Estrogen, testosteron a slepá ulička vývoje, část 2 « Vlastimil Marek

Estrogen, testosteron a slepá ulička vývoje, část 2

24.5.2017

Byl jsem připraven: vybaven špuntem do slyšícího ucha, vodou na pití, houskou kdybych měl hlad, a mikinou s kapucí, kdyby klimatizace překonala mé obranné mechanismy: vydal jsem se v neděli dopoledne do kina na film Riddleyho Scotta VetřelecCovenant. A užil jsem si všeho, čeho jsem se obával, a na co jsem se těšil. Již když jsem se přibližoval do sálu, jsem byl ohlušen stadiónovým rachotem zvuku upoutávek, a dokonalostí kombinace oslnivých výbuchů a rychlého, až stroboskopického střihu – to vše při filmařském a producentském poslání každého diváka od puberty do důchodu vystrašit, vyděsit, vylekat, šokovat – zkrátka řemeslně dokonalou emocí strachu. Citlivější čtenáři mohou přeskočit následující odstavce, zabývající se zlem, chybami režiséra a současného lidstva, a na film do kina nejít, a teď si prostě rovnou, neušpiněni, přečíst závěrečný odstavec naznačující pracné a dlouhodobé, ale jediné možné řešení (krize člověka a lidstva).

Naznačím základní chybu producentů a režiséra: stejně jako v rámci rčení kdo s čím zachází… a v návaznosti na nedávný blog Jak se do digitálního světa volá… jsem byl až zděšen: Covenant ve 4/5 filmu dokonale a s přispěním nejnovější digitální technologie zobrazuje zlo (zde vetřelců) – jen aby před diváky vystrašil, původně tedy před zlem varoval… Jakési režisérské loučení (bude mu osmdesát) a další nesmělý a marný pokus o varování (nejméně na třech místech některý z protagonistů filmového příběhu konstatuje, že lidé si za svůj blížící se konec mohou vlastně sami) se v rámci stále propracovanějších snah o vizuální a pohybovou dokonalost vetřelců dokonale míjí účinkem: biblické varování před překročením zákazu ochutnat jablko poznání (rozuměj: nezkoušet překonat přírodu, vkládat další geny do buněk, přetvářet přírodu pomocí chemie, atd.) je stále ignorováno.

Před strachem již v rámci upoutávek (současné filmy jsou daleko hororovější a pokročilými technologiemi a filmařskými digitálními fígly dokážou vyvolat zděšení v pouhých několika vteřinách) a v rámci poslání filmu samotného se nedá bránit (evoluce nás na takové porce strachu nepřipravila) a nedá se mu dnes ani mimo sál kina či z dosahu obrazovky utéct. Ostatně, příznačný je i název recenze (sborníku Velký regres – úvah evropských myslitelů na téma stavu současného světa) J. Chuchmy (LN 20. 5. 17) Máme strach a proto skáčeme dozadu, přiléhavě vyjadřující chaos současné společnosti. Nedávno jsem také citoval výzkum amerických psychologů o tom, že agresivita předškolních dětí, které pravidelně několik hodin denně sledují televizní pořady pro děti (rozumějte: plné honiček, výbuchů, rvaček, mutantů, rychlého střihu a zlosynů, usilujících o zničení světa) prokazatelně velmi vzrostla.

Jinými slovy, naivita, s jakou dovolujeme populistům a budoucím diktátorům získat moc a převzít vládu, a podnikatelům pro své výdělky otravovat životní prostředí a kácet kyslík poskytující lesy, odpovídá naivitě, s jakou dovolujeme sami sobě a svým dětem vychutnávat a mlsat ZLO a bavit se ukázkami nepřeberných forem agrese: tedy bavit se strachem. Ano, je to jen druh celkové naivity lidského druhu, pyšného na svůj rozum a dominanci na planetě, na své úspěchy v dobývání světa. Odpovídá i naivitě, s jakou podléháme drogám, vědeckým objevům a nejnovějším vynálezům v oblasti dezinfekce všeho živého… a zároveň odmítáme slyšet varovné hlasy nebo dokonce objevy a důkazy naší naivity. I ve Scottově filmu jsem se dočkal velmi brzo: astronauti se vydali (bez skafandrů!) zkoumat planetu, a jeden si poodešel zakouřit! Dřepl si do nějakých hub a hned se nadýchal jejich inteligentních pohyblivých spór, které nalezly do jeho ucha – kuřák začal kašlat, po chvíli se svalil a ač hned odnesen k resuscitaci do kosmického člunu, z jeho páteře se začala klubat ostrá chapadla vetřelce.

Nebylo to pro mne nic nového, celé roky tvrdím, že kouření cigaret je zkázou pokrokového lidstva (a jakousi symbolickou nikotinovou pomstou původních obyvatel obou Amerik za humpolácké zavlečení virů a bacilů evropských nemocí, které navíc s alkoholem, na jehož zpracování neměli a nemají Indiáni patřičné geny, zdecimovalo původní bezbrannou populaci Mayů, Aztéků a jiných Apačů… Ne Montezumova, ale Nikotínova (rozuměj: kromě rakoviny plic také ego pěstující) pomsta…

Naivita budoucího (příběh filmu se odehrává v roce 2104) vědeckého zkoumání světa je zde symbolicky reprezentována jak absencí základní předběžné opatrnosti (skafandry si kosmonauti vezmou až už je posádka z poloviny mrtvá), zmíněným kouřením, ale také neuvěřitelně sprostým vyjadřováním (překladatel titulků klidně mohl obvyklé americké fuckování přeložit slovy sakra, zatraceně, případně nasrat, a dosáhl by účelu, ale podobně jako jsou dnešní zvukaři velkých koncertů dávno nahluchlí a zesilují ozvučení tak, až při každém drnknutí strun kytaristy drnčí žebra desítek tisíc posluchačů, tak i překladatelé notně zhrubli: proč ne, když slyší podobně peprně se vyjadřovat i prezidenta).

V recenzi filmu (v Respektu 21/17) Jindřiška Bláhová napsala: (Scott) přestal sázet na sílu média, které umí vyvolat fyzické reakce a emoce (nesouhlasím, většina filmu, kromě několika vlastně nadbytečných scén, viz milostná scéna a náznakem hororového chapadla na nahé noze ženské části objímající se dvojice, na romantická očekávání diváka spoléhá) a pokusil se odpovědět na otázky po smyslu bytí. Jako filosof ovšem nepochodil (Scott ale nefilosofuje, jen klade otázky: hned několikrát některý z protagonistů filmu konverzačně vytkne lidstvu právě onu bezbřehou naivní důvěru v hodný a přívětivý vesmír). V tom spočívá úskalí Promethea i nového vetřelce… Režisér řeší otázky lidskosti umělé inteligence, takže místo jednoho androida tu máme hned dva. (Hm, ale právě tak byli většinovou veřejností umlčovaní vědci, kteří psali tehdejšímu prezidentovi USA dopis s prosbou, aby atomovou bombu raději nezkoušel, a právě tak jsou dnes vysmívány apely Stevena Hawkinga nebo Billa Gatese, abychom si nezahrávali s umělou inteligencí). Mimochodem, recenze je nazvaná Vyčerpané monstrum, ale je to spíše neobratná paralela ke stavu lidského a teď už i planetárního světa: zábavou a příjemným strachem vyčerpané lidstvo už ani nevnímá, že a jak se řítí ke svému konci.

Jinými slovy, ten zlý a tedy chytřejší android symbolizuje trest za pokus stvořit inteligentního, ale lepšího tvora. Vetřelec sám je také výsledek zmutovaného patogenu, stvořeného člověkem. Lidské pohádky a mýty mívaly obvykle dobrý konec: i tento film, stejně jako poslední vývoj lidské civilizace, ale optimismu nepřidává. Jsme oběti hormonů (estrogenu a testosteronu), ale také z(lo)vyků a epigenetických deviací a násilných porodů posledního století, ale také nekontrolovaného wifi všude, a chemie v půdě a těžkých kovů v potravním řetězci, své arogance a strachu. Ostatně, slyšel jsem rozvor s českou studentkou, která byla na koncertu v hale v Manchesteru, jejíž závěrečná slova, na otázku, jak se cítí, zněla: Mám strach, ze světa…    

Příznačná byla nutnost probrat se z omámení (kolegovi jsem nedokázal říct, jaký byl film, musel jsem se několik hodin z toho dokonalého zla na jedné, a naivity člověka na druhé straně, vzpamatovávat). Náznaky řešení jsou ovšem odjakživa známy: rozpad příliš velkých lidských společenství, nesnesitelně lákajících všechny patology ke zneužití moci, přirozené porody, tři generace kultivování dobra, pochval, orientace na přírodu, různá desatera, a pozitivní kultivace jediného, co člověk může kultivovat: sama sebe (a kolem sebe). Tedy svou duchovnost. Opakuji: v každé společnosti totiž vždy (pod rozlišovací schopností stávajících paradigmat) existuje (viz Gaussova křivka) několik procent pozitivních deviantů – rejpalů, oponentů, disidentů (existuje vůbec pozitivní synonymum slova disident?).

Evoluční pojistka existence takovýchto rebelů bez příčiny nabízí útěchu i současným realistickým pesimistům: i v době dystopické je tu relativně dost přirozeně (trucovitě, instinktivně) rodících maminek, které přirozeně nezapomněly hladit a chválit své muže a syny. Rodí se sice pomalu, ale přece jenom stále víc malých buddhů (doma porozených dětí) se spoustou vrozených schopností nalézat ve všem optimální střed, harmonii, rovnováhu. Viz i médii nevnímaná ale o to pilnější aktivita organizátorek a doma rodících dul a maminek (viz i nedávný festival Respekt k porodu v Mariánských Lázních), která pomalu ale přece mění tvář současných porodnic – protože jen odtud se dá smysluplně začít.