Nesouvislé souvislosti antropocénu « Vlastimil Marek

Nesouvislé souvislosti antropocénu

23.3.2017

Kupodivu, občas se v české televizi urodí (diskusní) pořad, který, díky zúčastněným mladým (duchem) má příjemně provokační potenciál: divák a posluchač musí zapnout, a dosti často mu dojdou předtím netušené souvislosti o stále komplexnější provázanosti všeho, především dějin a minulosti s naší neřešitelnou současnosti. Antropocén, tedy nová dějinná epocha, na které se stále víc podílí člověk a jeho (pubertální spíše než moudré) výstřelky, je po tolika staletích morálního sesuvu a promořenosti konkurenčním sobectvím (o negativním vlivu kouření, zvláště žen, jsem tu psal často) himálajsky zašmodrchaný a nerozpletitelný. Televizní diskuse Souvislosti Jana Pokorného (Budoucnost člověka jako biologického druhu) neměla aspiraci něco vyřešit, ale jednotliví aktéři pojmenovávali zdatně a často i inspirativně.

Jen, neodpustím si postesknutí, opět vynechali to hlavní a zásadní: špatně zapnutý první knoflíček naší celospolečenské situace – tedy hromadné, rutinní, muži vedené (a ženy a především děti často traumaticky poškozující) porody.

Biolog a zcestovalý fejetonista Stanislav Komárek v části nazvané pracovně Budoucnost člověka nakonec přispěl praktickou radou množit se (pro Střední Evropu) a vzdělávat (pro Čad). Ekolog a biolog David Storch přispěl očekávatelnými moudry, zato ekonom a provokatér Tomáš Sedláček nezklamal: zmínil jakési současné velké stěhování národů, dnes tedy spíše z bodu A do nebodu – v digitálním světě neexistují zděděná pravidla a zákony. Nakonec se prý asi dokážeme zbavit těl a začneme lépe využívat kosmické energie (podle jedné fyzikální klasifikace jsme populačním typem 0,86, až dokážeme využít energii planety dosáhneme stupně jedna, a až se naučíme využít energii Slunce, přejdeme do stadia 2 – stupně 3 docílíme, až dokážeme využívat energie celé galaxie). K přechodu na stupeň jedna už jsme ale nakročili vznikem a rozmachem internetu, stále nám však chybí jakési globální referendum, schopnost začít si klást společné, globální otázky.

O čem celou tu dobu píši a přednáším? Naznačuji, že krize už je obvyklými metodami nezastavitelná, ale řešení tu je: začít rodit malé buddhy. Zatímco napravovat stoletími vychylované přirozené a přímé cestičky k rovnováze bude trvat opět nejméně sto let, pouhým devítiměsíčním uvolněním (v těhotenství a v rámci přirozeného porodu, tedy poddáním se přirozené evoluční dokonalosti) mohou informované mladé ženy porodit zdravé zvědavé moudré a potenciálně vyrovnané budoucí osobnosti už teď a tady. V první generaci výsledky nebudou rozeznatelné společensky, ale každý, kdo zažil malého buddhu, ví, o čem píši. V druhé a pak v třetí generaci už bude očividné, že tihle přirozeně doma porození moudří a vyrovnaní jedinci, plni receptu a úcty ke všemu životu, přirozeně změní svět. Jinými slovy, tohle všechno napravit či alespoň opravit zpětně už asi opravdu nelze: je jednodušší a efektivnější začít jinak, nově, ab ovo (od vajíčka).

Naznačuji celé roky, že studium chyb a křivd je v člověku jen posiluje: je snadnější a moudřejší se soustředit ne na to, co bylo či nebylo, ale co být může a bude. Na otázku moderátora Pokorného, jak člověk ovlivňuje svůj život a svou dobu, a jestli existuje něco jako nevratná změna, je tedy odpověď snadná a psal jsem o ní také dosti často: rozhodující je úmysl, a je třeba začít nejen o změně mluvit, ale krok za krokem ji realizovat. A pak už jen tak dvacet let vytrvat. Budoucnost člověka bude přesně taková, jakou si ji udělá(me). Stačí nespěchat, mít trpělivost a umět, nebo se to naučit, neopakovat chyby. Tohle všechno umí dobře porozený malý buddha sám od sebe. My ostatní jsme jen oběti obětí a ať děláme, co děláme, má to vždy příchuť neúspěchu a minulých proher.

Doporučuji pořad shlédnout (klidně až od poloviny), ale řídit se selským vlastním rozumem, intuicí a úžasem z té krásy antropocénu kolem. A připomenout si dvacet let starý citát prenatálního psychologa Petera-Fedora Freybergha (který většinou odborníci v pořadech o souvislostech neznají): Děloha je prvním ekologickým prostředím člověka. Jak se k němu budeme chovat, když je v děloze, tak se pak v dospělosti bude on chovat k ostatním lidem i k přírodě.