Učinit Zemi znovu posvátnou   « Vlastimil Marek

Učinit Zemi znovu posvátnou  

8.5.2017

Pomalu, ale přece jen se na různých místech Země někteří lidé vzpamatovávají z opojení dobyvatelů a začínají si nejen uvědomovat, že stromy, řeky či ledovce by měly být asi posvátné, ale za posvátné je i vyhlašovat. Také některé články ústavy Ekvádoru, podobně jako některé zákony Bolívie, přiznávají omezenou subjektivitu vybranému území. I když jsou namířeny proti rostoucímu komerčnímu využívání přírodního bohatství cizími těžařskými firmami, jde o pozoruhodný posun práva od subjektivity fyzické či právnické osoby k subjektivitě území. Rovněž naše domácí formy ochrany některých krajinných oblastí – Krkonoš, Šumavy, Jeseníků, Podyjí – jsou stydlivým přiznáním subjektivity vybranému přírodnímu útvar, píše ve svém eseji brněnský ekolog Josef Šmajs, a navíc rozumně dodává: Zemi nelze před zkázou ze strany globální kultury chránit pouze po částech. V čase žabomyších bouří politických furiantů ocituji (abych převedl pozornost čtenářů k přece jen důležitějším věcem) a opět zopakuji i duchovně alternativní návrhy řešení…

A klade i správné otázky správným směrem: Proč právo dosud neuznalo subjektivitu Země? Proč Země, kolébka i hrob lidského druhu, je stále ještě chápána jen jako velké těleso obíhající kolem Slunce? Proč příroda téměř zmizela z teoretických úvah? Staří Řekové, na něž naše kultura i dle Šmajse proklamativně navazuje, ale běžně pečovali i o svou duši, chodili pravidelně meditovat (či vypínat levou racionální mozkovou hemisféru) do Eleuzíny  či jiných posvátných wellness lázní, a matematika, kterou jsme my Evropané zapomněli a našli ji později díky Arabům, byla jen polovinou umění básnit, zpívat, uctívat rozšířené vědomí. My už neumíme ani učit se učit, a manipulujeme děti hromadně. 

Od počátku 90. let min. stol. se snažím popularizovat např. podobně avantgardní úvahy Ruperta Sheldrakea (Musíme změnit turistiku znovu na poutě). Šmajsovy úvahy běžné (zastaralým školstvím zmanipulované) populaci ale stále znějí příliš abstraktně: Je arogantní planetu pojímat jen jako energii a hmotu, jako ekonomické zdroje, které nám patří. V novém biofilním paradigmatu je čas ji uznat za největší a nejmocnější subjektivitu.

Uznávám, že úvahy filosofa vypadají krásně, leč ne příliš prakticky: V kultuře nastavené predátorsky (protipřírodně) spontánnost bohužel samovolně vyhledává dráhu její nebezpečné sebezáhubné expanze. Ale ctím pokusy nabídnout nějaká řešení (v rámci daného filosofizujícího matrixu): Konzervativní lidský genom není jedinou příčinou dnešní predátorské orientace kultury. Kulturní příčinou tohoto nastavení, příčinou, kterou na rozdíl od lidského genomu můžeme změnit, je kdysi přijaté duchovní nastavení. Přitom je již známo, že zničení životní prostředí ničí i životy lidí a naopak, a léčba Země léčí i ty, kteří se na ní podílejí (článek v LN o africké nositelce Nobelovy ceny míru, iniciátorce výsadby pásu zeleně, Keňance Wangari Maathalové).

Dalším příkladem pochopení, že oddělení člověka a přírody je iluzí, a hlavně pak jakýsi nevyhnutelný návrat ke společnosti daru (termín Charlese Eisensteina, který připomíná, že i náš život je dar, a nelze jím tedy legitimizovat nároky na přírodní zdroje), vede k otázce naznačující směr nápravy věcí ekologicko-lidských: Co je naším jedinečným lidským darem světu?

Také Josef Šmajs je svými úvahami až protisystémově nebezpečný: Technologické pojmy současného vědeckého jazyka sice umožnily globální technickou civilizaci, ale deformovaným pojetím přírody dodnes matou žáky a studenty většiny škol. A pokusy vysvětlit současný stav kriticky i historicky také problém poněkud matou: Predátorské duchovní paradigma, rozvinuté a posílené novověkou galileovsko-newtonovskou vědou, se stalo hlavní ideovou oporou nynějších antropocentrických ústav, obecným rámcem dnešního zákonodárství. Toto duchovní paradigma dodnes dvojím způsobem ovládá politiku, podnikání, média i vzdělávací systém.

Jakoby v rozporu s nynějším technickým pokrokem (spolu s ekology) zjišťujeme, že závisíme na zdravé nezamořené Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem. Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu původnímu uctívání. Sláva mu, protože navíc není třeba nic vynalézat, stačí se vrátit k moudrosti původních Indiánů (nebo australských aboridžinců nebo našich pradědů): Strom dýchá, co my vydechujeme. My dýcháme, co vydechuje strom. Potřebujeme to, co strom vydechuje. Máme se stromem společný osud, říká v dokumentu Všichni jsme jedno – moudrost amerických indiánů Floyd “Rudá vrána” Westerman z kmene Siouxů.

Dílčími vědami, právem, politikou i médii je dnes lidem namlouváno, že jejich bytostným zájmem je ekonomický růst, technický pokrok, zvyšování spotřeby, vzestup svobody a demokracie. Ovšem v situaci, kdy nelze doložit, že vysoká osobní spotřeba a blahobyt mají pozitivní vliv na lidské myšlení, zdraví a štěstí, jde o záměrné klamání. Jedním z dalších důsledků je neřešitelný rozpor mezi bohatstvím stále menší skupinky miliardářů a většinou lidstva, ví i brněnský filosof: Protože má hospodářskou i politickou moc, ovládá hlavní média a jejich prostřednictvím dovedně vydává svůj dílčí sobecký zájem za dlouhodobý zájem lidský. Jako by tušila, že v atmosféře politických konfliktů, osočování protivníků, zbrojení a lokálních válek ztrácí veřejnost zájem o to, co se děje se světem v jeho celku.

Začít by se mělo ab ovo (jaké překvapení pro porodníky, filosofy a politiky), tedy od početí, těhotenství a porodu, viz níže, a výchovy školních dětí. V tomto smyslu je více než teoretická ústava planety spíše možnost dětí pobývat v lesní školce, s rodiči pěstovat zeleninu na zahrádkách na brownfieldech nebo mezi paneláky, sbírat první kytičky a sestavovat herbáře, brigádničit v lese nebo u rybníka. Účinné je číst jim ekologické a přírodní pohádky, knihy o muži, který sázel stromy, nechat je v druhé třídě doma za oknem na mokré vatě vyklíčit hrách či fazoli… A jíst přírodně, bez chemie, konzervantů a barviv. Atd.

Na seminářích jsem příjemně šokovával účastníky otázkami po nesmyslném pocitu oddělenosti lidí a přírody ve světě kolem: kde končí vzduch, který vdechujeme? V nose, v plicích, v krvi? Kde končí voda, kterou pijeme? V jícnu, žaludku, střevech, buňkách těla? Vždyť my jsme vzduch, který dýcháme, voda, kterou pijeme… Kde je tedy to, co tak vzýváme a co nás prý odděluje od prostředí, Země, od ostatních? Jen iluze, manipulace, matrix…

O natrhávání realit (rozuměj: iluzí, matrixů) se svým způsobem snažím celé roky a také proto ani Josefu Šmajsovi jeho úděl být kritický ale nekritizovat nezávidím.: I když jsme do značné míry sevřeni jazykem, jehož kód a výrazové prostředky opustit nemůžeme, musíme se vzdát přehnané úcty k řeckým i novověkým autoritám. Rozuměj: k tomu, co všechno bylo ztraceno v překladu a špatné interpretaci: Tito velcí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Neobhajovali proto život a Zemi, ale hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Ale obojího jsme dnes dosáhli. Nelze už nekriticky důvěřovat ani novověké vědě a filosofii, například velkému Descartovi.

Teoreticky je to jasné: protože nynější kulturní evoluce je namířena proti dlouhodobým zájmům lidstva, nelze její orientaci vkládat do rukou voleným či nevoleným (majetným) zástupcům veřejnosti, vyvozuje skepsí současnosti poučený filosofický ekolog, a navrhuje: S pomocí nové filosofie bude nezbytné provést biofilní duchovní obrat, opřít se o evolučně ontologickou teorii skutečnosti. Zdá se, že zájmy našeho druhu mohou v tak komplikované situaci hájit jen nezávislí a neúplatní znalci podstaty globálního konfliktu.

A tak se znovu přidávám svou troškou (se zkušeností amatérského režiséra pomalých, ale niterných transformací): duchovnosti (později osvícených, tedy dobře porozených malých buddhů) v její praktické formě je nám třeba jako sůl. Znovu připomínám tvrzení prenatálního psychologa Petera Fedora-Freybergha: Děloha je prvním ekologickým prostředím každého člověka. Jak se k budoucímu dítěti chováme, když je ještě v děloze, tak se později bude jako dospělý člověk chovat ke svému okolí, i k přírodě jako celku. Jinými slovy, přes různá varování, nejrůznější formy bezohledného násilí (ať už ze strany profesionálů, tedy porodníků, nebo nepoučených obětí obětí předchozí bezohlednosti) v době těhotenství se samozřejmě projevují stále zřetelněji.

Při vší úctě, filosoficky poněkud lapen v pasti nutnosti kritického popisu současného stavu věcí lidských, a až utopické touhy naznačit směr vývoje, Šmajs navrhuje:
Zájmy Země, totožné se zájmy našeho druhu, mohou proto zastupovat a hájit jen nově biofilně kompetentní mluvčí její subjektivity… Zahájení biofilního duchovního obratu, přijetí subjektivity Země a hlediska spolupráce kultury se Zemí, je totiž otázkou života a smrti dnešní krizové technické civilizace.

Souhlasím, ale radím neuspěchat to všechno: učinit Zemi znovu posvátnou možná dokážou naši přirozeně porození a hrou vychovaní vnuci za dvě tři generace, ale jen za předpokladu, že nejen naši (právničtí a ekologičtí) zástupci, ale my všichni budeme daleko duchovnější… nebo nebudeme vůbec.