O jiné hudbě vzpomínkově « Vlastimil Marek

O jiné hudbě vzpomínkově

31.8.2017

Za ty roky, co jsem psal (a v rádiích vysílal) o jiné hudbě, anebo přímo v kostelích hrával na tibetské mísy, jsem byl mnohokrát v ideálním hudebním a tvořivém transu: hrálo a povídalo se to samo, prostor toho či onoho kostela si řekl, které mísy a jak rozeznít, pozornost posluchačů (nebo spadlé brady chovanců diagnostického ústavu) určovala délku koncertu. Vynalezl jsem či u nás poprvé použil i smyčec (produkoval neuvěřitelně příjemné ale zároveň unikátní táhlé tóny), hrával jsem také např. zadržovaně, ihned po ťuknutí na mísu jsem ji rukou umlčel, a nechal prostorem jen doznívat jakési prostorové zázněje – kostel hrál sám, anebo otevíráním a zavíráním úst u hran některých míst jsem moduloval dozvuky zvuků atd. Jenže podobně jako nikdo nikdy nenahrál alespoň kousky seminářů (nadšení účastníci si kromě zazenu zkusili m. j. bubnovat, hrát na tibetské mísy, zpívat mantry a alikvoty), nenahrávaly se ani koncerty z kostelů (nebyly video kamerky, nebyly nahrávací walkmany).

A tak protože se poslední rok nakupily žádosti pamětníků, ale i mladších čtenářů blogu, o nějaké osobní vzpomínky na roky, kdy jsem hrával a vysílal, a samozřejmě kde si mohou hudbu na tibetské mísy nebo steel drum poslechnout, odpovídám několika odkazy a veselými příhodami z natáčení…Tehdy se totiž přece jen našel nadšenec s možností natočit například koncert v Klatovech, anebo jiný v Jablonci n/N. Soukromě jsem pak tyhle záznamy vydal a nakopíroval pro přátele, ale za ty roky se někam ztratily a já sám žádný záznam nemám (mimochodem, Levné knihy mne požádaly o nějaké tibetské mísy, tak jsem jim poskytl jednu nahrávku, ale při mixování se stalo, že poslední skladba je tam dvakrát za sebou. No nekupte to.). Až loni se ozval kolega (řidič, sběratel mís a jejich dovozce) Roman Benda, se kterým jsme tehdy občas hrávali v duu, že má dodnes nějaká CD stále k dispozici, tak jsem ho požádal o zapůjčení, anebo kopie. Dvě jsou, jako ukázky co že a jak jsem to hrával, konečně k poslechu, s odkazy dole. Právě tak jako dva záznamy mých rozhlasových Oaz (zde o bílém šumu a tibetské hudbě).

Prakticky ihned po sametu jsem byl požádán a mohl jednou týdně tři hodinky vysílat hudbu new age v soukromém Rádio Golem. Jezdil jsem na Jižní město, kde v rodinném domku sídlilo, končil o půlnoci a honem běžel na poslední metro… Užíval jsem si dokonale, protože to bylo ideální: seděl jsem za mixpultem se sluchátky na uších, a byl tři hodiny ve světě jiné hudby – poslouchal jsem, co jsem vysílal, a ještě v náladě z hudby, která právě dozněla, si povídal s posluchači. V mém hlase bylo nadšení z krásy hudby new age (kterou jsem si krátce předtím přivezl z tříměsíčního pobytu v Amsterodamu, ale měl jsem také nějakou zásobu již z roku 1979, kdy jsem strávil dva měsíce v Japonsku), a posluchači ještě po letech (na seminářích) vzpomínali.

Hned po sametovém převratu jsem několik let dojížděl do Českého rozhlasu Ostrava, kam mne zvali do diskusního a zážitkového pořadu moderátoři Zdeněk Figura a Zlata Holušová (kterou jsem již znal, protože kdykoliv jsme s Emilem Pospíšilem hráli s pořadem Přežije sítár ro(c)k 2000 někde na severní Moravě, přespávali jsme u právě Holušů v Dolní Lhotě, kousek za Porubou, a protože Zlata vždy pozvala celou řadu svých přátel, odehrávaly se tom dlouhé noční diskuse nadšence a optimisty Marka, zastánce hnutí new age, a oponenta a skeptika Vladimíra Merty).Troufám si tvrdit, že ostravské hodinové pořady Dobromysl připravily severní Moravu na všechny pozdější festivaly, jako byly nejprve Dolnolhotský buben přímo ve Lhotě, ale pak už tehdy malé začínající festival Colours of Ostrava. Posluchači byli připraveni i na tibetské mručení, indiánské ječení, indické sítárové hody a transovní šamanské dokumentární záznamy, stejně jak bulharské ženské vokály či japonské syntezátorové symfonie průkopníka žánru jménem Kitaró. Přestal jsem také hrát v tělocvičnách, a začal tvořit zvuky v kostelech.

Pak jsem vysílal v rádiu Kobra (to jsem dojížděl autobusem na Strahov a vysílal od půlnoci až do pěti ráno, sám ve studiu, kde jsem obsluhoval i znělky a pípání přesného času), a na více jak deset let skončil jednou týdně na stanici českého rozhlasu Vltava. Původně jsem vysílal v sobotu v sedm ráno, pak před půlnocí. Po letech se jak sama budova, tak studia zmodernizovala až příliš, a mne to přestalo bavit. Už jsem totiž natáčel najednou tři pořady v kuse dopředu, hudba se z CD tzv. nagrabovala, rychlo-zkopírovala, a já ve studiu jen namluvil své komentáře do mezer. Stal se ze mne jakýsi mluvčí. Navíc, když jsem např. odvysílal pořad s hudbou pro těhotné, a nemohl jsem nekomentovat tehdy u nás úplnou novinku (což souviselo i s mou popularizátorskou aktivitou na poli propagace přirozených porodů), byl jsem vzápětí pozván na pohovor s šéfredaktorem stanice: Pane Marek, my přece máme domluvu a vy jste ji porušil… Udiveně jsem protáhl nechápavě obličej, tak mi to bylo vysvětleno rovnou: Moderátoři na naší veřejnoprávní stanici Vltava (která není soukromé rádio s ukecanými spíkry)hovoří co nejméně, vždy jen oznamují autora a názvy skladeb, naši posluchači jsou přece inteligentní lidé… Přišly nějaké reakce? No spousta… Ale snad pozitivních, ne, snažil jsem se. No to jo, ale kdo na to má odpovídat!? Holt v tom zaměstnaneckém molochu se i roky po sametu udržovala atmosféra šéfů, kteří věděli a řídili všechno, a lidu poslušného a mlčenlivého.

klatovy05Pokračoval jsem ve své misi dál, a postupně učil účastníky a hlavně účastnice seminářů, ale i moderátory rádií a hlavně jejich posluchače, zpívat mantry Henryho Marshalla i Devy Premal (která pak po letech zazpívala ve velkém ostravském evangelickém kostele, ve kterém jsme několik let předtím protrhli ledy a s Romanem Bendou uspořádali Největší koncert na tibetské mísy pro plný kostel), a poslouchat i mé oblíbené mručení tibetských mnichů (techničky, které původně vždy, když mne spatřily, balily své svačinky a odcházely ze studia, protože věděly, co pustím za skřeky, které ony za hudbu rozhodně nepovažovaly, za pár let vždy, když mne spatřily, vytahovaly svá soukromá prázdná CD a natáčely si, rozumějte, kopírovaly mé pořady rovnou z režie). Mimochodem, potkal jsem se jednou také s nadšencem, který se mi pochlubil, že má doma velkou skříň plnou magnetofonových kazet, na kterých má natočeny mé Oazy, jak se pořady jmenovaly, za několik let. A tak jednou jsem na víkendovém semináři při ranní rozcvičce ze střechy horské chaty pustil naplno přímý přenos Markova pořadu hudby new age.

Seznámil jsem se tehdy také s šikovným truhlářem z Příbrami, který dovedl vyrobit různé lidové a neobvyklé hudební nástroje (třeba finské kantele, nebo jakousi moderní variantu monochordu, se spoustou strun laděných do jednoho tónu, díky čemuž vznikaly magické závěje alikvotů, tak jako to kdysi znával a používal Pythagoras). Mimochodem, truhlář ode mne odebíral všechna čísla časopisu Mana a později Baraka. Jednou za pár let mne pak navštívil, a vždy poznamenal: Tak jsem se zase stěhoval, a jak jsem spoustu věcí vyhazoval, zase jsem bral do ruky jednu Baraku za druhou, listoval, začetl se, a krabici znovu zalepil a schoval. Po knize Tajné dějiny hudby se zaprášilo, ale nová vydání oficiálně nejsou a nebudou… mám ale podezření, že si ji vydavatel po troškách dotiskuje, aniž by mi řekl a zaplatil. Proto je ke stažení zde na blogu, ale lidi jsou líné.

Jednou jsem přednášel pro dvacítku zasloužilých psycholožek, pracujících v manželských poradnách. Mračily se na mne profesionálně, zvláště jedna v první řadě, s kabelkou na klíně v obranném gestu. Ani jednomu vtipu se nezasmála. Mimo jiné jsem vysvětloval, že jako národ blbneme a jsme xenofobní také proto, že naše hudba je dominantně jen ve čtyř čtvrťovém rytmu, a že pomůže hrát a zpívat i skladby a písničky v lichých rytmech, alespoň tříčtvrteční valčíček, raz dva tři, raz dva tři. Psycholožka s kabelkou se rozzářila, a všem nám nadšeně sdělila, že to ona s klienty dělá. Podivil jsem se a kontrolně poprosil, aby nám předvedla, jak to dělá. Psycholožka se postavila, a s výraznou gestikulací prstů několikrát počítala: První, druhá, třetí, ááá… Mimochodem, když jsem to pak vyprávěl na několika pedagogických fakultách studentkám muzikoterapie a hudební výchovy, nikdy se žádná nezasmála. A tyhle slečny a paní dnes učí české děti hudbě.

155-5556_IMGJindy zase přijela na týdenní seminář do adršpašských skal echt namalovaná dáma. Ukázalo se, že to je operní zpěvačka čerstvě v důchodu. Chodila jen po cestičkách, a na skálu by nevylezla, ani kdybychom ji tam vytlačili. Jenže večer, když si ostatní účastnice vyprávěly, co všechno přes den na výletech do skal zažily, záviděla, a tak (také díky hře na tibetské mísy) s námi od středy začala chodit do skal a dělat všechno tak jako ostatní. Když jsme se po večerech učili zpívat alikvoty (přezpívává se ú, ó, á, é, í po čakrách), moc jí to ze začátku nešlo, protože zpívala operně, s vibrátem. Pak se jí to (i díky mým vtipům, které ji uvolnily) povedlo, a začaly jí alikvoty znít. Když v sobotu dopoledne nastal čas sdílení (sharing), zeptal jsem se, co se jí nejvíc líbilo, co předvede doma svému manželovi. Zpěvačka se rozzářila, a předpisově zazpívala ú ó á é í s kaskádou alikvotů. Začali jsme všichni tleskat, ale ona naznačila, že to ještě není konec, a s jiskrou v oku dodala něco, čím prokázala, že pochopila, oč jde: A já budu v haře… a můj starej v blázinci

Doufám tedy, že mí čtenáři (a věční zenoví začátečníci) budou i po přečtení jobovitě načichlých brblání v mých blozích, a dále i zůstanou i uprostřed stále agresivnějšího blázince světa, v haře. Tož tak…

 

 

záznamy koncertů na tibetské mísy a steel drum v kostelích

Hudba ticha (2002 Jablonec nad Nisou)












 Každý zvuk je hudba (2008 Klatovy)



rozhlasové Oazy

http://www.baraka.cz/Marek/audio/Oaza_6-3-2005_Tibet.mp3

http://www.baraka.cz/Marek/audio/Oaza_3-4-2005_Bily_sum.mp3