Ab ovo « Vlastimil Marek

Ab ovo

16.3.2017

Už naši předkové věděli, jak je důležité dobře začít. Křížovkáři a latiníci dobře znají heslo ab ovo, od vajíčka. Dobře naplánovaná a budovaná města vydrží tisíciletí. Dobře počatý a bez negativních zkušeností porozený a vychovaný hoch (Buddha) může pohnout lidským pokrokem. Už Goethe říkal: Jakmile zapneš první knoflíček u košile nakřivo, pak ať děláš, co děláš, nakonec to máš všechno nakřivo. V tomto smyslu se zápecnictví pohádkových českých Honzů, lokálních úředníků už od dob Rakouska-Uherska, až na výjimky vystrašených kolektivizovaných rolníků a znormalizovaně myslících občanů z let po sovětské okupaci, jakož i rození dětí ve velkoporodnicích kasárenského typu muselo na charakteru češství nějak podepsat.

 

Je krátkozraké odkládat hledání společného nepřítele na situaci,

kdy se objeví viditelnější a hmatatelnější nepřítel.

O. Matějka, Na Chartu bychom se dnes nezmohli, LN 11. 3. 17

 

Jak se tak poslední dobou nedají sledovat média (samé žvásty, nedůležité věci, žabomyší spory, anebo nesmyslně přehnané násilí už i v pohádkách), dívám se jen všechny krásy světa v dokumentech, viz např. dvojdílný New York z roku 2015 od Pierra Brouwerse. A protože jsem tam dvakrát na konci století pobýval, s velkou chutí jsem teď obdivoval stará známá místa pohledem zkušeného holandského dokumentaristy. A byl jsem nadšen a New Yorku i jeho aktivním obyvatelům ten pokrok, lidský přístup a změny k lepšímu přeji.

Když jsem v první polovině 70. let min. stol. samizdatově vyráběl vždy jednu jedinou maketu obalů elpíček (bylo naprosto nemyslitelné nějaké skutečné LP s naší amatérskou hudbou vydat), reprezentovala ta simulace mně i kamarádům jak nesplnitelnost našich snů, tak i frajerský škleb do tváří imaginárním cenzorům, komunistickým nařizovatelům a orwellovským kontrolorům všeho. Špatně zapnutý knoflíček jsem si vyrobil sám, a dobře zapnutý.

Tehdy se noviny nedaly číst – stejně jako dneska. Oficiální hudební zábavná produkce se nedala poslouchat, ostatně jako dneska. Jinými slovy, normalizační doba nabízela Čechům za poslušnost režimu téměř jako úplatek relativně plné masny a samoobsluhy, a podobně dnes jsou plné obchody a možnosti (hypoték) jen jiné a lesklejší způsoby, jak si politikové a bankéři občany ochočili.

Podobně jako jsem kdysi snil o společnosti, která funguje, a psal o lidech, kteří jsou i v myšlení svobodní a stateční, sleduji dnes dokumentární filmy o stále nových adrenalinových sportech (surfovacích prknech, prknech na kolečkách a s plachtami a na bruslích, na horských kolech, nebo umění jen tak běhat městem a přeskakovat zábradlí a zídky), nebo nadšeně sleduji, jak se free diveři dokážou ponořit do vody na jeden nádech na 8 až 10 minut! Jak to všem těm mladým přeju! Protože oni své knoflíčky bez ohledu na ty kolem zapínají správně!

V dokumentu o New Yorku jsem s obdivem sledoval, jak a co místní řemeslníci prodávají na bio trzích na náměstích, a poslouchal, jak si organizátoři poradili se šmejdy: vybírají jen z místních farmářů a podnikatelů, přičemž jejich inspektoři jezdí do vzdálenosti desítek kilometrů od města navštěvovat farmy a kontrolovat, jak se tam či onde plodiny pěstují, balí a dováží. V našich médiích zato čtu o obstrukcích českých úředníků nejprve nepovolit a nakonec povolit nejen trhy, ale i nestátní alternativní školy a lesní školky, a bohužel také o potřebě malé, úřednicky razítkové moci omezovat neustálými kontrolami, EET a dalšími překážkami farmáře, stavitele domků, mladé squattery. A jen konstatuji, že tady to lepší nebude a být nemůže. Také protože se nedomluvíme, a čekáme na nějakého vnějšího nepřítele. A téměř všechny první knoflíčky jsou nadále zapínány nakřivo…

Vždycky, když mi někdo napíše, že mne v bakalářské či diplomové práci nesmí citovat, že v zahraničí by to prošlo, ale naši odborníci by to neskousli, mohl bych se utěšovat, že to není nic nového pod sluncem. Propagátoři netradičních idejí či koncepcí museli vždy čelit kazisvětům a úředníkům všech dob, kteří jim házeli klacky pod nohy. I historií vědeckých objevů se táhne prvotní nepochopení a odmítání nových věcí dobovými vědeckými autoritami. Už jsem kdysi psal o ostatními porodníky té doby uštvaném Semmelweisovi, který si před porody umýval ruce, prý aby rodičky chránil před horečkou omladnic. Rupert Sheldrake se potýká s ostatními vědci kvůli své knize o morfických polích a rezonancích od roku 1984, kdy ji publikoval.

Zatímco v Čechách žárliví odborníci před lety uštípali architekta Kaplického a jeho blob, jinde se původně obyčejná provinční města pyšní nejen nejvyššími mrakodrapy na světě, ale především pro lidi stavěnými pasážemi a domy a uměleckými objekty v ulicích. Zatímco po Čechách stále cestujeme vlakem rychlostí téměř koňského povozu 19. století, ve Španělsku, ve Francii, v Německu, ale i v Polsku se jezdí rychlovlaky rychlostí 300 km za hodinu. Zatímco u nás se poslanci a senátoři neustále hádají o šumavský národní park a učitelé jsou stále opovržlivě podplacenou třídou, v New Yorku udělali z celých čtvrtí pěší zóny a nezbourali starou visutou železnici, jen vytrhali kolejnice a po celé délce Highline nasázeli stromy, keře, květiny a lavičky a lidé se mohou procházet, odpočívat a pozorovat dopravní ruch pod sebou. Praha se po sametu sice fasádně obarvila, ale bázliví úředníci a nic nenamítající obyvatelé (kteří se od středověku nezmohli na defenestraci svých magistrátních konšelů) zůstali, a dodnes mají přednost auta, která se denně štosují na obchvatech metropole, všude smog a polétavý prach – a Praha 5 chce postavit na nábřeží obrovské vyhlídkové kolo a Praha 2 pod parkem na Karlově náměstí podzemní garáže!

Naznačuji, že přes někdejší posametové falešné naděje a přes mírný pokrok v mezích české připosraženosti charakterizují naši společnost první nakřivo zapínané knoflíčky: a sobecky jednající podplatitelní úředníci na všech úrovních. Čeští šmejdi a výrobci smrdících a smrtících aut a zbraní pilně exportují a vydělávají nejvíc od 2. světové války. Rychlokvašení miliardáři si kupují noviny a politické strany. I porodníci vydělávají: rodí se už nejméně 10 % novorozenců se srdečními vadami a roste počet autistů. Znovu nezbývá než snít…anebo si vzpomenout na první špatně zapnutý knoflíček… po tolika staletích špatně zapnutých knoflíčků to bude pár generací trvat, ale sám sobě člověk přece je může knoflíčky začít zapínat správně!

Radím tedy: když už necvičíte své tělo a mysl, tak alespoň netrénujte svůj vztek a agresivitu sledováním stříleček a vražd, a raději sněte o lepším příštím třeba tak, že budete sledovat, jaký skutečný pokrok je možný a běžný v podobných společnostech a městech, jako jsou ta naše, jenomže v cizině. Nemůžete změnit počasí, šmejdy a politiky, jediné co můžete změnit jsou vaše vlastní názory na ně: budujte a pečujte o své vlastní okolí. Pečlivě si vybírejte, v jakém prostředí a s kým budete vy a vaše děti žít (kde budete  rodit, kam chodit vaše děti do školy, co doma čtete. A smutně konstatuji: opět žijeme ve společnosti špatně zapnutých prvních knoflíčků, bez skutečných elit, kdy jedinci vynikli, jen když emigrovali, anebo navzdory státu (viz kreslený vtip: pod kresbou krajiny kolem Řípu je text nádherná země, ale příšernej stát). To přece ale neznamená, že musíme své knoflíčky špatně zapínat i my…

Takže vážení, hurá, zase už je zase skoro tak zle, že nezbývá, než soustředit pozornost nikoli na spotřebu luxusu a lesklé časopisy či pořady, ale na sebe sama, ve smyslu hledání nikoliv důvodů, motivů, ale už konkrétních metod cest dovnitř, k duchovnosti. A k přece jen moudřejším lidem za tři generace, pečlivě vypiplané stylem ab ovo… protože co si neuděláme, to mít nebudeme…