Hara k nezaplacení « Vlastimil Marek

Hara k nezaplacení

26.9.2017

Studenti jsou cele pohlceni životem, a tak nepíší. Jen občas se urodí, a tak prezentuji jeden nedávný mail, symbolizující celkem běžnou domácnost, ve které jsou ženy nespokojené (PMS?) a nedají pokoj, dokud to nezajiskří. Samozřejmě to souvisí s tím, že některá témata jsou pro ně (dokonalá stvoření s ženským tělem a hormonální produkcí, ale spíše mužskou výchovou z rodiny a školy) tabu.

Hemisférami propojenější a hormony zaplněný ženský mozek spouští reakce, které samotnou ženu překvapí. V podobných případech např. mladé prodavačky v pekárně, které sahají doprava, když žádám o ten bochník vlevo, hlasitě chválím, jaké jsou dokonalé: rozuměj, mají daleko více než muži propojenou levou, racionální a pravou, intuitivní a vztahovou mozkovou hemisféru – tedy jsou více ženské. V téhle dnešní historce ze života studenta je navíc názorně naznačeno, že když to muž (cvičící haru a dech) skousne a zůstane v klidu, a navíc ženu vnímá sice v tomto konkrétním aspektu kriticky, ale především z hlediska vztahu a lásky, tak to dokáže v klidu ustát. Žena pak postupně zkracuje trucovité chvíle trapnosti a stále dříve se rozpláče – rozuměj, uvolní své a pak i partnerské napětí (mimochodem, trénuje tak na porod) a intuitivně povolí ztuhlou iluzornost natržené reality – (zkrotí) běsy. Pochválil jsem studenta (už si umí dávat a taky hned dal pašáka) a předávám velmi pozitivní a poučný zážitek s harou (ženám pomůže rozplakat se a navíc partnera poté pohladit):

Mám novou zkušenost, pro mě celkem zásadní (píše student). Pustil jsem se do hary. V sobotu ráno hned od rána. Jako trenažér posloužila má jinak milá a hodná partnerka, ten den však z mého pohledu bezdůvodně naježená. Chtěl jsem si dopoledne zahrát na koncovku. Občas si pustím nějakou hudbu a improvizuju do toho – vše naskočí samo, za chvilku se člověk přesně naladí a pak to skvěle hraje. I přes to, že mi řekla, že jí nevadí, když si takto zahraju (doma poprvé – jinak pouze ve zkušebně), tušil jsem opak. Uprostřed písničky začala vřeštět. Dřív by mě to spolehlivě spustilo reakci s několika hodinovým bolestivým dopadem na sval zad, tentokrát jsem byl v haře a hrál jsem si v klidu do chvíle, než skladba skončila. Na pokusy upoutat mě jakýmisi povrchními a vzteklými dotazy ohledně nádobí jsem ji naprosto v klidu odpovídal. Už v tu chvíli jsem si neprůběžně užíval tu nádhernou premiéru, kdy jsem vše prožíval v naprostém klidu.

Nakonec přišel poslední zádrhel, kdy nám zavolala máti, zda bychom jí nepůjčili jakési krabičky na jídlo, což jsem jí potvrdil. Partnerka ihned po skončení telefonátu začala křičet, že krabičky potřebuje (posléze prohlásila, že je na nich závislá :-D) a že je nepůjčí. V mé haře to bylo jako koncert a divadelní představení, užíval jsem si. Ve finále totiž zjistila, že krabičky zapomněla v práci, což mě upřímně nadchlo, protože tak vyplynulo, že celé absurdní drama je pro nic. Tak jsem jí dal 200 Kč, aby si mohla koupit nějaké nové. To už psychicky nezvládla a prohlásila, že by mi nejradši rozbila hubu. Představení dosáhlo vrcholu, takže jsem jí na to odpověděl, že taková krásná a milá dívka mě přece bít nemůže, a pokračoval jsem ve své činnosti.

Na omluvu jsem si počkal asi jen 5 minut, a protože mě ničím nenaštvala, nemusel jsem nic odpouštět. Jen jsem se zeptal, zda ví, co se stalo. Načež si trochu pobrečela, takže si to uvědomila. Pro mě má ten zážitek zásadní váhu, jednak jsem zůstal vycentrovaný, pomohl sobě, pomohl jí a celé dva dny jsme strávili v naprostém klidu. Hara k nezaplacení.