Žabáci na pramenech « Vlastimil Marek

Žabáci na pramenech

24.4.2017

Byly nebyly národy a v nich žabáci, kteří si neustále užívali poblíž bahnitého dna a navzdory snaze několika výjimek se neustále motali v podprůměru a kalili vodu: vyhovovalo jim to. Básníci, hudebníci, malíři a zpěváci tam ochotně tvořili tak, jak si přáli a dovolili úředníci, a měli tak být raději malíři pokojů nebo traktoristé. U nás byli takovými nezřetelný mi ale o to výkonnějšími žabáky třeba Jirka M., pokud šlo o indickou klasickou hudbu, Václav K. pokud šlo o makroekonomické a stranické poměry ve státě a prezidentství, Miloš Z. pokud jde o systematickou vulgarizaci národa, a pak také Jiří K., vydavatel časopisu a spolumajitel nakladatelství, pokud šlo o české porodnictví a stav new age, tedy spíše ezo byznysu u nás za posledních dvacet let… To, že zbrzdili přirozený vývoj nejméně o celou generaci, nevnímali a ani nemohou. Chci tímto pokusem o bajku naznačit, že to jde, vzepřít se žabákům, a nějaký ten ohled ze slušnosti je kontraproduktivní.

Důsledky tolerance žabáků bývaly i v bajkách dlouhodobě velmi škodlivé. Stejně jako se z nadšeného malíře krajinek, kterého nepřijali na výtvarnou školu, stal v jedné bajce diktátor a prostě potom musel založit politickou stranu a dobýt Evropu, z nadějného uherského mládežníka se stal kariérista a teď už také diktátor, který snad nebude nakonec muset zapálit své město (aby se zapsal do historie), protože může alespoň vyštvat ze státu nejlepší, protože nejdemokratičtější vysokou školu (pravděpodobně se cítí být mladými názory ohrožen). A z nadšených ale do patřičných mezí neusměrňovaných pulců se i v bajkách nevyhnutelně stávali žabáci na pramenech živé vody mnoha zahrádek a oborů.

I jiné národy měly své tůňky plné žabáků, přizpůsobivých architektů, druhořadých portrétistů, snadno zkorumpovatelných ale o to ambicióznějších vůdců lidu odzdola (předsedy různých bytových a posuzovacích a uličních komisí) - ale shodou historických okolností a díky geografické poloze ve středu Evropy (nebo někde jinde) byli ti naši žabáci na tvořivých a životadárných pramenech zvlášť vypasení a aktivně neschopní pochopit, co se děje kolem nich (kromě sebeobdivu a kutí piklů), a tak škodili už jen svou neotřesitelnou existencí. Nemohli za to, byl to jejich osud, byli špatně porozeni a nevychováni. O to ale nejde: důležitá byla spíše pasivita těch, kteří to viděli, kterým to škodilo a vadilo, ale neotevřeli pusu, a poslušně trpně a trapně volili svůj žabincem páchnoucí klid (na práci).

Lidi tak už druhé století sedávali v přednáškových halách (nebo na sjezdech různě se jmenujících poltických stran či spolků), nevěřícně naslouchali všem těm kydům, ale nikdo se nezvedl, nezaprotestoval, ani když si místo pozvaného hosta, který se silou své vůle vyléčil z rakoviny a přednášel (ano, Clemens Kuby), jak to mohou udělat i další zájemci. Žabák organizátor (přes vnější zdání všeho vydavatelského dobra) a kazisvět si přisvojil slávu a čas (jako jiné žáby na pramenech skutečného poznání a pokroku) všech kolem. Pohádkové děti, které vstanou a zkoprnělému davu oznámí, že císař je nahý, že na sobě žádné nové šaty nemá, se už hodně dlouho nenarodily (protože porodníci jako na běžícím pásu rodili děťátka poškozená formálním nezájmem a dogmatickým dodržováním zavedené žabácké rutiny). Podobně deformováno (a oplývajíce žabáky všech typů) v bajkách bývalo ovšem i soudnictví, stavebnictví, telekomunikace, ekologie, a kdeco jiného.

Přesto se ale nedávno odehrál malý zázrak: po nesnesitelně dlouhé době jednoho typického vykecávání organizátora setkání se zázračným člověkem (na jehož, nikoli na žabáka s mikrofonem, byli lidi zvědaví) se ale vzadu v sále zvedl muž a hlasitě požádal žabáka, aby konečně předal mikrofon tomu, na kterého tam lidi přišli a byli zvědaví. Teprve v tom okamžiku se zvedly i další protestující hlasy do té doby omámeně zkoprnělých přítomných, mikrofon byl předán, žabák probrán z transu vlastní důležitostí, a umlčen. Bajka i lidé v ní byli vysvobozeni ze zakletí žabáků!

Ano, žabáctví v bajkách také začínalo už v porodnicích, a pokračovalo i ve školách: Hlupáctví školského systému pokračuje státními maturitami. Proč si stát myslí, že budoucí jaderný inženýr musí umět stejně dobře česky jako budoucí televizní moderátor, a budoucí moderátor musí umět stejně dobře počítat jako budoucí astrofyzik? Proč tedy vlastně existují různé střední školy, když nakonec (s výjimkou zdravotnických, uměleckých a sociálních oborů) mají produkovat stejné znalosti? Tahle touha po uniformitě vede k jedinému: Kdo má talent na matematiku, nemá čas se jí věnovat, protože bifluje češtinu, ačkoliv v ní nikdy nebude dobrý. Děti jsou donuceny věnovat nejvíc času předmětům, v nichž nejsou a nikdy nebudou dobré, namísto toho aby rozvíjely svůj talent v tom, v čem mohou vyniknout. Všichni pak končí jako průměrní. A to ještě ani nemluvím o tom, co se děti ve školách učí; to je kapitola sama o sobě. C.-K. systém biflování v době Wikipedie! Bezmyšlenkovité memorování vzorečků namísto ovládání IT na prahu čtvrté průmyslové revoluce (byla rozhořčena ekonomka Šichtařová)!

Moudří starci od té doby začali konečně všichni naznačovat, že každý máme někde hluboko v sobě rádce, který ví, že ten či onen je žabák, a hlavně, co udělat, aby žabákovi aspoň zatrnulo. Že i v bajce a zakletých dobách jde o to překonat výchovu k mlčení (od školních let byly děti manipulovány ke slepé poslušnosti, čurat až zazvoní, a hlavně nevyrušovat), a něco, cokoliv, udělat pro sebe a společnost, a proti žabákům. Nejsou-li umravňováni, a dokud se nenajdou stateční namítači, žabáci na pramenech bajek i reality se nekontrolovaně množí (jako se tomu stalo u nás). Je logické, že s žabáky v bajkách nelze zvítězit, že je třeba je z pramenů systematicky a trpělivě a statečně odstraňovat, a že to je daleko lacinější a efektivnější, než si jich nevšímat a teprve po letech zavírání očí a uší zjišťovat, že společnost je v hlubokých krizích… Souzní to také s odedávným rozporem, jak uspět v tak fragmentované a na zisk a kariéru orientované společnosti. Recept naznačil už v 19. století R. W. Emerson: Uspět znamená nechat po sobě svět o trochu lepší, ať už o zdravé dítě, zahradní pěšinu nebo příznivější sociální podmínky: vědět, že třebas jednomu životu se dýchalo snadněji, protože jste žili.

Pamatujme: zvýšený výskyt žabáků není normální. Naopak, v nenormálních dobách a společnostech by mělo začít být normální, že se sem tam vyskytují  ti, kteří se (ne)normálně zvednou a proti žabákům zaprotestují. To něco uvnitř každého totiž vždycky je (každý máme někde uvnitř vlastní po generacích děděnou wikipedii), básnili starci, a vždycky v tom prvotním nápadu prý máme pravdu, jen jsme od dětství zakřiknutí (to smíš, to nesmíš, to nemůžeš, co by tomu řekli lidi) a bojíme se. Jenže není cesta k odvaze, odvaha je Cesta, odpovídali na obvyklé námitky, že to nejde. Každý vrcholový sportovec či člověk to, co umí, musel natrénovat. Prostě při příštím setkání s žabákem rovnou jednejte, nepřemýšlejte jak byste jednali. A povede-li se žabákovo nadýmání aspoň na chvíli zastavit, hned si dejte pašáka. Příště budete suverénnější, vysvětlovali starci, a přidají se k vám možná i další odvážní namítači a odhalovači žabáctví: vyčištěné studánky moudrosti a uvolněné prameny zdraví a  mládí budou (pra)zdrojem narovnání a morálního vysvobození nejen celé báječné společnosti.