Detaily « Vlastimil Marek

Detaily

5.12.2016

Psal jsem o tom již mnohokrát, a ještě častěji jsem se s tímto fenoménem setkával: adepti duchovní Cesty si zadělávali na budoucí potíže a téměř nepřekonatelné překážky v podobě malých detailů již v samých začátcích. V českém provedení se jednalo např. o mylné umístění hary (o pár centimetrů nahoru, do oblasti solárního plexu), o meditační pozici v sedě (lotos nebo poloviční lotos) s koleny nad podložkou a hlavně s křivou páteří (nakloněni dopředu nebo dokonce úplně zkrouceni, a navíc s očima zavřenýma). Teď se v novinách objevila ilustrační fotografie z kurzu kaligrafie: adeptka se pokouší štětcem a tuší napsat jednoduché čínské znaky (hora, střed, člověk). Jenže, a to je ten detail, který z ní ani při veškerém úsilí neudělá mistrovskou kaligrafku (protože takto nevědomě odflinknutě namalovaný znak či jedna jediná linie studentce nevyjeví nic o podstatě kaligrafie, protože, překvapení, drží štětec evropsky, šikmo k podložce, přestože ji učitel či instruktorka zcela jistě v první hodině nabádali, aby držela štětec kolmo). Ano, opět naznačuji, že na detailech, i těch velmi detailních, záleží.

I při meditaci v sedě, tak jako při dýchání v rámci vrcholového sortu nebo zpěvu, a při kaligrafii zvlášť, záleží právě na detailech! Pokud student nesedí předpisově rovně, dělá zbytečnou práci (dle jednoho kóanu se pokouší vyleštit střešní tašku do hladkosti zrcadla): miliony signálů z křivého těla se přenášejí do mysli, a ta, zmatena a pokřivena údaji o křivém těle, neřku-li z bloumající mysli, není schopna se soustředit a energeticky podpořit nenásilné úsilí o vyrovnanou bdělost vědomí, a je pak brzy unaven, bolí ho tu či onde, a klimbá. Podobně tak studentka kaligrafie nedržící štětec skutečně kolmo, ať dělá, co dělá, ani po letech nedokáže namalovat (napsat) čínský znak správně… její pokusy jsou na první pohled amatérské, české. Pokud je totiž štětec zcela kolmý, právě zdvih speciálního a kvalitního štětce na konci linky, nebo při prvním doteku tuše s papírem, udělá s výslednou linií, jejími začátky, konci a zaobleními, zázrak: kaligrafie mistra (třeba jen pár čar) dýchá, žije, prozrazuje jak uvolněnost, motivaci i kvalitu osobnosti svého autora i po staletích.

Jistě, hodně je toho mezi Čechy ztraceno v překladu, ale také v nepochopení instruktorů či učitelů, kteří jsou často jen o pár lekcí před svými studenty (a také buď už nedrží štětec kolmo, anebo jim nedošla důležitost neustálého připomínání a opravování začátečníků). I malé chybičky jsou totiž až osudové: již jsem kdysi psal o své zkušenosti s konfrontací výuky karate rodilého Japonce, a českých trenérů oddílu TJ Uhelné sklady. Zatímco všude na světě a v Japonsku zvláště po povelu učitele po rozcvičce mokusó, (vysloveno většinou rychle, moksó), což znamená meditujte, adepti bojového, rozuměj, původně pohybově meditativního a tedy transformativního umění, v Japonsku i ve světě meditují, ale v Čechům rychle pronesené a z nějakého černobílého letitého instruktážního filmu odposlouchané slovo znělo jako box, a čeští adepti karate a jiných bojových sportů tedy od té doby měli box a tedy modřiny a podlitiny po těle a duši.

kaligtafkaFotografie dívek, snažících se o první čínské znaky, ale držících štětec v ruce šikmo, ilustrativně potvrzuje nejen kulturní zásadní nedorozumění: na detaily, které dálněvýchodní disciplíny po svých adeptech tamní mistři kaligrafie (ale i zenoví zahradníci architekti, keramici, výrobci ručního papíru, ale i suši) vyžadují, se u nás zase až tak nehledí.

Proto se např. při obřadu agnihotra v měděné pyramidě za zpěvu mantry při východu nebo západu slunce spaluje sušený kravský trus, politý máslem ghí, a při určitém oslavném slově se dvakrát do ohně vhodí špetka natural rýže – ale, detail kvality, nesmí mezi nimi být ani jedno zrnko nalomené nebo jinak nedokonalé. Popel z agnihotry, pročištěný posvátným ohněm (navíc kvalitativně optimalizovaný přesným časem východu či západu slunce, tedy pro přírodu a Zemi harmonizovanou oscilací atmosféry při vodorovně dopadajících paprscích, i zpěvem mantry), je i na pomyslné kvantové úrovni optimálně v několika rovinách sladěn, čistý a tedy léčivý.

Tvar čínského znaku, prostorově vyváženě umístěného na ploše ručně pečlivě vyrobeného papíru, jehož každý z mnoha tahů je pečlivě začat i ukončen, zatímco kaligraf má v mysli jen to, co právě dělá, na 100 %, je dokonalý. Jemné a evropskému laikovi nepostřehnutelné detaily každého tahu šíří (vyzařují) frekvence harmonie, klidu a míru, v přibližných násobcích mozkových vln alfa nebo théta, o které jde i indickým hudebníkům a zpěvákům (proto také indická klasická hudba stále léčí).

Jiné příklady, jak na námi neregistrovaných detailech záleží. Když chce Indka nebo Tibeťanka obzvláště duchovního syna, zpívá mantry a medituje na pozitivní vlastnosti potomka nejen při těhotenství či porodu, ale ještě než v její děloze sestoupí vajíčko, které pak bude oplodněno. Když indický hudebník hraje na koncertu, je naladěn emočně i naladěným nástrojem (stejně naladěna je i doprovodná tampura i bubínky tabla), a hraje tu kterou rágu tak, jak byla původně složena, tedy jen ráno nebo večer, ale má na sobě navíc i roucho v šafránové barvě, která frekvenčně odpovídá základnímu tónu té rágy: světlo a barva je svou podstatou frekvence, kterou o desítky řádů pomalejší slyšíme jako ten který tón. Proto mohou indičtí klasičtí hudebníci právem říkat o nás Evropanech, že jsme hudební ignoranti. Nedokážeme se ani naladit.

Naznačuji, že kultivovat hotové dítě, které navíc bylo již v těhotenství rušeno lekavými zvuky, rozčílením, pivem, uzeninami, nebo kouřením, nebo dokonce nějakou dlouhodobější negativní emocí matky (mimino v děloze neví, že rozčilená matka se nerozčiluje nad ním), je daleko pracnější, než když jsou již vajíčko a první buňky optimálně nastaveny na pozitivních jemnohmotných (kvantově prostoročasových) úrovních. Proto je tak účinným nástroje vnitřní transformace například alikvotní zpěv, protože jeho (vysoké) tóny nezpívá člověk, nevznikají chvěním hmoty (hlasivek), ale interferencí několik původních vibrací… tedy nehmotně duchovně čistě, jen vibračně. Člověk zpívá jaksi nevědomě (racionálně by nestíhal kontrolovat tolik miniaturních poloh jazyka, rtů, ústní dutiny aj.), se smyslem pro až mikro či nano detail.

Díky stále výkonnějším zobrazovacím metodám začínáme také s úžasem objevovat, na jak neuvěřitelně jemných a do sebe zapadajících detailech a procesech závisí samotné početí, natož vývoj potomka. A jak povrchně (ve srovnání s indickými hudebníky nebo japonskými kaligrafy) zatím žijeme, a jak tedy není divu, že společnost, počatá a porozená takto humpolácky a násilně, přestává fungovat. Jinými slovy, že až doposud nějak fungovala, je spíše zázrak. Ale už začínáme tušit, kolik (finanční a časové) energie by se dalo ušetřit, a objevovat, že na detailech (ladění hudby, tvaru kaligrafických tahů anebo písma, či stravování nejen těhotných), setsakra záleží, ne že ne. Bůhví co ještě věda v budoucnu objeví v rámci výzkumu detailů toho či onoho zatím námi ignorantsky nedoceňovaného (dálněvýchodního) umění hrát, meditovat, počít, rodit, zpívat, malovat či vteřinu po vteřině žít na 100 %.

P. S.: Detailní video z mého workshopu Nástroje vnitřní transformace z dubnové České transpersonální konference:

https://www.youtube.com/watch?v=QDrF4iUIrXA