsem se vyhýbal rutině? Zábavně. Namísto sněhuláků jsem plácal dětem ze sněhu velké kočky. Vánoční stromeček jsem kupoval vždy ten nejbídnější, plus nějaké chvojí, a s dětmi jsem pak opelichánkovi pomocí nebozízku narouboval řadu hezkých větví: byl jsem stromečkový plastický chirurg. Čtyři kilometry od nádraží na chatu jsem chodil v lichorytmickém nádechu a výdechu (který byl vždy o takt dva delší) a vyléčil jsem si tak šelest na srdci. Dcerám a vnučkám jsem namazal chleba, ale na máslo navíc kreslil vidličkou komixy na pokračování.

trsvtrávěMecho230610Trávník na zahradě domku, kde jsem bydlel tři roky, jsem k radosti vnuček i návštěv, sekačkou tvaroval do různých pokaždé jiných geometrických i náhodných obrazců, pásů, kosočtverců. anebo jsem náhodně nechával trs přerostlé a tedy ozdobné trávy.

Má celoživotní a hlavně hudební a publicistická alternativnost byla vlastně jen způsobem, jak se vyhnout rutině. Nikdy jsem nehrál stejný koncert, vždy jsem vymýšlel a vyráběl alternativní a předtím nepoužité nástroje (třeba jen v těch správných rozměrech nařezané špalíčky dřeva, aby zněly v pentatonice), a když byly všechny kapely na nějakém festivalu rockové, hráli jsme akusticky, a naopak. Na letních seminářích s tibetskými mísami a mantrami jsem na Istrii začal na svahu k moři sestavovat z bílých mezi borovicemi se povalujících kamenů spirály (rutina nemusí být jen vybočení z řádu, ale i naopak): postupně se začaly spirály objevovat i tam, kam jsem nechodil. Abych trénoval pravou mozkovou hemisféru, řadu let držím myš počítače v původně nešikovné levé ruce. Atd.

Největším vybočením z rutiny občana socialismu pak bylo mé hudební snažení (sice jsem začínal na bicí soupravu, ale přešel jsem na indické bubínky tabla, a pak na tibetské mísy). I duchovně jsem si zvolil a učím a popularizuji myšlení a metody velmi nerutinní, např. zenové kóany jsem ideálním příkladem pravohemisférového, mimoverbálního používání pravé mozkové hemisféry. Podobně tak to, čemu říkám natržení reality u svých studentů: nejen takové disciplíny, jako bylo objímání stromů, tibetský běh, metoda LPP LPP LP, ale chrlil jsem nápady a metody, jak zájemce pozvat do světa, ve kterém se rutiny jinak nevyskytují. Hlavním fíglem a pro většinu objevem pak bylo využití i rutinních prací (třeba škrábání brambor) coby meditace: jak? Prostě se zamilovat do toho, co právě člověk dělá, na 100 %. A z rutiny se stává duchovně tělesný zážitek a metoda Cesty k poznání (a někdy i osvícení).

Jinými slovy, když se naučíme improvizovat, stále snadněji ji poznat a vyhnout se a nenechat se rutinou zglajchšaltovat, pak zvládneme i být stále jistější v tom, co a jak děláme a kdo jsme, i když třeba vnější okolnosti nebudou zrovna příjemné a libé. Dopady to má nejen převratně individuální, ale i transformativně společenské. Ona jistota uvnitř bude v nastávající éře postpravdivosti (a profesionálních metod jak dosáhnout cíle pomocí lží a manipulací) stále důležitější, snad stále více žádaná, a na rozdíl od jiných možností jak být nevědomě ošizen a zmanipulován, i efektivnější.

Jedinec tak může odolat i uprostřed války nebo vězení, a tvořit dějiny: Po celá staletí v dobách válčících států v rozdrobené Číně nebo v nelibosti šógunů v Japonsku všechen zen stál a padal s jediným dědečkem, který ještě v osmdesáti neměl toho správného studenta. Přesto děda vydržel, student se objevil, a po pár letech mohl mistr zemřít, protože učení v jeho verbální nepředatelnosti předal.

Nespěchat, ale vydržet, to je zlaté pravidlo učitelů národů (kteří ovšem začínali jako učitelé sebe sama a několika venkovských dětí… od kterých se ledacos naučili). Improvizace a hra narušuje rutinu a je navíc tréninkem pravé mozkové hemisféry. Přitom většinu převratných vynálezů a změn paradigmat v historii člověka nikdo nečekal: vymkly se rutině, tak jako Dick Fosbury, když začal skákat do výšky po zádech (flopem).

Dovolme si aspoň občas vyskočit z rutiny. Naučme se to brát jako základ Cesty k sebepoznání a často i k osvícení jedince i společnosti. A třeba se pak naučíme, nejprve tedy individuálně, a potom lokálně a snad v daleké budoucnosti i globálně, jak žít a být zároveň disciplinovaní, ale i svobodní, nezatíženi rutinou. Není cesta k eliminaci rutiny, eliminace rutiny je  Cesta. A člověk pak s úsměvem, a nadhledem, a hrou, jako kdejaký zvědavý kluk či zenový mistr. obklopen lupiči vědomí ze všech stran, jde prostě dál, také aby znovu nezpitoměl. Protože záře vnitřního klidu a přesvědčení, a jistota že právě tohle je to je to umění vyhnout se rutině rutin a tím také matrixu matrixům uvnitř člověka (chce se napsat v haře) buduje legendy budoucích legend. V téhle naší možná poslední poněkud bouřlivé fázi se skutečně tvoří dějiny i změny paradigmatu a epoch. A nato stačí jedna doma příští buddhy rodící maminka, či jeden stařeček který překračuje pasti rutin, a dělají si bděle umanutě to svoje řádné i uprostřed chaosu. Protože to je to důležité, ne až následné rozchody či pády říší nebo ideologií, naivní odfláknuté volby a žabomyší mediální a sousedské spory o blbostech. Tož tak…