XI. Doslov « Vlastimil Marek

XI. Doslov

18.9.2017

… anebo prolog, epilog, apendix, cokoliv chcete, o mnohých osobních  zklamáních a české všeobecné, ale buddhažel i zenové lenosti, a zároveň i nesnesitelné lehkosti, s jakou lid obecný mění holuby na střechách svobody (a realizace své individuální bytosti) za zábavné vrabce v hrsti. Zen vždy narážel (a stále naráží) na neschopnost běžné západní logické mysli nebrat dnes už tak devalvované slovo jako kánon, doslovně. A není to jen obyčejné kulturní či dobové nedorozumění: to už se projevuje jak jako matrixovský filtr tzv. vzdělanosti, tak determinací jazykem, v našem případě češtinou, a školstvím (školy jsou domy, ve kterých se slavíci učí zpívat jako vrabci). Každé nadšené přirozeně porozené dítě je vrozený buddha, ale pak společnost dělá všechno pro to, aby v něm tu dokonalost zahubila. Asi budeme muset tři sta let (jako kdysi Padmasambhavovi krajané v Tibetu) počkat, až někde někdo nalezne v jakési digitální jeskyni skutečně efektivní (přitom již dávno psané a dnes stále opakované, ale neposlouchané) návody k použití člověka. Zavzpomínám na (ne)veselé historky z dějin české i jiné duchovnosti.

Od konce 60. let minulého století a prakticky až do období po sametu v Čechách neexistovaly – až na jednu dvě výjimky – žádné knihy o duchovnosti či dokonce zenovém buddhismu, žádné relevantní možnosti cvičit jógu (později již ano, ale jen jako sportovní, tělesnou disciplínu pod zastřešením tělovýchovných jednot), ale ani veřejné vegetariánské jídelny: jediné jídlo, na které jsem mohl pozvat své zahraniční přátele, byl smažený sýr, který jsme ovšem často dostali uvnitř s plátkem šunky. Když jsem v roce 1986 ve vězení chtěl cvičit jógu, a třeba jen náznakem seděl v pozici lotosu, tedy s propletenýma nohama, vtrhli do cely bachaři s obušky, aby mi zabránili v sebepoškozování.

Ještě za totality jsem jednou filosofu, lingvistovi a vynikajícímu rusistovi (po večerech překládal z mikrofiší a z rukopisu deníky Kazimira Maleviče) nabídl k prolistování samizdatovou knížečku Eugena Herrigela Zen a umění lukostřelby. Když si tento v té době můj kolega noční hlídač v Národní galerii na první straně přečetl, že střílení lukem neslouží k zasažení protivníka či terče, ale je soubojem střelce se sebou samým, nebo že i na tento souboj musí lukostřelec zapomenout, pokud má dosáhnout okamžiku, kdy již nestřílí on, ale skrze luk i jeho tělo střílí duchovní síla, knihu rozhořčeně odložil jako absolutní nesmysl. Už nikdy si pak ode mne nevzal nic na čtení. Možná že si i český lukostřelec poklepe na čelo, když si přečte třeba, že knihou se nese motiv oproštění se od sebe samého, aby náš výstřel byl hladký, jako když z listu spadne sníh. Snad pokud by to byl mladý umělec nebo vrcholový sportovec, mohlo by ho zaujmout tvrzení, že mistrovství nelze dosáhnout nějakým vysvětlováním, a tak mistr nechává žáka zkoušet, jen mu ukazuje cestu, kterou si každý musí projít sám. Jsme tak připoutáni k významům slov, která navykle užíváme, že si iluze o všem i o sobě samých neustále posilujeme.

Když si zvědavý český student listuje v českém překladu dvoudílné knihy ruského znalce Kryveljova Dějiny náboženství (první díl pojednává o křesťanství, druhý napůl o islámu a o buddhismu), přečte si o zenu jen tohle: Zenový buddhismus je zvláště přísná sekta, ve které mladí mužové sedí celé dny v kimonu, a když se pohnou, jsou biti holí… Ufff…Ne že by ruský autor neměl ze svého hlediska pravdu – ale to, co viděl, popsal bez znalosti a kontextu. Jenom ten Evropan, který zkusil dlouhé dny (vždy po hodině s přestávkou na meditaci v chůzi, tzv. kinhin) sedět v zazenu a kromě bolestí v kolenou trpěl posléze i bolestmi v zádech, může ocenit možnost požádat se sepnutýma rukama a poklonou mnicha se zenovou holí o dvě a dvě milostivé a velmi úlevné rány zenovou holí kyosaku (v korejské sektě Kwan Un vždy podél jedné a pak druhé strany páteře). Toto dokonalé probuzení, prokrvení a namasírování nervosvalových pletenců rozhodně není nějaký trest nebo krutost, naopak, nabudí bolestmi sužovaného člověka k dalšímu sezení. Navíc rány, rozléhající se halou, ve které pár desítek nebo dokonce stovek adeptů sedí např. v období seššinu (několik dnů trvajícího intenzivního sezení), pomohou ostatním svou zvukovou intenzitou napumpovat mysl i tělo další motivací.

myšák titulBěhem dvouleté přípravy cesty do Japonska jsem denně procházel všechny antikvariáty v Praze a postupně podpultově sehnal téměř všechno o staré Číně, Indii, Japonsku a buddhismu, józe či zenu. Dodnes si vybavuji nadšené objevitelské pocity, když jsem z těchto anglických článků nebo knih po nocích v galerii překládal nejen zenové historky, ale dokonce i kóany. Právě při překládání jsem ale narážel na další nelogičnosti a mýty, které jsem znal ze starších, z němčiny přeložených spisků o meditaci, józe a na tradované naivní, ale bohužel často dodnes užívané  nesmysly. Tahle kulturní nedorozumění a nepochopení jsou snadná a většinou nepovšimnutá, a často (nejen u nás, viz níže historka o gongu) určují další život toho kterého popleteného člověka či dokonce duchovního směru. Ale jsem zjistil, že Češi jdou po symbolech a komerci (obrázky Baraka 1, 1995) ještě ochotněji než Japonci, ač ne tak graficky krásně.

Když jsem se učil japonsky, přišel nás jednou navštívit rodilý Japonec a, jak se ukázalo, cvičitel karate, který žil a učil v Paříži. Samozřejmě se pak ptal i on jednotlivých Čechů, co je přivedlo ke studiu japonštiny. Jeden urostlý hoch na sebe prozradil, že chodí na karate do TJ Uhelné sklady. Japonec se rozzářil a začal hocha vyslýchat: Jak často, jak dlouho trénuješ? No, jednou týdně. A jak hodiny karate probíhají? No, začíná se v šest, tak v půl sedmé se sejdeme… To je divné, kroutil hlavou Japonec, u nás se začíná v pět, a v půl páté už jsou všichni v kimonech v kleku na tatami a uklidňují mysl. No a pak máme rozcvičku (Japonec se uklidnil a s úsměvem prozradil, že oni v Japonsku a ve Francii taky), mistr zařve box! a jdem se bít… Japonec zkoprněl a omluvně popisoval, že u nich přijde mistr, dá povel mokusó (z japonštiny, meditujme), a následuje meditace.

Vysvětlení je nasnadě. Nějaký český nadšenec zřejmě viděl jakýsi starý černobílý instruktážní film a slyšel nikoliv úsečně a rychle pronesené mokusó (Japonci obvykle samohlásky moc dobře nevyslovují, a tak to zní jako moksó), ale to, co jeho mozek dokázal přeložit a slyšet, mu znělo jako box! Takže zatímco celý svět karate meditoval a medituje, v Čechách se z obranné disciplíny (kara - prázdný, te – ruka) vyvinuly sportovní soutěže v jakémsi sice exotickém, ale přece jen západním boji. Podobně jsem kdysi u nás viděl soutěže ve cvičení ásan, jógových pozic, které hodnotili pořadatelé a cvičitelé pomocí velkých čísel jako v krasobruslení (umělecký dojem 5,6 a technická hodnota 4,3). Ostatně o zásadních překladatelských omylech (i já jsem je v mládí dělával) jsem psal často. Mám teorii: protože v těchto krajích se nikdy nechválí, dopřávají si ti, co něco se sebou dělají, alespoň pochvalu ve formě diplomů či vítězství v takových sportovních potěmkiádách. Tohle je totiž, na rozdíl od skutečné mnohaleté práce na osvícení, bezpečné.

Jako naivní začínající intelektuál jsem samozřejmě ujížděl především na citacích, a příkladech slavných Zápaďanů, na které se provalilo, že je ovlivnil zen. Ale i zde jsem narážel na nepochopení (nedomyšlení) smyslu toho kterého výroku. John Cage kdysi prohlásil: Když jsem začal skládat hudbu, myslel jsem, že tím napomohu sociální revoluci. Teď vím, že by se mohlo jednat o revoluci duchovní. O tom byl celý Amalgam. O tom bylo pražské jaro a později i sametová revoluce. Čeští konzervatoří prošlí muzikologové a jazzmani tohle (až na dvě tři výjimky) nikdy nepochopili (právě tak jako pořadatelé festivalu duchovní hudby, kteří jednou nahnali jeptišky na kroměřížský koncert varhanní kakofonie nazvané Princip zla u diktátorů).

Když jsem o tom psal např. v knize Hudba jinak, nebo teoretičtěji především v knize Tajné dějiny hudby, chválili rockeři kapitoly o rocku, ale ptali se, proč jsem psal i o duchovnosti, zatímco jógíni chválil zmínky o duchovnosti, ale ptali se, proč jsem psal o rocku. Pak už jsem vzdal touhu pozvednout rock jako takový, a pilně jsem hrál a poslouchal alternativní rockovou a později akustickou instrumentální hudbu a jazz (viz i Amalgam), a na přenáškách a po sametu i v rádiích jsem rád pouštěl nahrávky západních hudebníků, kteří ve svých skladbách použili třeba indický sítár a tabla nebo japonskou šakuhači. Uprostřed biafry ducha jsem pilně pracoval na vnitřním osvobození, a totéž (duchovní revoluci v hlavě každého) doporučuji i dnes: ještě totiž asi není tak zle, aby mohlo začít být lépe.

Se zatvrzelou ignorancí a nakonec i pubertální leností jsem se setkával a dodnes setkávám i ve vztahu k meditaci, alikvotnímu zpěvu, mručení tibetských mnichů (rozuměj: nástrojům vnitřní transformace), nebo u žen na přednáškách o přirozených porodech. Ostatně i dnešní studentky muzikologie nebo porodnictví mají kromě vlastní ignorace i další důvod: na některých pedagogických či lékařských fakultách je stále nedoporučováno citovat z mých knih (poslední případ se stal letos v Hradci Králové v rámci bakalářské práce v oboru sociálních studií).

 satoriA kromě české lenosti a neochoty chápat souvislosti jsem stále víc zklamáván i z komercionalizace jak hudby nebo new age hnutí, tak samotného zenu. Navštívil jsem celou řadu center, ve kterých zájemci pravidelně sedí v zazenu, a často mají jednotná kimona a velkou sochu buddhy v čele místnosti. V roce 1989 jsem chodil do podobného domu (centra) v Amsterodamu, a zažil převládající zazenovou formálnost. Jistě, stále lepší než aby seděli v hospodě nebo řvali na fotbale, ale člověk, který zazen řídil, platil nájem a vybíral vstupné: pokud by např. používal zenovou hůl, celá řada žen by na zazen nepřišla. A tak jsem při svém závěrečném zazenu přes nedoporučení organizátorů použil pro zintenzivnění konce zazenu český gong, kterým jsem natrhl realitu mnohým svátečním zazenistům a zazenistkám: moc se divili, ptali se užasle ač nadšeně  co to je, a stále nechápali. A mně došlo, že všichni, včetně toho, který zazen vedl, mne slyšeli mluvit o síle gongu, ale protože v holandštině se g vyslovuje ch, znali tento původně válečný nástroj Číňanů jen z četby, a tento realitu efektivně v člověku natrhávající zdroj vnitřní transformace ve své mysli jen jako jakýsi neznělý chonch.

Již v roce 1979 jsem jak při debatě s profesory na vysoké buddhistické škole v Kyotu, tak při turistickém procházení dalších klášterů a debat s tamními mnichy, ale i při pobytu v klášteru U tří borovic u města Nara, nabyl dojmu, že až na výjimku (jednoho původem korejského mnicha) ani tamním mnichům jakoby nešlo o vyřešení kóanů a dosažení osvícení, ale o živnost (jistě mají zenoví mistři těchto klášterů i své rozpočty a japonskou variantu IČO). Ostatně podobné to je i s českou jógou, kdysi cvičenou jen jako tělesná disciplína, a dnes rozmělňovanou desítkami teplých, artistických či párových akrobatických variant – ale chybí touha duchovně se probudit (buddha, rovná se probuzený). To je stále, ostatně jako svobodné chování a vyjadřování v dobách normalizace, považováno za cosi nebezpečného.

Mám pocit, že se učí a naučili spíše formálně (technicky dobře, ale jaksi jalově) sedět v zazenu i mí mnozí krajané (na googlu se dají nalézt kontakty na celou řadu zenových center v několika českých a moravských městech), ale domnívám se, že to je pro tento stát a společnost bezpečné, protože takto zcela jistě nikdo z nich osvícení nedosáhne. Lidi v Čechách sice rádi chodí na ezoterické, buddhistické a jógové hromadné festivaly a semináře, ale nejraději by si instantní osvícení zakoupili hned (viz obrázek), zatímco tu či onu metodu cvičí pravidelně jen velmi málo nadšenců. Podobně si lidé rádi zazpívají mantry s tím či oním zahraničním zpěvákem či zpěvačkou, koupí si a nechají podepsat cédéčko, ale jen velmi málo jich zpívá pravidelně delší dobu (a tak v Česku skončil i alikvotní zpěv, přičemž tvrdím, že Není cesta k hlasu, hlas je Cesta).

To jsou ty vrozené Rolls Royce v nás, užívané jako Trabanti. Skutečným většinovým a dnes už zavedeným motivem je spíše reklama a zisk lektorů a lektorek, než nějaké osvícení. Ne že by se u nás nezazenovalo, ne že by se tisíce dnes mladých lidí nezajímaly o meditaci a jiné donedávna ezoterické (skryté, tajné, nedovolované) disciplíny: jen stále převládá důraz na formu, nikoliv na obsah. Na literu nauky, nikoliv na její smysl a podstatu. Nebo jinak, ve chvílích řádu vypadá jejich úsilí a jistota nezvratitelně, ale ve chvílích krizí (a že právě ty lze očekávat) se ukazuje, že vše stojí na hliněných nohou niterné nejistoty a pouze formálního přehledu o možnostech probuzení. Nikdy neměli možnost a příležitost být testováni mistrem, tedy projít testovacím systémem kóanů. Tož tak.

Je ale možné, že někde teď pilně sedí v zazenu několik budoucích osvícených Čechů, kteří budou schopni správně instruovat a povzbuzovat právě se rodící (emočně a morálně připravené, tedy neušpiněné) malé buddhy, a za dvě tři čtyři generace… doba kaliyugy snad začne končit. A že stále existuje několik zapálených čtenářů, kteří si každý díl přečtou po odstavcích a několikrát, a pak jako doporučenou četbu si stáhnou mou první knihu Český zen a to už snad, protože nepřestanou cvičit haru, a pokoru, překročí Rubykon začátečnictví. A taky je možné, že jsem jen brblající dědek, co měl před čtyřiceti lety příliš velké zenové oči.

 

P. S.: A propos obrázky: Baraka 1, ve které jsem psal o humoru, přímo srandě (také tibetské), byla nejméně prodávané číslo vůbec: Češi velmi neradi, když si někdo utahuje z jejich vlastnosti brát se příliš vážně na jedné, a neschopnosti dělat si srandu na vlastní účet na druhé straně. Ale podařilo se i něco většího: přítel tibetských mís se v roce 2006 živil jako grafik tehdy upadajícího čtrnáctideníku Literární noviny: koláž Satori v prášku vyšla (protože neměli dost článků) jako celostránková fiktivní inzerce novinového formátu – a vůbec nikdo to ve vlasti Švejka, pardon, Haška, nepochopil: nepřišla žádná reakce, nebo protest. Naproti tomu koláž v lotosu levitujícího myšáka Mickeyho se objevila na titulní straně jednoho německého grafického časopisu (obálka Baraky 1 tam zvítězila v celostátní soutěži obálek). Tož tak.