Emoce jinak (a prakticky) « Vlastimil Marek

Emoce jinak (a prakticky)

12.12.2016

Proč se cítíme tak, jak se cítíme? Jak naše myšlenky a emoce ovlivňují naše zdraví? Jsou naše tělo a mysl od sebe navzájem odlišné, nebo fungují společně jako součást propojeného systému? Takto a jinak se ptají studenti. Přestože mám pocit, že jsem z hlediska praktického českého zenového buddhismu a muzikoterapie již před lety řekl a také napsal (v blozích i v knize Návod na použití člověka) vše, co jsem chtěl, běžná začátečnická mysl si (místo praktické meditace a prostého leč geniálně terapeutického dělání co jest zrovna děláno na 100 %) žádá další varianty pokecu stylu Chodí pešek okolo. Kdyby byla možnost se s tím kterým tazatelem sejít a popovídat si, udělal bych to, stručně a pádně, i pomocí historek. Ale možnost není a tak snad i pro jiné korespondenční začátečníky, i když asi jinak, než jak jim problematika emocí vyskakuje z internetu (aneb co na google nenajdete), znovu tedy naznačím, o co jde.

Propojení těla a mysli (ve formě psychosomatické medicíny) se u nás snaží zabydlet až v posledních deseti letech, kdy i některým lékařům začíná docházet, že člověk rovná se emoce, a až pak rozum. Západní medicína to pracně (protože po několika stoletích tzv. alopatické medicíny, zaměřené na vědecký boj se škůdci, a specializaci) objevuje poslední půlstoletí, zatímco Indové na tom pracovali, např. pomocí propracovaných systémů jógy, meditace, stravování i morálních zásad a rituálů, celá tisíciletí. Zenoví mistři, které považuji za nejlepší terapeuty a nejintuitivnější pedagogy na světě, umějí být struční a alegoricky pádní. Jedna historka popisuje zmateného mnicha, který přišel za mistrem a stěžoval si, že má velké (rozuměj: emoční) trápení a nikdo mu nedokáže pomoci. Mistr řekl, ale já tě dokážu toho trápení zbavít. Mnich překvapeně zkoprněl, mistr natáhl ruce a požádal: dej mi to trápení.

Zenově a buddhisticky vzato, emoce neexistují, jsou to jen iluze, evolučně hormonálně a chemicky vyvolané reakce těla a mysli. Pocity, myšlení, tendence jsou také jen prázdnota, píše (říká) se na téma iluze lidského vnímání už v Sútře srdce, nejkratším posvátném a pár tisíc let starém textu indické duchovní kultury. A protože o to víc zde platí Čtením (ale ani diskusí) o koláči se nenajíš, radil jsem nejraději beze slov, hudbou (nejlépe fungovaly zvuky), anebo tím, že jsem tazatele a zájemce o pochopení sebe sama učil spíše si hrát na mísy, uvolnit mimické svaly na obličeji a zkvalitnit dech při hře na didžeridu, cvičit propojení mozkových hemisfér hrou na buben, objímat stromy či pomocí proutku či virgule umět hledat spodní vodu nebo negativní zóny (rozuměj: trénovat pravou mozkovou hemisféru), tibetsky uvolněně běhat, anebo zpívat alikvoty. Tedy vždy zaměstnat mysl jinou zábavnou činností, a nedovolit jí nasednout na tobogán, který v desetinách vteřiny končí emocí. Tibetsky mručet se mi až na výjimky několika českých lesních mužů šamanů doposud nikoho nepodařilo naučit. A například v rámci lucidního (vědomého) snění se sice dá snadno a efektivně nacvičit zvládnutí emocí (jedním z příjemných důsledků jsou pak už jen hezké klidné sny, snad jen po nějakém těžším jídle barevnější), ale zatím se moc snílků neurodilo.

Všichni tušíme, že nezpracované emoce rodí psychosomatické nemoce. A tak učím pracovat s harou, třetí čakrou (která spolehlivě odfiltruje při emočně vypjatých situacích běžné a už nezastavitelné bleskové namočení v emocích), a pojme podstatu sporu či problému, ale nedovolí tělu spustit běžnou adrenalinovou reakci (útěk nebo útok), tedy tělesný důsledek emocí. Mnoho studentů dokáže haru detekovat a vědomě se do ní promítnout, ale pak zpychnou, nedojde jim, že prošli jen první lekcí a je třeba trénovat dál, i když metodou wu-wei, nekonání (česky usilovného neusilování), a prostě přestanou být v haře. Hara (japonský výraz pro třetí čakru) je přitom ta nejdokonalejší a staletími vyzkoušená a prověřená metoda, jak nebýt namočen v emocích (nebo jak luštit kóany nebo vnímat svět docela jinak, bez obvyklých neodstranitelných důsledků emocí). Při kontaktu s denními rušivými situacemi nebo lidmi pak umění využívat pobyt být vědomím v haře umožní být vždy jaksi nad věcí (mít nadhled), a z hlediska možnosti poradit druhému člověku rovnou naskakují pozitivní odpovědi na negativní otázky studentů. Hara má navíc univerzálně multilevlové využití (je to totiž především čakra energetická, takže jakákoliv práce s ní a v ní člověka posiluje i po ostatní techniky duchovnosti).

Málokdo u nás totiž do hloubky pochopil (a akceptuje) pravdu základního tvrzení starých Indů, že celý svět je Mája, iluze. A že iluze jsou i všechny smyslové vjemy, tedy i láska a sex, i barvy a chutě a dojmy a pojmy, a bolest a utrpení… a že všechna utrpení a všechny bolesti jsou jen výplodem mozku (a pak těla) toho kterého trpícího. Používal jsem v tomto ohledu dávný vtip: děda snědl něco špatného a na procházce kolem lesa dostal průjem. Odskočil si tedy k nejbližším stromům, sundal kalhoty a ulevoval si. Kolem šel soused, situaci viděl, a volá na starouška: Dědo, serete si na kšandy. Děda ale nedoslýchal a tak se nechápavě, stále v podřepu, několikrát ptal: Cože? Kšandy, serete si na kšandy, zvyšoval hlas soused. Teprve po chvíli dědovi došlo, co mu soused říká, a vše okomentoval: Jó kšandy, na ty já seru…

Radím zájemcům jak se vypořádat s emocemi: serte na ně. Nebojujte s emocemi (bez nich bychom nebyli tak inteligentní a dychtiví poznání a krásy), ignorujte je. Nezabývejte se jimi. Neprobírejte svá trápení a zklamání a nevyřešené emoce s přáteli nebo dokonce terapeuty, protože tím všechny ty zdánlivě nezdary a prohry znovu jen trénujete. Tak jako v meditaci: rušivá myšlenka přijde, ale pokud se jí nebudete zabývat, zase odejde. Meditovat, ale i existovat bez negativních následků nezvládnutých emocí je takto snadné, děje se to samo. Nejslavnější americký znalec i praktik indické duchovnosti i meditace Ram Dass byl dotázán novinářem, jestli i po třech dekádách meditací stále musí bojovat s těmi nejběžnějšími negativním emocemi, jako jsou zlost, nenávist, žárlivost atd. K překvapení všech Ram Dass odpověděl: Ale ano, občas se nimi potkám. Překvapený novinář se zmohl na otázku: A co v takovém případu děláte? No, přivítám tu emoci a zeptám se, hele, tebe jsem už roky nepotkal, jak se máš? Cos mezitím dělala?

Základním zdrojem nedorozumění a tedy i bitev mezi muži a ženami je pak také to, že muži netuší, že co žena říká, nebere tak vážně jako oni… a berou to osobně. Přitom žena si jen nepřímo (tak totiž ženy komunikují) chce promluvit. A navíc stále jen málo žen ví, že jsou pro muže absolutně nepochopitelné (muž ženu nikdy nemůže tzv. pochopit tak, jak i chápe kamarádka) – že totiž jsou každý ze čtyř týdnů menstruačního cyklu docela jiné, emočně rozdílné! Ženy i muži by se už konečně měli vzájemně naučit slovník (významů a gest) druhého partnera. A ženy by si měly vzpomenout na své ukryté ženství, schopné rozpoutat, ale i zastavit války pouhým pohlazením a objetím.

Hormonální mechanismus emocí teoreticky vysvětluje už i současná věda: Chemikálie uvnitř našich těl tvoří dynamickou informační síť, propojující mysl a tělo. Na základě biomolekulárního základu našich emocí nám psychologové umožňují pochopit sama sebe, své pocity a spojení mezi naší myslí a naším tělem, píše se v jedné z mnoha příruček. I západní a česká psychologie už k pochopení, že vše je iluze, krůček za krůčkem opatrně směřuje, a také ví, že mnoho jogínských technik učí, jak mít svou mysl pod kontrolou. Jak z ní mít nápomocný nástroj ve vlastních službách nikoli nadřazeného pána, který určuje naši životní cestu (tohle bylo za dob socialismu téměř trestné a nesmělo se o tom mluvit, natož psát nebo přednášet). Většina z nás se totiž  se svou myslí ztotožňuje. Věříme, že jsme svou myslí, ví i západ a teoreticky i medicína, a rétoricky občas moudře poučuje, že mysl nás začíná ovládat, užívá ona nás, místo mi ji. Počátkem svobody je však zjištění, že nejsme totožní se svým myšlením. Jenže všechny moudré knihy a kurzy zvládání emocí jsou jen zdlouhavým a věc spíše matoucím popisem cesty (mapou, čtením o koláči), nikoliv skutečným prakticky aplikovatelným návodem k použití.

Ano, knihy, roky (levohemisférového) studia na medicíně, výzkumy v laboratořích, dlouhé články, to je obvyklá dlouhá západní Cesta. Zenová ignorance emocí (a praktická práce s harou) je Cestou krátkou, přímou: ano naše emoční vzorce vznikaly v raném dětství a mají určitou sílu setrvačnosti. Ano, emoce se začíná projevovat v těle mnohem dříve, než si racionální mysl uvědomí, že se něco děje. Ale nastupující emoci většinou nestačíme zaregistrovat, natož zkrotit, a nemá smysl ji potlačovat nebo popírat, bojovat s ní (viz výše) – tím bychom přidali jen další napětí a to by mohlo urychlit výbuch hněvu nebo zmrazení strachem. A i kdyby se „násilná kontrola“ emoce povedla, vzniklé napětí by se uložilo v těle na příště. Jde o to emoci jaksi natrénovaně, automaticky (pomocí hary) ignorovat, vůbec nespustit. Hara se o vše postará: emoci rovnou uklidí, získá energii, a nenamočí vjem v dalších emocích.

Když už vás nějaká emoce ovládne, je to v pořádku. Naše babičky v takové chvíli počítaly do deseti. Moc se svými emocemi neměly čas zabývat. Zatímco my, ve svém luxusu, máme dost času a peněz se ve svém nitru (a ve své nespokojenosti) rýpat, ale fungující návod na použití člověka emočního všeobecně tu stále chybí. Učení nových věcí (změna paradigmatu) je společensky dlouhý proces a my potřebujeme čas a trénink, abychom vnímali tělo hlouběji, ono si osvojilo nové odpovědi a nacvičilo jiné reakce na známé podněty. Ale čas je to, co dnes nemáme. Proto jsem kdysi nastoupil krátkou cestu (k osvícení), a zjistil, že duchovnost řeší vše: i emoce.

Zpívám-li mantru (nebo pokud medituji, nebo škrábu brambory), zpívám ji (a s velkou pomocí hary dělám to, co právě, teď a tady, dělám) tak usilovně a hlavně soustředěně, že na hladině mysli a poté i v těle není ani kousíček prostoru pro vznik nějaké negativní myšlenky stvořené a tvořící emoci. Co dělám, dělám na 100 %, stále častěji pak pozitivní náladu a úsměv. Nemám čas a prostor na nějakou negativní emoci: naopak, pozitivním metodami (ano, taky iluzemi) jsem vycvičil tělo, že je, včetně mysli, šťastné. Vše, co se děje kolem, je možné vidět a lze interpretovat pozitivně. A ono se to pozitivním i stává.