Z principu znásilňované (porodnice)? « Vlastimil Marek

Z principu znásilňované (porodnice)?

7.3.2017

Tohle není reklama na domácí porody. Tohle není ani obžaloba porodnic. Hrocení a kopání příkopů už bylo dost. Tohle je prosté vysvětlení. Vysvětlení, proč se některé ženy cítí přimáčknuté ke zdi, napsala slušně čerstvá maminka opět doma porozeného pátého dítěte, známá ekonomka Markéta Šichtařová v blogu, který otevřeně shrnuje i základní paradoxy českého porodnictví. Vím o nich nejméně dvacet let, a tak ocituji a přitvrdím: marně píši o důsledcích diktatury bílých plášťů celé ty roky. Snad už začíná být všem, kterých se to týká nebo bude týkat, jasné, že doufat, že porodníci přiznají mnohaleté bludy či dokonce chyby, je nesmysl (staří psi se novým kouskům nenaučí): jediné co může české porodnictví změnit, je aktivita českých rodiček – a na ně apeluji. Je stále zřejmější, že současná stále se zhoršující politická, sociální, ekologická i ekonomická situace (a zvláště její vyhlídky do budoucna) je výsledkem dlouhých dekád zápecnictví na jedné, systematického zneužívání postavení tzv. odborníků na druhé straně a rostoucího počtu porodů poškozených dětí.

Od zavedeného totalitního zdravotního systému a jeho představitelů a udržovatelů přece nelze čekat nic jiného. Co když i Klaus, Zeman, porodníci i ministři zdravotnictví, ale i šmejdi, psychopati a Ovčáčkové, jakož i masa ostatních užitečných idiotů, jsou prostě jen špatně porozené, nedomazlené a dogmatickými metodami 18. století ne-vzdělané oběti setrvačného systému? Je stále zřejmější, že násilí, kterým se humpolácky vlamujeme do neuvěřitelně delikátních procesů předávání genů, je přímo úměrné neustále rostoucímu násilí viditelnému. Děloha je prvním ekologickým prostředím člověka, a jak se k němu chováme když je ještě v děloze, tak se později on bude chovat k přírodě… napsal jeden slovutný leč opomíjený prenatální psycholog.

Pětinásobná maminka Markéta o českém porodnictví konstatuje: Máme u nás obrovské nadužívání zbytečných zásahů do porodu, jako jsou epiziotomie, rutinní podávání syntetického oxytocinu, poloha na zádech, epidural, vysoký počet císařských řezů značně se lišící podle jednotlivých porodnic, vyrušování rodičky v první době porodní, nepodávání jídla a pití při porodu, dlouhé znehybnění rodící ženy na tzv. „monitoru“ a tak dál a dál. Nutným důsledkem všech těchto (mnohdy na první pohled neškodných) zásahů je však větší počet poporodních poranění, než je nutné. Toto nerespektování hormonální podstaty porodu totiž nutně musí vést k umělému „vyrábění“ komplikací při porodu. Typicky automatické podávání syntetických hormonů totiž dokonale blokuje tvorbu těchto hormonů přímo v mozku – takže působení na organismus ženy je pak zcela kontraproduktivní.

Žijeme stále dobu temna, vážení: vytrvalé bludy v mnoha oborech, včetně inkvizitorů v bílých pláštích (lékařsko-farmaceutické lobby) nám vládnou právě tak jako ve středověku: „Dítě po porodu v žádném případě nesmíme zvedat nad úroveň placenty, protože by působením gravitace krev proudila zpět do placenty a mohlo by vykrvácet!“ Stalo se z ní zlaté pravidlo českého porodnictví, cituje a diví se Šichtařová: Když jsem se užasle ptala zahraničních porodních asistentek, zda se u nich traduje tentýž blud – protože nic než předpotopní blud to není, placenta a dítě nefungují na principu spojených nádob, dítě nemůže vykrvácet, ocitne-li se nad úrovní placenty – civěly na mě, jak kdybych spadla z višně. I zeptala jsem se českých porodních asistentek, co ony na to. Vyšlo najevo, že tahle pověra se traduje coby „fakt“ pouze v ČR. Zdá se pravděpodobné, že nejspíš kdysi kdesi jakýsi již senilní pan profesor perlil na nějaké konferenci, a od té doby jeden zdroj neustále opisuje od druhého.

Situace je šokující a (ne)zodpovědnými odborníky úmyslně přehlížená: Výsledky zahraničního porodnictví sice už dávno ukázaly, že české „poslední poznatky vědy“ jsou bludy, ale u nás se stále nesmí zpochybňovat. České zdravotnictví nejedná dle posledních poznatků vědy. Pětinásobná doma rodící maminka totiž ví, že mnozí čeští porodníci a lékaři vědomě lžou, anebo prostě jen zamlčují, co se jim nehodí: V ČR prý máme jednu z nejnižších novorozeneckých úmrtností na světě. Je to však opět jen mýtus. Novorozeneckou úmrtnost do 1 měsíce života máme srovnatelnou se skandinávskými zeměmi, v nichž ale (dle země) 1-2 % porodů proběhne doma za přítomnosti porodní asistentky. Současně s tím však česká žena má 5x – 10x vyšší pravděpodobnost úmyslného poranění (epiziotomie) a 2x vyšší pravděpodobnost císařského řezu.

Systém nemocnic a pojišťoven je totiž u nás mužsky nastaven na výkon a (krátkodobý) zisk: porodník by byl hloupý, kdyby nechtěl vydělat co nejvíc – za císařský řez má desetkrát víc než za pouhou asistenci u bezpečného, tzv. fyziologického porodu (do kterého nezasahuje). Každou komplikací, každou injekcí navíc si vydělá víc. Ale jako s jiným trápením, nepomůže, když se jím budeme neustále zabývat. Nebo o tom, jako většinou o znásilnění, mlčet. Nebo s porodníky bojovat. Tím je jen posilujeme.

Chce to začít budovat nové podmínky, možnosti, podporovat tolerantnější a rozumnější osobnosti. Před lety jsem vydal knihu Porodit buddhu, a od té doby podporuji jak domácí porody, tak ideálně porozené děti (v tomto případě kloučky). Znám jich několik a jsem nadšen jejich vrozenou moudrostí, schopností řešit případné spory předem, preventivně. Právě oni a jejich praktická duchovnost (v nejbližším době budeme muset  být všichni daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec) jsou nadějí lidstva, se kterým to nevypadá právě dobře. A to je role, privilegium a příležitost současných a budoucích maminek (rodiček): odmítnout manipulaci totalitních porodnic a porodníků, přirozenými porody rodit budoucí buddhy, a pečovat o ně (i když to bude trvat tři generace).

Neexistuje důkaz, že by domácí porody zvyšovaly u zdravých žen riziko, naopak snižují riziko poranění. Není to zkrátka otázka racionality: je to pouze a jen otázka dogmatické porodnické víry… ví i maminka pěti doma porozených dětí. Neexistuje jediný důkaz, že to, jak dnes probíhá porod v továrnách na děti, které se nazývají porodnice, je (kromě několika procent akutních patologických případů) pro ženu rodičku a její dítě bezpečné a prospěšné, apeloval jsem marně již před patnácti lety a hlásal jsem, že porod by měl být a mohl být jednou velkou Radostí. Naopak, existují desítky studií, dokazujících, že téměř všechno při běžném lékaři vedeném porodu (poloha, rutinní přístupy a postupy, odcizení, aplikace povzbuzujících a utišujících prostředků atd.) ženu rodičku a především její dítě ohrožuje a bohužel také někdy na celý život fyzicky a hlavně psychicky negativně ovlivňuje. Co když je tedy řešením do nemocnic (jejichž posláním je zajímat se o nemoci a nemocemi) raději rodit nechodit? Spíše podporovat vznik malých porodních domů, nebo (kompromisně s porodníky) přestavbu nemocnic na hotely plné bytů, ve kterých se bude rodit jako doma.

Jsem si jist, že v budoucnosti i čeští (noví, mladí) porodníci s velkou slávou oznámí, že rodit se má a dá také jinak, doufal jsem na počátku nového století. Jenže počet traumatizovaných a mlčících žen s poporodními traumaty roste. Pokud se systém a rutina nezmění, nám všem, kteří jsme, kdybychom byli porozeni s úctou a pokorou k životu (ne k plánu služeb a jednomu statistickému ukazateli), tedy ne kasárensky, ale přirozeně, mohli být daleko inteligentnější, zdravější, tolerantnější, ekologičtější a soucitnější… zbydou na celé další generace jen hory starostí, jak se vypořádat s individuálními i společenskými důsledky stávajícího porodnického „sociálního inženýrství“.

Takže, dámy, skutečná změna záleží jen a jen na vás. Co takhle prolomit mlčení a konečně se (a své partnery a veřejnost a poslance) o tom, co se děje v porodnicích a s rodičkami, pravdivě informovat? Rozesílat články a odkazy na ně (protože tohle, a ne cena šampónu nebo bot, je otázka života a smrti). Co takhle apelovat na novináře a především novinářky a pravdivě informovat o situaci v českých porodnicích? A nechodit rodit do velkoporodnic jako ovčanky? Co takhle, i vy noví a budoucí tatínci, domluvit se, založit nadaci, nebo vybrat peníze a vydávat ročně pár desítek tisíc brožur (a prodávat je za deset korun v trafikách hned vedle Květů a Blesku)? Před sedmi lety jsem poslední kapitolu ze druhého soukromého vydání knihy Nová doba porodní zavěsil k volnému použití na blog, a nic. Nabídka vydat či rozdávat těch 43 stránek (ve kterých to všechno alternativně je), klidně i s předmluvou Markéty Šichtařové, přitom stále platí…