Zpráva o divných situacích « Vlastimil Marek

Zpráva o divných situacích

10.11.2017

… (a nepřipravených politicích a žurnalistkách) ve dnech, které rozhodně nejsou normální. Ještě nedávno jsem takovému dni říkal blbec a neuvěřitelným způsobům, jakými létaly zmuchlané papíry či slupky z jablek mimo koš, drobinky z pečiva odletovaly a zdobily kobereček pod stolem v piruetách a při pokusu je smést odletovaly nepřepokládanými směry, se smál. Z náhodně přepínaného rádijka se na rockové stanici ozývají medové hlasy anonymního Viktora Preisse, vybízející k poslechu těch nejsvobodnějších zpráv (parlamentni listy.cz), novinami se už nedá ani letmo listovat, tv zprávy jsou neustálé dohadování (přece jen zkrotlejších matadorů i drzých psychopatů moci, plus pár mladých nezkušených tváří) snahy o rozum versus naprosto ulítlé nesouvislé blekotání toho, jehož jméno se neodvažuji napsat, a jeho kumpána, jemuž tvář již profesionálně ztuhla do grimasy suveréna co všechna jména tají (protože může a žádná relevantní nemá).

Pozvali mne na natáčení dokumentu pro Paměť národa. Poslal jsem tedy redaktorce (scénáristce) kopie dvou zásadních blogů, shrnujících mé veselé příběhy z vězení a historie: názory a rozbory situací nechtěla slyšet, ani vidět o chvíli později mé cv z české wikipedie. Protože si nic z toho za tři dny ani neotevřela, byl jsem tak umanutě dotazován, jestli jsem při rodinných situacích (dominantní trestající otec původně baťovec a submisivní vlast a sovětské osvoboditele obdivující matka) netrpěl.

Marně jsem, oslněn reflektorem, popisoval finty, pomocí kterých se školák v pohraničním městě na hranicích s Polskem vyrovnal s malým vzrůstem, spolužáky a spolužačkami vysmívanými brýlemi, či původně mýtickou silou otce, který při návratu z montáží v noci preventivně popadl desetiletého synáčka za krk a zatřepal jím nad postelí s obviněním že stejně zlobil (hned poté jsem si pomocí trojčlenky vypočítal, v jakém poměru je váha otce a mne, našel ve stejném poměru sousedovic klučíka, a k mému úžasu ho zvedl za krk stejně snadno, a tak jsem se trestajícího otce přestal bát). Podobně umanutě jsem se sám vyléčil ze záchvatů Menierova syndromu (porucha ústrojí rovnováhy, tedy neustálé motání při každé změně atmosférického tlaku), anebo jsem si na bolestivou páteř (pan doktor předepsal prášky a rehabilitace a prý to mám nadosmrti) naordinoval jógu. Otázky ale znovu a znovu mířily k jakési freudovské (a české, rozuměj, národní) povinnosti trpět, a nakonec vyústily ve zklamané přiznání: no, já už po půlhodině nevím, na co bych se vás ptala, vy se jen usmíváte a asi jste opravdu netrpěl.

Ne že by tyhle dny byly bez pozitivních zvěstí: sem tam si (náhodou?) brzy ráno v televizi střihnu kousky nějakého dobrého filmu (naposledy Společnost mrtvých básníků) nebo sf klasiky (Star wars), grafik dokončil práci na šestapadesátistránkové brožurce Zen pro věčné začátečníky a vyfutrována pár sponzorskými šťouchy studentů jest má poslední kniha i finančně připravena k tisku (pro nedočkavce k dispozici již ke stažení na horním místě blogu vpravo). Hm,vypadá to, že jsem vydal cca 8 knih oficiálně, a 12 soukromě.

V malinkém studijku poblíž Klárova, oddělen od kamery, režiséra a dotazující se redaktorky černou látkou a oslněn světlem, jsem postupně propadal neřešitelné bezmoci: dramaticky nepřipravená tázající neměla ánung kdo jsem a na co se ptát. Nereagovala ani na oslí můstky na koncích mých souvětí, například na zmínky o vizích přirozených porodů, možnosti tvarovat (rádoby kulturisticky) nejen tělo, ale také mysl a emoce (historky nechtěla, pak je vděčně vyposlechla, ale narážkám či dokonce podařeným vyústěním veselých příhod z vězení nebo výslechů se ani nepousmála).

Marně jsem se snažil mluvit o touze po svobodě (v rocku, v alternativním umění, v samizdatu, parodiích), marně jsem naznačoval, že i v normalizaci a pod dohledem StB, a dokonce i ve vězeňské cele se dalo existovat svobodně a tvořivě. Nebyl zájem. Odcházel jsem po dvou hodinách natočeného materiálu (víc jej v zásobě neměli) s pocitem nevymačkaného citrónu na jedné, a typického poslušného a trpícího českého důchodce, poslušné oběti šmejdů, úředníků a politiků: přestože jsem tázající musel připadat jako ten, kdo ve své věku zná odpovědi na existenciální problémy subjektivní i kolektivně sociální, jen se ho nikdo ani teď, pro Paměť národa, nezeptali se na cokoliv skutečně i z hlediska národa a historiografie důležitého (rozuměj: vzpurného, furiantského, odbojného). Jako by se v okresním ušmudlaném přeboru zjevil příslušník evropské ligy, ale oni tvrdošíjně jeli po okresce: cokoliv nad tuhle úroveň by je vyrušilo z rutiny.

Jediným mým vnějším pozitivním zážitkem tak byly poznámky taxikáře pamětníka, jehož babička bydlela v zahradním domku nad Čertovkou, a který si pamatoval své dětsky užaslé dojmy z pozorování hladiny vody metr na okýnkem (a jak jsme tam taxíkem kroužili křivolakými malostranskými uličkami, kterými jsem již pár let nešel, očistně jsem si užíval vlastivědnou projížďku s pamětníkem prodejen bramboráků na Andělu či rybáren poblíž Malostranského náměstí).

Odpoledne jsem pak čtyři hodiny v kuse spal, a když jsem se poněkud omámeně probudil, překvapeně jsem zjistil, že mne přestala bolet afta, která se mi dva dny dělala zezadu horních předních zubů: podobně jsem to měl vždycky, když jsem před lety měl koncert na tibetské mísy nebo přednášku o skutečně důležitých a pro posluchačky překvapivých tématech - mohutně jsem posílil imunitu.

Nepokouším se studenty, čtenáře (a hlavně, při vší úctě k sumě vyzpovídaných stěžujících si důchodců) ani scénáristku Paměti národa přemluvit, ale spíše jen naznačit a vysvětlit, aby se netrápili, že se netrápím, ani nečílím, a vše to považuji prostě za nezbytné součásti života vyrovnaného celoživotně (nejen v totalitě, ale i po sametu a dodnes) alternativně uvažujícího důchodce, který zná odpovědi na stále rostoucí počet životně důležitých otázek, ale nikdo se ho neptá a už ani nezeptá. Odcházel jsem notně zklamán z toho, a podobně zklamáván jsem i tím, co vídám v tisku a v médiích (a to ani raději nesurfuji po sociálních sítích): atmosférou národa (oné mlčící většiny). Není divu, když je paměť národa takto systematicky pěstována k pasivitě. Tož tak, zvláště po volbách.

P. S.: Ne že bych se chtěl (jak nakonec naznačila i zmatená redaktorka ve studijku) chlubit způsoby, jakými jsem přežil a hlavně se ve vězení i v časech před sametem se hodně naučil, jen jsem zase naivně předpokládal, že v pamětí národa (pro příště, ale i podle zásad předběžné opatrnosti, a také protože lépe už bylo) by měly být zavedeny způsoby, jak nejen přežít, ale naopak i posílit charakter a mysl s tělem (v jakýchkoliv časech, ve kterých stále více vládnou nepřipravení), výhodné a tedy vítané.