Srát na kšandy (tedy na StB a další české zemany) « Vlastimil Marek

Srát na kšandy (tedy na StB a další české zemany)

29.1.2018

… to je, oč tu běží. Slabším náturám se omlouvám za poněkud fekálnější vtip, ale situace si to opět vyžaduje (a vysvětlení následuje). Protože po těch všech zklamáních už mám dost vlastních opakovaných zkušeností s marností varování (mene tekel)… a upozorňování, že lidi se (přes zkušenosti a metody buddhismu) od pravěku v jádru nemění. Pavel Tigrid napsal v roce 1983 (cituje Erik Tabery v Respektu 5/18), že i kdyby padl totalitní režim a nastoupili by demokraté, nemuselo by to vést k dobrým výsledkům, protože my Češi problémy neřešíme, my je vršíme a stavíme na nich nové základy, zas a znovu. To, že jsme šedivá, sobecká vulgární společnost, není dáno režimem, ale takové vztahy tu pěstujeme… Individuální rada? Srát na všechny vnější kšandy, starat se (ne sobecky, ale buddhisticky) o sebe: napsáno moderně …mysli globálně, jednej lokálně, a změň se individuálně). 

Po pražském jaru jsem trpce a pln studu zažíval stále častější zklamání z plíživé občanské připosraženosti, které jsem ovšem znával už ze školy. Nejlepší pomsta za normalizace bylo dělat intenzivně tvořit, a tak srát na StB, což jsem dlouho a intenzivně dělal. Podobně zklamá(vá)n z ostatních jsem byl v 90. letech min. stol., zvláště před první a hlavně druhou volbou Václava Klause. Jak to nakonec se mnou dopadlo, popsal jsem v minulém blogu. Návody na změnu jsem (marně) popisoval posledních třicet let (viz laskavost, přirozené porody, škola hrou, zen atd.) Už nemám co dodat, takže jen výpisky…

To pěstitel kraviček a dýní hokkaido Mirek už dávno ví, co v takových chvílích zmaru dělat (řešení? umýt si po snídani misky, nebo něco užitečného): Díky vám vím , že je na všem potřeba nacházet jen to dobré. Když uvážím, že se mi díky znovuzvolení té obludy podařilo za necelé dvě hodiny naštípat přes dva kubíky dřeva, tak to celkem ujde. 

Protože: Ale tak už to zpívali Voskovec s Werichem ve třicátých létech v písničce o spásonosném oslovi: my věříme oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví… (Ondřej Neff).

Sice s křížkem po funuse, ale přece jen se našel hlas střízlivého rozumu a pokání…

A ex post hlas rozumu podrobněji (i když pochybuji, že ti, kterým je určen, jej budou číst): 

Ona těsně nadpoloviční většina českých voličů, která dopomohla ke znovu zvolení vulgárnímu pijanovi, který neváhá hrát kvůli své moci na nejnižší pudy, obcházet ústavu a programově rozdělovat společnost, je evidentně přesvědčena, jak se pořád dokola zdůrazňuje, že zvolila „zkušeného politika“, který bude prý důsledně bránit národní zájmy a ochrání nás před nebezpečími vnějšího světa… Neochrání. A nejen kvůli tomu, že mu bude kvůli jeho zdravotnímu stavu rychle ubývat sil, a že celá ta myšlenka ochrany národa někým, kdo nemá reálné pravomoci, ani kapacitu to dělat, je nesmysl. V politice, i v té mezinárodní, má mnohem větší váhu, jak je ten který stát vnímán, než jaká je realita.

Ve spojení s volbami do Poslanecké sněmovny si Česko nyní už definitivně vysloužilo v západní Evropě obraz vystrašeného, nacionalisticko-populistického postkomunistického skanzenu–země, s níž se nedá moc počítat ve snahách postavit se výzvám modernity, konkrétně pak v další evropské integraci… Před časem jsem napsal, že Česko je montovnou strachu a průměrnosti. Volba prezidenta to potvrdila. Lidé, kteří Zemanovi znovu pomohli na Hrad, jsou prý ti sociálně slabší, s nižším vzděláním atd. „Povýšená“ pražská kavárna je prý nemá podceňovat, má s nimi mluvit, brát je vážně… Dobře. Začněme tedy sdělením, že případné negativní ekonomické a politické dopady českých sněmovních a prezidentských voleb na rozdíl od vzdělanější, kosmopolitnější a jazyky vládnoucí části společnosti dopadnou především na ně. Měli by se začít připravovat na horší časy. Jiří Pehe